Rudzští z Rudz

Rudzští z Rudz
ZeměTěšínské knížectví
Titulyzeman šlechtic maršálek kancléř dvorský maršálek
Mytický zakladatelMikuláš Rudzký z Rudz
Rok založenípřed 1441
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudzští z Rudz (polsky Rudzki z Rudz, Rudzki z Rudze) byli starým slezský rodem pocházející z obce Rudze, 3 km na jih od města Zátor, v Osvětimském knížectví, od roku 1445 v Zátorském knížectví. Během staletí se rozšířili do Pštinského knížectví, Těšínského knížectví a Opavského knížectví. Patřili mezi pevně usazené rody. Někdy jsou psáni také jako: Rudzicki, Ruditzki, Rudicki. Tento rod byl po několik generací blízkými šlechtici Piastovců, zejména těšínské větve.

Historie

Původ rodu

Rod se znakem netvora s rybou, který se psal Rutski, se vyskytoval okolo roku 1396 v Litvě.[1] Do Polska přišel s vládnoucím rodem Jagelonců, přesněji s Vladislavem II. Jagello.

Na listině Mikuláše Rudzkého z Rudz z roku 1441 byla pečeť, kde byl v kolo vtočený úhoř, nebo had.

Na seznamu maršálků Těšínského knížectví byl v letech 1423–1426 jistý Lorenz Saschke z Szonowa, který měl erb: "přední polovina jelena a zadní části ryby".[2] Rod Saschke z Szonowa, nebo také Sasske von Schönow, byl zemanský rod z Šenova.[3] Stejný erb je pak u prvního písemně doloženého zástupce rodu Rudzkých z Rudz a to Erazima, který byl maršálkem Těšínského knížectví v letech 1545–1547.[2] Historicky měly oba rody stejného prapředka[4], což mohl býti rytíř, který byl člen družiny knížete Měška I. Těšínského (polsky Mieszko cieszyński), se kterým přišel okolo roku 1290 na Těšínsko.[5]

Písemné zmínky

První písemné zmínky byly z roku 1427–1429 o Mikuláši z Rudz, staroste ve Barwałdzie,[6] který se také uvádí z Rudze a na Zátoru, od 1445 v bývalém Zátorském knížectví (německy Rauscher) se syny Mikulášem a Janem (Jankem).

Členové rodu

V Zátorském knížectví

Mikuláš je zmiňován ještě kolem roku 1446, jeho syn Mikuláš okolo roku 1454–1464. Vnuk Stanislav, vnučka Beata. Dále pak Jan, Václav, Šimon.

V Opavském knížectví

Okolo roku 1465 Jan.

V Těšínském knížectví

V letech 1545–1547 je zmiňován jako maršálek Těšínského knížectví Erazim Rudzký († 1547). Tento úřad zastával i jeho syn Kašpar starší Rudzký (v období 1605–1617) a vnuk Erazim II. Rudzký (v období 1623–1629). Erazim měl syny Erazima, Kašpara, Mikuláše a Václava, dcery Kateřinu, Magdalenu, Annu a Barboru.

V druhé polovině 15. století byla vytvořena funkce dvorského maršálka knížecího dvora, kterou zastával Mikuláš Rudzký, v období 1552–1573.

Erazimův bratr byl Václav Rudzký († 1582) byl v období 1550–1560 kancléřem Těšínského knížectví. Je zmíněn v listinách:

V roce 1607, v pondělí před 25. prosincem, je zmíněn v listině Kašpar Starší z Rudz a na Chotěbuzi, kancléř Těšínského knížectví a hejtman v Těšíně a Erazim Rudzký z Rudz a na Vělopolí[14]

V roce 1659, 11. června, se provdala Magdalena z Hohensteinu za Bernarda Rudzkého.

