Sardinie

Sardinie Regione Sardegna
Satelitní snímek Sardínie
znak vlajka
Geografie
Hlavní město	Cagliari
Souřadnice	40° s. š., 9° v. d.
Rozloha	24 100 km²[1]
Časové pásmo	UTC+01:00 (standardní čas) UTC+02:00 (letní čas)
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	1 663 286 (2015[2])
Hustota zalidnění	69 obyv./km²
Správa regionu
Stát	Itálie Itálie
Nadřazený celek	Itálie Itálie
Druh celku	region
Podřízené celky	4 provincií (Nuoro, Oristano, Sassari, Sud Sardegna) a Metropolitní město Cagliari 377 obcí
Guvernér	Christian Solinas (PSd’Az)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-2	IT-88
NUTS	ITG2
Oficiální web	www.regione.sardegna.it
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sardinie je po Sicílii druhý největší ostrov ve Středozemním moři a jeden z regionů Itálie. Nachází se západně od Apeninského poloostrova, jižně od francouzského ostrova Korsika. Je to jeden z pěti italských regionů s určitou mírou autonomie, přiznanou jim zvláštním zákonem. Oficiální název regionu je Autonomní oblast Sardinie. Název je dvojjazyčný v italštině a sardinštině: Regione Autonoma della Sardegna / Regione Autònoma de Sardigna. Dělí se na čtyři provincie a metropolitní město Cagliari. Region má rozlohu 24 100 km² a přes 1,6 miliónu obyvatel. V regionu se mluví kromě italštiny také sardinštinou a ve městě Alghero katalánštinou.

Sardinie je jedním z nejstarších geologických útvarů v Evropě. Ostrov byl osídlen různými imigračními vlnami od pravěku až do nedávné doby. První lidé, kteří se usadili na Sardinii během svrchního paleolitu a mezolitu, přišli z kontinentální Evropy.

Historii Sardinie můžeme rozdělit do těchto období:

• Pravěk
• Nuragické období – od r. 1500 př. n. l.

• Starověká historie – od 9. století př. n. l.
• Období vlády Vandalů (východogermánský kmen) – 5.– 6. stol.
• Středověk – Byzantská éra – od r. 533
• Aragonské období – od r. 1297
• Španělské období – od r. 1469
• Savojské období – od r. 1708
• Italské království – od r. 1848
• Italská republika – období po druhé světové válce – od r. 1946

Zajímavým obdobím historie Sardinie byla tzv. nuragická civilizace – období asi od roku 1500 př. n. l. Vesnice byly tehdy stavěny kolem kulaté věže – pevnosti, zvané nuraghe (obvykle v množném čísle nuraghes v angličtině a nuraghi v italštině). Tyto věže byly často opevněny a rozšířeny cimbuřím. Kmenové hranice hlídaly menší vyhlídkové nuraghy postavené na strategických kopcích, odkud byl výhled na jiná území. Nuraghů se v Sardinii zachovalo asi 7 000. Rozsah, složitost a územní rozšíření těchto budov svědčí o bohatství, nashromážděného nuragskými Sardinci, o jejich technologickém pokroku a o složitosti jejich společnosti, V té době byla Sardinie centrem několika obchodních cest a byla důležitým dodavatelem surovin, jako je měď a olovo, které byly stěžejní pro výrobu té doby. Důkaz o obchodu s jinými civilizacemi té doby dokládá několik artefaktů (např. hrnce), pocházejících až z Kypru, Kréty, pevninského Řecka, Španělska a Itálie, které byly nalezeny v nuragických lokalitách. To svědčí o rozsahu obchodních vztahů mezi nuragickými lidmi a jinými národy v Evropě i mimo ni.

Od konce 13. století byla Sardinie pod vládou Aragonie. Ostrov byl častým cílem útoků muslimských pirátů ze Severní Afriky a ještě v roce 1798 bylo více než 900 obyvatel odvlečeno do otroctví nájezdníky z Tuniska.^[3] Španělsko o Sardinské království definitivně přišlo v roce 1714 během války o dědictví španělské ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou Viktorem Amadeem II. za Sicílii. Území savojského vévody dostalo název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont. Po sjednocení Itálie bylo 18. února 1861 vyhlášeno zřízení Italského království a piemontsko-sardinský král Viktor Emanuel II. byl prohlášen italským králem.

