Ruská osvobozenecká armáda

Ruská osvobozenecká armáda
(c) Bundesarchiv, Bild 183-N0301-503 / CC-BY-SA 3.0 Generál Vlasov a příslušníci Ruské osvobozenecké armády
Zakladatel	Andrej Andrejevič Vlasov
Vznik	1944
Zánik	1945
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ruská osvobozenecká armáda – ROA (německy Russische Befreiungsarmee, rusky Русская освободительная армия – РОА, Russkaja osvoboditel'naja armija – ROA) byla v době druhé světové války organizace několika vojenských jednotek ruských zajatců, zběhů, zrádců, bývalých emigrantů a odpůrců režimu, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně bojovali proti Sovětskému svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení vlasovci^[1] podle jména jejich velitele generála Andreje Andrejeviče Vlasova.

Oficiálně vznikla Ruská osvobozenecká armáda z podnětu Komitétu pro osvobození národů Ruska (KONR). Při získávání dobrovolníků pro toto vojsko prohlašovali velitelé a političtí pracovníci, že sice bojují v řadách ozbrojených sil Velkoněmecké říše, ale až nadejde vhodná doba – to jest po zvratu válečných výsledků ve prospěch Německa – vyjednají s Německem mír a budou žít „ve svobodném Rusku“, případně „v dalších zemích násilně ovládnutých proletářskou diktaturou“. Později se zejména generál Sergej Buňačenko vyhýbal bojovým střetům s Rudou armádou. Ty oddaloval jednak ignorováním německých rozkazů s tím, že on sám je podřízen přímo generálu Vlasovovi, a jednak při přesunech k řece Odře nevyužil železniční přepravy své divize, nýbrž nařídil pěší pochod. Snahou velení ROA bylo nestřílet na vojáky Rudé armády, ale pouze na politruky, a vojáky samotné pak získávat pro boj proti Stalinovi.

(c) Bundesarchiv, Bild 101I-297-1704-10 / Müller, Karl / CC-BY-SA 3.0

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem (Operace Barbarossa) padly do zajetí miliony sovětských válečných zajatců různých národů (tedy nejen Rusů). Jejich národní a politické smýšlení bylo různé, část zajatců nesouhlasila se Stalinovým režimem, mnoho z nich bylo zdrceno tím, že se Stalin zajatců zřekl a považoval je za zrádce. Brutální zacházení se sovětskými zajatci ze strany Němců, kterými byli považováni za podlidi, si jenom v prvním roce vyžádalo životy až 3 milionů zajatců.^[2] Masové vyhlazování zajatců bylo součástí nacistického plánu genocidy slovanského obyvatelstva tzv. Generalplan Ost. Později byla likvidace sovětských zajatců zastavena vzhledem k nepříznivému vývoji situace na východní frontě pro Německo, a zajatci začali být využíváni na nucené práce a začalo se také uvažovat o jejich nasazení do boje proti Rudé armádě.

Během času se z části těchto vojáků formovaly různé dobrovolnické i pomocné jednotky, divizemi Waffen-SS počínaje a zásobovacími a pracovními jednotkami konče, například Turkestánská legie, Legie Volžských Tatarů, Ázerbájdžánská legie, Gruzínská legie, která v dubnu 1945 na nizozemském ostrově Texel povstala proti Němcům, a další. Postupem času vznikaly i ruské bojové jednotky, jako např. 1. ruská národní armáda, 599. ruská brigáda, Ruský ochranný sbor, XV. kozácký jezdecký sbor a další.

Počátky vzniku Ruské osvobozenecké armády jako vojenské organizace lze klást do roku 1942, kdy bylo v Berlíně ustanoveno zvláštní středisko, které se zabývalo získáváním „výjimečných“ ruských válečných zajatců. Téhož roku byl zajat sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov, který se postupně stával ústřední postavou těch, kteří nenáviděli komunistický režim v Sovětském svazu a chtěli proti němu bojovat. Vlasov během roku 1943 získával další spolupracovníky a snažil se ve spolupráci s německými činiteli vytvořit ruské bojové jednotky. Problémem bylo, že na straně Němců nejenže panovala k Rusům nedůvěra, ale stále tu byla doktrína o „méněcenné slovanské rase“, což bylo překážkou rychlejšího vzniku ruských vojenských sil, které se odkládalo prakticky až do konce roku 1944.

