Rusíni

Rusíni
SlovenskoSlovensko Slovensko63 510[1]
SrbskoSrbsko Srbsko15 626[2]
PolskoPolsko Polsko11 900[3]
UkrajinaUkrajina Ukrajina10 183[4]
MaďarskoMaďarsko Maďarsko10 000[5]
RumunskoRumunsko Rumunsko8 934[6]
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko2 789[7]
ČeskoČesko Česko1 109[8]
Jazyk(y)
rusínština, ukrajinština, slovenština
Náboženství
řeckokatolické, pravoslaví
Příbuzné národy
Ukrajinci, Slováci, Bojkové, Huculové, Lemkové

Rusíni (rusínsky Русины; ukrajinsky русини; polsky Rusini; slovensky Rusíni či Rusnáci) je označení pro různorodé východoslovanské etnikum, které kompaktně osidluje území v těsné blízkosti Karpat v Zakarpatské Ukrajině, východním Slovensku, Polsku a Maďarsku.[9] Podle etnických příznaků se dělí na čtyři skupiny: Lemkové, Bojkové (Verchovynci), Huculové a Doliňané (Hajnalé).

Charakteristika

Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné se staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština[zdroj?] (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině).

Ve své knize Enciány z Popa Ivana (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků.“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.

Osídlení

Etnické rozšíření karpatských Rusínů
Čtyři podskupiny Rusínů: Bojkové, Doliňané, Huculové, Lemkové

Rusíni žijí v Zakarpatské Ukrajině, kde tvoří dost početnou etnickou menšinu (10 183), a v sousedních státech - zejména na Slovensku, kde zastoupení Rusínů je největší v sousedních státech (až 63 510), v Polsku (kde jsou označováni jako Lemkové, kolem 12 tisíc), v Maďarsku (kolem 10 tisíc) a Rumunsku (8 934), ale vzhledem k rozsáhlé emigraci z ekonomických důvodů také v Severní Americe a v bývalé Jugoslávii, konkrétně ve Vojvodině (15,5 tisíc) a Chorvatsku (2,3 tisíc).

Na Slovensku žijí jednak v oblasti od Staré Ľubovni přes Svidník až po Ubľu (téměř souvislé území), jednak v enklávách (zejména příhraničních) v dalších částech východního Slovenska. Enklávy vznikly tím, že Rusíni po svém příchodu do této oblasti (někdy zhruba ve 14. století, většinou přicházeli z Haliče) osidlovali tehdy neosídlená místa ve vyšších polohách (v koncových částech horských údolí) při horských hřebenech často kopírujících hranice.

Genetika

Existuje několik studií o genetice Rusínů, které se snaží najít společný původ s dalšími moderními evropskými národy.[10] Analýza mateřských linií DNA zjistila, že Rusíni mají nejvyšší výskyt haploskupiny I nalezený k tomuto datu ve světě.[11] Genetická analýza populace ukazuje signifikantní statistické rozdíly mezi Rusíny a jinými slovanskými národy.[11]

Etnogeneze a „rusínská otázka“

Vlajka Rusínů

Na původ Rusínů existují různé názory. Předpokládá se, že moderní Rusíni pocházejí z kmene Bílých Chorvatů, kteří obývali území dnešní Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Po mongolském vpádu však byly horské oblasti tohoto území prakticky vylidněné, a tak sem uherský král Béla IV., mimo osadníků osídlených zásluhou tzv. lokátorů, pozval haličské osadníky. Na přelomu 14. a 15. století haličští Rusíni začali proudit také na Slovensko a do Polska. To vysvětluje, proč je rusínština tak podobna haličské ukrajinštině. Prakticky do 19. století se haličští a zakarpatští Rusíni cítili jako jeden národ. U Rusínů tehdy převládal názor (podporovaný Ruskou říší), že jsou součástí „velkoruského národa“. Josef Jakub Toužimský však uvádí, že na Slovanském sjezdu, který se konal v roce 1848 v Praze, hovořil jménem Rusínů Borysikiewicz, který řekl: „Náš národ posud ani na papíře nebyl. Nyní však i on se upomíná na svou národnost a prosí Vás, drazí bratři slovanští, abyste jej přijali ve svou federaci“.[12] Na Kroměřížském sněmu se Rusínů zastal František Palacký.[13][14]

