Saljut 6
| Saljut 6 | |
|---|---|
 | |
| COSPAR | 1977-097A |
| Volací znak | Saljut 6 |
| Stálá posádka | 3 |
| Start | 29. září 1977 |
| Kosmodrom | Bajkonur |
| Nosná raketa | Proton-K |
| Provozovatel | SSSR |
| Datum zániku | 29. července 1982 |
| Hmotnost | 18 900 kg |
| Délka | 15,8 m |
| Šířka | 4,15 m |
| Obytný objem | 90 m³ |
| Perigeum | 219/345 km |
| Apogeum | 275/360 km |
| Sklon dráhy | 51,6° |
| Doba oběhu | 89,1/91,4 min |
| Dnů na oběžné dráze | 1 764 dnů |
| Dnů s posádkou | 683 dnů |
 Nákres stanice Saljut 6 | |
Saljut 6 byla sovětská kosmická orbitální stanice, která nad Zemí létala v letech 1977 až 1982. Kosmická stanice byla překonstruována a byla vybavena dvěma spojovacími uzly, což umožňovalo, aby na stanici byly současně dvě lodí Sojuz s posádkou nebo zásobování nákladními loděmi typu Progress. Po dvou měsících letu byla značně zvýšena její oběžná dráha. Během její existence se k ní připojilo 31 kosmických lodí.
Start
Další ze sovětských orbitálních stanic byla vypuštěna z kosmodromu Bajkonur 29. září 1977.[1] Označení dle katalogu COSPAR měla 1977-097A.
Části stanice
- Přechodový úsek – měl průměru 2 m a délku 3 m včetně stykovacího uzlu pro připojení Sojuzu sloužil k uskutečnění vědeckých experimentů a přestup do transportní lodi. Mohl být hermeticky uzavřený od ostatních částí stanice.
- Pracovní úsek – měl průměr 4,15 m a délku 9,1 m. Úsek byl určen k provádění vědeckotechnických pozorování a experimentů, jako jídelna, ložnice i tělocvična. Uvnitř úseku byly základní přístroje a agregáty systémů řízení stanice, zabezpečení životních podmínek, termoregulace, elektrického napájení, rádiového spojení a různé přístroje pro vědecká pozorování a experimenty. V této části se nacházelo hlavní řídící středisko, v přední části hlavní palubní deska. Na většině povrchu části pracovního úseku byly nainstalovány systémy termoregulace. Dále pak optická aparatura a čidla systému orientace a navigace, tři solární panely.
- Přístrojový úsek – byly zde umístěny nádrže pitné vody, korekční motorky s nádržemi kapalných pohonných látek, systémy orientace a stabilizace včetně základních a záložních motorů o nízkém tahu a množství dalších systémů stanice.
- Přechodová komora – měla průměr 2 m a délku 1,6 m. Na druhé straně úseku byl druhý spojovací uzel, který umožňoval zásobování další kosmické lodi. Bylo zde instalováno spojovací potrubí pro přečerpávání paliva a pitné vody. Stejně jako přechodový úsek mohla být tato část hermeticky uzavřena od ostatních částí stanice.
Lety ke stanici
Ke stanici letělo 31 kosmických lodí, z toho 14 typu Sojuz, 4 typu Sojuz T, 12 zásobovacích lodí typu Progress a jeden prototyp velkého modulu Kosmos 1267. Na stanici se vystřídalo celkem 27 kosmonautů, z toho 6 zde bylo dvakrát. Přiletěli postupně v 18 kosmických lodích.[2]
Více byl využíván zadní spojovací uzel (23×), než přední (12×).[3]
Základní posádky
Na stanici se vystřídalo pět stálých posádek.
- Jurij Romaněnko a Georgij Grečko přilétli jako první posádka v Sojuzu 26 dne 10. prosince 1977 a zůstali na stanici 96 dní.
- 15. června 1978 na Sojuzu 29 je vystřídali Vladimir Kovaljonok a Alexandr Ivančenkov. Na palubě stanice zůstali 140 dní.
- Vladimir Ljachov a Valerij Rjumin přilétli Sojuzem 32 na stanici 25. února 1979 a zůstali zde 175 dní.
