Ruská občanská válka

Ruská občanská válka
konflikt: Ruská revoluce, Důsledky první světové války a Meziválečné období
{{{alt}}}
Vojáci Donské armády v roce 1919; bílá pěchotní divize v březnu 1920; vojáci 1. jízdní armády; Lev Davidovič Trockij v roce 1918, Bolševici popravení Rakousko-uherskou armádou v roce 1918.
trvání:7. listopadu (25. října) 1917 – 25. října 1922[1], až 16. června 1923
místo:bývalé Ruské impérium, Mongolsko, Írán
casus belli:Říjnová revoluce
výsledek:rozhodné vítězství bolševiků
změny území:vznik Sovětského svazu,
nezávislost Finska, Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska.
strany
velitelé

síla
Soviet Red Army Hammer and Plough.svg Rudá armáda: (od ledna 1918) 5 498 000
Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918-1920).svg 100 000
– podzim 1918
Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918-1920).svg 1 000 000
– podzim 1919
Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918-1920).svg 3 000 000,
20 tanků FT17
– léto 1921
Death to oppressors of workers.svg Černá armáda:
103 000
Darker green and Black flag.svg Zelená armáda:
70 000
Petropavlovsk-Krondstadt flag.svg Kronštadtští povstalci:
17 961
Volunteer Army Insignia.svg Bílá armáda: 1 023 000
Rusko 1 000 000
– podzim 1918
Rusko 2 500 000
– podzim 1919
Rusko 3 000 000
– léto 1920
100 000
– léto 1921
Polsko 1 000 000
Flag of Finland (1918-1920).svg 90 000
Německá říše 547 000
ztráty
Flag of the Russian Soviet Federative Socialist Republic (1918-1920).svg 900 000–950 000 vojáků Rudé armády, čekistů a rudých partyzánůneznáméRusko 600 000–800 000 monarchistů, umírněných socialistů a interventůneznámé
celkové ztráty nejméně 10 000 000 lidí (v důsledku bojů a při hladomoru)

Ruská občanská válka (rusky Гражданская война в России) byl ozbrojený konflikt mezi bolševiky, kteří se snažili v Rusku vybudovat socialistický stát, a vnitřně velmi heterogenní opozicí, od monarchistů až po liberály a umírněné socialisty. Podnětem k válce bylo uchvácení moci bolševiky 7. listopadu 1917 (říjnová revoluce) a vytvoření sovětské vlády v čele s Leninem. Boje začaly na přelomu let 1917/1918 a skončily vítězstvím bolševiků v roce 1920, po uzavření řady dohod s odcházejícími československými legionáři.[2] Bezprostředním důsledkem bojů byl katastrofální hladomor v Povolží, naprostý hospodářský rozvrat a mezinárodní izolace Ruska, z dlouhodobé perspektivy pak nastolení jedné z nejtvrdších diktatur světa, která se zhroutila až po polovině osmdesátých let 20. století s nástupem Michaila Gorbačova a Perestrojky.

Civilnímu obyvatelstvu přinesla válka nezměrné strádání a utrpení. Spolu s padlými vojáky si vyžádala asi 10 až 17 milionů obětí,[3] tedy mnohonásobně více, než činily ztráty Ruska v první světové válce. Do konfliktu postupně zasáhly mnohé zahraniční mocnosti, od Německa až po Velkou Británii a Japonsko, na západě vyhlásily nezávislost oblasti s neruským obyvatelstvem (Polsko, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko), přibližně dva miliony lidí (především s vyšším vzděláním) emigrovaly. Poslední odpůrci bolševiků se vzdali až v červnu 1923.

Předpoklady

Rudí gardisté podniku Vulkan, 1917

První světová válka dolehla na Rusko více než na ostatní válčící státy. Zaostalá carská monarchie, jejíž zpola autokratické zřízení kritizovala již řadu let většina inteligence, nedokázala dostatečně mobilizovat své síly k vedení války a její hospodářství i vojenské struktury postupně kolabovaly. V březnu 1917 (podle starého kalendáře v únoru – odtud únorová revoluce) propukly v Petrohradě hladové bouře, jež skončily svržením starého režimu a abdikací cara. Byla sestavena prozatímní vláda z umírněných konzervativců a liberálů i s účastí socialistických stran a za pokračujících bojů na frontě začal v Rusku zápas o charakter nového státu. Zúčastnily se ho všechny strany a hnutí politického spektra, z nichž však brzy nabyly na síle – s tím jak se zhoršovala situace na frontě i v zázemí – především skupiny s radikálním programem.

