Satan

Satan
Pokoušení Krista, Ary Scheffer 1854
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Satan, také známý jako ďábel a Lucifer, je bytost v abrahámovských náboženstvích, která svádí člověka k hříchu a lži. V křesťanství a islámu představuje padlého anděla nebo džina, který původně měl velkou krásu a zbožnost, ale vzbouřil se proti Bohu a disponuje mocí nad světem a démony. V judaismu je často považován za metaforu pro jecer ha-ra neboli zlý sklon či pud, jenž má být člověkem zkrocen a přiveden k službě Bohu. Pokud je Satan v rámci judaismu chápán jako zhoubná bytost, pak nikdy ne jako taková, která by byla „nezávislá“ na Bohu. Jedná se o posla, jehož úkolem je, aby kladl překážky lidským záměrům, přičemž v krajním případě se tak může dít „i k lidskému dobru, pokud se člověk chystá spáchat bezpráví“,^[1] jak tomu bylo v případě Bileáma.

Postava Satana coby nebeského žalobce se poprvé objevuje v Tanachu. Nejznámější je jeho vystoupení ve shromáždění synů Božích, kteří předstoupili před Hospodina, jak to popisuje kniha Jób.^[2] Během svého vystoupení obvinil spravedlivého Jóba z toho, že slouží Bohu ze zištných důvodů a vymínil si, že jeho zbožnost vyzkouší těžkostmi a utrpením. Méně známý popis Satanova působení coby žalobce se nachází v knize Zacharjáš, kde se terčem jeho žaloby stává velekněz Jóšua.^[3]

V období mezi Starým a Novým zákonem, pravděpodobně vlivem zoroastrismu (zlý Angra Mainju), se Satan stal zlovolnou bytostí s odpornými vlastnostmi, jenž bojuje proti Bohu. Evangelia proto popisují Satana, jak pokouší Ježíše na poušti^[4][5] nebo způsobuje lidem nemoci a nejrůznější postižení.^[6] Je nazýván otcem lži.^[7] Ve Zjevení Janovu se Satan objevuje jako velký drak, který je poražen archandělem Michaelem a svržen z nebes. Později je uvězněn v propasti na tisíc let, aby byl poté na chvíli propuštěn^[8] a nakonec svržen do jezera ohně. V křesťanství je Satan, přestože o tom není v knize Genesis výslovná zmínka, často ztotožňován s hadem, který v zahradě Eden svedl Evu k hříchu.

V Koránu Šajtan, také známy jako Iblís, je bytost stvořená z ohně, která byla svržena z nebes, protože se odmítla poklonit Adamovi, a která svádí lidi k hříchu skrze waswās (zlý podnět). Podobný důvod pro Satanovo sesazení z nebes popisuje též latinský text Vita Adae et Evae (Život Adama a Evy) ze 7. století n. l., jenž vznikl překladem staršího nedochovaného spisu známého pod označením Apokalypsa Mojžíšova.^[9] Tyto a podobné texty v podstatě reflektuji staré židovské legendy týkající se Metatrona.

Hebrejský výraz satan, שָׂטָן, znamená „sočitel, osočovatel, sok, žalobce,^[10], protivník“^[11] či „odpůrce“^[12]‎ a je používán ve Starém zákoně pro lidské protivníky a zároveň nadpřirozenou bytost, a to vedle dalších postav v opozici k Bohu.^[11]

Satan se objevuje v Knize Job v poetickém dialogu zasazeném do prózy,^[13] který mohl být napsán kolem doby babylonského zajetí. Job je v textu spravedlivý muž, kterého má Bůh v oblibě. Job 1:6–8 popisuje „syny Boží“ (bənê hāʼĕlōhîm), kteří se představují před Bohem. Bůh se jednoho z nich, „Satana“, ptá, kde byl, načež on odpovídá, že se toulal po zemi. Bůh se ptá: „Uvážil jsi mého služebníka Joba?“ Satan odpovídá naléháním na Boha, aby mu dovolil Joba mučit, a slibuje, že Job při prvním soužení opustí svou víru.^[14] Bůh souhlasí; Satan ničí Jobovy služebníky a stáda, ale Job odmítá Hospodina odsoudit. První scéna se opakuje, satan se představuje Bohu po boku ostatních „synů Božích“.^[15] Bůh poukazuje na Jobovu pokračující věrnost, avšak satan trvá na tom, že je zapotřebí více zkoušek; Bůh mu opět dává svolení, aby Joba vyzkoušel. Job nakonec zůstává věrný a spravedlivý, takže satan je svou porážkou zahanben.^[16]

Všechna tři synoptická evangelia popisují pokoušení Krista Satanem na poušti (Matouš 4:1–11 , Marek 1:12–13 a Lukáš 4:1–13).^[17] Satan nejprve ukazuje Ježíšovi kámen a říká mu, aby jej proměnil v chléb. Také ho vezme na vrchol jeruzalémského chrámu a přikáže Ježíšovi, aby se vrhl dolů, aby ho andělé chytili. Satan bere Ježíše také na vrchol vysoké hory; tam mu ukáže království země a slíbí, že mu je všechna dá, pokud se mu pokloní a bude se mu klanět nadále. Pokaždé, když Ježíš kárá Satana, a po třetím pokušení je spravován anděly. Satanův slib v Matoušovi 4:8–9 a Lukáši 4:6–7, že dá Ježíšovi všechna království země, znamená, že všechna tato království patří jemu.^[18] Skutečnost, že Ježíš nezpochybňuje Satanův slib, naznačuje, že autoři těchto evangelií věřili, že je to pravda.