V létě 1944 vznikla 29. granátnická divize SS (1. ruská), která se pod vedením Bronislava Kaminského zapojila do bojů během Varšavského povstání. Tato divize se pod vedením Kaminského účastnila potlačení Varšavského povstání v oblasti Ochota, kde R.O.N.A. spáchala mnoho válečných zločinů (vraždy, znásilnění a rabování). Podle spolehlivých zpráv spáchali vojáci téměř 700 vražd,^[zdroj?] i když v době varšavského povstání tvořili jen 1 % německých sil. Kaminski měl za to, že spadá přímo pod autoritu velitele SS Heinricha Himmlera a nechtěl přijímat rozkazy od generála SS Ericha von dem Bach-Zelewského, který německým silám ve Varšavě velel. Varšavské povstání začalo 1. srpna 1944 a 4. srpna 1944 byl vyhlášen bojový poplach brigády, která měla být použita k potlačení povstání. SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth byl pověřen vedením Kampfgruppe Reinfarth, pacifikační jednotky, která se měla vytvořit z jednotek Kaminského spolu s oddílem Oskara Dirlewangera a několika oddíly pořádkových policejních sil Ordnungspolizei a dalších oblastních jednotek SS. Kaminský na osobní Himmlerův rozkaz vyčlenil ze své brigády pohotovostní skupinu 1700 svobodných mužů (některé zdroje uvádějí, že měli čtyři tanky T-34, jeden kus SU-76 a několik děl) a poslal je do Varšavy jako smíšený pluk pod velením velitele štábu brigády, SS-Sturmbannführera Jurije Frolova. Frolov později v roce 1945 uvedl, že pluk měl až 1600 mužů a 7 dělostřeleckých kusů a 4 minomety. Frolov v roce 1944 poznamenal, že Kaminski dal svým lidem svolení k rabování a mnozí jej využili. Brigáda brzy ztratila jakoukoli bojovou hodnotu a příslušníci jednotky se zaměřili výhradně na shromažďování cenností, ukradených z civilních domů. V masakrech ve čtvrti Ochota a ve čtvrti Wola bylo zabito asi 10 000 obyvatel Varšavy, civilistů a pacientů v nemocnicích, nejvíce z nich povraždili Kaminského muži. Heinrich Himmler použil zločinné jednání varšavské skupiny jako záminku, aby Kaminského a jeho vedení po vojenském soudu v Litzmannstadtu (Lodži) nechal popravit. Byli souzeni za krádež majetku Říše, protože odcizené cennosti měly být úředně odevzdány, ale Kaminski a jeho lidé se je pokusili udržet pro sebe. Existují také náznaky, že Kaminského vojáci během zásahu ve Varšavě znásilnili a zavraždili německé ženy, členky Kraft durch Freude. Pokud je to pravda, mohl to být další důvod k odsouzení. S Kaminským byl také popraven náčelník štábu brigády Waffen-Obersturmbannführer Ilja Šavykin. Vojáci skupiny R.O.N.A. dostali falešné vysvětlení, že Kaminski byl zabit polskými partyzány. Když Kaminského lidé toto vysvětlení odmítli, Gestapo vzalo Kaminského auto, strčilo ho do příkopu, rozstřílelo kulometem a všude po něm otřelo husí krev jako důkaz. Demoralizované zbytky jednotky byly odsunuty z města a umístěny na sever, daleko od jakékoli partyzánské činnosti. Po Kaminského smrti jeho jednotce velel SS-Brigadeführer a generálmajor policie Christoph Diehm.

Divize byla poté rozpuštěna a její mužstvo bylo včleněno do Ruské osvobozenecké armády (ROA) generála Vlasova.^[3]

(c) Bundesarchiv, Bild 183-H27774 / CC-BY-SA 3.0

Dne 14. listopadu 1944 byly v Praze ustanoveny Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) a Ruská osvobozenecká armáda (ROA), jejíž základ tvořili sovětští váleční zajatci, bývalí příslušníci 29. granátnické divize SS (1. ruské) a bývalí příslušníci 30. granátnické divize SS (2. ruské), která byla rozpuštěna pro nespolehlivost po ozbrojené vzpouře ve Francii.