Krajina je zde rozmanitá: najdeme tu hory, lesy, pláně, neobydlená území, potoky, skalnatá pobřeží i dlouhé písečné pláže.

Ostrov je značně hornatý s členitým pobřežím, které je dlouhé 1 849 km. Nejvyšším vrcholem je Punta La Marmora (1 834 m) v masivu Gennargent. Oblast zahrnuje hlavní ostrov Sardinie a okolní ostrovy, mimo jiné např. Sant'Antioco, San Pietro, Asinara, La Maddalena a Caprera.

V čele regionu stojí guvernér (Presidente), jenž je volen v přímé volbě na pětileté funkční období. Guvernér je zároveň hlavou regionální vlády (Giunta), jež se v současnosti skládá ze třinácti ministrů (Assessori). Nyní je guvernérem Christian Solinas za Sardinskou stranu akce.^[4]

Legislativním sborem je Regionální zastupitelstvo (Consiglio Regionale), které má 60 členů a je voleno poměrným systémem. Volby probíhají společně s volbou guvernéra jednou za pět let.

Koalice		Strana		Hlasy		Mandáty
				Abs.	%
	CDX		Liga severu	81 421	11.4	8
			Sardinská strana akce	70 434	9.9	8
			Forza Italia	57 430	8.0	5
			Sardinští reformisté	36 299	5.1	4
			Bratři Itálie	33 716	4.7	3
			Sardegna20Venti	29 473	4.1	3
			Unie středu	26 948	3.8	3
			Občanské hnutí Sardinie	11 689	1.6	1
			Fortza Paris	11 611	1.6	1
			Ostatní strany	11 333	1.6	0
		Středopravice celkem		370 354	51.9	36
	CSX		Demokratická strana	96 235	13.5	8
			Svobodná a rovná Sardinie	27 077	3.8	2
			Progresivní oblast	22 671	3.2	3
			My, Sardinie	20 011	2.8	2
			Společná budoucnost	18 750	2.6	2
			Sardinie společně	17 566	2.5	1
			Ostatní strany	12 350	1.7	0
		Středolevice celkem		214 660	30.1	18
	Hnutí pěti hvězd			69 573	9.7	6
	Ostatní strany			59 415	8.4	0
Celkem				706 020	100	60

Základním kamenem ve vývoji románských architektonických forem byla bazilika San Gavino^[5] v Porto Torres.  Mezi další významné stavby patří katedrály Sant'Antioco di Bisarcio^[6] v Ozieri, klášter San Pietro di Sorres v Boruttě, San Nicola di Ottana,^[7] palatinská kaple Santa Maria del Regno^[8] z Ardary a další. Pokud jde o vojenskou architekturu, v tomto období byly postaveny četné hrady na obranu území. Z počátku 14. století pochází opevnění a věže Cagliari, které navrhl Giovanni Capula.

Co se týče gotiky, nejstarším katalánským gotickým kostelem na Sardinii je svatyně Panny Marie z Bonaria.^[9] Také v Cagliari byla v téže době postavena uvnitř katedrály aragonská kaple. V první polovině 15. století byl postaven skutečný gotický klenot, komplex San Domenico, jehož součástí byl kostel a klášter. Při náletech v roce 1943 byly téměř kompletně zničeny, dochovala se pouze křížová chodba. Dalšími díly byly kostely San Francesco of Stampace (z nichž zůstala jen část kláštera), Sant'Eulalia a San Giacomo. V Algheru začala v druhé polovině patnáctého století stavba kostela San Francesco a v šestnáctém století Katedrály Panny Marie^[10].