V roce 1862 Alexander Duchnovič založil (spolu s jinými rusínskými národními buditeli) Spolek sv. Jana Křtitele (Obščestvo sv. Joana Krestiteľa). Spolek působil v letech 1862–1874; byl obnoven v roce 2003. Spolek původně podporoval chudé rusínské studenty. Programem obnoveného spolku je náboženský, národní a kulturní rozvoj Rusínů.[15]

Na přelomu let 1866/1867 byla v Užhorodu založena Společnost sv. Vasilije Velikého (Obščestvo sv. Vasilija Vilikago), která začala vydávat noviny Svet – byly to první noviny v rusínštině; prvním předsedou této společnosti byl Adolf Ivanovič Dobriansky-Sačurov.[16]

V polovině 19. století v Haliči začal převládat ukrajinský vliv, a tak se postupně haličští Rusíni stali součástí ukrajinského národa (poslední rusofilské organizace v Haliči byly zrušeny v roce 1939 po obsazení Haliče Rudou armádou), zatímco u špičkových zakarpatských politiků proruské tendence převládaly až do konce 19. století – vyučování v podkarpatských školách se vedlo v ruštině, vydávaly se i noviny v ruštině. Ovšem podkarpatským Rusínům byly tyto tendence zcela cizí – ruština je signifikatně odlišná od rusínštiny. A tak na nižší úrovni začaly převládat buď proukrajinské tendence, anebo názory, že Rusíni jsou samostatný národ.

Dne 8. května 1919 Centrální ruská rada, společný orgán rusínských národních rad (užhorodské, prešovské a chustské) a zástupců emigrace, vydala tzv. Užhorodské memorandum a vyjádřila tak svou vůli stát se autonomní součástí Československé republiky. Saintgermainská smlouva z 10. září 1919 hovořila o Podkarpatské Rusi jako o území Rusínů jižně od Karpat.[17] Konec diskusím položil příchod sovětské armády v roce 1944 a následné přičlenění Podkarpatské Rusi k Ukrajině – od té doby Rusíni byli považováni za součást ukrajinského národa, jak v SSSR, tak i v Československu a Polsku. Pád komunismu znovu vrátil problém do popředí – začaly diskuse o rusínské otázce. Zatímco na Ukrajině a v Rumunsku se většina Rusínů hlásí k ukrajinské národnosti, u polských a slovenských Rusínů (zhruba 2/3) převládá názor, že jsou osobitým rusínským národem. Otázka ovšem není tak jednoduchá – během sčítání obyvatelstva na Slovensku vznikaly zajímavé kombinace jako „Ukrajinec s rodným jazykem rusínským“ či „Slovák s rodným jazykem ukrajinským“ apod.

Ukrajinou nejsou považováni za zvláštní národ, ale za jednu ze součástí národa ukrajinského. V Polsku jsou Rusíni označováni jako Lemkové.

Náboženství

Alexander Duchnovič, rusínský duchovní, spisovatel a národní buditel

Rusíni jsou nejčastěji řeckokatolického nebo pravoslavného vyznání. Řeckokatolická církev má stejné obřady jako pravoslavná (řeckokatoličtí kněží také nemají povinnost celibátu a běžně se kněžími stávají ženatí), avšak na rozdíl od pravoslaví uznává primát papeže. Řeckokatolická církev vznikla historicky z toho důvodu, že na území států, ve kterých byla většina obyvatel římskokatolického vyznání, žili také obyvatelé pravoslavného vyznání. Vytvořením tzv. unie (na území tehdejšího Uherska se jednalo o tzv. Užhorodskou unii – začala 24. dubna 1646) mohli Rusíni i nadále používat tzv. východní obřad (tj. obřad používaný také pravoslavnými) a současně byli chráněni proti persekuci z důvodu neuznávání papeže. Se vznikem řeckokatolické církve v té době patrně souhlasila jen část kněží a obyvatelstva (těžko říci, nakolik došlo k vytvoření unie z přinucení a nakolik na základě racionální úvahy), nicméně v Československu po roce 1918, v době svobodných poměrů, zůstala většina u řeckokatolíků a pouze malá část se přihlásila k pravoslaví.

