Salm-Reifferscheidtové

Salm-Reifferscheidové
Země	České království České království Svatá říše římská Lucemburské vévodství Kolínské kurfiřtství Habsburská monarchie Rakouské císařství Rakousko-Uhersko Württemberské království První Francouzské císařství Pruské království Moravské markrabství
Mateřská dynastie	Páni z Reifferscheidu
Tituly	starohrabata (1460 resp. 1628) knížata (1816) říšská knížata (1790; 1804)
Zakladatelé	Gerhard z Reifferscheidu Jan VI. ze Salmu a Reifferscheidu (pod nynějším názvem)
Mytický zakladatel	Colong, král Tungerů
Rok založení	1195 1456 (pod současným jménem)
Současná hlava	Hugo Christian Salm-Reifferscheidt-Raitz
Větve rodu	Salm-Reifferscheidt-Bedbur/Krauheim Salm-Reifferscheidt-Dyck Salm-Reifferscheidt-Hainspach Salm-Reifferscheidt-Raitz Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Salm-Reifferscheidtové (též Salm-Reifferscheidové, v Čechách obvykle jen Salmové) jsou německým šlechtickým rodem, původem ze středního Porýní, poprvé doloženým koncem 12. století. Sňatkem získali titul a část majetku říšských hrabat ze Salmu. Posléze se rozšířili po mnoha částech střední Evropy a společensky vystoupali až do pater evropské mediatizované aristokracie. Všechny větve rodu byly výhradně katolické. Dvě větve hrály významnou úlohu v českých dějinách. Příslušníci rodu jsou známi svým unikátním titulem „starohrabě“ (německy Altgraf) a všichni členové rodu používají titul „starohrabě ze Salmu, urozený pán na Reifferscheidtu“ (německy Altgraf von Salm, Edle Herr zu Reifferscheidt). Skrz větev Salm-Reifferscheidt-Raitz jsou prokazatelně dodnes žijícím rodem.

V roce 1106 je listinně poprvé doložen hrad Reifferscheid v kraji Eifel, založený Walramem III. Pohanem (latinsky Walram III. Paganus, žil v l. 1085–1139), hrabětem z Limburgu a Arlonu a od roku 1128 také vévodou dolnolotrinským. Koncem 12. století jsou na tomto hradě doloženi páni z Reifferscheidu. Podle relativně pravděpodobné rodové legendy pochází páni z Reifferscheidu od hrabat z Limburgu, resp. přímo od Walrama III. Nelze to ovšem nijak potvrdit. V roce 1195 si bratři Gerhard a Filip dělí rodový majetek. Starší Gerhard si podržel hrad Reifferscheid s okolním panstvím, čítajícím 19 vesnic,^[1] říšské stavovství a vrchní soudní pravomoc na panstvích Reifferscheid a Wildenburg, mladší Filip získává vlastní wildenburské panství a zakládá postranní rodovou větev pánů z Wildenbergu (s pozměněným jménem rodového hradu), která vymíráv roce 1328.