V roce 1690, 25. května, vydal císař Leopold I. dekret (tajný) o poručnictví při výchově sirotků po šlechticích evangelického vyznání, zde jsou zmíněni sirotci po: Wilhelmovi Beesovi z Chrostiny, Janu Čamerovi (Czamerz) z Jiskřína (Jiskrzin), po Wilhelmovi Lhockém ze Lhoty (Ligota Bialska, Polsko) a po Bernardovi Rudzkém z Rudz.[15]

Nezařazení členové

Jistý Jan Ignác Rudzký byl od roku 1705 farářem u sv. Václava v Praze, kde 1709 zemřel a byl pochován.

Jistá Kateřina Rudzká, zemřela v roce 1743 v Krosensku (Polské Slezsko, součást Braniborska), byla ženou Ludvíka Mořice Wilamovského.

Rodový erb

Rod měl v erbu vzácný znak netvora: V červeném štítě je zlatá hlava jelena s rybím tělem a ocasem přirozené barvy. Kolčí přilba s červeno-zlatými přikryvadly. V klenotu je figura ze štítu.

Erb, jak byl malován v 16. století, byl uložen v erbovníku Vídni v Rakouské národní knihovně.[16]

Erb v této podobě byl také na epitafu Marianny Rudzké z Rudz († 1625), vdově po Mikuláši Rudzském z Rudz, dceři svobodné paní Evy von Tschammer a z Jiskřína (Iskrzin, Polsko).[17] Byl uložen ve Slezském muzeu[18] v Katovicích.

Erb byl použit na pečetidlech: Jana ml. Rudzkého (1600), Erazima Rudzkého (1627),

Majetek

Vesnice, zboží, domy

(řazeno chronologicky)

Rudza a Zátor: před rokem 1441 (Mikuláš)

Kochlovice u Slezské Rudy (polsky Kochłowice): 1451 (Stanislav, držené v zástavě)

Stará Ves u Pštiny (polsky Stara Wieś, Pszczyna): 1454–1488 (Mikuláš)

Fojtství v Glivicích (polsky Gliwice): 1465 (Jan, po něm Marta, jako vdova)

Fojtství Bytom: 1481 (Beata, jako vdova po Mikuláši Podholovi z Grossendorfu)

Myslovice (polsky Mysłowice): 1486–1546 (Václav)

Kamenice (polsky Kamienica): 1530–1566 (Kašpar, nechal zde vystavět kostel)

Rybníky u Strumeně (polsky Strumień): do roku 1533 (Václav, kancléř, 6. ledna prodal městu Těšín čtyři rybníky)[19]

Knížecí dům v Těšíně: 1547 (Václav, kancléř, 6. dubna dostal darem od Fridricha Kazimíra Frýštatského knížecí dům, který se nacházel na hřbitovem, naproti proboštství, současně byl dům osvobozen od všech finančních povinností, také povinnosti robot a stráže. Dům dříve patřil knězi Georgu Cadykovi, který byl z města vyhnán a dům byl konfiskován.)[19][20]

Albrechtice (dnes Albrechtice u Českého Těšína): 1550–1599 (Mikuláš)

Chotěbuz: 1552 (Václav, kancléř, po něm jeho synové Erazim a Mikuláš, pak Kašpar)

Rudice (polsky Rudzica): 1552–1600 (Václav, kancléř, po něm jeho synové Erazim a Mikuláš, pak Melichar)

Zahrada v Těšíně: 1558 (Zikmund, zahrada byla známá jako Šnajdrovská)

Jilovnice (polsky Iłownica): 1571 (Václav, kancléř)

Karvín (dnes Karviná): 1559 (Žofie † 1584, do roku 1550 provdána za zámožného měšťana z Těšína Oldřicha Cukrmachera[21], v roce 1551 provdaná za Jiřího Laryše ze Lhoty † 1588[22])

Šumbark: 1559 (Hanuš, prodal Václavu Pelhřimovi z Třankovic[23])

Německá Lutyně (dnes Dolní Lutyně) a Nová Ves (polsky Nowa Wies): okolo roku 1571 (Anna † 1594, vdova po Kašparu Vlčkovi z Dobré Zemice)[24]

