Roubená komora
Roubená komora byla srubová konstrukce vkládaná do zdí středověkých budov jako tepelná izolace. Používala se v městském i hradním prostředí a předpokládá se, že sloužila k bydlení žen. V dochovaných stavbách bývá patrná jako výklenek s typicky umístěnými drobnými okny nebo jako otisky trámů v přiléhajícím zdivu.
Historie
Nejstarší použití roubených komor je doloženo ve dvanáctém století v oblasti Korutan a Štýrska, kdy bývaly součástí obytných věží, odkud pronikly do měst. Typické bylo jejich rozšíření v nejstarší čtvrti v Řezně.[1] Roubenou podobu konstrukce a její využití v městském prostředí dokládá ilustrace ve Velislavově bibli.[2] Historik Josef Macek upozorňoval na nevhodnost termínu komora a navrhoval označovat vnitřní roubené prostory, v závislosti na způsobu vytápění, jako jizby nebo světnice.[3]
V prostředí českých hradů bývaly roubené komory součástí obytné jednotky v palácích Přemysla Otakara II., která se skládala z ústředního klenutého sálu, po jehož jedné straně se nacházela vytápěná klenutá komnata a roubená komora na druhé straně. Předpokládá se, že roubením zateplená místnost sloužila k ubytování žen.[4]
Stavební podoba
Vložená roubená konstrukce mohla mít plochý strop, ale obvykle bývala zaklenutá jednou nebo více valenými klenbami. Dřevo bývalo překryté mazanicí a omítnuté.[4] Ačkoliv se výdřeva nikde nedochovala,[2] její využití je často patrné z charakteristického klenutého výklenku zdi s okny seřazenými do dvou nebo tří řad nad sebou.[1] Použití klenby bylo výhodnější, protože klenuté místnosti se lépe vytápěly a déle udržovaly teplo.[5] Existence většího počtu malých oken umožňovala regulovat intenzitu osvětlení ve vztahu k úniku tepla.[6]
V českém prostředí se stopy po roubené komoře dochovaly na řadě hradů, např. na Bězdězu,[7] Borotíně,[4] Dražicích,[8] Kašperku,[4] Radyni[9] a dalších. Největší roubená místnost v Česku se nacházela v Purkrabském paláci na Točníku. Měřila 13 × 9 metrů a sloužila nejspíše k pořádání společenských událostí.[10]
Reference
- ↑ a b MENCLOVÁ, Dobroslava. České hrady. Díl první. Praha: Odeon, 1972. 435 s. S. 205. Dále jen Menclová (1972).
- ↑ a b Menclová (1972), s. 206.
- ↑ ZÁRUBA, František. Aula Magna. Velký sál královských hradů v předhusitských Čechách. Mediaevalia Historica Bohemica. 2016, roč. 19, čís. 1, 2, s. 83. Dále jen Záruba (2016). ISSN 0862-979X.
- ↑ a b c d DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. 2. vyd. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Roubená komora, s. 481–482. Dále jen Durdík 2002.
- ↑ RYKL, Michael. Klenuté světnice. In: Svorník. sborník příspěvků z 5. konference stavebněhistorického průzkumu uspořádané 6.- 9. 6. 2006 v Louce u Znojma. Klenby. Praha: Unicornis – Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, 2007. ISBN 978-80-86562-09-4. ISSN 1802-8128. S. 287.
- ↑ HANUŠOVÁ, Barbora. Vytápění ve středověku. Praha, 2012 [cit. 2021-12-31]. 60 s. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Petr Macek. s. 14. Dostupné online.
- ↑ Durdík (2002), s. 59.
- ↑ Durdík (2002), s. 124.
- ↑ Durdík (2002), s. 474.
- ↑ Záruba (2016), s. 92.
Média použitá na této stránce