Jednou z těchto skupin byli i bolševici, příslušníci Ruské sociální demokracie, kteří si v důsledku vnitrostranických neshod vytvořili samostatnou stranickou organizaci v rámci celého Ruska. Vůdcem bolševiků byl dlouholetý politický emigrant a teoretik marxismu Vladimír Iljič Lenin, obratný politik i debatér, ale i ortodoxní zastánce Marxova učení (především v otázce vyvlastnění soukromého majetku, méně už pokud jde o formu vlády). Lenin na své spolupracovníky od léta 1917 naléhal, aby strana převzala moc a pokusila se v zemi provést sociální revoluci – „aby obrátila Rusko vzhůru nohama“. Přes tuhou opozici ve vlastních řadách nakonec uspěl a v listopadu 1917 (podle starého kalendáře v říjnu – odtud říjnová revoluce) provedli bolševici státní převrat, svrhli prozatímní vládu a začali překotně uskutečňovat svůj program.

Počátky odporu

Ataman Dutov

V řadách opozice nejprve převládal názor, že se bolševici dlouho neudrží (mnozí bolševici si to mysleli rovněž), a jelikož Lenin dal najevo ochotu uspořádat volby do Ústavodárného shromáždění, do konce roku 1917 nedocházelo k významnějším nepokojům, snad jen s výjimkou aktivit kozáckého atamana Dutova v oblasti sibiřského Orenburgu na samém sklonku roku. Avšak zřízení zárodku budoucí tajné policie čeky, rozehnání Ústavodárného shromáždění, v němž získala většinu strana eserů, a diktátorské počínání bolševiků přesvědčily brzy část opozice, že bude nutné klást novému režimu odpor.

K nejtužším protivníkům Lenina a jeho vlády patřila pochopitelně stará generalita, avšak její vystoupení na počátku roku 1918 zprvu příliš nepřesvědčilo – generál Kaledin spáchal ze zoufalství nad neochotou vojáků bojovat sebevraždu a generál Kornilov, který zformoval zárodek Dobrovolnické armády, byl přemožen a zahynul. Přesto někteří generálové přešli k bolševikům, například Michail Bonč-Brujevič, Andrej Sněsarev, Vladimir Jegorjev a několik dalších. V Rusku bujela v prvních měsících roku 1918 naprostá anarchie, neboť bolševici měli sice v moci města, ale prakticky žádnou armádu hodnou toho jména, a venkov se zcela vymykal jejich kontrole. Vláda byla slabá, ze západu postupovala do nitra Ukrajiny německá armáda spolu s Rakušany, oblasti s neruským obyvatelstvem se snažily dosáhnout nezávislosti; hospodářství stálo před kolapsem. Leninovi velmi pomohlo až uzavření separátního míru s Německem v březnu t. r. (Brestlitevský mír), neboť tak se alespoň podařilo odvrátit hrozbu, že Němci obsadí celý západ země.

V Ipaťjevově domě v Jekatěrinburgu byl zajat sesazený car Mikuláš II. s rodinou, 17. července 1918 byla celá carská rodina z rozkazu komisaře Sverdlova postřílena, aby se jí nezmocnily a neosvobodily blížící se československé legie. Ty přišly necelý týden poté a město obsadily. Na Michajlovském hřbitově dnes stojí památník československým obětem.

Vzpoura eserů

V lednu 1918 založili bolševici Rudou armádu a o něco později byl jejím vrchním velitelem jmenován Lev Davidovič Trockij, jeden ze strůjců říjnové revoluce a schopný řečník. Brzy na to, 14. května 1918, došlo k události, která plně rozpoutala občanskou válku – k vystoupení československých legií na východě. Ty byly v Rusku vytvořeny z válečných zajatců a původně se s nimi počítalo pro boj na straně Dohody, po říjnových událostech však byly ponechány samy sobě a ocitly se ve víru ruských zmatků. Čeljabinský incident, při němž maďarští zajatci údajně Čechoslováky napadli, odstartoval jejich revoltu a Trockij ztratil nad vývojem dění kontrolu. Všude, kam Čechoslováci vstoupili, bolševická vláda padla a moci se chopili příslušníci strany eserů, vítězové legálních voleb do Ústavodárného shromáždění. Jejich velkou výhodou zpočátku bylo, že se politicky opírali o venkov.

