Jan Sarkander

Svatý Jan Sarkander
Socha Jana Sarkandra na Sloupu Nejsvětější Trojice
kněz a mučedník
Narození	20. prosince 1576 Skoczów, Těšínské knížectví, Česká koruna (dnes Polsko)
Úmrtí	17. března 1620 (ve věku 43 let) Olomouc, Moravské markrabství, Česká koruna
Svátek	6. května (Česko), 30. května (Polsko) či 17. března (trad. Česko)
Místo pohřbení	Katedrála svatého Václava
Vyznání	katolická církev
Blahořečen	6. května 1860, Řím, Pius IX.
Svatořečen	21. května 1995, Olomouc, Jan Pavel II.
Uctíván církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství
Atributy	kněžská roucha
Patronem	zpovědníků a zpovědního tajemství
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Jan Sarkander (20. prosince 1576, Skočov – 17. března 1620, Olomouc) byl slezský katolický kněz, působící v desetiletí před třicetiletou válkou a na jejím počátku jako farář na Moravě, především v Holešově. Během českého stavovského povstání byl moravskými evangelickými stavy obžalován ze zemězrady, když prý povolal řádící soldatesku polských kozáků a tajně se paktoval s císařem Ferdinandem II. proti stavům. Interpretace jeho působení je dodnes kontroverzním tématem, a to především v rámci ekumenického dialogu mezi českými katolíky a protestanty.

Jeho bratrem byl kanovník Mikuláš Sarkander, děkan v Opavě, jenž se v letech 1608/09 také zapletl do politických machinací a snahy násilně rekatolizovat Opavsko s Moravou. Podíl na osvobození bratra později též Janovi přitížil.

Rané dětství strávil v rodném Skočově ve Slezsku, od druhé poloviny 80. let 16. století ale s rodinou pobýval v moravském Příboře, kam se jeho matka přistěhovala za jeho nevlastním bratrem Matoušem Vlčovským, od sňatku se zámožnou vdovou majitelem jednoho z tamějších měšťanských hospodářství. Sám Jan v Příboře navštěvoval městskou školu, lidově zvanou armanka, a ve farním kostele Narození Panny Marie je stále uložen jeho primiční ornát, podle tradice vyšívaný jeho matkou.^[1]

Od roku 1592 Sarkander studoval filosofii na latinské škole Olomouci. V roce 1597 byl imatrikulován na olomoucké univerzitě^[2] a od roku 1600 pak studoval filozofii v Praze, kde se roku 1603 stal doktorem filosofie, poté od roku 1604 studoval teologii ve Štýrském Hradci. Studia předčasně ukončil v roce 1606 nejspíše kvůli svatbě s protestantkou Annou Plachetskou, dcerou kupce z Velkého Meziříčí, nicméně se nedochovala manželská smlouva, takže nelze s určitostí říct, že by sňatek opravdu proběhl. Po roce Anna pravděpodobně zemřela a Sarkander mohl pokračovat v duchovní dráze.

21. prosince 1607 přijal Sarkander v Kroměříži čtyři nižší svěcení z rukou kardinála Ditrichštejna, který jej zároveň 19. března 1609 v Brně vysvětil na jáhna.^[3] 22. března téhož roku mu pak udělil kněžské svěcení olomoucký světící biskup Jan Křtitel Civalli. Na konci roku 1609 byl na příkaz kardinála Ditrichštejna uvězněn, neboť pomohl svému bratrovi Mikulášovi, obžalovanému z velezrady, uprchnout z vězení. Brzy byl ovšem propuštěn.

Od roku 1609 byl farářem v Uničově, 1611 farářem v Charvátech, 1612 farářem ve Zdounkách, 1615 farářem v Boskovicích. Roku 1616 nastoupil na farnost v Holešově, kde se stal zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic. V Holešově vedl z pozice duchovního správce farnosti dlouhé majetkoprávní spory se sousedním evangelickým pánem Václavem Bítovským z Bítova.

Když Lobkovic přechodně ztratil vliv (1619), Sarkanderovi přátelé poradili, aby uprchl. Jan Sarkander se následně vydal na pouť do Čenstochové a přechodně pobýval v Krakově. V listopadu 1619 se vrátil na Moravu.

