Sňatková politika

Sňatková politika je označení pro sňatky úmyslně uzavírané tak, aby sloužily širším politickým záměrům, obvykle aby posílily pozice dynastií obou snoubenců. V případě dynastií, které vládnou státům, se zároveň jedná o posílení pozic těchto států z mezinárodního hlediska. Nejčastěji jde přitom o sňatky dohodnuté bez ohledu na osobní preference snoubenců.

Za nejstarší dobře doložený příklad sňatkové politiky může být považován sňatek z 13. století před naším letopočtem, kdy si staroegyptský faraon Ramesse II. vzal v návaznosti na egyptsko-chetitskou mírovou smlouvu za manželku chetitskou princeznu.

V rámci české historie je sňatková politika předpokládána už u Sámovy říše, když se vyvozuje, že dvanáct Sámových slovanských manželek, které zmiňuje Fredegarova kronika, mělo napomoci sjednocení různých slovanských kmenů pod jeho vládou. O promyšlenou sňatkovou politiku se ale snažili prakticky všichni čeští panovníci, například Jan Lucemburský a Karel IV.^[1]Zvláště známou pro svoji sňatkovou politiku se stala císařovna Marie Terezie, která měla šestnáct dětí a které je přezdíváno tchyně Evropy. Sňatková politika byla přitom pro dynastii Habsburků typická, dokonce se s ní pojí slogan Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, snub se! (latinsky Bella gerant alii, tu felix Austria nube).

Reference