V červnu 1918 utvořili eseři v Samaře Výbor členů Ústavodárného shromáždění (Komuč), který měl navázat na bolševiky násilně přerušený ruský parlamentarismus. S pomocí legií ovládlo vedení Komuče oblast Samary i Ufy a ihned začalo formovat protibolševickou armádu. Vojáky ke službě zčásti nutili i násilím, proto byla služba nepopulární a vliv této skutečnosti na bojovou morálku byl značný. Další významná ruská strana, menševici, se z ideologických důvodů odmítla ke vzpouře připojit. Na všeruském sjezdu menševiků byla přijata deklarace, že bolševici představují pro ruskou revoluci nebezpečí a zlo, ale že jsou zlem a nebezpečím mnohem menším než ostatní strany a kozáci. Z toho důvodu menševici vyjádřili po sjezdu nejen politickou, ale i vojenskou podporu bolševikům a vydali prohlášení vyzývající menševické přívržence a řadové členstvo k upuštění od protibolševických akcí.

Armádu usilovně budoval i Trockij. Do října 1918 měli bolševici k dispozici více než 100 000 vojáků, do jejichž čela byl postaven bývalý carský důstojník Michail Nikolajevič Tuchačevskij. Za jedno z prvních větších střetnutí se dá považovat bitva o Kazaň, v níž v září 1918 Rudá armáda dosáhla důležitého taktického vítězství, zničila jednotky Komuče a donutila československé legie ustoupit. Vedle Trockého byl hlavou operace Jukums Vācietis, velitel rudé lotyšské pěchoty.

Kolčakova vláda na Sibiři

Na Sibiři se zatím utvořila prozatímní vláda, složená z eserů a místních politiků, tu však v listopadu 1918 svrhl někdejší velitel Černomořské floty, admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak, jenž pod pohrůžkami donutil esery, aby tuto změnu akceptovali. Kolčak se stal absolutním vládcem Sibiře a ze svých hlavních politických a vojenských středisek v Omsku a Irkutsku nařídil pozatýkat i většinu zbylých členů Ústavodárného shromáždění a deportovat je do Číny se zákazem vstupu na území Ruska.

Sám sebe prohlásil Kolčak za "všeruského vládce", přičemž území pod jeho kontrolou dosahovalo rozlohy 300 000 km² a žilo zde 7 milionů obyvatel. Největším problémem pro Kolčaka v boji s bolševiky bylo jednak silné působení bolševických partyzánských oddílů a odpor vůči jeho ultranacionalistické a procarské politice, jednak rozpory mezi ním a zbytkem důstojníků a vojáků (těm se obecně – stejně jako jiným vojskům opozice – říkalo bílí či bělogvardějci). I kvůli jeho politice mu odmítli poskytovat vojenskou podporu Američané.

Vlak s československými legiemi

Proti jeho vládě povstaly jednotky eserské Lidové armády, které se na jaře 1919 připojily k bolševické Rudé armádě. Dne 9. června 1919 bolševické síly pod vedením Michaila Tuchačevského překročily Ural a začaly Kolčakovu armádu zatlačovat na východ. Kolčakovci bez vojenské podpory, zásob zbraní a munice i civilní podpory (tu ztratili ve chvíli, kdy Kolčak obnovil statkářská práva a zavedl bílý teror) rychle ztratili zbytky morálky. 25. července dosáhla Tuchačevského 5. armáda Čeljabinsku a obsadila ho. 14. listopadu byl osud Kolčakovy sibiřské republiky zpečetěn, když se většina jeho vojenské posádky ve městě Omsk rozprchla a téměř bez odporu vydala město bolševikům. Ti zajali více než 50 000 vojáků, 10 vysoce postavených důstojníků a ukořistili zbraně a munici, jež kolčakovcům zůstaly. O den dříve Kolčak uprchl za pomoci československých legií do Irkutska.