Příslušníci hlavní větve, jako tzv. „šlechetní páni“ (německy Edle Herrn) či také dynastové, patřili mezi říšské stavy a suverénní říšské vládce, označované též jako Edelfrei nebo Hochfrei. Díky sňatkům a dědictvím se jim dařilo zvětšovat pozemkovým majetek. Vedle immediátního panství Reifferscheidt získávají sňatkem Fridricha z Reifferscheidu († 1250) s hraběnkou Sidonií (Zdeňkou) z Ravensbergu v roce 1226 panství Bitburg (též Bedbur či Bedburg) pod lenní svrchovaností kolínského kurfiřta^[2] a v roce 1394 sňatkem Heinricha II. († 1376) a Richardis z Dycku immediátní panství Dyck^[3] – všechno panství na západním břehu středního toku Rýna. Sňatek Jana III. z Reifferscheidu (1263–1317) s dcerou Viléma III. ze Salm-Viandenu zapříčinilo pozdější dědictví na Dolnosalmském hrabství.^[4] Významnou postavou rodu byl Jan IV. († 1366), který většinu života strávil ve službách kolínského arcibiskupa a kurfiřta, Walrama z Jülichu, se kterým se například v roce 1346 účastnil volby moravského markraběte Karla římským králem. Arcibiskup Walram Janovi IV. udělil, ovšem pouze pro jeho osobu, titul nejvyššího maršálka Vestfálského vévodství, jedné ze zemí kolínského kurfiřtského arcibiskupství.^[3] Nejzásadnějším obratem v rodové historii byla účast Jana V. († 1418) ve válce lutyšského biskupa Johana Bavorského proti hlavnímu městu svého vzbouřeného knížectví – Lutychu. V bitvě u Othée roku 1408 bojoval na biskupově straně Jan V. se svým příbuzným, Jindřichem VIII., dědičným hrabětem z Dolního Salmu a Viandenu, který v bitvě padl. Jan V. byl pověřen najít a pohřbít jeho mrtvolu, což mu definitivně pojistilo slib rodu Salm-Viandenů, že po nich získá dědictví, v případě vymření rodu.^[3] Jan V. byl ovšem také známým loupeživým rytířem. Jako proti škůdci říšského pořádku se proti němu v roce 1385 spojila města Kolín a Cáchy, kolínský arcibiskup, lutyšský biskup a vévoda z Julichu. Rodový hrad Reifferscheid byl ovšem tak pevný, že odolal tříměsíčnímu obléhání nepřátel, kteří museli odtáhnout s nepořízenou.^[5] Roku 1416 umírá poslední hrabě ze Salm-Viandenu, Jindřich VII., vládce říšského hrabství Dolní Salm v Ardenách na lucemburské severní hranici. Za dědice je určen Jan V., pán z Reifferscheidtu a Dycku. Reifferscheidtové se však dědictví domohli až po čtyřiceti letech soudů s „Křovinným hrabětem“ (něm. Raugraf) Otou na Altenbaumbergu. Rok před koncem soudních sporů, v roce 1455, navíc burgundský vévoda Filip Dobrý Dolnosalmské hrabství mediatizuje (zbaví svrchovanosti), přivtělí jej k Lucemburskému vévodství a Salm-Reifferscheidtové se tak stávají součástí lucemburské šlechty, podrží si však status suveréna na svých starých bezprostředních panstvích. Navíc ani potvrzení dědictví zemskou radou Lucemburského vévodství v roce 1456 neznamenalo pro Reifferscheidty automatické přiznání titulu říšských hrabat, který se k Dolnosalmskému hrabství vázal. Syn Jana V., Jan VI. († 1475) se nejprve tituloval jen „urozený pán ze Salmu, Reifferscheidu a Dycku“, než mu byl roku 1460 císařem Fridrichem III. hraběcí stav přiznán. Sňatkem s hraběnkou Irmgardou z Wevelinghovenu († 1474) získal Jan VI. pro svůj rod roku 1445 šlechtické panství Alfter v Kolínském kurfiřtství, protože matka Irmgardy byla poslední příslušnicí rodu pánů z Alfteru. Právě s panstvím Alfter byl spojen dědičný úřad nejvyššího maršálka kolínských kurfiřtů, který Jan VI. pro svůj rod taktéž zdědil. Po zřízení říšských krajů v l. 1500–1521 je panství Reifferscheidt začleněno do Kraje porýnských kurfiřtství, zatímco panství Dyck (během novověku někdy označované též jako hrabství) zůstává mimo krajské zřízení, ovšem i tak si podrží právo říšského stavovství a členství ve Westfálsko-dolnorýnském kolegiu říšských hrabat. Dědic a syn Jana VI. Petr († 13. listopadu 1505) po celý život podporoval politicky vévody z Jülichu, Kleve a Bergu. Dobré vztahy měl i s římským králem Maxmiliánem I., který mu jako čestný dar udělil svého koně, se kterým během své královské korunovace slavnostně vjel do bran Cách.^[3] V roce 1588 získal hrabě Werner ze Salm-Reifferscheidtu (17. srpna 1545 – 16. února 1629) sňatkem s hraběnkou Marií von Limburg-Styrum šlechtické panství Hackenbroich v Kolínském kurfiřtství. Werner patřil k nejvýznamnějším osobnostem rodu a také k těm členům rodiny, jejichž životní dráha se odvíjela nejdobrodružněji. V mládí se pohyboval na francouzském dvoře Karla IX., kde se stal očitým svědkem řádění při Bartolomějské noci. Z Francie odešel do Španělska, kde se stal ministrem války krále Filipa II. a osobně bojoval u Lepanta i v dalších námořních střetnutích proti Turkům, stejně jako proti vzbouřeným Nizozemcům. V domácím prostředí se účastnil tzv. Kolínské války kde stál na straně katolického arcibiskupa Arnošta Bavorského podporovaného též Filipem II. Španělským proti protestantskému vzdorobiskupovi Gebhardovi von Waldburg-Trauchburg.^[4]

28. ledna 1628 obdržel hrabě Werner od císaře Ferdinanda II. nobilitační diplom oficiálně uznávající rodový původ odvozený od hrabat z Limburgu, přiznávající oslovení „Vysokorodý pán“ (něm. Hochgeborener Herr), tento titul užívali dosud toliko říšští vévodové a knížata a platil za nesmírně exklusivní) a také přiznání titulu „starohrabě“ (německy alte Graf, posléze užíváno výhradně v podobě Altgraf).^[6] Mezi staré hraběcí či starohraběcí rody patřily obecně vzato všechny ty, které byly přijaty mezi říšská hrabata na říšský sněm a získaly tak hlas v některém ze čtyř hraběcích kolegií ještě před rokem 1582, kdy proběhla zásadní reforma systému hlasování na říšském sněmu. Pouze Salm-Reifferscheidtové si ovšem vyprosili na císaři, aby se jejich přijetí mezi hrabata roku 1460 odrazilo přímo v rodovém titulu. Na jméně starohrabě si příslušníci rodu zakládali natolik, že si jej nechali ještě dvakrát potvrdit pro říši i České země: v roce 1723 pro větev lipovskou a v roce 1765 také pro větev rájeckou. Wernerovy dcery se staly kněžnami-abatyšemi významných říšských (porýnsko-vestfálských) klášterů: Anna Salome (4. říjen 1622 – 15. říjen 1688) v Essenu a Marie Sofie (21. března 1620 – 8. ledna 1674) v Eltenu. Naproti tomu Wernerův třetí syn, Vilém Salentin (12. ledna 1580 – 6. září 1634) získal slávu na válečném poli. Stal se plukovníkem císařské armády, účastnil se dobývání Ostende v l. 1601–1604, tažení do Alsaska a prošel také bojišti války o mantovské dědictví a třicetileté války, kde padl v bitvě u Nördlingenu.^[3]

Od první poloviny 17. století docházelo k dělení rodu na více větví:

• Salm-Reifferscheidt-Dyck – 1637–1888 panství Dyck a Hackenbroich v Porýní, v roce 1816 větev rodu povýšena do pruského knížecího stavu pro celý rod
• Salm-Reifferscheidt-Bedbur – 1637–1803 panství Reifferscheidt a Bedbur v Porýní (do roku 1795), hrabství Dolní Salm v Ardenách (do roku 1734), od roku 1803 používá jméno Salm-Reifferscheidt-Krautheim
• Salm-Reifferscheidt-Hainspach – 1734–1889 odštěpila se z větve Bedbur, severočeské panství Lipová a další česká panství, dědiční nejvyšší maršálkové Kolínského kurfiřtství, jako jediná větev rodu nikdy nepovýšena do knížecího stavu, po vymření rodu přešlo dědictví a jméno na spřízněný rod Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt
• Salm-Reifferscheidt-Raitz – 1734– odštěpila se z větve Bedbur, hrabství Dolní Salm (do roku 1794), moravská panství Rájec a Blansko, v roce 1945 pošlost rodu vyvlastněna československým státem, v roce 1790 povýšena do říšského knížecího stavu pro hlavu rodu, příslušníci rodu dnes žijí zejména v Rakousku, jediná přeživší rodová linie
• Salm-Reifferscheidt-Krautheim – 1803–1888 pokračování větve Bedbur, tato větev získala okres Krautheim v severním Švábsku, v roce 1804 povýšený na říšské knížectví, zároveň udělen říšský knížecí stav pro hlavu rodu, 1806 Krautheim mediatizován Württemberskem, od roku 1888 pošlost připojila jméno vymřelého rodu Salm-Reifferscheidt-Dyck
• Salm-Reifferscheidt-Krautheim a Dyck – 1888–1958 pokračování linie Krautheim, převzato dědictví a jméno po knížatech ze Salm-Reifferschedt-Dycku, v pol. 20. stol. rod vymřel

V roce 1654 se kolínský kurfiřt pokusil obsadit, mediatizovat a připojit panství Reifferscheidt, čímž by Salmy připravil o hlas ve Vestfálském hraběcím kolegiu. Starohrabata proti tomu podala žalobu u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, která o třicet let později, v roce 1684 konečně uspěla. V roce 1693 se vrátil do držení Salmů také hlas za reifferscheidské panství, ovšem kolínští kurfiřté zpochybňovali říšskou bezprostřednost panství až do jeho zániku, čas od času úspěšně, takže se jeho vládci mnoha sněmů vůbec nezúčastnili.^[7] Krátce před smrtí Ernesta Friedricha (29. května 1583 – 3. září 1639), syna hraběte Wernera, došlo k prvnímu dělení mezi Ernestovy syny.

Mladší ze synů Ernesta Friedricha, Arnošt Salentin (4. června 1621 – 11. června 1684), od roku 1645 plukovník vojska kolínského kurfiřta, založil větev na panstvích Dyck, Hackenbroich a Alfter, která zdědil. Tato větev neměla nikdy nic společného s Českými zeměmi a žila pouze v Porýní. Arnošt Salentin rovněž nechal postavit pozdně renesanční zámek v Dycku, hlavní sídlo rodu. Na rozdíl od panství v Reifferscheidtu nebyla říšská bezprostřednost Dycku nijak zpochybňována, ovšem bývalo zpochybňováno jeho právo říšského stavovství, takže hlas na říšském sněmu byl hrabství definitivně přiznán teprve v roce 1775, resp. v roce 1792. Salentinův pravnuk, starohrabě Josef František (4. září 1773 – 27. března 1861) byl ze všech svých držav roku 1795 vypuzen francouzskými vojsky. Zakončení říšské deputace v roce 1803 starohraběti přiznalo jen finanční odškodnění ve formě věčné renty 28 000 zl. ročně, vázanou na frankfurtské kapitule, kterou Josef vyměnil za jednorázovou sumu 500 000 zl., vyplacených městem Frankfurt. Žádné náhradní území však nedostal, takže Josef František a jeho rod teoreticky nemohl být uznán za příslušníky mediatizované aristokracie. Josef František si náhradou roku 1807 zakoupil od velkovévody z Bergu beržské panství Ramersdorf (dnes pravobřežní čtvrť Bonnu), které po jeho smrti zdědila nevlastní dcera, svobodná paní von Francq. Dne 24. února 1809 Napoleon Josefovi udělil titul hrabat Francouzského císařství (francouzsky Comte d'Empire). Dne 28. května 1816 povýšil pruský král Bedřich Vilém III. Josefa Františka a jeho bratra Františka Josefa Augusta (16. října 1775 – 26. prosince 1826) s celým rodem do pruského knížecího stavu s právem na oslovení "Jasnosti"^[8] a také mu potvrdil porýnské majetky, za které byl přitom starohrabě již předtím odškodněn.

11. října 1826 mu navíc po dlouhých prosbách a naléhání přiznal autonomní práva mediatizovaných rodin v rámci panství Dyck.^[9] Status evropské mediatizované aristokracie měl hraběti zaručovat společný salm-reifferscheidtský fideikomis, vázaný na knížectví Krautheim, patřící jinak jeho příbuzným, ovšem s dědickým podílem všech Salm-Reifferscheidtů. Ve skutečnosti ale býval status Salm-Dycků velmi často zpochybňován a mezi mediatizovanými rody většinou nebývají uváděni. Josef František byl velmi vzdělaný, studoval u kolínských Jezuitů a následně na univerzitách v Paříži, Vídni a Bruselu. Dne 12. října 1854 získal dědičný virilní hlas v panské sněmovně tehdy nově zřízeného pruského parlamentu.^[10] Byl znám jako botanik, věnující se především kaktusům a sukulentům, o kterých roku 1837 vydal odbornou práci Cactae in horto Dyckensi cultae, která byla překonána až prací Karla Schumanna z roku 1899. Kolem zámku Dyck nechal Josef František zřídit dodnes existují anglický park a arboretum. Na zámku Dyck také příslušníci rodu postupně shromáždili jednu z nejvýznačnějších soukromých sbírek historických zbraní v Evropě.^[11] Kníže František Josef August, bratr bezdětného Josefa Františka, se postaral o pokračování rodu a zakoupil roku 1817 pro sebe bývalý klášter s panstvím Baindt (u Bodamského jezera) od hraběte Erdődyho. Rod vymírá v osobě jeho syna Alfréda (31. května 1811 – 2. srpna 1888), nejvyššího zemského maršálka Pruského království a rytíře řádu černé orlice, který ještě v roce 1874 zvětšuje rodinný majetek koupí zámku a panství Hülchrath, (dnes součást Grevenbroichu). Majetek po jeho smrti přešel na krautheimskou linii.^[12]