Tento akt doprovázela jak vlažnost z oficiálních německých míst, tak ze strany české veřejnosti, která v ROA viděla spojence nacistického Německa. KONR vydal bez vědomí německých úřadů Manifest^[zdroj?], ve kterém oslovoval národy Ruska v boji proti Stalinovi, ale který též předpokládal uzavření míru s Německem a vytvoření svobodného Ruska bez bolševiků. První vojenské útvary se začaly vytvářet již krátce po tomto aktu. 9. listopadu 1944 byla ve výcvikovém táboře Münsingen vytvořena 1. divize, která se skládala zejména z různých dobrovolnických útvarů, které byly staženy z fronty. Těmto vojskům velel plk. Sergej Kuzmič Buňačenko. Jednotky byly vybaveny ručními zbraněmi a několika kořistními sovětskými tanky T-34. Od počátku roku 1945 vznikala ve výcvikovém táboře Hauberg druhá divize, která se skládala převážně z vojáků přímo ze zajateckých táborů. Samostatným útvarem ROA byla letecká jednotka, která obdržela 16 Messerschmittů Bf 109 G, 12 Junkersů Ju 88 a 5 Heinkelů He 111. Složení všech jednotek z názorového hlediska bylo různé. Velká část vojáků chtěla bojovat proti Stalinovi, ovšem na straně druhé nesouhlasili s nacistickým režimem v Německu. Někteří z nich odešli k ROA z důvodu krutých podmínek, které panovaly v německých zajateckých táborech. S blížícím se koncem války se však čím dál zřetelněji ukazovalo, že ROA bude bojovat zejména sama za sebe.

Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize Buňačenko rozkaz od německého důstojníka na přesun do bojového prostoru. Zde došlo k prvním sporům, protože Buňačenkův nadřízený byl generál Vlasov, který situaci později uklidnil tím, že rozkazy potvrdil. Buňačenkova divize se vydala na pěší pochod ve třech proudech až ve dnech 6.–8. března. První bojové vystoupení se odehrálo 14. března v prostoru soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, kde se vojáci ROA neúspěšně pokoušeli zlikvidovat sovětské předmostí na Odře. „V rozporu s cíli hnutí bylo k tomuto kroku přistoupeno, protože divizi již docházely zásoby a vyhlídka na zásobování Němcům protivné armády nebyla valná.“ Poté byla divize z iniciativy vlastního velení stažena a přemístěna na jih. Jednotky postupně pronikly do Čech, kde vzniklo několik sporů mezi nimi a německými silami. Mezitím bylo plánováno jejich další bojové užití, počítalo se s jejich využitím při obraně Brna. Velitel skupiny armád Střed Ferdinand Schörner nechal vyzbrojit ROA kanóny a tankovými stíhači Jagdpanzer 38 (t), vyráběnými v Praze. V této době však již generál Vlasov tajně navazoval kontakty s představiteli domácího odboje a jednal s nimi o možné účasti ROA na připravovaném povstání na straně povstalců.^[4] K témuž se Vlasova snažili přesvědčit i někteří důstojníci NKVD, operující na území Protektorátu.^[4] Vlasovovým přáním bylo zejména, aby byla ROA uchována pro případnou válku proti bolševickému SSSR, která dle přání mnohých měla nastat po kapitulaci německé armády.^[zdroj?]

