Ruhnu

Ruhnu
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Ruhnu
Stát	Estonsko Estonsko
• kraj	Saare
• obec	Ruhnu
Topografie
Rozloha	11,9 km²
Zeměpisné souřadnice	57°48′17″ s. š., 23°14′29″ v. d.
Nejvyšší vrchol	29.6
Osídlení
Počet obyvatel	160 (1. 1. 2018)
Hustota zalidnění	13,4 obyv./km²
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ruhnu (švédsky Runö) je estonský ostrov v Rižském zálivu Baltského moře. Administrativně patří ke kraji Saaremaa. Na ploše 11,9 km² zde žije asi 160 obyvatel (1.1.2018).^[1] Až do roku 1944 zde žili etničtí Švédové.

Geografie

Ostrov je 5,5 km dlouhý a 3,5 km široký. Je nejjižnějším bodem Estonské republiky. Pobřeží je dlouhé 23,3 km. Terén je rovinatý. Nejvyšší nadmořskou výšku má dunový hřeben Haubjerre (28 m n. m.).^[1]

Nejbližší pevninou je 37 km vzdálený mys Kolka v Lotyšsku. Vzdálenosti z Ruhnu do Kuressaare je 70 km, Pärnu a Rigy je 96 km, na ostrov Kihnu je 54 km.^[2]

Zemědělství

Východní část ostrova tvoří převážně borový les, který pokrývá 60 % plochy ostrova. V západní části jsou malé ostrůvky. Z plochy 1 154 ha je soukromých rukou 747 ha půdy, z toho 86 orná půda, 227 ha louky, 291 ha lesy. 60% půdy bylo vráceno původním majitelům (Švédům) a 7%vlastní Estonci.^[3]

Z dobytka se chová skot, ovce, vepři, slepice a včely. Od roku 2007 byl zahájen rybolov na profesionální úrovni.

Z plodin se pěstuje především oves a ječmen (asi 20 ha), dále žito, pšenice, pícniny, zelenina a ovoce.^[3]

Historie

První písemná zmínka o již osídleném ostrově je z 28. července 1341. Do roku 1721 patřil Švédsku, po té Rusku a v letech 1915–1918 bylo obsazeno Německem. V roce 1919 se obyvatelé rozhodli stát součástí Estonska. Roku 1934 zde žilo 282 obyvatel, z toho 277 Švédů a 5 Estonců. Švédové zde hovořili archaickým dialektem zvaným Runsk. Během druhé světové války byl ostrov i s Estonskem obsazen Sovětským svazem (1940–1941) a pak Německem (1941–1944). V listopadu 1943 přesídlilo 75 ostrovanů do Švédska. Krátce před příchodem Rudé armády, 4. srpna 1944, kromě dvou rodin odešli i zbývající obyvatelé do Švédska. Po roce 1944 byl ostrov osídlen Estonci a také malou vojenskou posádkou Rudé armády. Po vyhlášení nezávislosti Estonska v roce 1991 se pozemky a majetky vrátily původním vlastníkům z doby před sovětskou okupací. Většina Švédů či jejich potomků se na ostrov nevrátila, ale občas se sem vrací.

Turismus

Ostrov má příjmy z turistického ruchu. Jednou týdně má Ruhnu letecké spojení s Pärnu a Kuressaare.^[4] Přistávací dráha je u malého přístavu Ringsu v jihovýchodní části ostrova.^[2] V létě sem jezdí trajekt.

• Na nejvyšším kopci Håubjärre stojí maják z roku 1877, který byl vyroben ve francouzském Le Havre.
• Dřevěný kostel svaté Magdaleny z roku 1644 na místě dřívější kaple je nejstarší dochovaná dřevěná stavba v Estonsku. Věž byla přistavěna v roce 1755.^[5] V těsném sousedství byl postaven nový kamenný kostel, který byl vysvěcen 20. července 1912.
• Na ostrově se chová okolo 30 ovcí a plemeno je pojmenováno podle ostrova. V roce 1944 jich na ostrově bylo kolem 300.
• Na ostrově je nejhlubší vrtaná studna v Estonsku hluboká 787,4 m, ze které vytéká slaná voda.

Galerie

• 

  Dřevěný kostel

• 

  Maják

• 

  Nový a dřevěný kostel

• 

  Přístav

• 

  Letiště

• 

  Ostrov

Odkazy

Reference

Literatura

• Ruhnu saare loodus. Příprava vydání T. Talvi. Tartu: Eesti Looduseuurijate Selts, 1993. (Eesti Looduseuurijate Seltsi aastaraamat; sv. 73). ISBN 5-440-00851-9. (estonsky) 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ruhnu na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky ostrova

Estonské krajiny

Západoestonská oblast (Hiiumaa, Saaremaa, Ruhnu, Pernavská nížina, Západoestonská nížina) | Severoestonská oblast (Severoestonská pobřežní nížina, Severoestonská plošina, Kõrvemaa, Vironská plošina, Alutaguse) | Čudská proláklina | Virecká proláklina | Estonské rozvodí (Pandiverská vysočina, Türská pahorkatina, Středoestonská rovina, Vooremaa) | Jihoestonská oblast (Sakalská vysočina, Jihozápadoestonská plošina, Otepää, Valžská proláklina, Hargelská proláklina, Palumaa, Haanijská vysočina)