Kniha Zjevení představuje Satana jako nadpřirozeného vládce Římské říše a konečnou příčinou všeho zla ve světě.^[19] Ve Zjevení 2:9–10, jako součást dopisu církvi ve Smyrně, se Jan z Patmosu zmiňuje o Židech ze Smyrny jako o „satanově synagoze“^[20] a varuje, že „ďábel se chystá uvrhnout některé z vás do vězení na zkoušku [peirasmos] a deset dní budete mít soužení." Ve Zjevení 2:13–14, v dopise církvi z Pergamonu, Jan varuje, že Satan žije mezi členy kongregace^[21] a prohlašuje, že „Satanův trůn“ je mezi nimi. Pergamon byl hlavním městem římské provincie Asie a „Satanův trůn“ může být odkazem na monumentální oltář ve městě, který byl zasvěcen řeckému bohu Diovi, nebo chrám zasvěcený římskému císaři Augustovi.

Většina Židů nevěří v existenci nadpřirozené zlé postavy.^[22] Tradicionalisté a filosofové středověkého judaismu se drželi racionální teologie, odmítali jakoukoli víru ve vzbouřené nebo padlé anděly a zlo považovali za abstraktní.^[23] Rabíni obvykle vykládali slovo satan, jak se používá v Tanach, jako striktně odkazující na lidské protivníky.^[24] Nicméně, slovo satan občas byla obrazně aplikován na zlé vlivy,^[25] jako je například židovského výkladu tohoto jecer ha-ra („zlý sklon“) zmíněný v Genesis 6:5.^[26] talmudického obraz Satana odporují. Zatímco Satanova identifikace s abstraktním jecer ha-ra zůstává stejná jako učení mudrců, je obecně identifikován jako entita s božskou mocí. Mudrci například považovali Satana za anděla smrti, který se později bude nazývat Samael, protože Boží zákaz, aby Satan zabil Joba, naznačoval, že je dokonce schopen tak učinit,^[27] ale navzdory této synkretizaci se známým nebeským tělem, Satanem je identifikován jako jecer ha-ra ve stejné pasáži. Satanův status jako „fyzické“ entity je posílen řadou dalších rabínských anekdot: jeden příběh popisuje dva samostatné incidenty, kdy se Satan zjevil jako žena, aby svedl rabiho Meira a rabiho Akivu ke hříchu.^[28] Další pasáž popisuje Satana v podobě nevychovaného, ​​nemocného žebráka, aby svedl mudrce Peleimu, aby porušil micva pohostinnosti.^[29]

V islámu je Satan znám pod arabským ekvivalentem Šajtan (z kořene ŠTN, s významem zbloudilý, vzdálený), přičemž Korán jde vzhledem ke starším abrahamovským Písmům dál a nazývá Šajtana jménem Iblís (20:115/116), což může být odvozenina řeckého slova diabolos.^[30] Korán vypovídá, že Jediný Bůh pobídl své anděly včetně Iblíse, aby se poklonili před člověkem – Adamem, ovšem Iblísovi hrdost nedovolila poklonit se před tvorem učiněným z prachu země, jsa vyšší existencí stvořenou ze žhnoucího ohně (15:26–33). Zatímco ostatní andělé se poklonili, Iblís tak neučinil (např. 17:61–65 a mnohé další súry). Bůh za tuto neposlušnost vyhnal Iblíse z ráje, a ten se stal káfirem (nevěřícím, popíračem), který nadále touží svádět člověka na scestí, není však sám zdrojem zla. Po vyhnání z ráje začal Iblís okamžitě jednat a zlákal první lidi – Adama a Evu –, aby pojedli ovoce ze zakázaného stromu. Iblís je Bohem Adamovi představen jako nepřítel lidí (20:115/117). Hlavní charakteristické rysy, které Korán Satanovi připisuje, jsou arogance, extrémní hrdost, ale i nešťastnost. Satany v množném čísle zmiňuje značné množství koránských súr.^[31] Podle teologa O. Havelky abrahamovská svatá Písma představují Božího anděla Satana jako významnou postavu přímo zasahující do dějin spásy, aktivně se vztahující k člověku a jeho charakter vyjevují v čase se vzrůstající intenzitou – od několika veršů v židovském Tanachu, přes podrobnější představení v křesťanském Novém zákoně, po nejpodrobnější popis v nespočtu veršů v muslimském Koránu.^[30]

Satan se objevuje v křesťanské literatuře, například v Danteho Pekle, variantách legendy o Faustovi a Johna Miltona Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý a básně Williama Blakea. V historii umění i literatury byl Satan zobrazován četnými způsoby, například jako had, který přesvědčil Evu, aby okusila zakázaného ovoce; tak byl Satan zobrazován jako plaz.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Satan na anglické Wikipedii.

• Antikrist

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Satan na Wikimedia Commons
• HAVELKA, Ondřej. Satan v abrahamovských svatých Písmech 1: Židovský Tanach. Dingir, 8. 1. 2020