S-Bahn

S-Bahn je označení specifického systému městské nebo příměstské železnice, tvořícího součást systému příměstské a městské hromadné dopravy. Je vžité zejména v německojazyčných zemích. Označení pochází z němčiny, bývá vykládáno jako zkratka ze Stadtschnellbahn (městská rychlodráha), ze Stadtbahn (městská dráha) nebo Schnellbahn (rychlodráha). (V češtině se označení S-Bahn někdy skloňuje podle mužského rodu, ač v němčině je ženského rodu).

S-Bahn v některých městech je spíše příměstská železnice, navazuje na celostátní železniční síť a zastavuje i na jejích nádražích, v jiných městech má spíše charakter povrchového metra, v centrech některých měst i klasického podzemního metra. Typickými znaky, kterými se S-Bahn od ostatní železniční dopravy liší, je:

• provoz se uskutečňuje v taktu (v krátkých pravidelných intervalech)
• zapojení do tarifního systému městské dopravy nebo speciální tarif (na některých S-Bahnech platí souběžně také dálkové železniční jízdenky)
• napojení této dráhy na jiné prostředky městské hromadné dopravy je výrazné
• v mnoha případech používá vlastních tratí oddělených od ostatního železničního provozu
• při koncipování vagónů je kladen důraz na možnost rychlého a častého výstupu a nástupu cestujících

Oproti klasickému metru se linky S-Bahnu častěji větví (některé úseky tratí užívá více linek najednou).

První německou městskou dráhu dalo do provozu město Berlín 8. srpna 1924. Jednalo se o trasu Stettiner Vorortbahnhof – Bernau s napájením 800 Vss, následoval Hamburk roku 1934. V obou případech se zpočátku jednalo o rekonstrukci městských tratí provozovaných do té doby v parní trakci. V grafikonu 1928/29 bylo poprvé zavedeno označení Stadtschnellbahn a ve stejné době se na nádraží v Halensee prvně objevilo namalované logo SS-Bahn. Od 1. prosince 1930 se používá označení s bílým S v zeleném poli a název S-Bahn.

Při elektrifikaci tratí zvolili provozovatelé napájení stejnosměrným elektrickým proudem s postranní přívodní kolejnicí, čímž se vyhnuli větším přestavbám v tunelech a pod mosty. Tratě byly zprvu používány jak elektrickými jednotkami, tak i klasickými soupravami v parní nebo motorové trakci. V obou městech však od tohoto smíšeného provozu bylo později ustoupeno, mimo jiné i proto, že při pozdější elektrifikaci železničních drah se používalo trolejové vedení pro střídavý proud a kombinace obou systémů by byla velice nákladná. V těchto dvou městech došlo tedy k úplnému oddělení S-Bahnu od železnice, a S-Bahn v Berlíně a Hamburku jsou dnes jediné, které používají stejnosměrný proud. Ostatní provozy S-Bahn v Německu používají standardní napájení trolejovým vedením nebo případně i motorovou trakci (některé linky v Rostocku a u dráhy v Porýní (Ruhr)) a soupravy S-Bahn obvykle jezdí po stejných kolejích s ostatními vlaky.

V Německu je tento dopravní koncept dnes v provozu v následujících městech:

• Berlín
• Brémy
• Drážďany
• Freiburg^[1]
• Hamburk
• Hannover
• Mnichov
• Norimberk
• Offenburg^[1]
• Porýní (Mohan)
• Porýní (Neckar)
• Porýní (Ruhr)
• Rostock
• Střední Německo (Lipsko a Halle)
• Střední Polabí (Magdeburk)
• Stuttgart

Plánuje se vybudování S-Bahn v Augsburgu.

V Rakousku je S-Bahn v provozu pouze ve Vídni a Salcburku; v regionu Rheintal (Vorarlbersko) se místní regionální dráha nazývá také S-Bahn.

V jednání nebo i v plánovací fázi jsou dráhy S-Bahn v městech Innsbruck, Štýrský Hradec a Linec.

V německojazyčné části Švýcarska se městská rychlodráha jmenuje S-Bahn, ve francouzsky mluvící části se používá označení Réseau Express Régional (RER); avšak často je i zde používáno loga S.

Nejstarším systémem S-Bahn ve Švýcarsku je dráha v Bernu, otevřená roku 1987, další je provozována v Zürichu. Za zmínku stojí i dráha v Basileji, která zasahuje i do Francie a Německa. Podle těchto vzorů vznikly v dalších letech další tratě v několika městech, v současné době jsou v provozu následující:

• Regio S-Bahn Basel (7 linek, označuje se logem v podobě písmene R)
• S-Bahn Bern (13 linek)
• S-Bahn Léman (7 linek)
• S-Bahn Luzern (8 linek)
• S-Bahn St. Gallen (10 linek)
• S-Bahn Tessin (4 linky)
• S-Bahn Zürich (26 linek)
• Stadtbahn Zug (2 linky)

Označení městských a příměstských železnic písmenem S se ujalo i v dalších zemích.

V příměstské železniční dopravě v pražské aglomeraci se k neoficiálnímu označení linek na informačních panelech elektrických souprav používalo písmeno S ve spojení s číslem linky asi od roku 2003. Od prosince 2008 byly tyto linky znovu přečíslovány a systém začal být mediálně a marketingově propagován pod názvem Esko a logem tvořeným bílým S v kroužku ze dvou odstínů modré, které začalo být užíváno na vozidlech i ve stanicích a přestupních uzlech. S výjimkou tohoto označení však zpočátku nedošlo k výraznějším provozním ani tarifním změnám. Zkratka nemá český výklad, je pouze převzata z označení vžitého v sousedních německojazyčných zemích.

V Dánsku se tyto systémy označují S-tog

V italském Miláně začínají písmenem S označení linek systému Servizio ferroviario suburbano di Milano (Železniční příměstská služba Milána). Písmeno S zde znamená suburbano (příměstská).

Označení v jiných zemích jsou popsána v článku Příměstská železnice.

• Příměstská železnice
• Metro
• Réseau Express Régional

• Obrázky, zvuky či videa k tématu S-Bahn na Wikimedia Commons
• http://www.stadtschnellbahn-berlin.de/