Sebastian Castellio

Sebastian Castellio
Narození	1515 Saint-Martin-du-Frêne
Úmrtí	29. prosince 1563 (ve věku 47–48 let) nebo 1563 (ve věku 47–48 let) Basilej
Povolání	teolog, překladatel a překladatel Bible
Zaměstnavatel	Univerzita v Basileji
Nábož. vyznání	protestantismus
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sebastian Castellio (francouzský Sébastien Castellion nebo Châteillon; 1515 Saint-Martin-du-Fresne, Savojsko – 29. prosince 1563 Basilej) byl francouzský humanistický učenec, filozof a protestantský teolog. Jako obránce svobody vyznání a svědomí proti Janu Kalvínovi vytvořil ve svých spisech teorii náboženské a všeobecné duchovní tolerance. Vytvořil překlad bible do latiny (vydáno r. 1551) a do francouzštiny (1555).

Castellio pocházel z chudé rodiny. Jeho rodiště patřilo k oblastem, do kterých od středověku utíkali pronásledovaní Valdenští. Hans Rudolf Guggisberg se proto domnívá, že Castellio mohl vyrůstat v prostředí ovlivněném valdenskou tradicí. Castellio sám mluvil o svém otci jako o nábožensky nevzdělaném a nevyjadřoval se k tomu, kde a kdy se dostal do kontaktu s reformátorskými myšlenkami.^[1] V roce 1535 odešel do Lyonu, který byl v té době centrem humanismu. Také Martin Luther tam nalezl, nejprve bez potíží s francouzskou vládou a katolickou církví, své přívržence. Castellio studoval na Collège de la Trinité latinu, řečtinu a hebrejštinu. Ke své mateřské francouzštině ovládal navíc také italštinu a později se naučil i německy. Jako student psal latinské básně.

V lednu 1540 došlo v Lyonu k prvnímu upálení hugenotů jakožto kacířů. Castellio se na základě tohoto zážitku definitivně přiklonil k reformaci, opustil Lyon a odešel do Štrasburku, kde po svém vypovězení z Ženevy vyučoval a kázal Jan Kalvín. Ještě před svým návratem do Ženevy v roce 1541 zařídil Kalvín Castelliovi místo rektora na ženevské latinské škole a kazatele na předměstí Ženevy. Brzy došlo k prvním konfliktům s Kalvínem, který nechtěl schválit překlad bible do francouzštiny a latiny. Překlad bible do francouzštiny už provedl jeho synovec. Učebnice Dialogi sacri, dramatické zpracování biblických příběhů pro výuku latiny, se naopak setkala s velkým ohlasem a dočkala se 47 vydání.^[2]

Krátce poté byla odmítnuta Castelliova žádost o lépe placené místo kazatele. Teologické a osobní spory s Kalvínem vedly nakonec roku 1544 k obžalobě před radou, protože Castellio údajně ohrožoval jednotu pastorace. Kritizoval totiž kněze, kteří během morové epidemie v lednu 1543 opustili město, místo aby pomáhali nemocným. Castellio odešel ze svého úřadu, dříve než rada ustoupila Kalvínovi. 30. května 1544 byl oficiálně propuštěn.^[3] Kalvin dal Castelliovi na jeho žádost osvědčení, v němž jeho prohřešek zdůvodnil mylnými teologickými názory. Tak měl Castellio nejen popírat Kristův sestup do pekel, ale také zastávat názor, že Píseň písní by měla být jakožto erotická báseň vypuštěna z biblického kánonu.^[2] Kalvín v tomto osvědčení výslovně potvrdil příkladný Castelliův soukromý život. Tato Kalvinem podepsaná listina je dodnes vystavena v basilejské knihovně.^[2] Ovšem v dopise Farelovi, který napsal den poté, Kalvín označil Castellia za schizmatika.^[3]