Hlavní větev rodu pokračovala starším synem Erichem Adolfem (1. února 1619 – 16. července 1678), který zdědil vládu nad rodovým Reifferscheidtem, lucemburské hrabství Dolní Salm i kolínské panství Bedbur, podle nějž se začal psát. Erichův mladší syn František Arnošt (1698–1760) jako první muž z rodu dosáhl vyššího duchovního úřadu když se stal biskupem v Tournai. Erichův starší syn František Vilém (14. srpna 1672 – 4. června 1734) žil převážně při císařském dvoře ve Vídni. Stal se hejtmanem císařské tělesné gardy, nejvyšším štolbou císařovny Amálie Vilemíny a díky příbuzenským svazkům se severoněmeckými knížaty byl jmenován císařovým velvyslancem v Dánsku. Poprvé se oženil s hraběnkou Marií Anežkou Slavatovou z Chlumu a Košumberka a vyženil s ní severočeské panství Lipová. V té souvislosti také získal roku 1693 český inkolát.^[3] Právě české statky zdědil jeden z mladších synů z prvního manželství starohraběte, Leopold Antonín (viz Salm-Reifferscheidt-Hainspach). Nejstarší syn z druhého manželství s princeznou Marií Karolínou z Lichtenštejna, Antonín Josef, zase založil větev moravskou a zdědil po otci Dolnosalmské hrabství v Lucembursku (viz Salm-Reifferscheidt-Raitz). Hlavní linie rodu ale pokračovala starším bratrem obou jmenovaných, starohrabětem Karlem Antonínem (6. dubna 1697 – 13. července 1755), pánem na Reifferscheidtu a Bedburu. Za časů jeho syna Siegmunda (13. června 1735 – 27. února 1798) přišel rod krátce o veškerá svá panství, protože Reifferscheidt i Bedbur ležely na levém břehu Rýna, který byl v l. 1794–1795 obsazen Francií.

Tzv. Zakončení mimořádné říšské deputace přiznalo Siegmundovu synovi, Františku Vilémovi (27. dubna 1772 – 14. května 1831) jako náhradu hrabství Krautheim, původně okres Krautheim v majetku mohučského kurfiřta a také finanční rentu, kterou ovšem František Vilém ihned vyměnil s knížetem na Leiningenu za okres Gerlachsheim sousedící s Krautheimem a dříve rovněž patřící Mohučskému kurfiřtství.^[3] V lednu 1804 byl pak císařem povýšen na říšského knížete (knížecí hodnost byla dědičná pro prvorozeného syna) a Krautheim, po kterém se on i jeho potomci začali psát namísto ztraceného Bedburu, spolu s Gerlachsheimem povýšen na knížectví. Virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu však novopečený kníže nezískal, musel se i nadále spokojit s hlasem kuriátním v rámci Vestfálsko-dolnorýnského hraběcího kolegia. Knížectví, které pro sebe nezískalo ani hlas na krajském sněmu, mělo ostatně jepičí trvání. Krátce po vyhlášení Zakládacích akt Rýnského spolku, 12. července 1806, bylo knížectví mediatizováno, západní část připadla Bádensku a východní Württembersku. Novopečený württemberský král ostatně hned roku 1806 udělil knížeti úřad nejvyššího královského lovčího a František Vilém se stal vůbec jeho prvním nositelem.^[3] Roku 1829 přiznal Sněm německého spolku knížeti právo na oslovení „Jasnosti“, což bylo potvrzeno také všemi zeměpány knížete. Protože na panství Reifferscheidt a od roku 1803 také na knížectví Krautheim byl zřízen rodový fideikomis, teoreticky patřící celému rodu Salm-Reifferscheidtů, prosadil kníže mezinárodní status evropské mediatizované aristokracie také členům haňspašské a rájecké větve, i když tyto větve žádné bezprostřední panství v říši nikdy nevlastnily. Pouze v případě první oddělené větve Salm-Dyck narazil kníže na odpor sněmu a pruská knížata z Dycku tak většinou mezi mediatizované rody zařazováni vůbec nejsou.