Lisovčíci, jezdci ve službách polského katolického krále Zikmunda III. Vasy, vtrhli v únoru roku 1620 na Moravu, což bylo doprovázeno značným drancováním. Prakticky bezbranný Holešov ovšem zůstal ušetřen poté, co vyšlo lisovčíkům naproti procesí s monstrancí v rukou. Nájezdníci se zastavili, přidali se ke zpěvu a modlitbám a pak pokračovali v cestě. Podle některých později vzniklých legend vedl procesí sám Sarkander, ale to není příliš pravděpodobné, spíše to byl jen holešovský zámecký kaplan Samuel Tuček.^[4] Převážně evangelické okolí bylo přitom vypleněno a zvlášť velké škody utrpěl majetek pana Václava Bítovského z Bítova.

Poté, co na Moravě došlo k převratu a s pomocí českého vojska získali moc moravští protestantští stavové sympatizující s českým stavovským povstáním, ocitl se Sarkander ve velkém nebezpečí – byl touto stranou podezříván, že v Čenstochové z pověření Lobkovice dojednal pomoc císaři Ferdinandovi, kterého nechtěli moravští stavové uznat. Pokusil se uprchnout, ale byl po delším cestování a skrývání dopaden na území Tovačova u mostu přes Bečvu směrem na Troubky. Dočasně byl uvězněn ve sklepení domu č. 8 (Paní dům) v Tovačově a poté pohnán před povstalecký soud. Shodou okolností byl sudím právě Václav Bítovský z Bítova.

Po zatčení byl čtyři týdny vyslýchán právem útrpným v městském vězení s mučírnou na místě dnešní Sarkandrovy kaple v Olomouci. Byl nucen k prozrazení, o čem v Polsku jednal, kdo pozval cizí vojska do země a co mu svěřil Ladislav Popel z Lobkovic při zpovědi. Sarkander obvinění, že domlouval vpád polského vojska nebo vedl tajná jednání v Polsku, odmítal, a co mu svěřil Popel z Lobkovic, rovněž odmítl prozradit, protože by to znamenalo prozrazení zpovědního tajemství.

Byl třikrát mučen běžnými způsoby a nakonec, v rámci třetí tortury, ještě i mimořádnými, které kat na přání soudců použil, nicméně zradu nepřiznal a zpovědní tajemství neprozradil. Když nakonec kat prohlásil, že už nezná žádná další mučení, která by na něj mohl použít, vyslýchající navrhli speciální mučení, nicméně ani to nevedlo k cíli. Před čtvrtou torturou zachránil Sarkandera rychtář Scintilla, který se vzepřel soudní komisi a zdůraznil, že takové pošlapání práva nemůže schválit. Komise poté od úvah o čtvrté tortuře ustoupila.^[6]

O mučení i odpovědích byl pořizován podrobný protokol, ten ale na konci rozzuřený Ctibor Žernovský sebral a patrně zničil. Jediné podrobnějším autentickým popisem Sarkanderova osudu během věznění je tak zpráva rychtáře Jana Scintilly, sepsaná v roce 1621 pro kardinála z Ditrichštejna.^[7]

Mučení Sarkanderovi způsobilo celou řadu vážných zranění (očití svědkové vypovídali, že když se ve vězení modlil breviář, otáčel listy jazykem, nemoha tak činit rukama) a na jejich následky zemřel v žaláři o necelé čtyři týdny později.

Pokud jde o obvinění, které proti Sarkanderovi vznášeli protestantští vůdci, není znám žádný důkaz o tom, že by se účastnil jednání o polské pomoci císaři nebo o něm vůbec věděl. Pomoc v Polsku každopádně dojednalo tajné císařské poselstvo vedené hrabětem Michalem z Althanu.^[8]

Jeho soudce, Václav Bítovský z Bítova, bojoval po porážce stavovského povstání proti Habsburkům v řadách cizozemských armád, v roce 1627 byl zajat v bitvě u Bernsteinu a převezen do Brna. Po doplňovacích výsleších a procesu (odsouzen k smrti za velezradu byl již v nepřítomnosti v roce 1622) byl 27. března 1628 popraven.^[9]

Umučení kněze vyvolalo okamžitě značné pobouření.^[zdroj?] Jeho kult jako mučedníka se poměrně brzy rozšířil nejen na Moravě, ale i v Polsku a v Čechách.