Irkutsk se však dlouho neudržel a poté, co ho obsadily síly levých eserů, vydaly československé legie Kolčaka i zlatý poklad, jenž se převážel na východ (stalo se tak mj. i z podnětu francouzského generála Janina). Leví eseři zformovali v Irkutsku tzv. Politický komisariát či Politické centrum, jež převzalo vládu ve městě. Dne 4. ledna 1920 Kolčak rezignoval a o šestnáct dní později předal Politický komisariát město bolševickému Vojenskému výboru. 6. března Politický komisariát a vojenský tribunál složený z bolševiků, levých eserů a menševického zástupce odsoudil Kolčaka a jeho druhého premiéra Viktora Pepeljajeva k smrti za teror proti civilistům, ozbrojený boj proti republice, kontrarevoluční aktivity a další protisovětské zločiny. Vyšetřování Politického komisariátu dospělo k závěru, že Kolčakův bílý teror přímo či nepřímo zahubil více než 110 000 civilistů. 6. února 1920 byl Kolčak oficiálně odsouzen, 7. února byl popraven. Teprve 7. března vstoupila do města Rudá armáda a oficiálně oznámila smrt Kolčaka. Ačkoli bolševici na Sibiři znovu ustanovili svou moc, jistou dobu stále ještě museli bojovat se zbývajícími cizími jednotkami, včetně československých.

Boje s Juděničem

Vojáci antibolševické Sibiřské armády v roce 1919

Situace v severním a severozápadním Rusku byla odlišná. Zde sehráli primární roli v boji proti bolševikům západní interventi, především britský a americký kontingent, který obsadil v červnu 1918 Archangelsk a Murmansk. Významnou úlohu sehrál i generál Nikolaj Judenič, podporovaný Brity. Bojovalo zde přes 13 000 intervenčních vojáků proti přibližně 14 000 bolševiků. Nejdůležitější bitvou v této části občanské války a jednou z nejdůležitějších vůbec se stala bitva o Petrohrad v říjnu a listopadu 1919.

Před bitvou Lenin krátce uvažoval o evakuaci Petrohradu. Vojenský komisař Stalin a lidový komisař vojenství Lev Trockij ho ale přesvědčili o nutnosti město bránit. Bolševici shromáždili 65 000 vojáků a proti nim vystoupila bělogvardějsko-estonská armáda pod vedením Juděniče a estonského velitele Laidonera o celkové síle 41 500 vojáků. Demoralizace Juděničových vojáků ovšem vedla k tomu, že mnoho jednotek ani nezaútočilo a už se vzdalo předem. Po sérii vzpour mezi bílými i interventy se britská vláda rozhodla stáhnout své síly, a s nimi ustoupili i Američané. Juděničova armáda se tak definitivně rozpadla. Souběžně s bojem proti Juděničovi a interventům museli bolševici bojovat i proti karelsko-finským nacionalistům a místním jednotkám finské armády.

Situace v jižním Rusku

Bitva o Caricyn

Evropské dějiště občanské války
     Pod kontrolou bolševiků, únor 1918
     Pod kontrolou bolševiků, léto 1918
     Maximální dosah anti-bolševických sil

Za ruské občanské války byla každá z front velice rozdílná a "pestrá". To platilo i o jihoruské-kavkazské frontě, na níž v druhé polovině roku 1918 udeřili donští kozáci – ti disponovali asi 40 000 ozbrojenci. V srpnu 1918 zahájil generál Mamontov útok jezdectva na Caricyn, město důležité pro bolševiky vzhledem k jeho zásobovací a zemědělské podstatě (posílaly se odtud zásoby potravin a obilí na sever do Moskvy a Petrohradu). Jednalo se o první hromadné nasazení jezdectva v občanské válce a bolševiky to donutilo vybudovat si rychle vlastní kavalerii. Boje o město trvaly až do října, pak se Mamontov opět stáhl.

Hlavním vojenským komisařem bolševiků byl na této frontě Josef Stalin a jeho role při organizaci obrany byla později silně glorifikována. Již tehdy se projevovalo jeho extrémně autoritářské chování, nechal např. svévolně zatknout generála Sněsareva, carského důstojníka, který přešel k bolševikům. Teprve na Leninův a Trockého zákrok byl Sněsarev osvobozen.

