SS-Totenkopfverbände

Totenkopf

SS-Totenkopfverbände (doslova „Jednotky umrlčí lebky“) byla organizace SS odpovědná za správu nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů v rámci Nacistického Německa.[1] Zatímco Totenkopf (lebka) byl univerzálním odznakem čepic SS, tak SS-Totenkopfverbände mimo to nosily odznaky lebky na pravém límci, čímž se odlišovaly od ostatních formací nacistických jednotek Schutzstaffel (SS).

SS-TV původně vznikla v roce 1933 jako samostatná jednotka v rámci SS s vlastními hodnostmi a velitelskou strukturou. Provozovala tábory po celém Německu a později v okupované Evropě. Mezi tábory v Německu patřily Dachau, Bergen-Belsen a Buchenwald; tábory jinde v Evropě zahrnovaly Auschwitz-Birkenau v Německem okupovaném Polsku a Mauthausen v Rakousku mezi mnoha dalšími koncentračními a vyhlazovacími tábory, jejichž správu provázela maximální mlčenlivost. Funkce vyhlazovacích táborů byla genocida; patřily mezi ně Treblinka, Bełżec a Sobibór postavené speciálně pro Operaci Reinhard, stejně jako původní vyhlazovací tábory Chełmno a Majdanek, které byly zřízeny pro hromadné zabíjení, spolu s Osvětimí. Byli zodpovědní za usnadnění toho, co nacisté nazývali Konečné řešení, později známé jako holocaust;[2] spáchané SS v rámci velitelské struktury Říšského hlavního bezpečnostního úřadu, podřízeného Heinrichu Himmlerovi, a Hlavního hospodářského a správního úřadu SS nebo WVHA. [3]

Po vypuknutí druhé světové války v Evropě vznikla z personálu SS-Totenkopfverbände divize SS Totenkopf, jedna z nejlépe vycvičených a organizovaných jednotek Waffen SS. Brzy si získala pověst brutality a podílela se na válečných zločinech, jako byl masakr v Le Paradis v roce 1940 během pádu Francie. Na východní frontě prováděly masové střílení polských a sovětských civilistů během operace Barbarossa mobilní eskadry Einsatzgruppen a jejich podskupiny Einsatzkommando. Tyto jednotky organizovali Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich.[4][5]

Historie

Vznik jednotky

Vznik jednotek Totenkopfverbände je spojen se jménem Theodor Eicke. Byl to muž, který se účastnil tzv. Noci dlouhých nožů, za což byl v roce 1934 jmenován Himmlerem inspektorem koncentračních táborů a velitelem strážních jednotek SS, nazvaných Totenkopfverbände. Zpočátku byly tyto jednotky rozděleny do šesti praporů, které střežily šest tehdy existujících koncentračních táborů, a čítaly tři a půl tisíce mužů. Před druhou světovou válkou se počet jejich členů zvedl na dvacet tisíc. Příslušníci Totenkopfverbände museli mít árijský původ, čistý trestní rejstřík, museli mít výšku minimálně 170 cm a dosažený věk 22 let.

Teror v Polsku

(c) Bundesarchiv, Bild 183-78612-0010 / CC-BY-SA 3.0
SS-TV Unterscharführer (Blockführer) v táboře Sachsenhausen roku 1936
(c) Bundesarchiv, Bild 192-206 / CC-BY-SA 3.0
Důstojníci SS-TV a vězni před táborem Mauthausen-Gusen

Roku 1938 bylo rozhodnuto, že jednotky Totenkopfverbände projdou vojenským výcvikem pro splnění „speciálních úkolů.“ Podle nařízení vznikly čtyři pluky – Oberbayern, Brandenburg, Thüringen a Ostmark. 1. září 1939 dostaly pluky Oberbayern, Brandenburg a Thüringen rozkaz k tajnému poslání v Polsku, kterým měla být „očistná a bezpečností opatření“ spočívající v pacifikaci místního obyvatelstva. Příslušníci sboru dle svých hlášení čistili vesnice od „povstalců“, zatkli velký počet „podezřelých živlů“, zastřelili velké množství lidí „při pokusu o útěk“. Ve skutečnosti se jednalo o likvidaci Židů a polské elity. Reinhard Heydrich 27. září 1939 napsal, že masakry přežila pouze tři procenta polské vyšší společnosti. V říjnu roku 1939 schválil Adolf Hitler vznik bojové divize Totenkopf, která se přesunula do Dachau, kde byla zorganizována a vybavena. Z původně strážní jednotky koncentračních táborů vznikla jedna z nejlépe vycvičených bojových divizí Waffen SS.

