Sardinské království

; vlajka	; znak
	Hymna S'hymnu sardu nationale
	Motto FERT
	; Sardinské království (tmavě zelená) v roce 1859
	; Sardinské království v roce 1861, kdy bylo vyhlášeno Italské království
Hlavní město	Cagliari (1324–1720, 1798–1814); Turín (1720–1798, 1814–1861)
Rozloha	73 810 km² (rok 1859)
	Obyvatelstvo
Počet obyvatel	3 974 500 (v roce 1821); 5 167 000 (v roce 1857)
Národnostní složení	Italové, Sardové, Francouzi
Jazyky	sardinština, korsičtina, italština, katalánština, španělština, francouzština, piemontština, ligurština, okcitánština, arpitánština
Náboženství	římskokatolické (státní)
	Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie (1324–1849); parlamentní konstituční monarchie (1849–1861)
Mateřská; země	Aragonská koruna (od 1324); Španělské impérium; Habsburská monarchie (1708–1717); Savojsko-Piemont (1720–1861)
Měna	cagliarese (do 1813); sardinské scudo (do 1816); piemontské scudo (do 1816); francouzský frank (1800–1814); sardinská lira (1816–1861)
Vznik	1297 – ustanovil papež Bonifác VIII.; 1324 – reálné založení
Zánik	1861 – transformováno na Italské království
	Státní útvary a území
	Arborejský judikát
	Pisánská republika
	Republika Sassari
	Svatá říše římská
	Savojské vévodství
	Piemontské knížectví
	Janovská republika
	Janovské vévodství
	Aragonská koruna
	Masseranské knížectví
	Spojené středoitalské provincie
	Království obojí Sicílie
	Italské království
	Druhé Francouzské císařství
	Savojsko (Francie)
	Horní Savojsko (Francie)

Sardinské království, též království Sardinie (italsky Regno di Sardegna), do roku 1479 známé jako Sardinsko-korsické království (latinsky Regnum Sardiniae et Corsicae); od roku 1848 pak jako sardinsko-piemontské, bylo v letech 1324–1861 království v severní Itálii, ze kterého později vzniklo Italské království a tím i dnešní italský stát.

Historie

Sardinie za vlády aragonských králů

V roce 1297 papež Bonifác VIII. vyhlásil „Sardinsko-korsické království“ (Regnum Sardiniae et Corsicae), které udělil aragonskému králi Janovi II. Spravedlivému jako náhradu za ztrátu pevninské části Sicílie v konfliktu mezi Anjouovci a Aragonskem (viz Sicilské nešpory). Území Sardinsko-korsického království však fakticky zůstalo pod vlivem Pisy a Janova. Do roku 1336 se Aragonsku podařilo eliminovat vliv Pisy a do začátku 15. století i Janova na Sardinii, Korsiku však nezískalo a nároků na ni se vzdalo v roce 1479, kdy byla i z názvu království vyškrtnutá část „korsické“. V 16. století se tedy Sardinské království spolu s Aragonskem, které ho ovládalo, stalo součástí vznikajícího Španělska.

Španělsko ale v roce 1714 o Sardinské království definitivně přišlo během války o dědictví španělské.

Sardinské království za vlády Savojských

V roce 1714 Španělsko ztratilo Sardinské království ve prospěch rakouské monarchie, která zas území roku 1720 vyměnila se savojským vévodou za Sicilské království, které získal. Území dostalo (znovu) název Sardinské království, i když mu vládla savojská dynastie a jeho centrem byl Piemont a hlavní město Turín. Hlavní území království tedy tvořily Savojsko, Piemont, Sardinie a Montferrat.

V roce 1792 království ztratilo Savojsko ve prospěch Francie a v roce 1802 Piemont. V roce 1815 bylo obnoveno původní území a připadla mu i bývalá Janovská republika. V polovině 19. století se království pokoušelo sjednotit celou Itálii pod svou vládu, ale v letech 1848–1849 ho porazila rakouská armáda.

První válka za nezávislost

Roku 1848 začala propukat různá povstání v krajích poddaných rakouskému císaři, zejména v Benátkách a především v Miláně, kde proběhla vzpoura zvaná Pět dní Milána, jež skončila 22. března vítězstvím rebelujících obyvatel a odchodem jednotek rakouského polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče z města.

Když se král Karel Albert Savojský dozvěděl o vítězství obou měst, rozhodl se jednat a 23. března dal impuls k válce za nezávislost Itálie, první v pořadí. Kromě Sardinie se války účastnily také další italské státy, jako například Papežský stát, Velkovévodství toskánské a Království obojí Sicílie, jež vyslaly své vojáky. Počátek bojů byl příznivý pro Italy, zaznamenali několik vítězství, například v bitvě u Pastrenga, poté Peschiera a Goito. Rakušané zvítězili pouze v bitvě u Santa Lucie u Verony. Nicméně papež stáhl své jednotky z bojů, neboť se obával rakouské náboženské reakce, jež by mohla vést až ke schizmatu. V tomto počinu papeže následoval rovněž panovník Království obojí Sicílie Ferdinand II. Neapolsko-Sicilský. Tak zůstali v boji osamělí dobrovolníci a Rakušané měli možnost upevnit své pozice a mocnou protiofenzívou získali zpět velkou část měst ztraceních a 4. srpna podepsal Karel Albert příměří.

Po nedlouhé přestávce v březnu 1849 byl rychle poražen. Byl nucen odstoupit ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. První válka za italskou nezávislost skončila vítězstvím Rakouska a Savojským se nepodařilo rozšířit vlastní panství se záměrem zvovusjednotit italský národ.

Druhá válka za nezávislost

Sardinské království v roce 1839: Piemont se Savojskem vlevo nahoře (růžová) a Nice vlevo dole (hnědá) dnes obě součástí Francie; a Sardinie v rámečku

Roku 1852 se prvním ministrem Sardinského království stal Camillo Benso Conte di Cavour, jenž položil základ k množství významných hospodářských reforem s cílem modernizace Sardinie. Rozšířil železniční síť, také janovský přístav a zavedl do té doby v zemi prakticky neexistující průmysl.

V roce 1855 se Sardinské království, na pokyn Cavoura, zúčastnilo krymské války, když vyslalo 15 000 mužů. Tato vojenská účast o rok později umožnila sardinskému království účastnit se pařížského kongresu, kde mohl premiér Cavour osobně kritizovat chování Rakušanů a vytvořit si tak pozitivní vztahy s Brity, Francouzi a Prusy.

V roce 1859 království Sardinsko-piemontské spolu s Francií porazilo Rakousko a do roku 1860 se jeho území rozšířilo o Lombardii (1859) a Toskánsko, Parmu, Modenu a Romagnu (březen 1860), jako i o severní část papežského státu spolu s Královstvím obojí Sicílie (listopad 1860). Savojsko a Nice naopak odstoupilo roku 1860 Francii. Tím pádem Sardinské království pokrývalo celou dnešní Itálii kromě Benátska a okolí Říma. V roce 1861 bylo transformováno na Italské království, ve kterém vládl dosavadní sardinský král Viktor Emanuel II.