Dne 15. září 1859 ho papež bl. Pius IX. blahořečil, a 21. května 1995 byl v Olomouci papežem sv. Janem Pavlem II. svatořečen současně se Zdislavou z Lemberka. Kanonizace Jana Sarkandera byla ve své době kontroverzním tématem a nemalá část veřejnosti se stavěla proti ní. Proti kanonizaci se dosti ostře postavili též evangelíci a byla vnímána jako krok proti ekumenickému hnutí.

Jelikož jde o poměrně nového svatého, má zatím jen málo kostelů a kaplí. Z našich kaplí je nejznámější Sarkandrova kaple v Olomouci, která stojí na místě vězení, kde byl umučen. Ještě v roce svatořečení 23. září 1995 byla také sv. Janu Sarkanderovi zasvěcena nová kaple^[10] v Pašovicích u Uherského Brodu. Jeho kostely najdeme nejvíce v Polsku, viz např. františkánský klášterní kostel sv. Jana Sarkandera v obci Velké Hůrky.

Zajímavým dokladem úcty ke sv. Janu Sarkanderovi mezi Olomoučany je fakt, že jeho sochu bez ohledu na hrozící potíže ze strany církevních úřadů umístili mezi sochy světců zdobící slavný Sloup Nejsvětější Trojice – více než sto let před jeho blahořečením.^[11]

V roce 1714 podal hrabě František Helfrýd Voračický žádost o svolení postavit v Praze sochu Jana Sarkandera, o jehož svatořečení se tehdy uvažovalo. Autorem sochy měl být Jan Brokoff. Toto povolení mu bylo uděleno a socha byla v roce 1715 postavena v Praze na Hradčanském náměstí, v blízkosti arcibiskupského paláce. V roce 1764 byla socha přemístěna na dnešní místo na Hradčanském náměstí na horním konci Zámeckých schodů, ale již jako socha svatého Filipa Nerejského.^[12] Ve výroční den u příležitosti jeho čtyřstého výročí umučení 17. března 2020 sloužil výroční mši v Sarkandrově kapli v Olomouci na Michalském vršku olomoucký arcibiskup Jan Graubner.