Po 2. světové válce připadla Podkarpatská Rus Sovětskému svazu. V roce 1946 tzv. lvovský synod zrušil řeckokatolickou unii s Římem a řeckokatolíci se tak měli stát pravoslavnými. Podobně v československu proběhl tzv. přešovský sobor (přezdívaný lžisobor) v roce 1950, který též sloučil řeckokatolickou církev s pravoslavím. K obnovení řeckokatolické církve v Československu došlo s pražským jarem roku 1968, na Ukrajině se tak stalo až těsně před rozpadem SSSR.

Zatímco na Slovensku i většině západní Ukrajiny přešla většina obyvatel po legalizaci zpět do řeckokatolické církve (byť zdaleka ne všichni), v někdejší Podkarpatské Rusi se zpátky vrátila jen asi třetina obyvatel a většina populace se nadále hlasí k pravoslaví.

V současné době tedy na Slovensku (po rozdělení Československa) koexistují řeckokatolíci i pravoslavní, občas s určitými třenicemi. Zajímavý je rozdíl v názorech ukrajinské řeckokatolické a pravoslavné církve Moskevského patriarchátu na otázku existence Rusínů. Zatímco řeckokatolická užhorodsko-mukačevská diecéze zastává názor, že Rusíni jsou osobitý národ, užhorodská diecéze Moskevského patriarchátu propaguje názor o Rusínech jako o „karpatoruském národě“, který je jakýmsi úlomkem ruského národa ve střední Evropě. Existuje početné množství pravoslavných webstránek, a to nikoli v rusínštině nýbrž v ruštině, kde je zastoupen tento názor. Mluví se i o úzkých kontaktech mezi rusofilskými rusínskými organizacemi a ruskou tajnou službou FSB.[18][19][20] V současné době tzv. „Sněm podkarpatských Rusínů“ je financován ruským vládním fondem „Ruský svět“ pod vedením bývalého komunistického funkcionáře a pracovníka KGB Vjačeslava Nikonova, který je zároveň poradcem Vladimira Putina.[21]

Osobnosti

Rusínské kořeny měl také Andy Warhol

Odkazy

Reference

  1. ↑ Permanently resident population by nationality and by regions and districts Archivováno 17. 4. 2012 na Wayback Machine. - Population and Housing Census 2021, Statistical Office of the Slovak Republic
  2. ↑ webrzs.stat.gov.rs [online]. [cit. 22-10-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-04-2011. 
  3. ↑ Ludność. Stan i struktura demograficzno=społeczna.
  4. ↑ &n_page=1 Чисельність осіб окремих етнографічних груп украінського етносу та їх рідна мова
    за підсумками Всеукраїнського перепису населення 2001 року    . The higher figure is an estimate based on the proportions of local-born ethnic "Ukrainians" living in relevant West-Ukrainian oblasts; the Dolinyan, Boyko and Hutsul areas are included. See Карта говорів украïнськоï мови, 10.10.2008; Энциклопедический словарь: В 86 томах с иллюстрациями и дополнительными материалами. Edited by Андреевский, И.Е. – Арсеньев, К.К. – Петрушевский, Ф.Ф. – Шевяков, В.Т., s.v. Русины. Online version. Вологда, Russia: Вологодская областная универсальная научная библиотека, 2001 (1890–1907), 10.10.2008; Ethnologue: Languages of the World. Edited by Gordon, Raymond G., Jr., s.v. Rusyn. Fifteenth edition. Online version. Dallas, Texas, U.S.A.: SIL International, 2008 (2005), 10.10.2008; Eurominority: Peoples in search of freedom. Edited by Bodlore-Penlaez, Mikael, s.v. Ruthenians. Quimper, France: Organization for the European Minorities, 1999–2008 Archivováno 20. 2. 2009 na Wayback Machine., 10.10.2008. How this estimate has been prepared in detail, is represented in the Table 1 of this article.
  5. ↑ Tom Masters, Eastern Europe, Lonely Planet, 2007 p. 353
  6. ↑ Total ancestry categories tallied for people with one or more ancestry categories reported 2010 American Community Survey 1-Year Estimates [online]. United States Census Bureau [cit. 2012-11-30]. Dostupné online. 
  7. ↑ [1] - Population by nationality, in cities and municipalities, 2001 Census - State Institute for Statistics of the Republic of Croatia.
  8. ↑ http://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/rnm/mensiny/rusinska-narodnostni-mensina-16151/
  9. ↑ Languages Of The World [online]. 2014-06-25 [cit. 2019-12-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ WILLIS, Catherine. Study of the Human Mitochondrial DNA Polymorphism. McNair Scholars Journal. 2006. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. 
  11. ↑ a b McBain. Mitochondrial DNA sequence variation in Boyko, Hutsul and Lemko populations of Carpathian highlands. Human Biology. 2008, s. 43. Dostupné online [cit. 2009-06-21]. ISSN 0018-7143. DOI 10.3378/027.081.0104.. PMID 19589018.  Archivovaná kopie. muse.jhu.edu [online]. [cit. 2019-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-25. 
  12. ↑ Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek prvý, nakladatel J.R.Vilímek,. [s.l.]: [s.n.] Kapitola Slovanský sjezd (autor: Josef Jakub Toužimský), s. 318.
  13. ↑ PALACKÝ, František. Spisy drobné. Svazek I. Praha: [s.n.], 1898. S. 78–79. 
  14. ↑ ČAPKA, František. Dokumenty a materiály ke studiu národních dějin v letech1848–1918 [online]. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2010 [cit. 2020-10-22]. S. 19–20. Dostupné online. 
  15. ↑ Artos | Obščestvo sv. Joana Krestiteľa. artos.wbl.sk [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. 
  16. ↑ RYCHLÍK, Jan; RYCHLÍKOVÁ, Magdaléna. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Praha: [s.n.], 2016. ISBN 978-80-7429-556-0, ISBN 80-7429-556-7. OCLC 970399276 S. 28. 
  17. ↑ Smlouva mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem, podepsaná v Saint-Germain-en-Laye dne 10. září 1919 č. 508/1921 Sb.
  18. ↑ Політичне русинство на Закарпатті
  19. ↑ Закарпатських "русинів" оплачує російська розвідка
  20. ↑ Magyar Hirlap: A ruszinok államot akarnak az államban
  21. ↑ Закарпатська влада категорично засуджує антидержавницькі заяви о. Димитрія Сидора