Renesanční architektura, i když je málo zastoupena, zahrnuje pozoruhodné stavby, jako je např. katedrála San Nicola di Sassari^[11] (pozdně gotická, ale se silným renesančním vlivem), kostel Sant'Agostino di Cagliari^[12] (navrhl Palearo Fratino), kostel Santa Caterina v Sassari^[13] (navrhl Bernardoni, žák Vignola), katedrála San Nicola di Bari v Sassari, kostel San Michele^[14]v Cagliari a také tzv. Katedrála Cagliari (Katedrála Nanebevzetí Panny Marie), přestavěná mezi sedmnáctým a osmnáctým stoletím.

Počínaje devatenáctým stoletím bylo na ostrově postaveno několik významných staveb ve stylu neoklasicismu. Mezi nejvýznamnější postavy tohoto období patří architekt Gaetano Cima z Cagliari, jehož díla jsou rozeseta po celém sardinském území. Vedle děl Cimy stojí za zmínku díla Giuseppe Cominottiho (Palazzo a Občanské divadlo v Sassari) a Antonia Cana (dóm Santa Maria di Betlem v Sassari^[15] a katedrála Santa Maria della Neve v Nuoro^[16]). Ve druhé polovině devatenáctého století byl v Sassari postaven neogotický palác Giordano^[17] (1878), který je jedním z prvních příkladů revivalismu na ostrově.

Zajímavou realizací eklektického stylu, vzniklého spojením obrozeneckých a secesních vlivů, je radnice v Cagliari, dokončená na počátku dvacátého století. Nástup fašismu silně ovlivnil architekturu na Sardinii ve dvacátých a třicátých letech 20. století: zajímavými počiny z té doby jsou nové obce Fertilia, Arborea a město Carbonia, jeden z největších příkladů racionalistické architektury.

Kromě mnoha památek navštěvují turisté hornato-skalnatou oblast Aggius (5 km SZ od Tempia) se stometrovými oblými monolity. Lákavé možnosti tu mají horolezci. Na severním pobřeží u Capo Testa se nalézá pás 60–90 m vysokých, oblých balvanových kup, přístupných z moře i pobřeží. Lezecké stěny se zvedají z moře a pláží v Golfo di Orosei u Cala Gonone a jižněji u Cala Fuili a Cala Luna. Efektní červené skalní stěny vystupující přímo z vody u Arbatax (poblíž Tortoli) se pro svou zvětralost využívají méně. V provincii Oristano je archeologické naleziště starobylého města Tharros. Přístup je nejčastěji lodí z Itálie anebo z Korsiky přes Bonifácký průliv.

Více než 1/4 území ostrova je ekologicky chráněna. Ostrov má tři národní parky a deset regionálních parků.

• 
  Geografie Sardinie
• 
  Reálie Sardinie
• 
  Jazyková situace na Sardinii
• 
  Sardské kostýmy (1880)
• 
  Sardské kostýmy (1880)
• 
  Sardské dívky v krojích
• 
  Sardská dívka z Isili
• 
  Launeddas, sardský hudební nástroj
• 
  Tradiční karneval Boes e Merdules v obci Ottana (Nuoro, Sardinie)
• 
  Ottana – karneval Boes e Merdules (tradiční kostýmy)
• 
  L'Unione Sarda, nejstarší deník Sardinie (1890), vychází dodnes
• 
  Cascate di Lequarci (Ulassai, Sardinie)
• 
  Korkové duby po ořezání, Tempio Pausania (Gallura, Sardinie)
• 

  (c) Carlo Pelagalli, CC BY-SA 3.0
  Pláž na severním pobřeží Sardinie
• 
  Sardinské pobřeží
• 
  Sardinské vnitrozemí

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sardinie na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sardinie na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Sardinie ve Wikislovníku
• Oficiální stránky
• Sardegna Cultura (od archeologie, architektury, divadla, jazyka a literatury až po umění)
• Sardegna DigitalLibrary Archivováno 26. 2. 2011 na Wayback Machine.
• Na cestě po Sardinii, dokument České televize z roku 2006
• (anglicky) Dan Davis History: The Nuragic Civilisation of Bronze Age Sardinia na YouTube
• (anglicky) Ancient World Maps: Roman Sardinia: Island of Silver Veins na YouTube