• BALCÁREK, Pavel. Ve víru třicetileté války : politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice: Veduta, 2011. 524 s. ISBN 978-80-86829-61-6. 
• BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4. 
• Bradáč Josef, Ženitba Jana Sarkandra, in: Čejka Gustav (red.), Teologické studie. Sborník teologických statí IV., Praha, ČKCh 1985, 84-106.
• Černý Jiří: Sv. Jan Sarkander ve výtvarném umění jihozápadní Moravy. In Naším krajem (sborník). Západomoravské muzeum v Třebíči č. 7, 1996, 1-7.
• Černý Jiří: Některá zapomenutá zobrazení sv. Jana Sarkandra v Čechách a na Moravě, Mezinárodní zpravodajství z katolického světa Report, 2, 2000 (únor), s. 32 – 34.
• Černý Jiří: Nově zjištěná zobrazení sv. Jana Sarkandera v Čechách a na Moravě, Te Deum č, 3, 2020, s. 18-22.
• Hrubý František, Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník doby bělohorské a jeho legenda. Český časopis historický 45, 1939, 236-271, 445-478. Též zvl. otisk, Praha 1940.
• Jiří Fiala, Olomoucký pitaval; Danal, Praha 1994; ISBN 80-901485-4-9 (str. 135-160)
• Foltynovský Josef – Tenora Jan, Bl. Jan Sarkander. Jeho doba, život a blahoslavení, Olomouc, MCM 1920.
• Foltynovský Josef, Králický rukopis o bl. Janu Sarkandrovi, Hlídka 27 (1910), 379-387.
• Grulich Rudolf, Der selige Johanes Sarkander, in: Deutschland und seine Nachbarn. Forum für Kultur und Politik, Heft 9, Bonn 1994, 3-26.
• Hertl Jan, Bl. Jan Sarkander v pojetí prof. Hrubého, Řád. Revue pro kulturu a život 7 (1941) 264-268.
• Hrubý František, Kalvínský teolog a bouře opavská roku 1603, Český časopis historický 37 (1931) 593-601.
• Hrubý František, Kněz Jan Sarkander, moravský mučedník doby bělohorské a jeho legenda, Český časopis historický 45 (1939), 236-271, 445-478.
• Hrubý František, K boji o Jana Sarkandra, 1940.
• Charouz Jindřich Zdeněk, Hlas v mlčení. Jan Sarkander, kněz a mučedník, in: Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 6-73.
• Indra Bohumír, Ke vpádu lisovčíků na Moravu 1620. Naše Valašsko 8 (1943) 73-77.
• Keřkovský, Pavel, ed. Evangelíci o Janu Sarkandrovi: sborník ke kanonizaci nového katolického světce. Heršpice: EMAN, 1995. 178 s. ISBN 80-900696-9-X.
• Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994.
• Matzke Joseph, Der Seelige Johannes Sarkander, Königstein i. Taunus 1960 (Schriftenreihe des Sudetendeutschen Priesterwerkes Königstein i. Ts., 13).
• Medek Václav, Kněz Jan Sarkander, Otisk ze Zpráv Vlastivěd. ústavu v Olomouci, 1970.
• Němec Jaroslav, Rozbor dokumentů o kanonizaci Jana Sarkandra, in: Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 100-108.
• Samerski Stefan, Die Institutionalisierung eines Landespatrons. Der Olmützer Gebetszettel des Jan Sarkander (1576-1620) von 1749, in: Ganz David - Henkel Georg (Hgg.), Rahmen-Diskurse. Kunstbilder im konfessionellen Zeitalter, Münster, Reimer 2004 (KultBild. Visualität und Religion in der Vormoderne 2), 282-300.
• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
• Souček Tomáš, Jan Sarkander a Uničov, SevM 64 (1992) 54-56.
• Šigut František, Čtyři kapitoly o bl. Janu Sarkandrovi, 1939.
• Šigut František, Kázání o bl. Janu Sarkandrovi v r. 1697, Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje 30 (1939), 250-252.
• Šigut František, Obrana bl. Jana Sarkandra proti útokům dr. Františka Hrubého, Olomouc 1940.
• Šigut František, P. Martin Ignác Sarkander TJ. bratrem bl. Jana, Hlídka 57 (1940) 143-144.
• Šigut František, Spiknutí proti smlouvě libenské a Mikuláš Sarkander, SlSb 1969, 242-258, též zvl.otisk, Opava 1969.
• Šigut František, Bl. Jan Sarkander, [Opava] 1969, rukopis. ZAO Opava, Pozůstalost Fr. Šiguta, inv. č. 98.
• Šindl Martin, Sv. Jan Sarkander, působení a kult ve Velkém Meziříčí, Velké Meziříčí, SOkA Žďár 1995.
• Šumšal Jar., Rubín Moravy. Bl. Jan Sarkander, kněz mučedník, sb. Vítězové, Olomouc 1934.
• Zlámal Bohumil, Blahoslavený Jan Sarkander, Křesťanská akademie, Řím 1969.
• Zlámal Bohumil, Giovanni Sarcander, heslo v: Bibliotheca Sanctorum IX (Roma 1969) 654-659.
• Zuber Rudolf, Je svatořečení Jana Sarkandra oprávněné? in: Kněz a mučedník Jan Sarkander. Sborník ke svatořečení. Olomouc, MCM 1994, 74-99.

• Seznam světců a mučedníků katolické církve

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Sarkander na Wikimedia Commons
• Jan Sarkander – Patron zpovědního tajemství – podle Vera Schauber, Hanns Michael Schindler: Rok se svatými, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 1994
• https://web.archive.org/web/20070720042113/http://www.svatymichal.cz/historie/JanSarkandr.html
• O Janu Sankanderovi v 421. dílu Toulek českou minulostí
• Život a utrpení blahoslaweného mučenníka Jana Sarkandera..., 1861.
• Život blahoslaveného kněze a mučedlníka Jana Sarkandra, 1885.
• Evangelíci o Janu Sarkandrovi: sborník ke kanonizaci nového katolického světce [uspořádal Pavel Keřkovský]; EMAN, Heršpice 1995
• Záznam rozhlasové reportáže o svatořečení Zdislavy z Lemberka a Jana Sarkandera (21. 5. 1995)