- 9. dubna 1980 přistál u stanice Leonid Popov a Valerij Rjumin v Sojuzu 35. Loď s posádkou zůstala u stanice 185 dní.
- Poslední trvalá posádka na stanici Vladimir Kovaljonok a Viktor Savinych přilétla 12. března 1981 na lodi Sojuz T-4 a zůstala na stanici 75 dní.
Návštěvníci
V této době se ke stanici připojilo také deset návštěvních pilotovaných misí, převážně mezinárodních z programu Interkosmos.
- Sojuz 27, Vladimir Džanibekov, Oleg Makarov
- Sojuz 28, Alexej Gubarev, československý kosmonaut Vladimír Remek
- Sojuz 30, Pjotr Klimuk, polský kosmonaut Mirosław Hermaszewski
- Sojuz 31, Valerij Bykovskij, z NDR Sigmund Jähn
- Sojuz 36, Valerij Kubasov, Maďar Bertalan Farkas
- Sojuz T-2, Jurij Malyšev, Vladimir Aksjonov
- Sojuz 37, Viktor Gorbatko, z Vietnamu Pham Tuan
- Sojuz 38, Jurij Romaněnko, z Kuby Arnaldo Tamayo Mendez
- Sojuz 39, Vladimir Džanibekov, Mongol Džugderdemidin Gurragčá
- Sojuz 40, Leonid Popov, Rumun Dumitru Prunariu
Opraváři
- 27. listopadu 1980 byl ke stanici vyslán Sojuz T-3 na opravnou výpravu. Leonid Kizim, Oleg Makarov a Gennadij Strekalov pracovali na stanici Saljut 6 dvanáct dní.
Ostatní lodě
Ke stanici se připojilo dvanáct nákladních lodí Progress, bezpilotní Sojuz 34 a experimentální bezpilotní loď Kosmos 1267 původně navržená pro projekt Almaz.
Seznam zásobovacích lodí Progress
Číslo lodě, v závorce datum připojení a odpojení, nakonec označení dle COSPARu
- Progress 1 (22. 1. 1978 – 6. 2. 1978), 1978-008A
- Progress 2 (9. 7. 1978 – 7. 8. 1978), 1978-076A
- Progress 3 (10. 8. 1978 – 21. 8. 1978), 1978-077A
- Progress 4 (9. 10. 1978 – 24. 10. 1978), 1978-090A
- Progress 5 (14. 3. 1979 – 3. 4. 1978), 1979–022A
- Progress 6 (15. 5. 1979 – 8. 6. 1979), 1979-039A
- Progress 7 (30. 6. 1979 – 18. 7. 1979), 1979-059A
- Progress 8 (29. 3. 1980 – 25. 4. 1980), 1980-024A
- Progress 9 (29. 4. 1980 – 20. 5. 1980), 1980-033A
- Progress 10 (1. 7. 1980 – 17. 7. 1980), 1980–055A
- Progress 11 (30. 9. 1980 – 9. 12. 1980), 1980-079A
- Progress 12 (26. 1. 1981 – 19. 3. 1981), 1981-007A
Neúspěšné mise
Dvěma pilotovaným lodím Sojuz 25 a Sojuz 33 se nepodařilo spojení se stanicí a musely se předčasně vrátit.
Zánik
Stanice přesáhla několikanásobně plánovanou životnost a 29. července roku 1982 shořela v atmosféře po 1 764 dnech letu. Spolu se stanicí zanikl připojený Kosmos 1267.[2]
Odkazy
Reference
- ↑ CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. 1. vyd. Praha: Práce, 1987. Kapitola Saljut 6, s. 71.
- ↑ a b Codr, Milan. O kosmických dnech a nocích. 1. vyd. Praha: Práce, 1987. 255 s., [24] s. obr. příl. (převážně barev.)., s. 72
- ↑ VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Pilotované kosmické lety, s. 301.
Související články
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Salyut Program insignia.
Salyut 6, the third DOS station to be manned. Addition of the aft port (left) forced redesign of the main propulsion system.