Syn Františka Viléma, druhý kníže Konstantin Dominik (4. srpna 1798 – 10. února 1856), prodal v roce 1839 bádenskou část bývalého knížectví se všemi právy státu. Již František Vilém prodal státu v roce 1826 část württemberskou a tak rod po roce 1839 sídlil především v Düsseldorfu, v jehož okolí zakoupil nějaké pozemky. Třetí syn Františka Viléma a čtvrtý kníže Leopold Karel (14. března 1833 – 16. května 1893), který nastoupil po svém nejstarším bratrovi Františku Karlovi (15. března 1827 – 24. března 1860) (bezdětný druhorozený syn Otto Clemens (19. října 1829 – 31. května 1858) zemřel z bratrů jako první) zdědil v roce 1888 po vymřelých příbuzných ze Salm-Reifferscheidt-Dycku jejich statky i dědičné křeslo v pruské panské sněmovně. Přesídlil proto i s dětmi na zámek Dyck, který se stal hlavním sídlem rodu a celá rodina nesla napříště jméno Salm-Reifferscheidt-Krautheim a Dyck. Německý císař udělil roku 1891 z titulu pruského krále staršímu z jeho synů, Alfredu Georgovi, ad personam (tj. výlučně pro jeho osobu bez práva zdědění) titul dědičný princ a oběma dcerám Leopolda Karla z druhého manželství též ad personam titul princezna.^[10] Vnukem pátého knížete, zmíněného Alfreda Georga (23. června 1863 – 6. července 1924), byl František Josef, sedmý a poslední kníže celého rodu. Z jeho sňatku s princeznou Cäcilií ze Salm-Salmu vzešlo pouze sedm dcer, čímž rod v roce 1958 vymřel po meči.

Druhorozený syn Františka Viléma, Leopold Antonín Vilém (21. června 1699 – 16. ledna 1769), zdědil po matce české panství Haňšpach/Hainspach (dnes Lipová) v západní části Šluknovska a založil českou větev rodu. Po otci zdědil pouze úřad kolínského nejvyššího maršálka. Dal se na dráhu profesionálního důstojníka v císařské armádě, Jako mladík se vyznamenal při dobývání Bělehradu před samotným princem Evženem Savojským^[3] a 9. února 1734 byl jmenován generálem-polním strážmistrem a po dvacetileté službě zakončil kariéru jako polní podmaršálek.^[13] Získal též velkokříž britského řádu sv. Michala a v císařských mírových službách to dotáhl na skutečného tajného radu a komořího.^[5] Roku 1735 uzavřel sňatek s hraběnkou Marií Annou z Althannu, která ovšem dva roky od svatby zemřela, aniž by porodila potomka. V l. 1737–1739 nechal Leopold v Lipové postavit barokní trojkřídlý zámek, dodnes jedinou zámeckou barokní novostavbu na Děčínsku, zatímco starý zámek byl přebudován na pivovar. Bezprostředně po dostavbě zámku se starohrabě oženil podruhé s hraběnkou Marií Annou z Auerspergu. Ani druhé manželství dlouho nevydrželo, a když Marie Anna roku 1743 po čtyřech letech zemřela a zanechala po sobě jen dceru Marii Josefinu, budoucí kněžnu-abatyši v konventu augustiniánek v Essenu, oženil se Leopold v touze po dědicovi ještě téhož roku potřetí, tentokrát s hraběnkou Marií Karolinou z Ditrichštejna. Teprve z tohoto sňatku povstal syn, Jan František. Leopold si nechal dne 23. března 1723^[6] od císaře Karla VI. potvrdit pro sebe a potomky privilegium na užívání rodového starohraběcího titulu, platné v českých zemích i ve Svaté říši římské. Ve Vilémově na lipovském panství nechává zřídit koncem 20. let kostel, zamýšlený a nakonec i realizovaný jako rodová hrobka. V roce 1751 Leopold úspěšně rozšiřuje své statky přikoupením středočeských panství Štiřín a Kostelec. Jediný Leopoldův syn, Jan František (6. března 1747 – 28. června 1802) získal v roce 1797 pro svůj rod dědičně dvorský úřad nejvyššího českého komorníka nad stříbrem. V 80. letech nechal ze svého panství zřídit fideikomis a zasadil se též o stavbu kaple Sv. Anny na Annabergu, jednoho z posledních poutních míst v Čechách.^[5] Ze sňatku Jana Františka s hraběnkou Walpurgou ze Šternberka, dcerou hraběte Adama Františka, nejvyššího maršálka Království českého, vzešli tři dcery a dva synové. Starší z nich, František Vincent (18. září 1774 – 11. července 1842) byl ženatý s hraběnkou Johankou Marií Pachtovou z Rájova, vynikající malířkou, věnující se zejména květinovým obrazům, ale také krajinám a zátiším.^[14] František Vincent prodal roku 1822 Štiřín a Kostelec, zatímco jeho matka, hraběnka-vdova Walpurga pro svého syna získala v roce 1821 panství Světlá nad Sázavou, které vyměnila za své věnné panství Dioszegh v Uhrách.^[5] Protože i František Vincent nezanechal žádné potomky, ujali se dědictví postupně dva starší ze tří synů Františkova bratra, starohraběte Jana Františka (II.) (7. dubna 1780 – 3. dubna 1847) a hraběnky Roziny Nosticové z Rokytnice. Starší z nich, František Josef (13. května 1819 – 26. prosince 1887) sloužil nejdříve v rakouské armádě, poté se stal poslancem českého zemského sněmu.^[15] Druhorozený bratr Alois (4. prosince 1820 – 6. listopadu 1889) sledoval obdobnou kariéru. Protože se ani tito dva, ani jejich nejmladší bratr, Jan Josef (27. března 1822 – 19. prosince 1885), který zemřel první, nikdy neoženili, vymírá rod v osobě prostředního Aloise roku 1889 po meči. Dědičkou panství Lipová a Světlá nad Sázavou se stala jediná sestra tří bratrů a nejmladší ze sourozenců, Johanka Josefka (16. května 1827 – 8. května 1892), provdaná za hraběte Oswalda z klášterecké linie Thunů. Jejich syn Josef Oswald si u císaře Františka Josefa I. vyprosil povolení na spojení rodových erbů a užívání jména Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt, vystaveného 20. dubna 1897. Spojení rodových jmen se uskutečnilo přes protesty větve Salm-Reifferscheidt-Raitz.^[5] Privilegium pro dědice rodového majorátu v Lipové však již nezahrnovalo právo užívat unikátní rodový titul „starohrabě“, vyhrazený jen potomkům v mužské linii.^[15]

