Rudolf Kundera

Rudolf Kundera
Rodné jménoRudolf Joseph Kundera
Narození9. března 1911
Tuřany
Úmrtí9. ledna 2005 (ve věku 93 let)
Cassis
NárodnostČeši
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř a sochař
OceněníČestné občanství města Brna (1996)
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Rudolf Kundera (9. března 1911 Tuřany[1] – 9. ledna 2005 Cassis)[2] byl moravský malíř, vyhledávaný portrétista. Většinu života prožil v emigraci ve Francii.

Život

Vyučil se písmomalířem a pozlacovačem. V letech 1927–1930 studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně, poté – z podnětu Alfonse Muchy – Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl žákem Franze Thieleho. Absolvoval ji v roce 1936. Když během studia pomáhal Muchovi s restaurováním Slovanské epiopeje a dalšími zakázkami, seznámil se s jeho synem Jiřím Muchou. Časem se stal rodinným přítelem Muchů. V roce 1935 namaloval Kundera pro Husův sbor v rodných Tuřanech obraz Světlo pravdy o rozměrech 7 x 5 metrů, který je tam umístěný stále. Získal za něj Římskou cenu a dvouleté stipendium v Itálii, kde mu po určitou dobu dělal společnost Alfons Mucha.[3] Během římského pobytu namaloval obrazy pro místní kostely a portréty československých diplomatů. Měl výstavu v římské galerii Jandolo, která byla příznivě přijata. Po návratu do Brna se jeho ateliér na dnešním Moravském náměstí stal místem setkávání uměleckých kruhů. Hosty zde byli mj. Rudolf Firkušný a Rafael Kubelík.[2] Před vypuknutím války stihl Kundera ještě navštívit Pobaltí a Skandinávii a v roce 1937 uskutečnit první samostatnou výstavu v Československu.

Když začínalo být zřejmé, že Československo bude obsazeno Hitlerem, rozhodl se Kundera emigrovat. Stihl jeden z posledních přímých vlaků a 9. března 1939 přijel do Paříže. Setkal se tam se svým přítelem Jiřím Muchou. Společně si pronajali bývalý ateliér Alfonse Muchy na adrese 6 Rue du Val de Grâce.[4] Zde se seznámil s Bohuslavem Martinů, setkávali se zde i Hugo Haas, František Langer či Maxim Kopf, z Francouzů herečka Sylvia Bataille a spisovatel Claude Mauriac. Kundera zde vytvořil několik portrétů návštěvníků ateliéru.[5] Kromě nich trávil Kundera první pařížské měsíce své emigrace v blízkosti Firkušného a Vítězslavy Kaprálové,[6] k jeho tehdejším přátelům patřil také Paul Valéry.

Po obsazení Paříže nacisty v létě 1940 se Kundera usadil v Montredonu, dnes součásti Marseille. V pavilonu, sousedícím se zámkem Château Pastré, mohl díky jeho majitelce, mecenášce Lily Pastré (1891-1974), pobývat tři roky. Zámek byl kulturním centrem. Hrály se zde skladby Bohuslava Martinů, Marcela Mihaloviciho či Arthura Honeggera. Koncertovali zde mj. i Pablo Casals a Monique Haasová. Kunderovy obrazy, zachycující atmosféru zámku a jeho návštěvníky, jsou uložené v Musée Cantini v Marseille.[7]

Do vlasti se Kundera přijel podívat v roce 1946. V Praze U Topičů, v Brně, v Ostravě a ve Zlíně mu v té době byly uspořádány výstavy. Ještě před komunistickým převratem v únoru 1948 se vrátil do Francie a natrvalo se usadil v Cassis. Postupně získal mezinárodní renomé; jeho výstavy hostila města Marseille, Aix-en-Provence, Paříž, Luzern, Štrasburk, Filadelfie, Le Havre. V roce 1991 byl Kundera jmenovaný členem Académie de Marseille, což je společnost, kam jsou přijímáni významní umělci a učenci. V tomto městě mu byla také roku 1995 uspořádána retrospektivní výstava. O rok později k tomu došlo i v jeho rodném Brně, v Moravském zemském muzeu. Při této příležitosti obdržel čestné občanství.[2]

