Roman Isidorovič Kondratěnko

Roman Isidorovič Kondratěnko
Narození	30. záříjul. / 12. října 1857greg. Tbilisi
Úmrtí	2.jul. / 15. prosince 1904greg. (ve věku 47 let) Lü-šun-kchou
Vojenská kariéra
Hodnost	generálporučík
Sloužil	Ruská imperiální armáda
Složka	Pěchota Generální štáb
Velel	20. střelecký pluk 7. východosibiřská střelecká brigáda
Války	Rusko-japonská válka
Bitvy	Obléhání Port Arturu
Vyznamenání	2x Řád sv. Stanislava 2x Řád sv. Anny 2x Řád sv. Vladimíra 2x Řád sv. Jiří
multimediální obsah na Commons

Roman Isidorovič Kondratěnko (rusky Роман Исидорович Кондратентко; 30. září^jul./ 12. října 1857^greg., Tiflis – 2. prosince^jul./ 15. prosince 1904^greg., Port-Artur) byl ruský velitel, generálporučík (in memoriam) ženijních vojsk. Bojoval v rusko-japonské válce a byl jedním z velitelů obrany Port-Arturu.

Životopis

Narodil se v Tiflisu v chudé šlechtické rodině.^[1][2] Jeho otcem byl vysloužilý major, z jehož penze rodina žila. Pomocnou ruku podal starší bratr, který žil v Petrohradu. Jeho přičiněním se podařilo dostat Romana Kondratěnka na Polocké vojenské gymnázium za státní útraty. Školu absolvoval v roce 1877 jako jeden z nejlepších kadetů. Následně se stal junkerem Nikolajevského technického učiliště v Petrohradě v bývalém paláci Pavla I., kde se také nacházela Inženýrská akademie. Po absolvování kurzu 23. června 1877 byl povýšen do hodnosti praporčíka a přidělen k 1. kavkazskému ženijnímu pluku Jeho Imperátorského Veličenstva velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče Ruského. Aniž se dostavil ke svému pluku, byl 25. srpna 1877 přidělen ke Kavkazskému rezervnímu pluku. Po jeho rozpuštění byl v říjnu 1878 převelen ke své původní jednotce. Téhož roku byl povýšen do hodnosti podporučíka.

V roce 1879 nastoupil na Nikolajevskou inženýrskou akademii (dnes Vojenská vysoká škola inženýrsko-technická). Téhož roku byl povýšen na poručíka. Za své úspěchy přínosné pro vědu byl v roce 1881 povýšen do hodnosti nadporučíka. V roce 1882 dokončil studia na akademii a krátce na to se ocitl pod velením náčelníka ženistů Kavkazského vojenského okruhu. Následně byl přidělen k ženijnímu vojsku, kde byl pod velením náčelníka Čarochského ženijního velitelství. V roce 1883 byl přidělen k Hlavnímu ženijnímu velitelství. V roce 1884 byl povýšen do hodnosti kapitána; téhož roku nastoupil na Nikolajevskou akademii. Studia dokončil v roce 1886 a byl přidělen ke generálnímu štábu, následně byl převelen k Vilenskému vojenskému okruhu. Téhož roku byl převelen ke generálnímu štábu této jednotky a jmenován hlavním pobočníkem štábu 4. armádního sboru.

V roce 1888 byl povýšen do hodnosti podplukovníka a přidělen ke štábu velitele 6. brigády vojsk vnitrostátního určení, kde zastával funkci štábního důstojníka. V roce 1891 vykonával funkci hlavního pobočníka štábu Vilenského vojenského okruhu. V roce 1892 byl za služební zásluhu povýšen do hodnosti plukovníka. Dočasně zastával funkci generálního kvartýrmistra okruhu. V roce 1893 se stal štábním důstojníkem a vykonával funkci pobočníka štábu Vilenského vojenského okruhu a v roce 1895 byl jmenován zprvu náčelníkem štábu vojsk Uralské oblasti, a po měsíci velitelem 20. střeleckého pluku.

V roce 1901 byl povýšen do hodnosti generálmajora a jmenován do funkce generálního inspektora štábu Priamurského vojenského okruhu, kde se stal členem generálního štábu tohoto okruhu. V důsledku absence náčelníka štábu Priamurského vojenského okruhu převzal danou funkci, poté vykonával funkci generálního kvartýrmistra okruhu. V roce 1902 mu byl udělen nejvyšší vděk za zlepšení podmínek pro vzdělávání mužstva. V roce 1903 se ujal funkce generála okruhu a téhož roku byl příkazem z 8. listopadu jmenován do funkce velitele 7. východosibiřské střelecké brigády. Během boxerského povstání v letech 1900–1901 se nacházel v sestavě expedičního sboru.

Obrana Port-Arturu

V nejkritičtějším období obléhání se ujal obrany města Port-Artur. Svou pozornost soustředil na zlepšení obranyschopnosti pozic. Osobně řídil obranu na nejsložitějších a nejnebezpečnějších úsecích. Vyznačoval se schopností vojáky motivovat, což přispělo k odražení řady útoků, ve kterých úspěch ruských vojsk už nikdo neočekával. Zkoordinoval síly pozemních vojsk a námořnictva tak, aby je přiměl k lepší spolupráci.

Padl v boji 15. prosince 1904 v pevnůstce tvrze č. II v důsledku přímého zásahu dělostřeleckého granátu. Společně s ním přišlo o život dalších 8 důstojníků.

Po ukončení rusko-japonské války bylo jeho tělo exhumováno a slavnostně pohřbeno 8. října 1905 v Petrohradu, na Nikolském hřbitově Alexandro-Něvské lávry.