Rájeckou, neboli moravskou větev rodu založil starohrabě Antonín Karel (6. února 1720 – 5. dubna 1769), který roku 1763 zakoupil moravská panství Rájec a Jedovnicích, ke kterým roku 1766 přikoupil ještě Blansko. Po otci zdědil rovněž hrabství Dolní Salm v Lucembursku. Působil mj. jako vychovatel budoucího císaře Josefa II. a stal se rytířem Řádu zlatého rouna. Dne 20. dubna 1765 mu byl Marií Terezií potvrzen rodový titul "starohrabě" pro něj i potomky.^[16] Jeho syn Karel Josef (3. dubna 1750 – 18. června 1838) proslul zejména jako svobodný zednář. V roce 1784 získal jako zděděný majorát panství Velké Opatovice, Jevíčko a Jaroměřice jako dědictví po zemřelém hraběti Karlu Vincentovi ze Salm-Neuburgu. 12. října 1790 císař Leopold II. povýšil ve Frankfurtu u příležitosti vlastní císařské korunovace Karla Josefa do stavu říšských knížat s titulem dědičným vždy pro nejstaršího syna. Na památku této nobilitace si Karel Josef nechal zhotovit knížecí klobouk, dnes nesprávně nazývaný knížecí koruna, který se dodnes na rájeckém zámku dochoval.^[17] Podobné klobouky obvykle užívala jen vládnoucí říšská knížata, nikoli ta titulární, jakým byl Karel Josef. Dnes jsou velikou vzácností i v Německu, v České republice potom jde spolu s čapkou kněžny-abatyše kláštera sv. Jiří o jediné dva nalezené knížecí klobouky v zemi.^[18] V souvislosti s válkami s revoluční Francií přišel o vrchnostenská práva v lucemburském hrabství Dolní Salm, za jejichž ztrátu Karlu Josefovi říšský sněm přiznal roku 1803 rentu 12 000 zl., vyplácenou z výnosu sekularizovaného kláštera Schöntal ve Württembersku. Samotné pozemky knížeti ovšem zůstaly.^[19] 2. června 1827 mu císař František I. udělil právo na predikát „Jasnost“, přičemž je zajímavé, že v textu privilegia je Karel Josef (nesprávně) označen za hlavu celého domu Salm-Reifferscheidt-Krautheim.^[20] O dva roky později pak predikát Jasnost udělil Karlu Josefovi také sněm Německého spolku, čímž je Karel i jeho rod s konečnou platností zařazen mezi mediatizovanou šlechtu, i když rájecká větev nevlastnila žádné bezprostřední území. Karlův první syn, Hugo František (1. dubna 1776 – 31. března 1836), svého otce nepřežil, a proto nezdědil knížecí titul. Byl výborným hospodářem a položil základy ekonomického úspěchu moravských salmovských železáren. Byl také vědcem a pěstoval styky s velikány své doby, např. s J. W. Goethem. V roce 1817 stál u zrodu Moravského zemského muzea. Nejstarší syn Huga Františka a druhý kníže, Hugo Karel Eduard (15. září 1803 – 18. dubna 1888) se zasadil o další rozkvět salmovských železáren, hlavního zdroje rodových příjmů. Působil jako dlouholetý poslanec moravského zemského sněmu (na kterém rokoval mj. v revolučních letech 1848/49) i říšské rady a roku 1852 ho František Josef I. vyznamenal Řádem zlatého rouna. Jeho mladší bratr, starohrabě Robert Antonín (19. prosince 1804 – 25. března 1875), se stal místopředsedou českého gubernia a sekčním šéfem na rakouském ministerstvu vnitra.

Za časů syna Huga Karla Eduarda a třetího knížete, Huga Karla Františka (13. listopadu 1832 – 14. března 1894), došlo k počátku úpadku salmovských železáren, který ovšem vyvrcholil až v době, kdy ho na knížecím stolci vystřídal jeho syn. Hugo Karel se velmi zasloužil o turistické zpřístupnění Moravského krasu. Jeho mladším bratrem byl Siegfried (10. června 1835 – 14. srpna 1898), který pro sebe a pro potomky zakoupil velkostatek Široké Třebčice u Chomutova. Siegfriedův mladší syn Erich (20. července 1868 – 7. dubna 1945) vydal v Sarajevu roku 1914 sbírku válečných příběhů a Siegfriedova vnučka Anna (19. ledna 1901 – 4. května 1975) od staršího syna Rudolfa (9. března 1866 – 2. března 1919 získala adopcí po svém strýci Josefovi, hraběti z Wallisu, wallisovské statky a jméno Salm-Reifferscheidt-Wallis, které však roku 1921 po jejím sňatku s hrabětem Quido Schaffgotschem a po přijetí jeho jména, zaniklo. Nejmladší ze tří bratrů, starohrabě Erich Adolf (18. října 1836 – 29. srpna 1884), byl diplomatem ve Španělsku a spříznil se i s tamní královskou rodinou. Vnuk Ericha Adolfa, Niklas Maria Josef (25. prosince 1904 – 12. dubna 1970), založil na základě adopce z roku 1944 po babičce, hraběnce Ireně Ungnadové z Weissenwolffu, provdané hraběnce Szápáry, větev Salm-Reifferscheidt-Ungnad-Weissenwolff. Tato větev, která po Ungnadech zdědila rakouský zámek Steyregg, existuje dodnes a její současnou hlavou je Niklasův vnuk, starohrabě Niklas Maria Franz (* 19. července 1972). Hlavní větev rodu ale pokračovala jediným synem knížete Huga Karla Františka, Hugem Leopoldem (2. prosince 1863 – 31. prosince 1903), za kterého vyvrcholil úpadek salmovských železáren, které přišly do konkurzu a musely být roku 1897 prodány firmě Breittfeld-Daněk. Stejně jako jeho předkové byl i kníže Hugo Leopold politicky činný jako poslanec v moravském sněmu i říšské radě, mimo to se stal rytířem Řádu maltézských rytířů. Sporná, resp. dodnes přesně neobjasněná národnost a státní příslušnost jeho jediného syna, pátého knížete Huga Mikuláše (14. října 1893 – 2. dubna 1946), se stala po roce 1989 předmětem dlouhé řady soudních sporů, které by měly vést k rozhodnutí v otázce restitučních nároků rájeckých Salmů, kterým byl jejich majetek v roce 1948 zkonfiskován. Současnou hlavou rodu je formálně Hugův vnuk a syn Huga Salm-Reifferscheidta-Raitze (1933–1974), sedmý kníže Hugo Christian (* 18. června 1973), ovšem de facto byla rodina v Česku až do roku 2022 zastupována jeho tetou, starohraběnkou Marií Alžbětou Salmovou (17. srpna 1931 – 15. června 2022), která vyřizovala podstatnou část majetkových záležitostí rodiny a především se, jako dcera znárodněním postiženého 5. knížete, angažovala v restitučním řízení o znovuzískání rodového majetku v ČR.^[21]