Na samotném sklonku války se armáda ROA ocitla v nezáviděníhodné situaci. Její jednotky byly umístěny po boku Schörnerovy milionové armádní skupiny „Střed“ v Čechách a na Moravě, kde měly dále brzdit postup Rudé armády, ale v dubnu 1945 – po dobytí Berlína Rudou armádou a smrti Adolfa Hitlera – bylo představitelům ROA jasné, že Německo válku prohraje a že je čeká ze strany Sovětského svazu trest za válečnou zradu a kolaboraci s fašistickým Německem. Jako jedinou šanci zachránit se spatřovalo vedení ROA v pomoci Čechům při povstání, čímž si chtělo získat jejich sympatie. Současně představitelé ROA věřili v postup Američanů hluboko na české území, při kterém chtěli Američanům asistovat a měli záměr získat pro Američany pod kontrolu co největší část Čech, kam by následně nevstoupila Rudá armáda. Při vzájemné korespondenci Vlasov s velitelem ROA v Praze Sergejem Buňačenkem doslova uváděli, že je jejich cílem „pomoci Čechům od Němců, aby jim dále bylo pomoženo od bolševiků“. Dne 30. dubna 1945 začali představitelé ROA jednat s českým odbojem, reprezentovanou Českou národní radou, přičemž výsledkem tohoto jednání byla dohoda o zapojení ROA do bojů proti Němcům.^[4] Dne 5. května 1945 se začaly přesunovat jednotky ROA ze Suchomast do Prahy, kam dorazily v brzkých ranních hodinách dne 6. 5. 1945. Při vypuknutí Pražského povstání se tak ROA postavila na stranu povstalců, a dva dny bojovala po jejich boku, kdy skutečně nesla největší tíhu bojů s německými vojsky. Vojáci ROA neboli vlasovci (jak byly Čechy jednotky ROA nazvány díky jejich veliteli generálu Vlasovovi) obsazovali pod velením Sergeje Buňačenka v Praze důležité opěrné body a uzly a ovládli velkou část Prahy a jejího předměstí. Zde vedli boje proti německým vojskům, osvobodili levý břeh Vltavy, především Smíchov, pronikli až na Pankrác a při ústupu zdrželi, za velkých ztrát, protivníka u Lahovického mostu. Obklíčili Ruzyňské letiště, ale německým silám se podařilo z obklíčení ustoupit a vlasovci se střetli pouze se zadním vojem.^[5]

Již druhý den bojů si však Vlasovci začali přivlastňovat Pražské povstání sami pro sebe – nárokovali si ukořistěné zbraně, které následně chyběly československým povstalcům, což navyšovalo jejich ztráty na životech, a zároveň se dožadovali v budově povstaleckého rozhlasu, aby bylo vysíláno jimi diktované provolání ke světové veřejnosti, ve kterém chtěli vylepšit svůj obraz a zajistit si beztrestnost. Když redakční rada pražského rozhlasu jejich nátlak odmítla, rozhodli se vlasovci pro vojenský útok na budovu rozhlasu. K tomu však nakonec po vzájemném vyjednávání představitelů ROA a České národní rady nedošlo, když si i rozhořčení vlasovci sami uvědomili, že taková událost by jim na jejich poválečném obrazu nepřidala.

Definitivní tečkou za pražským vojenským vystoupením vlasovců bylo, když se dozvěděli, že vojáci Spojených států dodrží domluvenou demarkační linii a do Prahy nepřijedou. Dopoledne 7. května se od vojsk ROA distancovaly orgány České národní rady, a to i na základě rad české exilové vlády v Londýně. Hubert Ripka prostřednictvím londýnské vysílačky nabádal ke krajní opatrnosti a zdrženlivosti při jednání s oddíly generála Vlasova: „Vlasov je považován v Rusku za zrádce.“ V rozhlasovém vysílání odvysílaném dne 7. 5. 1945 Česká národní rada kategoricky prohlásila, že akce vlasovců proti německým vojskům jsou jejich vlastní záležitostí. Buňačenkovi byl následně zástupci České národní rady předán rusky psaný dopis: „Češi děkují za pomoc, ale nemohou zůstat lhostejní k nepřátelskému vztahu vlasovců k nejlepšímu příteli Československa Stalinovi a jeho armádě a prosí generála, aby své jednotky stáhl z Prahy.“ V reakci na tento dopis reagoval rozlícený velitel ROA Buňačenko slovy: „V tomhle městě už nezůstanu ani hodinu! Nestojíte nás ani za jedinou kapku krve.“

Prahu opustili vlasovci v ranních hodinách dne 8. května 1945. ^[6] Přestože dle tvrzení některých jednotlivců 2denní boje vlasovců proti německé armádě nijak zásadně neovlivnily průběh povstání,^[6] naopak podle jiných zdrojů měli vlasovci zásadní roli na záchraně Prahy před zničením nacisty: „Během bojů ROA dokázala odzbrojit přibližně 10 tisíc německých vojáků a zachránit Prahu před totální devastací". ^[7]

Jedna ze skupin vojáků ROA, která nestačila z Prahy utéct před Rudou armádou, byla postřílena ruskými vojáky v Praze-Jinonicích. Jejich těla jsou dosud zakopána v neoznačeném místě na poli, které se rozkládá mezi ulicí Souběžná IV. a chráněnou oblastí pískovny Vidoule.^[8] (Podrobnosti o této události jsou uvedeny v hesle Hrob příslušníků 1. divize ROA v Jinonicích.)