I přes Kalvínovo potvrzení nemohl Castellio dlouho najít odpovídající zaměstnání. Se svou ženou a nejstarší dcerou odešel do Basileje, kde ovšem nenašel žádné místo kazatele a stěží uživil svoji početnou rodinu jako korektor tiskaře Johanna Oporinuse, překládal, dával domácí hodiny. 13. října 1546 se zapsal na basilejskou univerzitu (Sebastianus Castalio, Sabaudus Burgiensis dioec. – eodem die [Octobr. 13] – 6 ß). 1. srpna 1553 dosáhl hodnosti magister artium.^[4] Teprve v roce 1553 se stal profesorem klasické řečtiny na artistické fakultě univerzity v Basileji. Během svého působení v Basileji vydal díla Xenofónova, Homérova a dalších starořeckých spisovatelů a také středověké náboženské spisy Thomase Kempena Theologia deutsch a  De Imitatio Christi.

Roku 1551 zveřejnil Castellio na základě svých dřívějších prací latinský překlad bible s podrobnými komentáři, roku 1555 následoval překlad do francouzštiny. Latinský překlad věnoval mladému anglickému králi Eduardu VI. V předmluvě se poprvé vyslovil pro náboženskou toleranci, aniž by ovšem použil tento výraz.^[1] V obou překladech se snažil více o krásu jazyka než o doslovnou interpretaci, protože inspirovat nemají písmena, ale smysl. ^[3]Tomuto cíli obětoval některé odborné teologické výrazy, proto platil v Ženevě za kacíře. Například to, že místo obvyklého církevního výrazu baptismus pro křest zvolil v latině formulaci lotio  – omývání, znamenalo pro Bèzeho důkaz jeho znevažování svátosti. Také ze strany římsko-katolické církve sklidil Castellio kritiku. Cítil se oprávněn hájit svůj překlad v dalším kratším spisu. Do jeho pobytu v 'Basileji spadá také přepracování latinských překladů starořeckých autorů a sebraných spisů: Sibyllino oraculum^[5], vydané roku 1546 u Johanna Oporinuse v Basileji, Herodotovy Dějiny, které vyšly v prvním vydání roku 1559 u Heinricha Petriho v Basileji^[6], Diodorova díla s Diktysem Krétským a  Darésem Fryžským v dodatku u Petriho^[7], jakož i Homérova díla v prvním vydáni z roku1561 u Nicolause Brylingera^[8].

Především byl ale Castelliův život ovlivněn konfliktem s Kalvínem. Spor vyvrcholil 27. října 1553 upálením Michaela Serveta na Champelu před ženevskými branami jako kacíře. Kalvín ospravedlňoval tuto popravu v díle Defensio orthodoxae fidei de sacra Trinitate („Obrana pravé víry v Nejsvětější Trojici“). Castellio, který Servetova díla vůbec nečetl, reagoval na tuto událost ještě v prosinci ve stejném roce anonymně vytištěným dílem Historia de morte Serveti.^[9] Za několik měsíců později odpověděl na Kalvínovu obhajobu – pravděpodobně podporován Leliem Sozzinim a Celiem Secondou Curionem – vydáním knihy De haereticis, an sint persequendi („Zda kacíři mají být pronásledováni a jak by se s nimi mělo nakládat podle názoru mnoha starých, jakož i nových autorů“)^[2]. Traktát zahrnuje texty, které se vyslovují proti trestu smrti pro kacíře – kromě jiného od Johanna Chrysostoma, svatého Augustina i Jeronýma, Martina Luthera (O světské vrchnosti), Erasma z Rotterdamu a dokonce samotného Kalvína (Komentář o Senecovi De Clementia z roku 1532).^[10] Castellio sepsal úvod pod pseudonymem Martinus Bellius – od tohoto pseudonymu byl ve spisech odpůrců Castelliových názorů a jejich zástupců odvozen pojem bellianismus.^[11] Dílo bylo věnováno vévodovi Christophu von Württemberg. Na polemické spisy Kalvína a Bèzeho odpověděl kromě jiného knihou Contra Libellum Calvini (Proti Kalvínově knížce).^[12] V tomto spise popřel právo světské moci násilím bojovat proti odchylkám od církevní nauky. „Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka.“^{[13] [14][2]} „Svou víru totiž nechráníme tím, že dáme upálit jiného člověka, ale tím, že se pro ni necháme sami upálit.“^[15] Církev smí proti odchylným argumentům používat jen duchovní zbraně (jak uvádí Pavel z Tarsu), totiž přesvědčování.^[16] Také nedělá dobrý dojem na „Turky a Židy“, když „ti, kteří vyznávají Krista, jsou samotnými křesťany zabíjení ohněm, vodou a mečem bez jakéhokoli slitování a je s nimi nakládáno ukrutněji než se zloději a loupežníky“. ^[1]Tím se reformovaná církev neliší od římskokatolické inkvizice. Ve své argumentaci se Castellio odvolával na Ježíšovo podobenství o pleveli mezi pšenicí. Křesťané nesmějí svévolně předcházet Poslednímu soudu. Kvůli obraně Serveta a jiných takzvaných kacířů a také kvůli svému výkladu bible byl Castellio Kalvínem tak nenáviděn, že ho Kalvín označil za „nástroj Satana“. Jeho překlad bible byl zakázán.