Děnikinův postup na Moskvu

Z dlouhodobého hlediska byla pro bolševiky mnohem nebezpečnější Dobrovolnická armáda, jejíž velení převzal po smrti generálů Kornilova a Alexejeva v září 1918 Anton Děnikin (podporoval ho monarchista Vladimir Mitrofanovič Puriškevič). Jednotkám této armády se od jara do podzimu 1919 podařilo dosáhnout řady úspěchů, zčásti zcela překvapivě. 20. září padl Kursk a 14. října dokonce Orel, ležící pouhých 400 km od Moskvy. Poté však následovala ofenzíva bolševiků, především jezdectva Semjona Buďonného, a na děnikinovce dopadala rána za ranou. Do ledna 1920 byli omezeni už jen na oblast při Černém mořiNovorossijska, odkud je anglické lodě evakuovaly na Krym. Děnikin rezignoval na velení a jeho nástupce Pjotr Wrangel byl po porážce svých vojsk na Perekopské šíji nucen zorganizovat evakuaci své armády a části civilistů a přes krymské přístavy po moři opustit teritorium Ruska.

Na jižní frontě bylo příčinou neúspěchu bílých jednak přílišné vysunutí čelních jednotek na sever, jednak snaha restituovat některé předrevoluční poměry – podobně jako v případě Kolčaka. Teror děnikinovců byl obecně zhruba stejný jako teror jejich protivníků.

Kavkaz

Na Kavkaze (zejména v Ázerbájdžánu) došlo k několika probolševickým vzpourám, jež vyvrcholily vytvořením tzv. bakuské komuny. Ta byla sice krátce po svém vzniku zlikvidována nacionalistickými musavaty, kteří přizvali do země britské intervenční jednotky, protibolševické síly se tu však udržely jen dočasně. Poté, co utrpěly porážku, zaútočili bolševici proti nezávislým kavkazským republikám a jednu po druhé je ovládli.

Válka na západě

Symon Petljura
Rudí vojáci útočí na kronštatské námořníky

Západní fronta byla pravděpodobně nejrozsáhlejším bojištěm a střetlo se zde nejvíce politických sil. Vedle bolševiků a bělogvardějců zde byli anarchisté (Nestor Machno), nacionalisté (Symon Petljura), britští a francouzští interventi, polská armáda (maršál Piłsudski) a zpočátku i německá armáda (jež podporovala hetmana Skoropadského). Také se zde bojovalo nejdéle.

První boje začaly už v únoru 1918, kdy po prvním a neúspěšném kole vyjednávání v Brest-Litevsku zaútočila vojska Ústředních mocností proti bolševické Ukrajině a Bělorusku, velice rychle se dostala hluboko do ruského území a obsadila většinu běloruských krajů a polovinu Ukrajiny včetně Kyjeva. Tam vznikl loutkový stát Ukrajinská lidová republika (ULR) pod vedením již zmíněného hetmana Skoropadského. Ten si počínal poměrně nezávisle, uzavřel příměří s bolševiky a provedl řadu reforem, ovšem na úkor demokratizace. Byl silně prorusky zaměřený a jeho kabinet tvořili z velké části monarchisté a konzervativci.

Poté, co v západní Evropě skončila první světová válka, odmítli bolševici respektovat platnost brestlitevské mírové smlouvy a fakticky si nárokovali území patřící carskému Rusku před válkou. Prohrou Německa skončila i vláda Skoropadského, který nebyl s to se bez německé vojenské pomoci udržet a byl sesazen nacionalistickým kozákem podporovaným ukrajinským rolnictvem, Symonem Petljurou.

Kromě nyní již propolské ULR se na ukrajinském území utvořila ještě Ukrajinská sovětská socialistická republika vedená bývalým rudým námořníkem ukrajinského původu Pavlem Dybenkem a anarchistické Svobodné území, na němž byl největší autoritou Nestor Machno. V severní části západní fronty, v Pobaltí, vzniklo i několik krátkodobých sovětských států, především Estonská komuna pracujícího lidu vedená Janem Anveltem, jež existovala od listopadu 1918 do června 1919 a zanikla během estonské války za nezávislost, Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika a Lotyšská sovětská socialistická republika vedená Pēterisem Stučkou (prosinec 1918 – leden 1920).