Při postupu ROA směrem k americkým pozicím na demarkační linii došlo v brdských lesích k několika bojovým střetnutím příslušníků ROA s českými a sovětskými partyzánskými oddíly. Dne 7. 5. 1945 byl českými partyzány zajat a popraven oběšením jeden z velitelů ROA Vladimir Baerskij v Příbrami.

Citace z prohlášení Sergeje Buňačenka k Pražskému povstání:

Po opuštění Prahy směřovaly jednotky 1. divize ROA opět do Suchomast a poté pokračovaly dále na jih do oblastí obsazených Američany. Některé vojenské oddíly vlasovců však byly obklíčeny ještě v oblastech obsazených Rudou armádou, jiné dospěly do oblastí pod americkou kontrolou. Tam se počátkem května 1945 nacházelo i jižní uskupení ROA. Avšak i tyto vojáky Američané předali Sovětům, i když generál Vlasov napsal 11. května vládám USA a Spojeného království dopis, ve kterém vylíčil postoje ROA a obavy z dalšího osudu svých vojáků. Dne 12. května předali Američané Sovětům i samotného generála Vlasova. Popravy vojáků ROA probíhaly již krátce po jejich zatčení na území Československa. Odhaduje se, že 198 zraněných příslušníků ROA měla po válce odvléct z pražských nemocnic sovětská NKVD a zavraždit je.^[6] Mnoho vojáků bylo odehnáno na Olšanské hřbitovy, tam zastřeleno a naházeno do dvou jam. Další příslušníci ROA byli popraveni v Sovětském svazu. Vlasov, Buňačenko, Žilenkov a další velitelé ROA usedli na lavici obžalovaných pro velezradu, aktivní špionáž a teroristickou činnost. Soud probíhal podle předem vypracovaného scénáře, v němž byl pevně určen a schválen trest smrti oběšením. 1. srpna 1946 byl rozsudek nad odsouzenými veliteli ROA v Moskvě vykonán. Běžní vojáci ROA byli většinou odsouzeni k těžkým žalářům a nuceným pracím v gulagu.

V Buňačenkově divizi bylo i 5 000 vojáků z Kaminského brigády, která se podílela na krvavém potlačení Varšavského povstání.

4. srpna 1944 způsobili vlasovci masakr v polské obci Lipno. Zavraždili 16 obyvatel obce ve věku od 1 do 86 let a zničili budovy. Na okraji zámeckého parku u silnice se nachází pomník se jmény zavražděných. Nápis informuje, že je zabili vlasovci. Umístěna je také veršovaná báseň účastníka událostí Władysława Grabce, kterému se podařilo uprchnout. Čteme v ní, že tábory nepřátel, které tudy projížděly, poblíž Lasochowa, se setkaly s partyzány. Vypukl boj, vlasovci ustoupili do Lipna, pálili budovy, stříleli do bezbranných lidí, kteří utíkali z ohně.^[9]

V září 1962 bylo na Krajské správě MV v Banské Bystrici zahájeno vyšetřování činnosti protipartyzánské jednotky Slovenské pracovní služby se sídlem v Žilině a Kremnici. V říjnu 1962 jeden ze svědků vypověděl, že na začátku ledna 1945 jednotka provedla protipartyzánskou akci v obci Kšinná, při které byl zajat sovětský partyzán, kterého svědek s jedním vlasovcem na Nižňanského rozkaz zastřelil. V žádné akci prý jednotka neměla zajatce a v předním sledu byly vždy německé oddíly a vlasovci. ^[10]

