Románský cement

(c) Trevor Rickard, CC BY-SA 2.0

(c) Larry D. Moore, CC BY 4.0

(c) Philip Halling, CC BY-SA 2.0

(c) Ian Capper, CC BY-SA 2.0

Románský cement (nebo též románské vápno či přírodní cement)^[1][2] je vysoce hydraulické historické stavební^[3] pojivo,^[4] které se tradičně vyrábělo v šachtových pecích z druhohorních vápenců a jílů při nízké teplotě výpalu.^[1] Románský cement byl často používán na stavbách datovaných od druhé poloviny 19. století až do počátku 20. století.^[3] Pro toto pojivo je charakteristická značná rychlost tuhnutí při současné velmi dobré konečné pevnosti a povětrnostní odolnosti.^[3] Byl používán mimo jiné i k odlévání ozdobných prvků fasád na budovách pocházejících z výše uvedeného období.^[3] Postupem doby upadl románský cement v zapomnění poté, co byl vytlačen portlandským cementem, který je ale připravován z poněkud jiných surovin a při vyšších teplotách výpalu.^{[3][pozn. 1]}

Vysoce hydraulické pojivo vzniká pálením slínovců^[4] – sedimentárních jemnozrnných hornin složených z vápenců obohacených převážně složkami z jílových minerálů. Slínovce jsou vypalovány při teplotách 800 až 1200 °C tj. pod hranicí slinování jílů.^{[4][2][pozn. 2]}. Laickým a velmi hrubě zjednodušujícím pohledem možno konstatovat, že svými vlastnostmi leží románský cement někde mezi hydraulickým vápnem a běžným portlandským cementem.^[4] Vlastnosti:^[4]

• rychle tuhnoucí pojivo (doba počátku tuhnutí je 7 až 20 minut), ale existují i výrobky s počátkem tuhnutí 2 minuty;
• žlutá až hnědá barva (v závislosti na teplotě);
• velmi dobrá odolnost proti atmosférickým vlivům a krystalizaci solí.

Pojivo známé jako Parkerův nebo románský (římský) cement si nechal v roce 1796 patentovat James Parker.^[2] Patent se týkal výroby pojiva pálením vápenců (při teplotách v rozmezí 800 až 1200 °C) obsahujících jíly z ostrova Sheppey (u pobřeží Anglie v ústí řeky Temže do Severního moře).^[2] Navzdory označení produktu přídavným jménem „římský“ bylo jeho složení velice odlišné od hydraulických pojiv používaných v antickém Římě. Z Anglie se následně výroba „římských" cementů rychle rozšířila po Evropě a také do USA.^[2]

První (neúspěšný) pokus o založení továrny (v Häringu v Tyrolích) na výrobu románského cementu v Rakousku se datuje do roku 1830.^[2] Cechmistr František Klink z Kufsteinu v Tyrolích založil v roce 1842 továrnu na výrobu románského cementu a odtud pak pramenilo i označení produktu coby „kufsteinské vápno“^[2] (zkráceně „kufštein“^[3]). Toto pojivo bylo ve větší míře použito teprve roku 1859 při stavbě železničního mostu přes řeku Salzach v Solnohradsku.^[2] Největšího rozkvětu doznalo používání románského cementu v 19. a počátkem 20. století.^[2] Budovaly se z něho portály vchodů a sloužil pro architektonickou a uměleckou výzdobu objektů.^{[2][pozn. 3]} Postupně se kufsteinské vápno rozšířilo po celém území Rakousko-Uherska.^[2] Pokud bylo jemně rozemleto vznikla silně plastická kašovitá licí hmota vhodná k odlévání figurálních odlitků či tvorbu ornamentálních detailů.^[2] Dodnes (rok 2008) je silně hydraulické kufsteinské vápno v řadách památkářů významným pojmem a synonymem vysoce trvanlivého materiálu štuků a umělého kamene.^[2]

První továrna na románský cement v českých zemích byla zřízena roku 1860 v Bohosudově u Teplic.^[2] (Roku 1869 až 1872 byla založena továrna v Podolí u Prahy.^[2]) Počátkem 70. let 19. století probíhal na Moravě geologický průzkum s cílem nalezení materiálů vhodných pro výrobu cementu.^[2] Výsledkem této geologické prospekce bylo založení první cementárny na Moravě v Tlumačově (1872 až 1873), kde se vyrábělo silně hydraulické vápno nazývané „kurovické“. Toto hydraulické vápno (pálené z vápencového ložiska v okolí Kurovic u Tlumačova) mělo vynikající vlastnosti a tato moravská varianta románského cementu je známa pod názvem „kurovina".^[2][3]

Ve druhé polovině 19. století a počátkem 20. století se románský cement velmi často používal ve stavebnictví při realizaci fasád a dekorativních prvků.^[4] Problémem nebyla ani tak technologie vlastní výroby románského cementu, jako spíše fakt, že těžba nebyla schopna garantovat jednotnou kvalitu vstupní suroviny, jejíž složení variovalo v závislosti na zdroji – ložisku (lomu).^[4] V průběhu 20. let 20. století byl románský cement postupně vytlačován rychle se rozšiřujícími portlandskými cementy, jenž garantovaly stálou kvalitu a jejich hromadná produkce tlačila jejich ceny dolů.^[4]

• V běžném stavebnictví lze románský cement užít při strojním i ručním zpracováním tam, kde je požadován specifický vzhled povrchu tak, aby se jevil jako kámen nebo rustikální omítka a to i v případech tvorby různých dekorativních či nosných prvků speciálně podporujících vzhled přírodního kamene.^[4]
• Při restaurování památek, kdy je kladen důraz na vzhled a pevnost materiálu, lze z románského cementu vytvářet také staticky namáhané nosné prvky, jakými jsou například žebra kleneb v gotických památkách, různá zábradlí apod.^{[4][pozn. 4]}
• Snadná zpracovatelnost spolu s možností regulovat tuhnutí a tvrdnutí předurčují románský cement k výrobě uměleckých předmětů, soch a jiné kreativní práci ve stavebnictví za současně působící výhody, kterou je přírodní vzhled takto vytvořených objektů.^[4]
• Pevnost tohoto pojiva jakož i jeho vodotěsnost dedikují aplikaci románského cementu k výrobě kašen či nádob na vodu pro potřeby tvorby prvků městského mobiliáře nebo objektů zahradní architektury. I zde je přidanou hodnotou přírodní vzhled a relativně snadná zpracovatelnost.^[4]
• Rychlost tuhnutí románského cementu, vodotěsnost a jeho dostatečná pevnost se nabízejí k využití při opravě silnic a komunikací s tím, že po 30 minutách od opravy je možno uvolnit provoz na opraveném úseku i při jeho plném provozním zatížení.^[4]
• Stejné vlastnosti jako pro opravu silnic a komunikací lze využít i ve prospěch oprav kanalizace i v dalších oblasti vodohospodářských staveb.^[4]

• Pojivo
• Vápno
• Hydraulické vápno
• Cement
• Portlandský cement

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Románský cement na Wikimedia Commons
• OPRAVIL, Tomáš, Ing.. Příprava a vlastnosti románského cementu. Brno, 2008 [cit. 2021-06-09]. 119 s. dizertační. Vysoké učení technické v Brně; Fakulta chemická; Ústav chemie materiálů. Vedoucí práce Ing. Jaromír Havlica, DrSc.. Dostupné online.