Sítina Gerardova

Sítina Gerardova
Sítina Gerardova (Juncus gerardii)
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída	jednoděložné (Liliopsida)
Řád	lipnicotvaré (Poales)
Čeleď	sítinovité (Juncaceae)
Rod	sítina (Juncus)
Podrod	Agathryon
Binomické jméno
Juncus gerardii Loisel., 1809
Poddruhy
(Juncus gerardii Loisel. subsp. gerardii) (Juncus gerardii Loisel. subsp. atrofuscus) (Rupr.) Printz, 1921 (Juncus gerardii Loisel. subsp. montanus) Snogerup, 1978
Synonyma
Juncus gerardi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Christian Fischer, CC BY-SA 3.0

Sítina Gerardova (Juncus gerardii) je sytě zelená, vytrvalá bylina rostoucí na vlhkých, slaných loukách, je považována za indikátor zasolených půd. Vyrůstá v trsech, může být vysoká do 50 cm a kvete během léta deseti až třiceti drobnými červenohnědými květy sestavenými do mnoha květenství kruželů. Je v Česku sice původní druh, ale postupně se vyskytuje stále méně a méně často a vážně ji hrozí vymizení.

Vědecké jméno rodu Juncus pochází ze staršího slova „jungere“ značící svázat, spojit, protože stonky sítin byly pro svou pevnost a ohebnost používané jako vázací materiál. Druhové jméno gerardi je pojmenování na počest anglického botanika Johna Gerarda z přelomu 16. a 17. století.^[1][2][3]

Rostlina se roztroušeně vyskytuje v převážné části pevninské Evropy, včetně Skandinávského a Pyrenejského poloostrova, Britských ostrovů i celého Středomoří. Její areál dále pokračuje východním směrem přes evropské Rusko až na východní Sibiř, s odbočkami do jihozápadní Asie, Mongolska i severozápadní Číny. Na rozlehlém prostoru se jako původní druh vyskytuje i na severoamerickém kontinentu. Roste na východě i západě jižní Kanady a dále asi v polovině států rozkládajících se v severní části Spojených států amerických. Pravděpodobně lidským přičiněním byla zavlečena do jižní Austrálie i na ostrovy Nového Zélandu. Nevelká arela druhu se nachází na severovýchodě Afriky. Častokrát zdomácněla na místech s brakickou vodou nebo u slaných či alkalických jezer.

V České republice je sítina Gerardova vzácná, objevuje se pouze ojediněle ve středních a západních Čechách nebo na jižní Moravě, kde ji lze spatřit od nížin až po pahorkatiny.^{[1][2][3][4][5][6]}

Tento hemikryptofyt patří mezi halofyty, které jsou částečně vázané na půdy se zvýšeným obsahem soli. Vyskytuje se na vlhkých loukách, pastvinách a slaniskách, v okolí vývěrů minerálních vod s vysokým obsahem solí nebo na slaných bažinatých místech těsně nad hranicí mořského přílivu. Rostliny částečně preferují podmáčené půdy, avšak nesnášejí dlouhodobě záplavená stanoviště. Nejlépe prospívají v půdách písčitých či hlinitých, jež bývají průběžně vlhké. Chladnější období v pozdním jaru je u sítiny Gerardovy považováno za stimulant kvetení. Byliny kvetou v letních měsících, zpravidla průběžně od června do září. Počet chromozomů je 2n = 84.

Tento druh lze často nalézt na stanovištích, která jsou vystavena pravidelné pastvě. Byliny tolerují salinitu půdy jen po určitou mez, její nadměrné zvýšení snižuje klíčení semen, způsobuje živoření mladých sazenic a omezuje růst a kvetení již existujících rostlin. Jako zvláštnost je uváděna skutečnost, že může růst v půdě se současně zvýšenou koncentrací solí železa a manganu, ale nesnáší vyšší množství soli samotného železa nebo jen manganu.^{[1][2][3][4][7][8]}