Do boje proti 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky byla nasazena i fiktivní partyzánská jednotka „Za rodinu“ velitele nadporučíka Waltera von Proskowetze (krycí jméno Pinkas). Ten byl velmi dobře obeznámen s místními poměry, jelikož pocházel z Všetul, dnes součást Holešova. Tudíž vedle němčiny ovládal dobře i češtinu. Jeho oddíl tvořili převážně vlasovci a ukrajinští nacionalisté, kteří se v případě potřeby vydávali za sovětské partyzány. První schůzka s falešným partyzánským oddílem se konala 24. února 1945 přímo v sídle štábu brigády.^[11]

26. dubna 1945 se sešli partyzáni na poradu v domku u Lažů čp. 439 (Huslenky). Usedlost byla gestapem a oddílem vlasovců přepadena. Některým partyzánům se podařilo uprchnout. Rotný Josef Laža se zastřelil, jak přikazovala partyzánská přísaha. Dům byl zapálen, a ostatní v domě uhořeli. V lese se podařilo ukrýt dvěma svědkům, kteří po válce podali svědectví. Zatčeno a odvezeno bylo 11 obyvatel. 3. května 1945, kdy gestapo narychlo opouštělo Vsetín, vězně propustilo, ale kromě Jana Laži a Františka Buzka. František Jaroš, který byl řidičem gestapa, vypověděl: „Při útěku ze Vsetína jsem autě vezl člena gestapa Hanse Danzmayera, důstojníka vlasovců a dva partyzány Jana Lažu a Františka Buzka. Mezi obcemi Police a Kunovice nařídil Danzmayer zastavit a partyzány z auta vytáhl. Jednoho zastřelil, druhého zabil vlasovec. Mrtvé nechali ležet u silnice a pokračovali v jízdě. Danzmayer nebyl dopaden a jeho pobyt zůstal neznámý.“ ^[12]

Události v Polsku se staly ještě před ustavením KONR 14. listopadu 1944 a faktickým vznikem ROA. Na Moravě byly často využívány v protipartyzánském boji útvary rusky mluvících dobrovolníků. Obecně se jim říkalo „vlasovci“, i když formálně většinou Vlasovově Ruské osvobozenecké armádě nijak podřízeni nebyli.^[13]

Dne 29. dubna 1945, těsně před osvobozením Rudou armádou, došlo nedaleko Velehradu u obce Salaš v trati Vápenice k tragédii. Zvěrsky mučeno a zastřeleno bylo 19 mužů a jedna žena, většinou obyvatelé Salaše. Na tomto místě, asi jeden a půl kilometru od obce, byl vybudován památník obětem salašské tragédie. Součástí památníku jsou i pomníčky se jmény obětí. Tento masakr bývá někdy chybně přičítán jednotkám ROA, ale jednalo se o příslušníky protipartyzánského ZbV-Kommanda 43 pod velením SS-Sturmbannführera Wernera Brandta, který pro získání potřebných informací a při pokusech infiltrovat partyzánský oddíl Olga používal ruské a ukrajinské provokatéry.^[14][15]

• Stanislav Auský, Vojska generála Vlasova v Čechách: kniha o nepochopení a zradě, Vyšehrad 2005 (4. vydání).
• Sigismund Diczbalis, Zrádci nebo vlastenci? : druhá světová válka očima jednoho z tzv. vlasovců, Víkend 2015.
• Karel Richter, Případ generála Vlasova, Panorama 1991.
• Karel Richter, Osudový omyl generála Vlasova, Rodiče s.r.o., 2003.
• PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. 

• Andrej Vlasov
• Pražské povstání
• Sergej Buňačenko
• Georgij Žilenkov
• Pomník pražského povstání a pamětní deska ROA

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ruská osvobozenecká armáda na Wikimedia Commons
• Vlasovci na Lounsku
• Vlasovci v Ústí nad Orlicí^{[nedostupný zdroj]}
• Vojska generála Vlasova v Čechách
• Bojová technika 1. divize ROA
• Rukávový znak jednotek Ruské osvobozenecké armády (Vlasovců)
• Květnové povstání: Vlasovci v Čechách I.
• Květnové povstání: Vlasovci v Čechách II.
• Květnové povstání: Vlasovci v Čechách III.
• Pražské hroby vlasovců