Oběti hladomoru v Rusku, 1921-22

V roce 1918 se polský vojevůdce Józef Piłsudski rozhodl vytvořit tzv. Mezimořskou federaci a učinit z Polska velmoc rozkládající se od Baltu až k Černému moři. S tímto cílem zahájil válku proti Západoukrajinské lidové republice, jež byla odštěpkem od Ukrajinské lidové republiky, obsadil ji a uzavřel spojenectví s ULR. Za účelem boje proti bolševikům vtáhla polská armáda do Kyjeva, kde měla vojensky podpořit prezidenta Petljuru. V únoru 1919 napadli Poláci sovětskou Ukrajinu a Bělorusko, v červnu 1920 už jejich armáda držela celé Bělorusko a většinu východní Ukrajiny. Pak se ale karta obrátila, bolševické síly se přeskupily a získaly posily ze Sibiře, kde byla o několik měsíců dříve poražena kolčakovská vojska, a jednotky z Kavkazu. Mimo to se k bolševikům přihlásilo více než 14 000 bývalých carských důstojníků, přes 100 000 dezertérů a tisíce civilistů. Koncem června 1920 sovětské síly dosáhly Kyjeva, odkud se stáhla většina polské a ukrajinské lidové armády směrem na západ.

Důsledky

Primárními důsledky občanské války byl hladomor (Hladomor v Povolží) a hospodářský rozvrat (úroveň výroby dosahovala na konci roku 1921 úrovně z let 17801790, tedy 13 % předválečné úrovně). Bolševici nicméně porazili všechny své hlavní soupeře, a třebaže je ještě čekala válka s Polskem (viz rusko-polská válka), nastolili definitivně svou moc v šestině světa. Jejich stranická diktatura se během války nesmírně upevnila a v rámci strany samotné byly postupně odbourány všechny náznaky kolegiálního rozhodování.

Odkazy

Reference

  1. Mawdsley, pp. 3, 230
  2. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, str.12 - 25, 30 - 137, 140 - 148, 150 - 190
  3. ГРАЖДАНСКАЯ ВОЙНА 1917–22 • Большая российская энциклопедия - электронная версия. bigenc.ru [online]. [cit. 2020-12-06]. Dostupné online. 

Literatura

  • J. RICHARD, Carl. Americká invaze do Ruska - Šedesát tisíc amerických mariňáků a české legie. 1. vyd. Praha: Pragma, 2014. 159 s. ISBN 978-80-7349-378-3. 
  • MALIA, Martin. Sovětská tragédie : dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Praha: Argo, 2004. 566 s. ISBN 80-7203-566-5. 
  • PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. Praha: Argo, 1998. 396 s. ISBN 80-7203-081-7. 
  • SERVICE, Robert. Lenin : životopis. Praha: Argo, 2002. 496 s. ISBN 80-7203-415-4. 
  • STROSSER, Edward; PRINCE, Michael. Stupidní války. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 291 s. ISBN 978-80-7387-417-9. Kapitola Americká invaze do Ruska: 1918, s. 103–114. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

US flag 48 stars.svg
US Flag with 48 stars. In use for 47 years from July 4, 1912, to July 3, 1959.
Flag of the United States (1912-1959).svg
US Flag with 48 stars. In use for 47 years from July 4, 1912, to July 3, 1959.
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Flag of Italy (1861-1946) crowned.svg
Autor: F l a n k e r, Licence: CC BY-SA 2.5
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
Flag of the Governor-General of India (1885–1947).svg
My own crown and own star, PD Union by Zscout
Flag of Germany (1867–1918).svg
Bundesflagge und Handelsflagge des Norddeutschen Bundes (1866-1871) und Reichsflagge des Deutschen Reiches (1871-1918)
Flag of the Habsburg Monarchy.svg