• Petr ze Salm-Reifferscheidtu († 1505), první kolínský nejvyšší maršálek
• Werner ze Salm-Reifferscheidtu (1545–1629), španělský ministr války
• Vilém Salentin ze Salm-Reifferscheidtu (1580–1634), císařský plukovník
• Anna Salome ze Salm-Reifferscheidtu (1622–1688), kněžna-abatyše v Essenu
• Arnošt Leopold ze Salm-Neuburgu (1683–1722)
• František Arnošt ze Salm-Reifferscheidt-Bedburu (1698–1760), biskup v Tournai
• Leopold Vilém ze Salm-Reifferscheidt-Hainspachu (1699–1769), císařský generál
• Karel Otto ze Salm-Neuburgu (1709–1766)
• Josefa Maria ze Salm-Reifferscheidt-Bedburu (1731–1796), kněžna-abatyše v Eltenu, abatyše ve Vredenu
• František Xaver ze Salm-Reifferscheidt-Raitze (1749–1822), kardinál a kníže-biskup z Gurku
• František Vilém kníže ze Salm-Reifferscheidt-Krautheimu (1772–1831), pruský generálmajor, rytíř bavorského Řádu svatého Huberta, první württemberský nejvyšší královský lovčí a první kníže
• Josef František ze Salm-Reifferscheidt-Dycku  (1773–1861), botanik a první kníže
• Hugo František ze Salm-Reifferscheidt-Raitze (1776–1836), přírodovědec a průmyslník
• Hugo Karel Eduard kníže ze Salm-Reifferscheidt-Raitze (1803–1888), poslanec Moravského zemského sněmu i rakouské říšské rady, rytíř Řádu zlatého rouna, průmyslník
• Alois ze Salm-Reifferscheidt-Hainspachu (1820–1889), poslanec rakouské říšské rady
• Siegfried ze Salm-Reifferscheidt-Raitze (1835–1898), poslanec Českého zemského sněmu i rakouské říšské rady
• Alfred ze Salm-Reifferscheidt-Krautheimu a Dycku (1863–1924), poslanec německého říšského sněmu, rytíř Maltézského řádu, velkokřižník Řádu Božího hrobu, komtur bavorského domácího řádu svatého Jiří
• Erich ze Salm-Reifferscheidt-Raitze (1868–1945), spisovatel, poslanec rakouské říšské rady
• František kníže ze Salm-Reifferscheidt-Krautheimu a Dyck (1899–1958), poslední kníže, velkopodnikatel v oboru minerálních vod, velmistr arcibratrstva svatého Šebestiána a rektor Řádu Božího hrobu
• Christian starohrabě Salm-Reifferschied, PhDr. (2. dubna 1906 – 25. dubna 1973), historik umění, muzejní pracovník

Současný erbovní štít je kombinací erbu rodu Salm-Vianden (který je barevně převrácenou verzí erbu původních Salmů) a erbu Reifferscheidtů, doplněným o francouzskou brisuru. Znak Salmů je tzv. "mluvící". Zobrazuje dva rudé lososy, neboť výraz pro lososa dolnoněmeckém dialektu je "Salm". Všechny větve rodu užívaly dělený štít se srdečním štítkem a stejné znaky rodových držav. Znaky jednotlivých rodových pošlostí se ovšem lišily vzájemným uspořádáním erbovních polí. Knížecí linie Dyck a Krautheim navíc po svém povýšení na knížata přijaly také znak hrabství Neuburg na Innu, které patřilo rodu Salm-Neuburg, ovšem Salm-Reifferscheidtové jej nikdy nevlastnili. K erbu bývá často připojena stuha s rodovým heslem: Contra torentem (česky "Proti proudu").^[22]

