Rusínština

Rusínština (русиньскый язык)
Majoritní jazyk.      Menšinový jazyk.
Rozšíření	Prešovský kraj (Slovensko), Zakarpatská oblast (Ukrajina), Vojvodina (Srbsko)
Počet mluvčích	70 374 (podle oficiálních statistik sčítání lidu) [1]
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Východoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	Vojvodina (Srbsko), uznávána jako jazyk menšiny na Slovensku
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	sla (B) sla (T)
ISO 639-3	rue
Ethnologue	RUE
Wikipedie
rue.wikipedia.org
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rusínština (rusínsky русиньскый язык) je jazyk obyvatel severovýchodní části Karpatského oblouku na pomezí Slovenska, Ukrajiny, Polska, Maďarska a Rumunska. Na Slovensku byla rusínština v roce 1995 deklarována jako spisovný jazyk; vycházejí zde školní učebnice v rusínštině.^[2] Hovoří jí také komunity rusínských vysídlenců jinde ve světě; paradoxně nejvyššího statusu v současné době požívá v srbské autonomní oblasti Vojvodina, kde je od roku 1974 jedním ze šesti úředních jazyků.

Spíše než o jednotný jazyk jde o skupinu nářečí, jak bývá běžné u obyvatel odlehlých horských oblastí, kteří navíc nedisponují vlastním státem s jednotným úředním jazykem a sdělovacími prostředky.

Oblast leží na rozhraní západoslovanského a východoslovanského prostoru, což se na rusínských dialektech nutně podepsalo; kromě slovenských a polských vlivů lze pozorovat i maďarské, německé a rumunské. Koncem 18. století se o rozvoj rusínského spisovného jazyka zasloužil řeckokatolický biskup Ondřej Bačinský. V 19. století probíhalo rusínské národní obrození, jehož cílem bylo zformování spisovného slovanského jazyka pro karpatské obyvatelstvo. Osobnostmi rusínského národního obrození na Slovensku byli mj., Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov, spoluzakladatel Matice slovenské a Alexander Duchnovič. Různé proudy se pokoušely o zavedení spisovné ukrajinštiny, ruštiny, případně samostatného jazyka na bázi církevní slovanštiny a ruštiny či některých místních nářečí. Tento proces však nebyl dokončen.

V Užhorodu vycházely první noviny v rusínštině – Russkij vistnik, jejichž šéfredaktorem v letech 1924 až 1933 byl Andrej Bródy.^[3].V roce 1945 byla Podkarpatská Rus připojena k Sovětskému svazu a oficiální místa prohlásila Rusíny za Ukrajince. Se sovětským postojem se ztotožnila i vláda poválečného Československa a aplikovala ho ve vztahu k Rusínům, kteří žijí na východním Slovensku.^[4] Menšinové školství i tisk používaly spisovnou ukrajinštinu. Rusíni se tak dostali pod tlak ze dvou stran: ti, kteří se odmítli považovat za Ukrajince, snadněji podléhali asimilaci většinovým slovenským živlem.

Po pádu Sovětského svazu se v roce 1992 v Bardejovských Kúpelích konal první kongres o rusínštině, na kterém bylo dohodnuto, že po vzoru rétorománštiny budou vytvořeny čtyři spisovné formy, ukrajinská, slovenská, polská a jugoslávská, a také postupně vznikne „rusínské koiné“ použitelné pro všechny Rusíny.^[5]

V současnosti se obyvatelé někdejší Podkarpatské Rusi, nyní Zakarpatské oblasti na Ukrajině, považují vesměs za Ukrajince^[zdroj?]: dle výsledků sčítaní lidu roku 2001 k etnografické skupině "Rusín" se přihlásily 10 183 osoby, a 6 725 považovalo jazyk této "své etnografické skupiny" za svůj mateřský jazyk. Přitom 1 010 100 osob se přihlásilo jako Ukrajinci, většina obyvatel oblasti považovala za svůj mateřský jazyk ukrajinštinu. Na Slovensku je vedle ukrajinské menšiny uznána i menšina rusínská. V Prešově se provozuje rozhlasové vysílání, které je zčásti ukrajinské, zčásti rusínské. Vycházejí rusínské noviny Info-Русин; jazyk v nich použitý se přinejmenším pravopisem na první pohled odlišuje jak od ukrajinštiny, tak i od ruštiny. A ačkoli rozdíly mezi rusínštinou a ruštinou jsou dost podstatné, ruský tisk popisuje rusínštinu jako „téměř ruštinu“ a Rusíny jako jakýsi úlomek velkého ruského národa ve střední Evropě.

Rusínské kmeny jsou Lemkové, Bojkové, Huculové, Verchovinci a Doliňané (= Hajnalé).

