Samuel Falťan

PhDr. Samuel Falťan, CSc.
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1948 – 1954
Ve funkci:
??? – 1970
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1970
Místopředseda 2. vlády O. Černíka
Ve funkci:
1969 – 1969
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSS (KSČ)
Narození22. února 1920
Hradište
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí15. prosince 1991
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
NárodnostSlováci
DětiĽubomír Falťan
Alma materVŠ polit. a sociál. věd Praha
Profesepolitik, kurátor, historik, kunsthistorik a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Samuel Falťan (22. února 1920 Hradište – 15. prosince 1991 Bratislava[1][2]) byl slovenský a československý historik, politik Komunistické strany Slovenska, v letech 1968–1969 spojenec Gustáva Husáka a zastánce federalizace Československa, na počátku normalizace místopředseda vlády ČSSR, poslanec Slovenské národní rady a poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění. Bratr Michala Falťana.

Biografie

Absolvoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze v roce 1951. Pracoval pak v Historickém ústavu SAV v letech 1962–1968.[3] Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Slovenské národní rady.[4]

V letech 1946–1970 se uvádí jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska.[5] Zastával i funkce v celostátní komunistické straně. 31. srpna 1968 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Rezignace na tuto funkci byla přijata v červnu 1970.[6]

V roce 1966 se zapojil do politické a odborné diskuze o hodnocení Slovenského národní povstání a potažmo česko-slovenských vztahů. Debatu odstartoval Gustáv Husák, který se v 60. letech po propuštění z vězení postupně vracel do politického života. V roce 1964 vydal své paměti, v nichž rekapituloval události okolo SNP. Na knihu zareagoval v roce 1966 s odstupem dvou let český konzervativní komunista a historik Václav Král. Falťan se následně Husáka veřejně zastal. Patřil ke skupině národně orientovaných reformních slovenských komunistů, podobně jako Husák. Jádro sporu bylo v tom, zda SNP mělo i specifický slovenský národněosvobozenecký rozměr.[7] V roce 1967 se pak účastnil debaty pořádané Ústavem dějin KSS v Bratislavě na téma česko-slovenských vztahů. Přednesl zde úvodní projev, ve kterém kritizoval ideu čechoslovakismu.[8] Během pražského jara se jako člen odborných komisí podílel na přípravě federalizace Československa (vydal tehdy na toto téma i studii Slovenská otázka v Československu)[9] Na konferenci ve Smolenicích v březnu 1968 vystoupil s delším referátem.[10]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byl spojencem Gustáva Husáka a na mimořádném sjezdu KSS 27. srpna 1968 přesvědčoval delegáty, aby se distancovali od výrazně protiokupačního Vysočanského sjezdu KSČ. Slovenské funkcionáře zvolené Vysočanským sjezdem vyzýval k rezignaci s poukazem na nutnost zabránění rozkolu ve straně a občanské válce. Šlo o projev Husákova taktizování a počátečního odklonu od reformistické politiky KSČ směrem k samostatnějšímu kurzu KSS. Zastával tehdy rovněž funkci předsedy slovenské Národní fronty a v září 1968 se podílel na jednáních o finální podobě federalizace Československa.[11]

Po provedení federalizace usedl v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Slovenská národní rada. V parlamentu setrval do května 1970, kdy rezignoval na poslanecký post.[12] V roce 1969 byl i členem československého kabinetu, protože v druhé vládě Oldřicha Černíka zaujal post místopředsedy vlády. Měl na starost mimo jiné otázku ubytování slovenských pracovníků federálních institucí v Praze a zajištění výuky jejich dětí v slovenském jazyce.[13]

V březnu 1969 se stal předsedou Svazu protifašistických bojovníků.[14] V letech 1975–1979 pracoval v Slovenském národním muzeu, kde se specializoval na dějiny odboje a Slovenského národního povstání. Je autorem knih o slovenském odboji: Partizáni na Slovensku (1946), Partizánska vojna na Slovensku (1959), O Slovenskom národnom povstaní (1964) a románů Víťazné stretnutie (1948), Jarné spevy (1952) a Do hrobu sa neponáhľa (1968). Jeho syn Mgr. Ľubomír Falťan, CSc. působí jako místopředseda SAV.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Samuel Falťan [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. 
  2. ↑ Falťan Samuel [online]. litdok.de [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b EVIDENČNÁ KARTA OBCE [online]. noslc.sk [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. (slovensky) 
  4. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ Vyhľadávanie [online]. upn.gov.sk [cit. 2012-03-15]. Dostupné online. (slovensky) 
  6. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 – 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-03-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 453. 
  8. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 455. 
  9. ↑ Londák, Miroslav: Rok 1968 Eto vaše dělo [online]. forumhistoriae.sk [cit. 2012-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-23. (slovensky) 
  10. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 472. 
  11. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 506, 510. 
  12. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-15]. Dostupné online. 
  13. ↑ Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 531. 
  14. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 542. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“