Rychločtení

Rychločtení je speciální metoda vnímání textu očima a jeho myšlenkové zpracování, při němž dochází současně se zvyšováním rychlosti i k lepšímu zapamatování přečteného a k lepšímu odlišení podstatného a druhořadého. Zde se synonymicky pro pojem „rychločtení“ používá též pojmu „rychlé čtení“.

Širším pojmem než pojem „rychločtení“ je pojem „racionální čtení“, který se používá pro celý souhrn způsobů, strategií a taktik vnímání textových informací (různé obtížnosti) očima a jeho myšlenkové zpracování. Zjednodušeně: racionální čtení = rychlovyhledávání + rychločtení + rychlostudium.

Metoda rychločtení, že každé zrychlení čtení je provázeno větší povrchností čtení a každé obsahové prohloubení je provázeno snížením rychlosti.

Pojmy „rychločtení“ a „racionální čtení“ byly neprávem zapsanými slovními ochrannými známkami, jejichž majitelem byl David Gruber.^[1] V roce 2014 Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil obě známky za neplatné z důvodů neschopnosti odlišit soutěžitele na trhu^[2]. Potvrdil tak, že oba pojmy bylo možné volně používat i v době, kdy byly známky zapsané.

Z historie rychločtení a podobných metod

Novodobé pokusy číst rychleji a více si z textu pamatovat se datují od konce 20. let minulého století. Začaly v USA. Psychologické výzkumy s tachystoskopem prokázaly, že s pomocí určitého tréninku dokáže průměrný člověk rozpoznat obrázky, které se objevovaly na obrazovce pouhou 1/500 sekundy (2 ms). Ačkoliv obrázky použité v USA byly pouze černobílé obrysy letadel, měl tento výzkum dopad na výzkum čtení. Za první moderní knihu o americkém rychločtení se považuje dílo Waltera B. Pitkina The Art of Rapid Reading^[3] z roku 1929. Kurzům se věnovaly především Harvard University a University of Texas v Austinu.

Během druhé světové války se americké metody rozšířily i do Evropy a rozšířila se obliba různých přístrojů a pomůcek. Učitelka Evelyn Woodová z University of Utah vyšla v 50. a 60. letech z pomocných pohybů rukou a zahájila, rozvinula a zpopularizovala komerční kurzy pod názvem Evelyn Wood Speed Reading Dynamics. Těchto kurzů se účastnili i zaměstnanci Bílého domu.^[4] Různé varianty rychločtení se rozvíjely i v jiných státech. Jedna a tatáž metoda (s různými menšími rozdíly) byla vždy založena hlavně na očně technických dovednostech – např. širokém zrakovém rozpětí, zmenšování počtu fixací na řádek, potlačování regresí a subvokalizací, snaze o čtení stránky textu jen svisle shora dolů atp. Mozkové dovednosti (tj. „aby i hlava brala text rychleji, když už oko jej bere rychleji“) byly až sekundární, často i podružné.

V jediném českém knižním překladu těchto zahraničních metod z roku 1972 – v publikaci německého autora Wolfganga Zielke Čteme rychleji, čteme lépe.^[5] byl překladateli zvolen termín „rychlé čtení“ nebo synonymický termín „rychločtení“. I některé řídké české pokusy o zkoumání a aplikace této metody do 80. let minulého století používaly pojmů „rychločtení“, „rychlé čtení“.

Rychločtení v Česku a bývalém Československu

V bývalé ČSSR se těmto metodám věnoval na Slovensku profesor slovenštiny Univerzity Komenského Bratislava Jozef Mistrík.^[6]

David Gruber

V 80. letech 20. století zpopularizoval rychločtení David Gruber, jehož kurzy rychločtení vycházely kromě tehdy populárního Mladého světa také v Technickém týdeníku, Květech, slovenském Svetu nebo oborovém časopise Čtenář. ^{[7] [8] [9] [10] [11]}V roce 1985 zpracoval David Gruber námět a scénář desetidílného vzdělávacího seriálu „Kurs rychlého čtení“ pro Československou televizi, redakci Publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání, Studio Ostrava. Seriál také moderoval. Díly tohoto televizního seriálu byly doprovázeny dálkovým přenosem softwaru k rychločtení.^{[pozn. 1][12]}

Gruberovy kurzy jsou specifické užíváním tzv. psychovzorců, kapitoly o efektivním studiu angličtiny, komplex trénování paměti s tzv. „paměťovou asociační listinou“, know-how k vyhmátnutí podstaty textu, metodu NEANA, metodu párového synergického čtení, řadu prezentačních a komunikačních dovedností aj.^[zdroj?] Gruberova podoba kurzu byla založena hlavně na efektivnější práci mozku při zpracování textových informací. Výcvik v lepší práci očí zde zůstal zachován, ale už jen v okrajové míře. ^{[13] [14] [15] [16] [17] [18]}

V roce 2012 vznikla v ČR online aplikace na výuku rychlého čtení pod názvem Rozečti.se, která vyhrála soutěž Nápad roku^[19][20].^[21]

V roce 2022 publikoval Jan Kohut, kritický článek, ve kterém tvrdí, že rychločtení není reálné.^[22] Kohut se odkazuje zvláště na studie amerického psychologa Keitha Raynera, který během desítek let, kdy se věnoval výzkumu čtení, zjistil, že rychlost čtení, která přesahuje 400-500 slov za minutu už nevyhnutelně vede ke zhoršenému porozumění.^[23] Dále tvrdí, že rychločtení má uplatnění pouze tehdy, pokud chce čtenář z textu pochopit základní myšlenky, nemůže však očekávat dokonalé porozumění všech detailů. V článku rovněž píše, že tradiční metody rychločtení jako např. rozšiřování fixací nebo potlačování subvokalizace nepomáhají.^[22] Ze studií, na které se Kohut odkazuje, vychází, že není možné najednou fixovat více než 7-9 znaků^[23], při čtení jsme omezováni velikostí naší fovey (středu žluté skvrny). Z dalších studií se zase ukazuje, že subvokalizace je nezbytná pro dobré pochopení textů.^[24]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• ZIELKE, Wolfgang. Čteme rychleji, čteme lépe. Překlad Ing. Jiří Loser; Ing. Jaroslav Fingl. Praha : Institiut řízení, 1972. 180 s.
• MISTRÍK, Josef. Rýchle čítanie. Bratislava : Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1980. 112 s.