Samovar

Samovar je ruské tradiční zařízení pro vaření vody s vnitřním topidlem, určené k přípravě čaje. Zpočátku se voda ohřívala trubkou naplněnou dřevěným uhlím. Později se objevily další druhy samovarů, vytápěné petrolejem nebo elektricky.

Současná klasifikace samovarů uznává následující typy:

• elektrický samovar – vodu ohřívá vestavěné topné tělísko stejně jako v rychlovarné konvici
• žárový samovar – jinak také uhelný, dřevný
• kombinovaný samovar

Přístroje tohoto typu byly dlouho známy v Číně, ale nepoužívaly se k přípravě čaje. První samovary na ruském území se začaly vyrábět v polovině 18. století v hutích na Urale. Záhy se však stalo hlavním místem produkce a vývoje samovarů západoruské město Tula, odkud také pochází nejstarší věrohodné písemné zprávy o jejich výrobě.

Roku 1778 na ulici Štykovaja, v tulské čtvrti Zářečí, vyrobili samovar bratři Ivan a Nazar Lisicynovi v malé dílně. Jejich podnik byl prvním samovarovým závodem ve městě. Zakladatelem podniku byl jejich otec, původně puškař a mědikovec Fedor Lisicyn. Už v roce 1803 v závodě pracovali čtyři tulští měšťané, sedm puškařů, dva vozkové a 13 Rolníků – dohromady 26 zaměstnanců. To už byla továrna s kapitálem 3000 rublů a výnosem 1500 rublů. Továrna v roce 1823 přešla na Nazarova syna Nikitu Lisicyna. Samovary Lisicynových se vyznačovaly nápaditými tvary a výzdobou. Běžné byly tepané a gravírované ozdoby na podstavci samovaru, vejcovitý tvar nádrže, kohouty ve tvaru delfína, ozdobná držadla. Výroba samovarů se ukázala jako velmi výnosná. Řemeslníci se rychle změnili na továrníky a dílny na továrny, takže k roku 1808 fungovalo v Tule již osm výrobců samovarů. V roce 1812 vznikla továrna Vasilije Lomova, v roce 1813 Andreje Kuraševa. Vasilij Lomov společně s bratrem Ivanem produkovali samovary vysoké kvality, asi 1000–1200 kusů ročně a stali se široce známými. Samovary se tehdy prodávaly na váhu a stály: z mosazi 64 rublů za pud (16,3 kg), z mědi 90 rublů za pud. V roce 1850 jenom v samotné Tule bylo 28 továren na samovary, které produkovaly okolo 120 tisíc samovarů ročně a k tomu velké množství dalších výrobků z mědi. Například továrna J. V. Ljalina zhotovila za rok více než 10 tisíc kusů samovarů.

Na přelomu 19. a 20. století se objevují nové typy samovarů, jako např. petrolejový, samovar Paričko, měděné samovary z továrny Černikovových s bočním ohřevem. Petrolejové samovary se prosadily především tam, kde byl snadno dostupný a levný petrolej, zvláště na Kavkaze. Petrolejové samovary se také ve velkých počtech exportovaly.

V roce 1908 závod Bratři Šachdatové a spol. poprvé vyrobil samovar s odnímatelnou nádobou na vodu – tzv. samovar Paričko (nazváno dle vynálezce, ing. A. J. Parička). Tyto samovary byly bezpečné z požárního hlediska, nemohly se zničit jako obyčejné samovary, když v nich nebyla voda. Díky vybavení dmychadlem a možnosti regulace tahu plamene v nich voda zůstávala dlouho horká. Také čištění bylo pohodlné. Jako palivo bylo možné použít dřevěné uhlí, líh i jiná paliva.

Revoluce roku 1917 přinesla řadu změn. V roce 1918 byly podniky na výrobu samovarů znárodněny. Roku 1919 vzniká v Tule státní sdružení továren na výrobu samovarů. Roku 1922 se výroba samovarů soustředila v Prvním státním mědizpracujícím závodě ve městě Kolčugino. V současnosti funguje pod názvem Kolčug-Micar a.s.

Bez ohledu na pestrost tvarů jsou samovary koncipovány shodně. Každý samovar je složen z dále popsaných dílů (viz též obrázek – schema):

• Mísa – nádrž na vodu, základní část, do které se nalévá voda k vaření
• Dutina – topeniště, umístěno uvnitř mísy, sem se vkládá palivo, zde je případně hořák na kapalná paliva. Vnější stěna topeniště funguje jako tepelný výměník – předává teplo vodě
• Kruh – litinová kruhová deska, která shora zakrývá mísu
• Šíje – zúžená část, která spojuje dno mísy se stojanem
• Stojan (podstavec) samovaru – základní, stojná část
• Držadla – jsou zhotovena z tepelně izolačního materiálu, připevněna na mísu a umožňují přenášet celý samovar i v chodu, za horka
• Růžice – zdobená obruba, ze které vystupuje kohout na horkou vodu
• Ručka – páčka, kterou se ovládá výpustní kohout
• Výpustní kohout
• Poklička – zakrývá shora nádobu na vodu
• Průduchy – otvory na pokličce pro odchod páry
• Nosič konvice – obruba na pokličce, do které se vkládá konvička se zavářkou – čajovým koncentrátem

Obvyklými materiály pro výrobu samovarů jsou:

• měď,
• mosaz,
• alpaka,
• nerezová ocel.

• Samovary na poštovních známkách SSSR z roku 1989
• 
  Barokní samovar z 18. století
• 
  Soudkový samovar z počátku 19. století
• 
  Dýňový samovar, asi 1830
• 
  Samovar v klasické formě vázy, kolem r. 1840

Samovar neslouží přímo k přípravě čaje, ale k vaření vody pro přípravu čaje. Do mísy se nalije voda, která se přivede do varu. V malé konvičce se vroucí vodou spaří listový čaj. Ten se nechá vyluhovat až do vzniku silného extraktu – zavářky. Během vyluhování a i následně během přípravy čaje do šálků je konvička uložena v nosiči úplně nahoře na samovaru. Tak je zaručeno uchování zavářky v teple. Pokud se rozhodneme čaj konzumovat, odlijeme si do svého šálku z konvičky potřebné množství extraktu a dolijeme horkou vodou z kohoutu na nádrži samovaru. Čajové lístky zůstanou v konvičce. Množstvím čajového koncentrátu řídíme sílu čaje.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Самовар na ruské Wikipedii.

• Turecký čaj

• Obrázky, zvuky či videa k tématu samovar na Wikimedia Commons