V malém spisku Conseil a la France désolée (Rada utrápené Francii) Castellio vybízí ke smírnému urovnání rozkolu mezi katolíky a hugenoty ve Francii. Dovozuje, že ani jedno, ani druhé učení není samo o sobě bludné – nesprávná a zločinná že je vždycky jen snaha přimět někoho násilím k víře, ve kterou nevěří. Takovýto návrh dohody mezi katolíky a protestanty je v Ženevě chápán jako zločin.^[2][17]

V posledních letech svého života kritizoval Castellio zejména Kalvínovo učení o predestinaci, které vyvracel ve svém nedokončeném díle Dialogi quatuor. Rostoucí vliv kalvinismu zabránil zveřejnění jeho posledního díla De arte dubitandi („O umění pochybovati“), které bylo kompletně vydáno teprve roku 1981. V něm se projevuje jako předchůdce racionalismu, protože staví rozum nad dogma a například svaté přijímání vnímá jako ryze symbolické.^[18] Tlak na něho byl tak silný, že Castellio uvažoval o odchodu do Polsko-litevské unie, kde za Zikmunda II. Augusta nacházeli útočiště nábožensky pronásledovaní.. Roku 1563 se Bèze se svým spisem obrátil na basilejské kazatele. Vinil v něm Castellia z mnoha nejrůznějších herezí a kontaktu s  Davidem de Jorisem, který žil v letech 1544 až 1556 pod falešným jménem v Basileji.^[3][2] V listopadu 1563 byla podána obžaloba, proti níž se Castellio bránil svým spisem datovaným 24. listopadu 1563. Jeho předčasná smrt ho zachránila před možným odsouzením nebo vystěhováním. Byl pohřben v katedrále v Basileji v klášterní chodbě. Tři jeho žáci dali na vlastní náklady vytesat do náhrobního kamene věnování: Vysoce věhlasnému učiteli v dík za jeho velikou učenost a čistotu jeho života.^[2]

Castellio po sobě zanechal osm dětí ze dvou manželství. Jeho nejmladší syn Friedrich, kterému byl v době smrti jeho otce teprve jeden rok, se později stal profesorem rétoriky na basilejské univerzitě.^[1]

Castelliovo poslední dílo, hermeneutický spis De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi („O umění pochybovati“), zůstalo nedokončeno. Castellio v něm na základě zdravého rozumu popírá věčnou řeč Boží, kterou lze rozpoznat smysly a rozumem, všudypřítomnost Boží, predestinaci a určenost vůle a zpochybňuje dogma trojjedinosti.^[1]

Castelliovy ideály tolerance a náboženské svobody měly velký vliv jak na socinianismus a rané osvícenství, tak i na pietismus. Zvláště se na něho odvolávali remonstranti v Nizozemsku v 17. století. V této době dochází k soubornému vydání jeho děl a spisů (Gouda 1612). Kromě latinského překladu bible se především rozšířila kniha Dialogi sacri, která byla v 17. a 18. století používána jako učebnice.