Jeho první manželkou byla Holanďanka Maud Blankenberg, s níž měl dvě děti. Roku 1964 uzavřel druhé manželství, a to s Francouzskou Claude Fanel. Jejich dva synové zahynuli o Vánocích 1975 poblíž Brna při automobilové nehodě.[3]

Kundera byl malíř se širokou paletou témat a stylů. Maloval zátiší, krajiny, pohledy na přístavy, moravský folklór, obyčejně ve světlých a jasných barevných tónech. Nejvíc se ale proslavil jako portrétista – ze známých osobností to jsou mj. Bohuslav Martinů, Rudolf Firkušný, Pablo Casals, Paul Valéry, Jan Kubelík, Svjatoslav Richtěr, Vítězslava Kaprálová.

Kundera a Martinů

Podle Kunderových vzpomínek přivedla Martinů k němu do pařížského ateliéru na jaře 1939 Vítězslava Kaprálová.[8] Přátelství, které oba umělci navázali, bylo celoživotní. Dokládají to jak svědectví současníků, tak částečně dochovaná korespondence, kterou vedli, když Martinů žil v USA. Když v lednu 1941 odjížděli manželé Martinů z Marseille do Ameriky, strávili poslední večer právě s Kunderou.[9] Při svých poválečných návštěvách Evropy obyčejně Martinů svého přítele v Cassis navštívil. 27. května 1952 přijel Martinů shodou okolností právě v den, kdy se Kunderům narodila dcera Natalie.[10] Kundera si hudbu Martinů velmi oblíbil. Na vernisážích jeho výstav se často hrávaly některé ze skladatelových violoncellových sonát [11] V letech 1952–1958 trávil Martinů často část léta u Kundery v Cassis. Při jednom z takových pobytů ukázal Kundera skladateli reprodukce obrazů Piera della Francesca. To Martinů inspirovalo ke skladbě Fresky Piera della Francesca.[12]

Ohlas

V roce 1996 o něm Vlasta Svobodová natočila dokumentární film Rudolf Kundera – český malíř v Provence.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matrika 17728, sn. 26 [online]. MZA [cit. 2022-11-16]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c Slavné osobnosti města Brna [online]. Město Brno [cit. 2020-12-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b JIRKŮ, Irena. Rudolf Kundera: český osud [online]. Sanquis.cz, 2005 [cit. 2020-11-29]. Dostupné online. 
  4. ↑ V citované Muchově knize je množství podrobností o životě obou umělců v ateliéru i okruhu jeho návštěvníků, a to jak Čechů, tak Francouzů, viz: MUCHA, Jiří. Podivné lásky. Praha: Mladá fronta, 1988. 445 s. S. passim. 
  5. ↑ MIHULE, Jaroslav. Martinů. Osud skladatele. Praha: Karolinum, 2002. 626 s. ISBN 80-246-0426-4. S. 291.  (Dále jen Mihule 2002).
  6. ↑ Dějiny českého výtvarného umění VI/1, 1958–2000. Praha: Academia, 2007. 527 s. ISBN 978-80-200-1487-0. Kapitola Jiří Šetlík, České umění v exilu, s. 430. 
  7. ↑ Mihule 2002, s. 310–311.
  8. ↑ NEKVASIL, Jiří. Návrat z exilu [online]. Česká televize, 1998 [cit. 2020-12-03]. Dostupné online.  Tento dokumentární film zachycuje Kunderu ve věku 87 let.
  9. ↑ MARTINŮ, Charlotte. Můj život s Bohuslavem Martinů. Praha: Bärenreiter, 2003. 226 s. ISBN 80-86385-22-1. S. 86. 
  10. ↑ Mihule 2002, s. 442.
  11. ↑ Mihule 2002, s. 306.
  12. ↑ Mihule 2002, s. 477.

Literatura

  • Jirků, Irena, Rendez-vous s Rudolfem Kunderou, Listen, Jihlava 1999, 117 str., ISBN 80-902360-2-2.
  • Mucha, Jiří, Podivné lásky, Mladá fronta, Praha 1988, 445 str.

Externí odkazy