Existuje teorie, podle které japonské houfnice neostřelovaly tvrz č. II v momentě Kondratěnkovy návštěvy náhodou. Dělostřelecký přepad měl být zahájen na popud zrádce z řad zastánců kapitulace města.^[3]

Podle mínění řady odborníků byl Kondratěnkovou smrtí zpečetěn osud pevnosti.^[3][4][5] Dne 5. ledna byla z rozkazu generálů A. M. Stessela a A. V. Foka vyhlášena kapitulace Port-Arturu. Vést obranu města by bylo možné i delší dobu, ovšem za cenu těžkých ztrát. Generál Stessel byl za svůj čin v únoru 1908 odsouzen k trestu smrti. Ten však byl nejprve změněn na 10 let odnětí svobody a následně v květnu 1909 zcela prominut.^[6]

Vyznamenání

• Řád sv. Stanislava 3. stupně (1884);
• Řád sv. Anny 3. stupně (1889);
• Řád sv. Stanislava 2. stupně (1892);
• Řád sv. Anny 2. stupně (1895);
• Řád sv. Vladimíra 4. stupně (1899);
• Řád sv. Vladimíra 3. stupně s meči (1904);
• Řád sv. Jiří 4. stupně;
• Řád sv. Jiří 3. stupně (1904).

Památka

• V roce 1907 byla nad hrobem R. I. Kondratěnka vztyčena pamětní kaple, v níž se nacházel velký mramorový kivot s ikonami a množstvím stříbrných věnců. Prolamovaná kaple byla posvěcena 12. srpna 1907. Za Sovětského svazu byla kaple stržena, jako i mnohé další na Nikolském hřbitově.^[7]
• 25. východosibiřský střelecký pluk byl přejmenován na 25. východosibiřský střelecký pluk generálporučíka Kondratěnka.^[8]
• V polském městě Suwałki byl 30. září 1907 vztyčen památník R. I. Kondratěnkovi. Nacházel se v parčíku před kasárny 20. střeleckého pluku, kterému generál v letech 1895–1901 velel. Památník měl podobu bronzové busty na vysokém podstavci z černé žuly. Do dnešních dob se ale památník nedochoval.^[9]
• V roce 1910 byl Polocký kadetský korpus přejmenován na Polocký kadetský korpus Generála Kondratěnka. Téhož roku byla v Polocku vztyčena generálova busta. K jejímu stržení došlo ve 30. letech. 31. března 2008 byla v Polocku na náměstí Svobody vztyčena nová, bronzová busta na žulovém podstavci. Díky tomu je Polock jediným městem, kde byly památníky na generálovu počest vztyčeny ve 20. i 21. století.
• V jihozápadní části ostrova Ruský se nachází Kondratěnkův poloostrov.
• V roce 1909 byla chatařská osada nedaleko od Nikolsku-Ussurijsku, kterou R. I. Kondratěnko založil pro zdravotní rehabilitaci důstojníků, přejmenována v čest generála. Dnes se obec jmenuje Kondratěnovka a nachází se v okrese Ussurijsk v Přímořském kraji.^[10]
• V roce 1905 byla v Oděse přejmenována ulice Policejní na ulici Kondratěnka (dnes nese jméno I. Bunina).
• V srpnu 1945 bylo velení japonské Kuantungské armády předáno ultimátum o kapitulaci. Předávajícím ze strany sovětského velení byl Ivan Artěmenko, syn Kondratěnkovy kmotřenky.
• Na generálovu počest nese jedna z petrohradských ulic jeho jméno.
• V Chabarovsku byla v čest generála nainstalována pamětní deska (ul. Komsomolská, čp. 105).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Кондратенко, Роман Исидорович na ruské Wikipedii.

Literaura

• AVČINNIKOV, Alexandr Grigorjevič. Народный герой Роман Исидорович Кондратенко (tj. „Lidový hrdina Roman Isidorovič Kondratěnko“). 2. vyd. Jekatěrinoslav: Typografie M. S. Kopylova, 1912. 67 s. Dostupné online. (ruština) 
• APUŠKIN, Vladimir Alexandrovič. Дело о сдаче крепости Порт-Артур японским войскам в 1904 г. (tj. „Případ vydání portarturské pevnosti japonským vojskům v roce 1904“). Petrohrad: V. A. Berezovskij, 1908. 472 s. Dostupné online. (ruština) 
• DOBRONRAVOV, Nikolaj Jevgeňjevič. Геройская смерть защитника Порт-Артура генерала Р. И. Кондратенко (tj. „Hrdinná smrt obránce Port Arturu generála R. I. Kondratěnka“). Moskva: A. D. Sazonov, 1905. 32 s. (ruština) 
• KULIČKIN, Sergej Pavlovič. Кондратенко (tj. „Kondratěnko“). Moskva: Molodaja gvardija, 1989. 262 s. ISBN 5-235-01008-6. (ruština) 
• MITKEVIČ, V.; DUBENSKIJ, D. Роман Исидорович Кондратенко. Его жизнь и боевая деятельность. Систематич. описание осады и обороны Порт-Артура. (tj. „Roman Isidorovič Kondratěnko. Jeho život a vojenská činnost. Systematizovaný popis obležení a obrany Port Arturu“). Petrohrad: Typografie Rodnik, 1908. 104 s. Dostupné online. (ruština) 
• TARAPYGIN, Fjodor Andrejevič. Известные русские военные деятели. Краткое их жизнеописание. (tj. „Známí vojenští činitelé. Krátké životopisy“). Petrohrad: Typografie I. V. Leonťjeva, 1911. 190 s. S. 181–190. (ruština) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Roman Isidorovič Kondratěnko na Wikimedia Commons
• Роман Исидорович Кондратенко (Rusky)