↑ Civil flag or Landesfarben of the Habsburg monarchy (1700-1806)
↑ Merchant ensign of the Habsburg monarchy (from 1730 to 1750)
↑ Flag of the Austrian Empire (1804-1867)
↑ Civil flag used in Cisleithania part of Austria-Hungary (1867-1918)
House colours of the House of Habsburg
Flag of the Ottoman Empire (1844–1922).svg
The Ottoman flag of 1844–1922. Late Ottoman flag which was made based on the historical documents listed in the Source section. Note that a five-pointed star was rarely used in the star-and-crescent symbol before the 19th century.
Flag of Germany (1867–1919).svg
Bundesflagge und Handelsflagge des Norddeutschen Bundes (1866-1871) und Reichsflagge des Deutschen Reiches (1871-1918)
Eser flag (Въ борьбѣ обрѣтешь ты право свое!).svg
Autor: Dahn, Licence: CC BY 4.0
Flag used by the Socialist Revolutionary Party in pre-1918 Russia: red (for socialism) with the slogan "Through struggle you will attain your rights!" (Въ борьбѣ обрѣтешь ты право свое!; modernized: В борьбе обретёшь ты право своё!). Based on period photograph republished by Журнал А.
Flag of the Republic of China (1912-1928).svg
National Flag of the Republic of China, used between 1912–1928. Also known as "Five-colored flag".
Simon Petljura.jpg
Simon Petljura
Flag of the Chinese Communist Party (Pre-1996).svg
Flag of the Chinese Communist Party before the 1996 design, based on [1], [2], [3], and [4].
Flag of Azerbaijan 1918.svg
1918 version of Flag of Azerbaijan - variant
Karelian National Flag.svg
Национальный флаг независимой Карелии (Северокарельского государства, Беломорской Карелии, Архангельской Карелии), утвержден 29.03.1920 на съезде съезда представителей волостей входящих в ведение Архангельского Карельского Временного правительства в с.Ухта (ныне - пгт.Калевала). 18.05.1920 Красная Армия заняла Ухту, и правительство независимой Карелии бежало сперва в Вокнаволок, а затем в Финляндию. Автор флага - финский художник Аксели Галлен-Каллела (1865-1931).
Flag of the Khanate of Khiva.svg
Autor: Samhanin, Licence: CC0
Flag of the Khanate of Khiva, "The museum of Khiva displays (vertically) the flag used by the khanate of Khiva during the civil war (1917-1922). The khanate, which had been annexed by Russia in 1873, proclaimed independence on 13 February 1917. In 1918, the khan was overthrown by a Turkmen chief. Then began a period of anarchy. The protectorate of Khiva was suppressed on 9 April 1919 and Khiva was included in the new Republic of Khorezm, created by the Soviets on 26 April 1920."
Red Guard Vulkan factory.jpg
Red guard unit of the Vulkan factory in Petrograd.
Flag of the Emirate of Bukhara.svg
Flag of the Emirate of Bukhara.
Flag of Finland (1918-1920).svg
Flag of Finland (1918-1920)
Flag of Armenia (3-2).svg
Flag of Armenia. Aspect ratio modified (cropped) for projects that require an aspect ratio of 3:2.
Flag of the Centrocaspian Dictatorship.svg
Flag of the Centrocaspian Dictatorship (1918) - colours and 2:3 dimensions based on template at FOTW
Flag of Georgia (1918-1921).svg
Flag variant of Georgia from 1918 to 1921, with slightly different proportions than the 1990 flag. Originally designed by Iakob Nikoladze. The official flag had a ratio of 4:5.
Flag of the Ukrainian Soviet Socialist Republic (1919-1929).svg
Флаг Украинской Советской Социалистической Республики (1919-1929 гг.)
State Flag of Greece (1863-1924 and 1935-1970).svg
Flag of the Kingdom of Greece (1863-1924; 1935-1973).
Bandera del Turquestan.svg
Bandera del Turquestan Unificat
State flag of Persia (1907–1933).svg
State flag of Iran (1907-1933)
Flag of the Transcaucasian SFSR.svg
Flag of the Transcaucasian SFSR, according to K.A.Ivanov's "Flags of the World"]
Vagón vlaku čs. legií.jpg
Vagón vlaku Československých legií v Rusku
Flag of Japan (1870–1999).svg
Variant version of a flag of Japan, used between January 27, 1870 and August 13, 1999 (aspect ratio 7:10).
Flag of the Mountain Republic.svg
Autor: Arsenekoumyk, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of the Mountain Republic
Death to oppressors of workers.svg
Autor: Thespoondragon, Licence: CC BY-SA 4.0
One of the many different flags used by the Revolutionary Insurrectionary Army of Ukraine, saying: "DEATH TO THE RAPISTS OF THE WORKING PEOPLE"
Flag of the Moldavian Democratic Republic.svg

Flag of the Democratic Republic of Moldova (1917 - 1918). Model found and discussed in:

Silviu Andrieş-Tabac, Heraldica teritorială a Basarabiei şi Transnistriei, Ed. Museum, Chişinău, 1998.
Flag of Poland (1927–1980).svg
Flag of Second Polish Republic and later People's Republic of Poland in period from 1928 to 1980. Red shade used here is HTML "vermilion" #E34234. Proportion 5:8.
Flag of the Soviet Union (1922–1923).svg
Flag of the Soviet Union, from 1922 to 1923
Flag of Hungary (1896-1915; angels; 3-2 aspect ratio).svg
A variant of the flag of the Kingdom of Hungary used between 12 January 1896 to 6 November 1915.
Flag of the People's Republic of Mongolia (1921-1924).svg
Flag of the Revolutionary Provisional Government of Mongolia used during the Mongolian Revolution of 1921
Дутов.jpg
Александр Ильич Дутов (1879—1921), атаман Оренбургского казачества
Soviet Red Army Hammer and Plough.svg
Autor: Dmitry Baranovskiy, Licence: CC BY 3.0
An M1918 Red Army Cockade adorned on hats and caps during the Russian Civil War. This design was phased out and replaced sometime around 1922 with the iconic Hammer and Sickle.
Red flag.svg
The red flag – international symbol of the working class. (3:5 ratio)
Red Ensign of South Africa (1912–1951).svg
Autor: Fornax, Licence: CC BY-SA 3.0
South African Red Ensign from 1912 until 1951.
Махновское знамя.svg
Autor: Anarchist2018, Licence: CC BY-SA 4.0
According to the recollection of V.F. Belash, who ended up in Gulyaipole in early January 1919.
Flag of Bogd Khaanate Mongolia.svg
Autor: Joins2003, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of Bogd Khaanate Mongolia from 1911 to 1924
Flag of Central Lithuania 1920.svg
Flag of Central Lithuania 1920
Flag of the Crimean Regional Government.svg
Autor: Samhanin, Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of the Crimean Regional Government (1918)
Victims of Soviet Famine 1922.jpg
Corpse of famine victims transported to the cemetery (Kherson). PHOTOGRAPHS OF THE 1921-1923 FAMINE IN SOVIET UKRAINE
Flag of the Ottoman Empire.svg
The Ottoman flag of 1844–1922. Late Ottoman flag which was made based on the historical documents listed in the Source section. Note that a five-pointed star was rarely used in the star-and-crescent symbol before the 19th century.
Flag of the German Empire.svg
Bundesflagge und Handelsflagge des Norddeutschen Bundes (1866-1871) und Reichsflagge des Deutschen Reiches (1871-1918)
Flag of the Confederated Republic of Altai.svg
Autor: Nick13145, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of the Confederated Republic of Altai / Oirot Republic (1917-1922)
Flag of Kuban People's Republic.svg
Flag of Kuban People's Republic (1918-1920) - colours and dimensions (format: 2:3) Vlastní tvorba založená na: Flag of Kuban.PNG a Flag of Kuban.PNG
Flag of Yugoslavia (1918–1941).svg
Všeslovanská vlajka shválena na všeslovanské konvenci v Praze v roku 1848
Russian civil war in the west.svg
Autor: Hoodinski, Licence: CC BY 3.0
Russian civil war in the west 1918-1920
United Baltic Duchy flag.svg
United Baltic Duchy flag
Kronstadt attack.JPG
Suppression of the Kronstadt mutiny. Soldiers of the Red Army attack the island fortress of Kronstadt on the ice of the Gulf of Finland.
Flag of the Republic of Aras.svg
Flag of the Republic of Aras (1918-1919).
Petropavlovsk-Krondstadt flag.svg
Autor: FugeeCamp, Licence: CC0
Flag seen in a photograph of Revolutionary Russian sailors of Russian Imperial Navy battleship Petropavlovsk in Helsinki during summer 1917. The flag shows a spear and a scythe crossed over eachother, as well as a skull and crossbones above and below the spear and scythe. The top of the flag has the text "смерть буржуямъ" ("smert' burzhuyam") (en: "Death to the Bourgeois")
Darker green and Black flag.svg
Darker version of the green anarchism flag. Dimensions: 2:3 Colours: #1F833C and #000000.
Flag of North Caucasian Emirate.svg
Autor: Узун-Хаджи Салтинский, Licence: CC BY-SA 4.0
Flag of North Caucasian Emirate The crescent and the stars mean the emblem of the Islamic peoples
Flag of the Turkestan (Kokand) Autonomy.svg
Flag of the Turkestan (Kokand) Autonomy 1917-1918
CWRArticleImage.jpg
Clockwise from top: Soldiers of the Don Army in 1919; a White Russian infantry division in March 1920; soldiers of the 1st Cavalry Army; Leon Trotsky in 1918; hanging of workers in Yekaterinoslav by Austro-Hungarian troops, April 1918.
Uniformes (koltchak) 001.jpg
Kolchak armies (uniforms)