Historický význam Castellia byl znovu objeven koncem 19. století. Francouzský bojovník za lidská práva a pozdější nositel Nobelovy ceny Ferdinand Buisson věnoval životu a dílu Sebastiana Castellia dvousvazkovou monografii. Rakouský spisovatel Stefan Zweig zpracoval Castelliův zápas s Kalvínem v románu, který vyšel roku 1936. Zweigovým románem se zabývá F. X. Šalda ve svém Zápisníku. Stefan Zweig podle Šaldy skoro objevil Castellia českému čtenáři.^[19] V Zweigově románu se píše:

„Ale právě to, že Sebastian Castellio si byl od počátku vědom beznadějnosti svého zápasu a že se přesto, poslušen svědomí, do něho pustil, tohle svaté přesto a všemu navzdory proslavilo navždy tohoto „neznámého vojína“ jako hrdinu ve velké válce za osvobození lidstva; už pro tu odvahu, s jakou osamocený a jediný vášnivě protestoval proti světskému teroru, měl by Castelliův boj proti Kalvínovi zůstat pro každého člověka ducha pamětihodný.“^[2]

– Svědomí proti násilí – Castelliův zápas s Kalvínem

„Hledat pravdu a říkat ji tak, jak si ji myslíme, to nemůže být nikdy zločin. Nikdo nemá být k žádnému přesvědčení donucován. Přesvědčení je svobodné.“^[2]

Sebastian Castellio, 1551

• 30. května 2015 uctila obec Vandoeuvres u Ženevy 500. výročí Castelliova narození odhalením busty vytvořené Françoisem Bonnotem v předsálí kostela. Castellio působil v tomto venkovském kostele v letech 1542 až 1545 jako kazatel.
• V Basileji vede z předměstí St. Alban 85 Castelliova stezka podél Rýna a po schodech ke kostelu St. Alban. Na bráně stezky byla z iniciativy spolku Basllejší občané pro pamětní desku Castellia umístěna bronzová pamětní deska s reliéfem Castelliovy busty a pozlaceným nápisem jeho výroku v latině, němčině, italštině a angličtině Zabít člověka, to nikdy neznamená hájit nějaké učení, nýbrž zabít člověka.

• Dialogorum sacrorum libri quatuor. Ženeva 1542. Rozšířeno o příběhy Nového zákona, Basilej 1545. Četná další vydání.
• Biblia sacra latina, Basilej 1551.
• De haereticis, an sint persequendi, et omnino quomodo sit cum eis agendum, Luteri et Brentii, aliorumque multorum tum veterum tum recentiorum sententiae. Georg Rausch, Magdeburg [i.e. Basel] 1554.(doi:10.3931/e-rara-32986. Facsimile-Edition s úvodem od Sapeho van der Woude, Droz, Genf 1954). Francouzské vydání Tracté des hérétiques, a savoir, si on les doit persecuter. 1554.
• Contra Libellum Calvini in quo contendere conatur Haereticos jure gladij coercendos esse. Manuskript z roku 1554, vydáno tiskem [s. l.] 1562 [i. e. 1612], obsahuje také anonymní pravděpodobně Castelliův spis Historia de morte Serveti.
• La Bible translatée avec annotations. Basilej1555, doi:10.3931/e-rara-7524.
• Conseil à la France désolée, auquel est monstré la cause de la guerre présente et le remède qui y pourroit estre mis, et principalement est avisé si on doit forcer les consciences. [s. l.] 1562.
• De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi (z pozůstalosti, nedokončené hlavní dílo).
• Dialogi quatuor, nedokončeno, 1578 vydáno Faustem Sozzinim, doi:10.3931/e-rara-32621; dotisk Gouda 1612 a Frankfurt 1696.