Bojová činnost

Během invaze na západ byla již Totenkopf dobře vyzbrojená a organizovaná jednotka. Divize se prvních bojů zúčastnila v Belgii a Francii, kde spáchala na samotě La Paradis masakr, při němž byli postříleni zajatí britští vojáci. Na začátku tažení na východ útočila divize na Litvu a poté na Leningrad. Ten však zůstal nedobyt a Sověti vrhli Němce zpět, přičemž divize Totenkopf zůstala do konce roku obklíčena v Děmjanském kotli. Odtud na jaře 1942 prorazila obklíčení a vedla do podzimu obranné boje. Jelikož měla již 60% ztráty, byla poslána na odpočinek a doplnění do Francie. Počátkem roku 1943 se zúčastnila znovudobytí Charkova, v červenci se zúčastnila bitvy u Kurska. Poté již vedla obranné boje až do roku 1944, kdy byla odeslána k posílení německého útoku na Budapešť. Válku ukončila v Rakousku.

Odkazy

Reference

  1. Office of the United States Chief of Counsel for Prosecution of Asis C (June 1997), Nazi Conspiracy and Aggression. Archivováno 18. 9. 2018 na Wayback Machine. Volume II: The Schutzstaffeln (SS). Part 3 of 16 (digitized by nizkor.org). ISBN 1575882027.
  2. Friedländer 2007, s. 346–347.
  3. McNab 2009, s. 41, 134–144.
  4. Rhodes 2007.
  5. Niewyk a Nicosia 2011, s. 24.

Literatura

  • Butler, R., Černí Andělé, Praha, Columbus, 2004
  • Mann, Ch., SS-Totenkopf, Praha, Svojtka & Co, 2001
  • Williamson, G., SS-Hitlerův nástroj teroru, Praha, Svojtka & Co, 1998
  • Ailsby, CH., SS-Peklo na východní frontě, Praha, Svojtka & Co, 2004

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Bundesarchiv Bild 183-78612-0010, KZ Sachsenhausen, SS-Unterführer beim Zählappell.jpg
(c) Bundesarchiv, Bild 183-78612-0010 / CC-BY-SA 3.0
Pro dokumentární účely německý Spolkový archiv často ponechal původní popisky obrázků, které mohou být chybné, neobjektivní, zastaralé nebo politicky extrémní.
Zentralbild 9.12.1960

Zur Einweihung der Mahn- und Gedenkstätte Sachsenhausen am 23. April 1961. - Vor den Toren Berlins, auf dem Gelände des ehemaligen faschistischen Konzentrationslagers Sachsenhausen bei Oranienburg, in das von 1936 bis Kriegsende 200.000 Menschen verschleppt wurden, entsteht - wie in Buchenwald und Ravensbrück - eine würdige Mahn- und Gedenkstätte.
Jeder Quadratmeter Boden ist hier vom Blut der 100.000 Toten durchtränkt, die im KZ Sachsenhausen mit seinen 73 aussenkommandos erschlagen, erhängt, erschossen, zu Tode geprügelt, durch erbarmunslose Sklavenarbeit zu Grunde gerichtet und vergast wurden. Doch gelang es den SS-Mördern nicht, den Widerstandswillen der politischen Häftlinge zu brechen. So wurde Sachsenhausen auch zur Stätte der großen internationalen Solidarität und des mutigen Kampfes gegen Faschismus und Krieg.
UBz: Einige der berüchtigsten Schläger und Mörder im KZ-Sachsenhausen während eines Zählappells. Von links nach rechts:
SS-Hauptscharführer (Rappordführer) Campe
SS-U-Scharführer (Blockführer) Meyer
SS-U-Scharführer (Blockführer) Saathoff
SS-Hauptscharführer (Blockführer) Hohmann
SS-Scharführer (Blockführer) Krämer
SS-U-Scharführer (Blockführer) Schröter
SS-U-Scharführer (Blockführer) Seifert

(Aufnahme wurde bei SS-Banditen gefunden)