• 
  Znak Dolního Salmu a erb Salm-Viandenů
• 
  Erb Reifferscheidtů a znak Panství Reifferscheid (základní podoba)
• 
  Erb Reifferscheidtů (s modrou brisurou v podobě turnajského límce)
• 
  Panství Dyck
• 
  Panství Bedbur
• 
  Panství Alfter
• 
  Panství Hackenbroich
• 
  Hrabství Neuburg na Innu
• 
  Městečko Krautheim užívalo ve znaku Mohučské kolo. Jako znak knížectví se neužívalo a v erbu Salm-Reifferscheidtů z Krautheimu se neobjevilo.
• 
  Znak Knížectví Krautheim. V erbu Salm-Reifferscheidtů z Krautheimu se neobjevil.
• 
  Znak Panství Gerlachsheim. V erbu Salm-Reifferscheidtů z Krautheimu se neobjevil.
• 
  Erb rodu Salm-Reifferscheid v podobě užívané v l. 1455/56-1600.
• 
  Erb Salm-Reifferscheidtů v podobě užívané po roce 1600, po rozdělení rodu ho užívala starohrabata z linie Dyck před povýšením do knížecího stavu roku 1816 a starohrabata z linie Bedbur před povýšením na říšská knížata v roce 1804.
• 
  Erb rodu Salm-Reifferscheidt-Raitz užívaný po povýšení do knížecího stavu v roce 1790, dvě pole v srdečním štítku jsou chybně prohozená.
• 
  Erb starohrabat ze Salm-Reifferscheidt-Hainspachu
• 
  Erb knížat ze Salm-Reifferscheidt-Krautheimu, v srdečním štítku přidán znak Neuburgu
• 
  Erb kardinála a knížete-biskupa z Gurku, Františka Xavera ze Salm-Reifferscheidt-Raitze, s výjimkou dvou vrchních políček odpovídá erb rodovému erbu starohrabat z Bedburu, neboť erb rájecké větve se ještě neujal.

Spojili se např. s Lichtenštejny, Kounici, Šternberky, Esterházyi, Hesenskými, Nostici, Thun-Hohensteiny, Rogendorfy, Thurn-Valsasiny a mnoha dalšími rody.

Salm-Reifferscheidtové odvozují svůj původ od Walrama III. Pohana, a tedy od hrabat z Limburgu a Arlonu, z nichž pochází například také Lucemburkové. Podle tohoto tvrzení měli mít bratři Gerhard a Philipp ještě otce Gerharda z Reifferscheidu, který měl údajně zemřít v roce 1194, účastnit se druhé křížové výpravy v roce 1147 a především být druhorozeným synem Walrama III. Pohana. Salmové navíc v rodové legendě tvrdí, že prapředkem hrabat z Limburgu byl polomýtický Colong, údajný král germánského kmene Tungerů,^[3] doloženého v 1. století po Kristu Tacitem v dnešním Vlámsku. Například Lucemburkové však původ limburských hrabat odvozovali od západofrancouzského rodu Lusignanů a především od bájné Meluzíny, bytosti se dvěma hadími či rybími ocasy.^[23]

• KONEČNÝ, Michal. Stručné dějiny knížat ze Salm-Reifferscheidtu. [Libice nad Cidlinou]: Gloriet ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Brně, 2003, 22 s. 
• RAPIN, Jan. Zámek Lipová & Salmové. Stehelčeves: Via Tempora Nova z.s., 2015. 52 nečíslovaných stran
• SYCHRA, Petr. Hugo František Salm-Reifferscheidt: moravský šlechtic a osvícenec. Blansko: Jitka Ševčíková, 2015. 127 stran, 15 nečíslovaných stran obrazových příloh
• SEDLÁŘOVÁ, Jitka, Hugo Franz Salm, průkopník průmyslové revoluce: železářský magnát – mecenáš – sběratel – lidumil: 1776–1836, Kroměříž, Národní památkový ústav, ÚPS v Kroměříži, 2016, 164 s., ISBN 978-80-87231-35-7
• SLAVÍČEK, Lubomír, TOMÁŠEK, Petr (edd.), Aristokracie ducha a vkusu. Zámecká obrazárna Salm-Reifferscheidtů v Rájci nad Svitavou, Barrister&Principal, Brno, 2016, 560 s., ISBN 978-80-7485-077-6
• BIRNBAUM, Andreas. Sammlung auserlesener und seltener Blumen im Garten Sr. Excellenz des Herrn Franz Alt-Grafen zu Salm-Reifferscheid. Prag: Johann Host. Pospischil, [1833]. [6] s., [6] l. obr. příl.
• SLAVÍČEK, Lubomír. Zámecká obrazárna v Rájci nad Svitavou a sběratelství rodu ze Salm-Reifferscheidtů ve světle pramenů. Opuscula historiae artium, 2014, 63 (1-2), strana 94-119
• BRODESSER, Slavomír. Hugo František Salm-Reifferscheidt 1776-1836. Vlastivědný věstník moravský, 1996, 48 (2), s. 173-175. 
• ANTONÍN, Luboš. Knihovna hrabat Salmů na zámku v Rájci nad Svitavou. Tvar, 2006, 17(18), s. 15. Dostupné online
• SEDLÁČEK, August, Ze Salmu, B Pošlost Dolnosalmská neb Reifferscheidská, Ottův slovník naučný XX Rozkošný-Schloppe, Jan Otto, Praha, 1904, 1002 s., s. 551-552. Dostupné online
• FAHNE, Anton, Geschichte der Grafen, jetzigen Fürsten zu SalmReifferscheid, sowie ihrer Länder und Sitze Nebst Genealogie derjenigen Familien, aus denen sie ihre Frauen genommen, J. M. Heberle, Cöln, 1866, 122, (německy), s mapovými, genealogickými a obrazovými přílohami (vč. barevných). Dostupné online

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Salm-Reifferscheidt na Wikimedia Commons
• Genealogie rodů Reifferscheidt a Salm-Reifferscheidt
• Salmové, Modrá krev, Česká televize, 18. 1. 2023