Dům v Těšíně: do 1600 (Kašpar ml. a Frydrich prodali dědictví po Zikmundovi)

Humna: 1600 (Kašpar, knížecí hejtman)

Dubovec (polsky Dębowiec): 1600 (Mikuláš, po něm jeho manželka Eva rozená Czermer)

Koňakov: 1601 (Jan starší)

Bravantice: 1602 (Kateřina spolu s manželem Zikmundem Štyrnským ze Styrn)

Domaslavice a Soběšovice: po 1603 (Jiří, manželka Kateřina Marklovská ze Žebrače)

Vělopolí: 1607 (Erazim)

Zpupná Lhota: 1619 (Kašpar)

Hůrky (polsky Górki Wielkie): 1625 (Mikuláš st.)

Ustroň (polsky Ustroń): 1633–1643 (Mikuláš st.)

Zboží ve Bzí (polsky Bzie): 1685 (Petr, koupil je od sester Sławnických)

Boryně (polsky Borynia): do 1704 (Marie, žena po Antonínu Vlčkovi z Dubovce, po roce 1710 byla ženou Kryštofa z Gellhornu a na Skrzeczkowicích)

Sporný majetek

Šenov: před rokem 1560 (rod Sasske von Schönow, mají shodný erb)[5]

Práva

Kníže Václav III. Adam Těšínský udělil 26. prosince 1550 kancléři Václavu Rudzkému právo várečné ve městě Skočov (polsky Skoczów).[25] V roce 1577 získal toto právo várečné i pro obec Rudice (polsky Rudzica). To vše přes protesty měšťanů obou měst.

Hrobky, náhrobní kaple

Náhrobník Mikuláše st. Rudzkého z Rudz († 14. května 1658), byl pohřben v Těšíně, v kostele sv. Maří Magdaleny (viz Kostel svaté Máří Magdalény v Těšíně).

Jiné památky, odkazy

V kostele sv. Trojce v Těšíně[26], který byl postaven v roce 1585, je na zvonu z roku 1641 postava odkazující se na Mikuláše st. Rudzkého z Rudz († 1658).

Genealogický vývod Heleny Kateřiny Rudzké, manželky Františka svobodného pána Vilmovského, dcery Bernarda Rudzkého a Elišky Pelhřimovské z Třankovic (Třanovice), se nachází ve sbírkách Šeršníkova muzea v Těšíně.

