Sechutice

Sechutice
Sýpka
Poloha
Adresa	Hadačka, Česko Česko
Souřadnice	49°58′2″ s. š., 13°26′36″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	14773/4-1636 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sechutice (dříve též psáno Sehutice, Sechutic, Sechutitz) je zaniklá vesnice západně od Hadačky, čtyři kilometry jihozápadně od Kralovic. Dnes na jejím místě stojí stejnojmenný barokní dvůr, kulturní památka.^[1]

Když kníže Vladislav II. zakládal roku 1144 plaský cisterciácký klášter, věnoval mu čtyři vsi, z nichž jednou byly právě Horní Sechutice. V roce 1184 získal klášter i Dolní Sechutice (ves nebo dvůr), když jej spolu se dvorem Kočín vyměnil za ves Tuškov (dnes zaniklou) s knížetem Bedřichem. Plaští cisterciáci následně obě vsi zrušili a postavili vlastní grangii.

Na počátku 14. století vznikla na pozemcích grangie opět ves a roku 1307 je poprvé připomínána ves Výrov, založená pravděpodobně na místě dřívějších Dolních Sechutic. Kolem samotného dvora vznikla také ves, osídlení bylo doloženo archeologicky. Sechutická grangie zůstala zachována i poté, co plaští cisterciáci opustili dvorské hospodaření (např. roku 1346 byla zrušena grangie v Kaznějově).

Asi sto metrů východně od dvora se v poli dochovalo kruhové tvrziště s průměrem asi padesát metrů. Tvoří jej centrální pahorek obklopený zaneseným příkopem a nevýrazným valem. Povrchovými sběry byly na místě získány keramické střepy milavečské kultury a z přelomu raného a vrcholného středověku. Tvrziště může být pozůstatkem opevněného místa (tzv. propugnaculum) v rámci klášterního hospodářského dvora, nebo sídlem drobného šlechtice v klášterních službách.^[2]

Roku 1420 nechal král Zikmund Sechutice zapsat bratřím Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat na Libštejně a Krašově za pomoc proti husitům. Při vpádu husitů byl dvůr v letech 1425 a 1430 vypálen a zpustošen, následně se opět vrátil do majetku kláštera.

Jan Kellner, opat zchudlého kláštera, zastavil se svolením krále Jiřího z Poděbrad roku 1460 Sechutice s poli a lesy Slaviborovi Prackovi ze Svinné za půjčku 600 uherských zlatých. Místo úroků měl Pracek pobírat užitky z panství do konce svého života a po smrti se měl majetek vrátit zpět klášteru. Slavibor Pracek zemřel v roce 1510 a klášter pronajal pusté sechutické pozemky výrovským osadníkům.

V roce 1539 získal Florián Gryspek Kaceřov spolu s mnoha okolními vesnicemi a požádal krále Ferdinanda I. o připsání zpustlých sechutických pozemků. Král bez jednání s klášterem Gryspekovi vyhověl a ten kromě sechutických pozemků zabavil i louky pod Výrovem, ze kterých se platilo klášteru. Plaský opat Bohuslav se o změně nedozvěděl a dál se marně dožadoval 50 kop od výrovských a od Gryspeka, až si roku 1554 stěžoval u krále, ale neúspěšně.

V polovině 16. století zaznamenaly Sechutice mohutný stavební rozvoj: Gryspek nechal vystavět nový hospodářský dvůr s renesančním zámečkem či tvrzí, ovčín a pivovar se spilkou a krčmou. Ovčín, který mohl pojmout okolo 1100 kusů ovcí, stál při cestě k Výrovu (zbořen byl v sedmdesátých letech 20. století). Pivovar stával mezi dvorem a rybníkem Pivovárek, vařilo se v něm světlé pivo, ročně bylo 24 varů a pivo se prodávalo do vsí. Podruhové z Kralovic museli na sechutickém dvoře robotovat jeden den ročně při žních.