Vytrvalá, trávě podobná, volně trsnatá rostlina s plazivým podzemním oddenkem, která je vysoká od 10 po 50 cm a má přímé tenké, ale pevné lodyhy, které jsou oblé či slabě zploštělé. Lodyha je střídavě porostlá čtyřmi až pěti listy, jež mají zelené pochvy s oušky se suše blanitými okraji. Listy vyrůstají v dolní části lodyhy, bývají dlouhé 10 až 30 cm a široké do 2,5 mm, ploché či slabě kýlnaté, po obvodě jsou celistvé a nejvyšší list je asi třikrát delší než jeho pochva. Plodné výhony nesoucí květenství jsou u starších rostlin vyšší než výhonky sterilní. S příchodem zimního období listy hnědnou a odumírají.

Květenství je řídký, vrcholový kružel, jehož listen podobný listu bývá stejně dlouhý či kratší než květenství. Kružel je dlouhý 5 až 10 cm, bývá tvořen dvěma až čtyřmi hlavními větvemi a mívá pět až sto dvacet oboupohlavných květů sestavených do volných jednostranných vrcholíků. Na vrcholu lodyhy je terminální květenství, jeho listen roste směrem vzhůru a květenství přerůstá. Listence květů jsou vejčité, asi 1,5 mm dlouhé a kaštanově až tmavě hnědé. Téměř stejně jsou zbarvené i vejčité blanité okvětní lístky, kterých je šest, rostou ve dvou přeslenech a jsou velké 2,5 × 3,5 mm. V květu je ve dvou kruzích šest tyčinek s prašníky, spodní semeník vzniklý ze tří plodolistů a jedna čnělka s třílaločnou bliznou, která bývá opylována pylem přinášenym větrem.

Plod je trojpouzdrá, eliptická, kaštanově hnědá tobolka velká 2,5 až 3,5 mm. Samovolně pukající tobolka obsahuje tři i více zahrocených, eliptických semen dlouhých asi 0,6 mm a širokých 0,3 mm, která po navlhnutí slizovatí. Za sucha jsou roznášená větrem, za vlhka se lepí na peří ptáků či srst zvířat, po dešti je na delší vzdálenosti odplavuje voda.^{[1][3][4][7][8][9]}

Nové rostliny mohou vznikat pohlavním nebo vegetativním rozmnožováním. Při pohlavním vzcházejí ze semen na nezastíněných místech, na kterých nejsou potlačované v konkurenčním boji o světlo i vláhu. Mladé semenáče, zajišťující šíření na větší vzdálenost, se objevují na jaře od března po červen, později v létě se nedostatek vody stává limitujícím faktorem jejich dalšího růstu. Vegetativně se rostliny rozšiřují rozrůstáním oddenků a vytvářejí tak okolo mateřské rostliny klonální populace.^[7][8]

Hustá síť kořenů a oddenky pomáhají rostlině přežít letní sucho a působí na půdu silně protierozně. Na oddencích se nachází mnoho prospěšných bakterií, které mohou být užitečné při čištění odpadních vod, například v kořenové čistírně.

Rostliny se také vysazují do ozdobných zahrad k jezírkům i jako součást záhonů vlhkomilných rostlin. V případě nedostatku kvalitnější píce je v přírodě sítina spásána dobytkem, koňmi i ovcemi, jakož i lesními býložravci. Semena poskytují potravu mnoha drobným ptákům, kořeny a oddenky se živí různí hlodavci.^[8]

Sítina Gerardova je v české přírodě stále více a více ohrožována likvidaci původních stanovišť. Tyto vlhké, zasolené, nevýdělečné pozemky jsou na mnoha místech odvodňovány a po vysušení bývají intenzivně zemědělsky obhospodařovány, nebo se využívají ke stavební činnosti. V Česku je proto pro zvýšení naděje na její záchranu zařazena v „Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky“ z roku 2017 mezi rostliny kriticky ohrožené (C1t). Z celosvětového pohledu je však sítina Gerardova rozšířena na tak velké ploše, že je IUCN považována za málo dotčený taxon (LC).^{[1][10][11][12]}

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sítina Gerardova na Wikimedia Commons
• Taxon Juncus gerardii ve Wikidruzích