• Bruno Becker, Marius Valkhoff (Hrsg.): Sébastien Castellion: De l’impunité des hérétiques. De haereticis non puniendis. Droz, Genéve 1971 (kritické vydání)
• Wolfgang F. Stammler (Hrsg.): Das Manifest der Toleranz: Sebastian Castellio: Von Ketzern und ob man sie verfolgen soll / Stefan Zweig: Castellio gegen Calvin. Alcorde, Essen 2013, ISBN 978-3-939973-61-4 (Recenze: Volker Reinhardt: Ein Scheiterhaufen für aller Seelenheil. In: FAZ, 24. únor 2014, s. 28)
• Wolfgang F. Stammler, Uwe Plath (Hrsg.):Sébastien Castellion: Gegen Calvin. Contra libellum Calvini. Alcorde,Essen 2015, ISBN 978-3-939973-62-1
• Sébastien Castellion: De arte dubitandi et confidendi, ignorandi et sciendi. In: Reale Accademia d’Italia. Studi e documenti VII, Per la Storia Degli Eretici Italiani del Seculo XVI in Europa. Vydáno Elisabeth Feist Hirsch. 2., rozšířené vydání. Brill, Leiden 1981, ISBN 90-04-06344-7

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Sebastian Castellio na německé Wikipedii a Sebastian Castellio na anglické Wikipedii.

• Stefan Zweig: Svědomí proti násilí Castelliův zápas s Kalvínem: Prostor, Praha 2017, ISBN 978-80-7260-334-3
• Ueli Greminger: Sebastian Castellio. Eine Biografie aus den Wirren der Reformationszeit. Orell Füssli, Zürich 2015. ISBN 978-3-280-05597-7.
• Hans Rudolf Guggisberg: Sebastian Castellio, 1515–1563. Humanist und Verteidiger der religiösen Toleranz im konfessionellen Zeitalter. Vandenhoeck und Ruprecht, Göttingen 1997. ISBN 3-525-55303-X (anglický překlad vydán v roce 2003).
• Hans Rudolf Guggisberg: Sebastian Castellios «De haereticis» und die Toleranzdebatte 1553–1555. In: Wolfgang Friedrich Stammler: Das Manifest der Toleranz. Von Ketzern und ob man sie verfolgen soll. Alcorde, Essen 2013. ISBN 978-3-939973-61-4. s. 221–309.
• Barbara Mahlmann-Bauer: Protestantische Glaubensflüchtlinge in der Schweiz (1540–1580). In: Hartmut Laufhütte, Michael Titzmann : Heterodoxie in der Frühen Neuzeit (= Frühe Neuzeit, svazek 117). De Gruyter, Berlín 2006, ISBN 978-3-11-092869-3, s. 119–160
• Uwe Plath: Calvin und Basel in den Jahren 1552–1556. In: Basler Studien zur Historischen und Systematischen Theologie 22, Basel/Zürich 1974.
• Uwe Plath: Sebastian Castellio (1515–1563) Vorkämpfer für Toleranz im konfessionellen Zeitalter. Königshausen & Neumann, Würzburg 2020 (Humanistische Porträts; 3), ISBN 978-3-8260-6982-6.
• Stefania Salvadori: Sebastian Castellio and the Holy Supper. Re-reading Zwingli in the pursuit of tolerance. In: Zwingliana 35, 2008, S. 23–43.
• Mirjam van Veen: Die Freiheit des Denkens. Sebastian Castellio Wegbereiter der Toleranz 1515–1563. Eine Biographie. Z nizozemštiny přeložil Andreas Ecke. Alcorde, Essen 2015 (Bibliothek historischer Denkwürdigkeiten). ISBN 978-3-939973-71-3.
• Manfred Edwin Welti: Kleine Geschichte der italienischen Reformation (= Schriften des Vereins für Reformationsgeschichte. Band 193). Gütersloher Verlagshaus Gerd Mohn, Gütersloh 1985, ISBN 978-3-579-01663-4, s. 101–134 (Digitalisat)
• Bainton, Roland (1951). The Travail of Religious Liberty. Westminster

Sborník

• Barbara Mahlmann-Bauer: Sebastian Castellio (1515–1563) – Dissidenz und Toleranz. Beiträge zu einer internationalen Tagung auf dem Monte Verità in Ascona 2015. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2018, ISBN 978-3-525-57089-0

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sebastian Castellio na Wikimedia Commons