Literatura

  • CHERNYCHKO, Oksana. Historie Rusínů v Zakarpatské Ukrajině v 19.a 20. století. [s.l.]: Univerzita Hradec Králové, 2019. Dostupné online. Bakalářská práce. 
  • KONEČNÝ, Stanislav. Náčrt dejín Karpatských Rusínov; Vysokoškolská učebnica. [s.l.]: Prešovská univerzita v Prešove: Ústav rusínskeho jazyka a kultúry, 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-555-1297-6. 
  • POP, Ivan. Malé dejiny Rusínov. 2. vyd. [s.l.]: Združenie inteligencie Rusínov Slovenska, 2020. 240 s. ISBN 978-80-973455-1-8. (slovensky) 
  • SULITKA, Andrej, K otázce etnické identity Rusínů v České republice. In: Český lid, Etnologický ústav AV ČR, roč. 103, č. 3, 2016, s. 451-471.
  • ŠATAVA, Leoš. Etnika bez státu a regionální jazyky v Evropě: rozměry asimilace a revitalizace - 56 případů. Praha: Epocha, 2022. 309 stran, ISBN 978-80-278-0084-1.
  • TICHÝ, František. Bohuš Nosák a Podkarpatskí Rusíni. Sborník Matice slovenskej. Roč. 1927, čís. 1–2. Dostupné online. (slovensky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Croatia.svg
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Alexander Vasilijevič Duchnovič 1865.png
Oleksandr Vasylovych Dukhnovych or Aleksander Duchnovič (1803 – 1865), Priest, poet, writer, pedagogue, and social activist of the Slavic peoples of the Carpathians. He is considered as the awakerner (Rusyn: Будитиль) of the Rusyns
Carpatho-Rusyn sub-groups - Presov area Lemkos (left side) and Przemyśl area Ukrainians in original goral folk-costumes..jpg
Autor: Silar, Licence: CC BY-SA 3.0
Carpatho-Rusyn_sub-groups_-_Presov_area_Lemkos_(left_side)_and_Przemyśl_area_Ukrainians_in_original_goral_folk-costumes
Teritorio de rutenoj.jpg
Autor: Russianname, Licence: CC BY-SA 2.5
Mapa územia obývaného Rusínmi
Flag of Rusyns 2007.svg
Autor: YoungstownToast, Licence: CC BY-SA 4.0
The flag of the Rusyns (Q140420), as approved by the World Congress of Rusyns (Q8035572) on 23 June 2007.