Rosa Montero

Rosa Montero Gayo
Narození	3. ledna 1951 Madrid
Národnost	španělská
Alma mater	Escuela Superior de Periodismo de Madrid
Povolání	spisovatelka a novinářka.
Zaměstnavatel	El País
Ocenění	Nacional de Periodismo 1981 Asociación de la Prensa de Madrid 2005 Nacional de las Letras Españolas 2017
Podpis
Web	www.rosamontero.es/index.html
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rosa Montero Gayo (* 3. ledna 1951 Madrid) je španělská spisovatelka a novinářka. Napsala více než čtyřicet knih a je držitelkou řady ocenění za literaturu i za novinářskou práci^[1]

Narodila se jako dcera banderillera (toreadora) a ženy v domácnosti. V roce 1969 zahájila studium psychologie na Filozofické a literární fakultě Univerzity Complutense v Madridu (tehdy Univerzita v Madridu), v roce 1972 studium psychologie zanechala. V letech 1970-1975 studovala na Fakultě žurnalistiky Escuela Superior de Periodismo de Madrid, kde i promovala.

Spolupracovala s avantgardními divadelními skupinami mimo jiné s Tábano, v roce 1970 se podílela na jejich inscenaci Castañuela 70 ^[2] Byla autorkou scénáře televizního seriálu z roku 1986 Media Naranja^[3], který v roce 1988 získal v Argentině Cenu Martína Fierra za nejlepší zahraniční produkci. Napsala scénář k celovečernímu filmu La vieja dama, spolupracovala při tvorbě opery, která vycházela z jejího dystopického sci-fi románu Temblor.^[4]

Od roku 1970 pracovala jako televizní, novinová a časopisecká novinářka, její texty uveřejnily Fotogramas, Pueblo, Posible aj.. Od roku 1977 byla činná v deníku El País, kde působila v letech 1980-1981 jako šéfredaktorka nedělní přílohy.^[5] Uveřejňovala zde své rozhovory, například s Jásirem Arafatem, Indirou Gándhíovou, Richardem Nixonem..Své články publikovala v různých latinskoamerických novinách (Clarín (Argentina) nebo El Mercurio (Chile), stejně tak i v novinách evropských (Stern, Libération,The Guardian).

Hostovala jako profesorka ve Spojených státech amerických na Wellesley College a University of Virginia. Přednášela na Queen's University Belfast, vyučovala literaturu a žurnalistiku na School of Letters a na Contemporary School of Humanities v Madridu aj. V roce 2018 byla jmenována čestnou profesorkou Akademické katedry humanitních věd Pontificia Universidad Católica del Perú. V roce 2019 byla na Fakultě žurnalistiky Univerzity Miguela Hernándeze v Elche otevřena Aula Rosy Montero.

V roce 1979 vydala svůj první román Crónica del desamo. Následovaly další romány, k těm nejznámějším patří La hija del caníbal z roku 1997, za který získala téhož roku cenu Primavera de Novela^[6] a v roce 1998 cenu Círculo de Críticos de Chile^[7]. Román byl pod stejnojmenným názvem La hija del caníbal v roce 2003 zfilmován.^[8] Kniha La Loca de la casa vyhrála cenu Qué Leer 2003 za nejlepší knihu roku ve Španělsku, obdržela také cenu Grinzane Cavour za nejlepší zahraniční knihu vydanou v Itálii v roce 2004 a v roce 2006 získala ve Francii cenu Roman Primeur. Kniha Historia del rey transparente získala v roce 2005 cenu Qué Leer za nejlepší knihu roku a cenu Mandarache v roce 2007.

V roce 2003 vyšla esejistická kniha s autobiografickými prvky La loca de la casa (Tichý blázen). Jejím nejpřekládanějším románem se stal Instrucciones para salvar el mundo z roku 2008 V roce 2011 vyšel její první román s detektivní zápletkou Lágrimas en la lluvia, který později vyšel i v komiksové podobě. Román El peso del corazón se stejnou postavou vyšetřovatelky, androidem Brunou Husky vyšel v roce 2015 a v roce 2018 třetí román řady Los tiempos del odio. V roce 2013 vyšla kniha La ridícula idea de no volver a verte, která v roce 2014 získala cenu Crítica de Madrid.^[9] Román La buena suerte (Štěstí) vydala v roce 2020.

Kromě článků, rozhovorů (Cinco años de país, Entrevistas) a románů vydala také knihu povídek Amantes y enemigos, která v roce 1999 získala cenu Círculo de Críticos de Chile, dvě biografické eseje Historias de mujeres a Pasiones, příběhy pro děti, například El nido de los sueños.

Je držitelkou mnoha dalších ocenění a vyznamenání. V roce 1978 získala jako první žena cenu Manuel del Arco Interview, v roce 1981 cenu Nacional de las Letras Españolas za reportáže a literární články a v roce 2005 cenu Asociación de la Prensa de Madrid za celoživotní profesionální práci. V roce 2017 obdržela Nacional de las Letras Españolas ^[10] Je držitelkou titulu Doctor honoris causa uděleného Portorickou univerzitou a čestnou profesorkou Akademické katedry humanitních věd na Pontificia Universidad Católicadel Perú. Cenu Premio Festival Eñe 2022 obdržela jako uznání za celou svou kariéru.^[11]

V roce 2016 se zúčastnila Měsíce autorského čtení, které pořádalo nakladatelství Větrné mlýny v Brně a v Ostravě.^[12]. V roce 2023 byla hostem festivalu Svět knihy v Praze.^[13]

• Crónica del desamor, 1979
• La hija del caníbal, 1997
• La loca de la casa, 2003
• Historia del Rey transparente, 2005
• Lágrimas en la lluvia 2011
• La ridícula idea de no volver a verte, 2013
• Los tiempos del odio, 2018
• La buena suerte, 2020
• El peligro de estar cuerda,2022
• La desconocida, 2023, spoluautor Olivier Truc

• Amantes y enemigos. Cuentos de parejas,1998

• Historias de mujeres.1995

• El nido de los sueños,1991
• Bárbara contra el doctor Colmillos, 1998

• Tichý blázen, 2007 (La loca de la casa, 2003)^[14][15]
• Štěstí, 2022 (La buena suerte, 2020)^[16][17]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Rosa Monterová na Wikimedia Commons
• Osoba Rosa Monterová ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Rosa Montero
• Rozhovor s autorkou
• Měsíc autorského čtení v Brně
• Rozhovor s autorkou. Proč psát?
• Španělská čítanka. Česká televize