Galerie

    Reference

    1. ↑ PAŃKOWSKI, Robert. Związek Szlachty Polskiej | Rodziny herbu Wąż w Rzeczypospolitej | Heraldyka. szlachta.org.pl [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné online. (polsky) 
    2. ↑ a b Marszałek Księstwa Cieszyńskiego [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné online. 
    3. ↑ Skrbenští Šenov. zdeneksebesta.net [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-11-23. 
    4. ↑ Obrazy z kroniky - Václavovice - obrazy z historie - Nejstarší historie obce Václavovice. www.obrazyzkroniky.cz [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné online. 
    5. ↑ a b Obrazy z kroniky - Šenov - Páni ze Šenova. www.obrazyzkroniky.cz [online]. [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
    6. ↑ MOSTOWIK, Paweł. Z dziejów Księstwa Oświęcimskiego i Zatorskiego XII-XVI w. Toruń: [s.n.], 2005. ISBN 83-7441-175-9. Kapitola Aneks. Miejscowości ziemi oświęcimsko-zatorskiej, s. 185–186. (polsky) 
    7. ↑ Listinář Selského archivu 1907 Číslo 1, str. 30. Selský archív [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    8. ↑ Černá země, 1925 - 1926 Ročník 2, Číslo 7, strana 217. camea2.svkos.cz [online]. Dr. V. Martínek, Kulturní rada pro širší Ostravsko [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    9. ↑ Těšínský kalendář na rok 1947, strana 88. camea2.svkos.cz [online]. Slezská Matice osvěty lidové ve Slezské Ostravě [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    10. ↑ Orlowa i Ostrawa Polska, stránka 55. POLSKIE TOW. PEDAGOGICZNE, 1915 [online]. DRUKARNIA TOW. DOMU NARÓD. (P.MITRĘGA.) [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    11. ↑ Sbírka listin k dějinám města Mor. Ostravy, strana 110. CODEX DIPLOMATICS CIVITATIS OSTRAVIAE [online]. MORAVSKÁ OSTRAVA [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    12. ↑ zámek Vendryně. www.hrady.cz [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    13. ↑ Bielsko-Biala-Bielitz-Biala-przywileje-1. przywileje-bielska-bielitz-biala.prv.pl [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    14. ↑ Kopiář města Pruchné 1416-1686, str. 26. camea2.svkos.cz [online]. OKRESNÍ MUZEUM V ČESKÉM TĚŠÍNĚ, 1963 [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    15. ↑ Dzieje kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskiem, str. 79. camea2.svkos.cz [online]. TOWARZYSTWO EWANGEL W CIESZYNIE, 1909 [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    16. ↑ Papírový rukopis Rakouské Národní knihovny ve Vídni, uložený pod signaturou Cod. 8330, [fol. 84v, pol. 125.
    17. ↑ Familiengeschichtliche Mitteilungen aus dem Stadtarchiv Mähr.-Ostrau, str. 28. camea2.svkos.cz [online]. Dr. Julius Kliener 1944 [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    18. ↑ Archiweb - Slezské muzeum v Katovicích. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné online. 
    19. ↑ a b KAUFMANN, Alois. KRONIKA MIASTA CIESZYNA, str. 27. Cieszyn: ZG Macierzy Ziemi Cieszyńskiej, 2017. 
    20. ↑ ; PANIC. Dzieje Śląska Cieszyńskiego od zarania do czasów współczesnych (1528–1653), str. 266. Cieszyn: Starostwo Powiatowe w Cieszynie, 2011. 
    21. ↑ Projekt Stará KARVINNÁ: Rod Larisch-Mönnichů. www.archives.cz [online]. [cit. 2019-02-06]. Dostupné online. 
    22. ↑ Knihovna Havířov | LARYŠ ze Lhoty a Karviné Jiří. www.knih-havirov.cz [online]. [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
    23. ↑ Obec a panství Šumbark ve Slezsku, str. 12. camea2.svkos.cz [online]. ADOLF SOBEK 1925 [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    24. ↑ Dějiny školy "U kostela" v Německé Lutyni, str. 75. camea2.svkos.cz [online]. Prof. Adamus [cit. 2019-02-04]. Dostupné online. 
    25. ↑ Dyplomatariusz skoczowski: kodeks dyplomatyczny miasta Skoczowa, tak zwana Księga Gorgosza, číslo 12. [s.l.]: Polskie Tow. Historyczne, Oddz. w Cieszynie, 1998. 
    26. ↑ Kostel sv. Trojice :: Český Těšín. ceskytesin.webnode.cz [online]. [cit. 2019-02-05]. Dostupné online. 

    Literatura

    Jež, Radim: Pergamenové listiny těšínských Piastovců z let 1408–1566 z Rakouské národní knihovny ve Vídni. Práce a studie Muzea Beskyd, Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, 2012, Neuveden, č. 24, s. 140-201. ISSN 1804-1116.

    Pastrňák, Milan: Václavovice 1302–2002, Tisk: Tilia, 2002, Šenov u Ostravy, 219 s.

    Müller, Karel – Spyra, Janusz Jan: Korespondence posledních těšínských Piastovců (1524–1653) z archivních fondů České republiky a města Cieszyn. (Úvod do problematiky, stav poznání a možnosti využití). Těšín, 2010, s. 12–131

    Panic, Idzi: Z badań nad karierą rodziny Rudzkich w księstwie cieszyńskim w czasach piastowskich, 2005