Rusínština se píše cyrilicí, ale panonští Rusíni také píší latinkou. Rusínská abeceda se též nazývá alfabit, či azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:

Další poznámky:

• rusínština obsahuje tři I (і, и, ы)
• obsahuje ruské Ё („JO“) a ukrajinské Ї („JI“), tahle písmena se nenachází v lemkovském dialektu
• G se změnilo na H, stejně jako v češtině. K označení skutečného G (vyskytuje se pouze v cizích slovech) slouží písmeno Ґ (např. етноґрафія = etnografie)

Mukačevský řeckokatolický biskup Jan Josef de Camellis (1641–1706) vydal v roce 1699 učebnici s názvem Букварь языка славеньска писанний чтенія оучитися хотящимъ полезное руковоженіе [Bukvar' jazyka slaveňska písanij čtenija oučytysja chotjaščym poľeznoje rukovoženije; Slabikář jazyka slovanského psaný chtějícím se čtení naučiti jako užitečná příručka].^[6][7]

První rusínskou gramatiku napsal řeckokatolický kněz, bazilián a filolog Arsenij Kocák (1737–1800).^[8][9] Řeckokatolický kněz Michal Lučkaj (1789–1843), žák Josefa Dobrovského a Jerneje Kopitara napsal rusínskou gramatiku s názvem Grammatica Slavo Ruthena: seu Vetero-Slavicae, actu in montibus Carpathicis Parvo-Russicae, seu dialecti vigentis linguae (byla vydána v Budíně v roce 1830).

Alexander Duchnovič vydal v roce 1847 rusínský slabikář Книжица читалная для начинающих [Knyžycja čytaľnaja dľa načynajuščych; Čítanka pro začátečníky].^[10]

První moderní gramatika rusínštiny je Карпаторусский букварь [Karpatorusskij bukvar'] z roku 1931^[11] a Буквар. Перша книжечка для народных школ [Bukvar. Perša knyžečka dlja narodnŷch škol] z roku 1935.^[12]

Gramatika Ivana Harajdy z roku 1941 je poslední tradiční gramatikou rusínského jazyka. Autorem byl Ivan Harajda, výkonný ředitel Podkarpatské společnosti nauk a předseda jazykové sekce společnosti. Je nejvydávanější v celé historii rusínského jazyka.^[13]

Словарь русинського языка (slovník rusínského jazyka) sestavil Jurij Čori (1935 – 2019).

Rusínské dialekty se dělí na dvě velké skupiny - karpatské (Slovensko, Polsko, Rumunsko, a Ukrajina) a panonské (Maďarsko, Srbsko a Chorvatsko). Karpatské dialekty se velmi podobají ukrajinštině, panonské jsou nejvíc podobné šarišskému dialektu slovenštiny. Na Slovensku kodifikovaná lemkovsko-prešovská rusínština zaznamenala určitý slovenský vliv a má ve svém slovníku některá slovenská slova jako „slovenský“, „volič“, „spoločenský“ apod.

Pro srovnání je text uveden i ukrajinsky a rusky.

Když porovnáme texty, vidíme, že:

• Panonská rusínština má málo společného s ukrajinštinou.
• V lemkovském dialektu zas vidíme slovenský vliv: slova „родак“, „хыр“, „невидженых“, „сполоченьскій“.
• Také je vidět, že rusínština má málo společného s ruštinou.

• 
  Titulní list rusínské gramatiky z roku 1830
• 
  Dvojjazyčný polsko-rusínský nápis.
• 
  Dvojjazyčný slovensko-rusínský nápis.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Граматика Гарайды na rusínské Wikipedii.

• PLIŠKOVÁ, Anna a Kvetoslava KOPOROVA. Rusyn'skyj jazyk pro čudžincjiv: vysokoškol'skyj učebnyk = Rusínsky jazyk pre cudzincov. Perše vydanja. Prjašiv: Prjašivska univerzita v Prjašovi, 2015. ISBN 978-80-555-1390-4.

• Jihokarpatská nářečí
• Rusíni
• Rusínská menšina na Slovensku

• Obrázky, zvuky či videa k tématu rusínština na Wikimedia Commons
• Test rusínské verze projektu Wiktionary v Inkubátoru

• Výsledky sčítaní lidu r. 2001, Zakarpatská oblast Ukrajiny
• Rusínsko-ukrajinský slovník online
• Nezávislá literární Ruská cena Podkarpatské Rusi.
• Rusíni Slovenska
• Slovensko-rusínský slovník
• Слава Ісусу Хрісту любы сестры i братя Русины!
• Ruski veb sajti – internetový rozcestník vedoucí na stránky různých rusínských politicko-kulturních organizací ve světě