Opat Vavřinec Řinský podal roku 1571 novou stížnost císaři, v níž dokazoval příslušnost Sechutic k majetku kláštera a jejich neprávní zabavení Gryspekem. Za vyjádření v žádosti hnal Florián Gryspek opata k zemskému a komornímu soudu. Roku 1588 Florián umírá a jeho syn Karel Gryspek se na Sechuticích usadil. Staly se střediskem jeho panství, do kterého patřil ještě Výrov a Lomany. Opat Kašpar z Werden a jeho nástupce Adam Wild podali na Karla Gryspeka a jeho sourozence v letech 1592–1600 žaloby, aby navrátili neprávem držené Sechutice, ale ani s jednou žalobou neuspěli. Karel Gryspek zemřel roku 1610, jeho majetek zdědil syn Václav. Když ten zemřel v roce 1620, připadly Sechutice ke Kaceřovu drženém bratry Florianem a Janem Jaroslavem. Za jejich účast na vzpouře byl Gryspekům zkonfiskován veškerý majetek a Sechutice se po více než 80 letech vrátily roku 1623 do majetku cisterciáckého kláštera.

Za třicetileté války se ve dvoře usadili vojáci: roku 1639 plukovník Burgsdorf a po jeho odchodu švédský generál Königsmark. Když dvůr opustili, byl zpustošen. Okolo roku 1650 byl klášterem opraven, po opravě v něm sídlil šafář a pět čeledínů.

Opat Ondřej Trojer začal v roce 1699, posledním roce svého života, stavět nový barokní dvůr s ovčínem a sýpkou, také oboru a bažantnici. Jeho nástupce opat Evžen Tyttl po dokončení stavby dvora Býkov ve stavbě zdejšího dvora pokračoval. Výstavbu velkorysého barokního dvora realizoval klášterní stavitel Matěj Ondřej Kondel, který první etapu dokončil v roce 1707. Na obdélném osově symetrickém půdorysu byla pravděpodobně ponechána gryspekovská renesanční budova v čele, po stranách byl dvůr uzavřen přízemními obytnými staveními, čeledníky, chlévy, stájemi a kolnami. Na straně proti dnešní sýpce byla postavena 100 m dlouhá třímlatová stodola, největší na klášterním panství. Po dokončení první etapy se klášter soustředil na výstavbu nového konventu v Plasích a výstavba barokního dvora pokračovala až po mnohaleté prodlevě. Renesanční budovu v čele dvora, jejíž zbytky jsou možná zachovány v základech, nahradila v roce 1725 dnešní podsklepená třípatrová barokní sýpka s polovalbovou střechou a osmibokou věžičkou se zvonem. Ve středu dvora stojí nádrž se studnou, má zachovalé barokní roubení. Dvůr byl obklopen ovocným sadem, zeleninovou zahradou a haltýřem. Jako jediný ze dvorů na plaském panství nemají Sechutice zámeček – absence je vysvětlována blízkostí Mariánské Týnice i samotného opatství. V roce 1715 byl do dvora přiveden švýcarský plemenný dobytek.

Urbanistický význam dvora pro klášterní panství určil i jeho situování – z jeho nároží vybíhala diagonálně čtveřice cest: jihozápadní směřovala ke klášteru v Plasích (po ní zůstala zachována pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého na okraji lesa v místě zvaném U Jána), severovýchodní pak k proboštství v Týnci. Obě zmíněné cesty byly součástí staré plaské cesty. K nim příčné cesty směřovaly pak na severozápad k oboře, bažantnici, rybníku Oborák a dále ke dvoru Mladotice, druhá jihovýchodně k ovčínu, dnešní Hadačce a dále ke dvoru Rohy.

Zajímavé jsou urbanistické vazby dvora Sechutice s dalšími dvory a hlavními stavbami klášterního panství: spolu s opatstvím v Plasích, proboštstvím v Týnici a dvorem Hubenov leží v jedné ose vyjádřené původně cestami i přímými pohledy (samozřejmě je nutno přihlédnout k možnostem ve zdejší členité krajině). Dále Sechutice spolu s opatstvím v Plasích, dvorem Rohy a dvorem Býkov tvoří zcela pravidelný lichoběžník.

V majetku kláštera byl dvůr až do jeho zrušení roku 1785, kdy přešel pod správu Náboženského fondu.

Hospodářský dvůr Sechutice patří mezi nejvíce ohrožené nemovité kulturní památky Plzeňska. Dvůr po roce 1989 získala v restitučním řízení fyzická osoba, je obýván a postupně opravován, především střechy. Silnice spojující Hadačku a Trojany dnes obchází dvůr ze severu, druhá cesta v ose Sechutice – Týnice – dvůr Hubenov je zachována jen v úseku od dvora k Pivovárku. Okolí dvora také nejspíš naruší plánované přeložení úseku silnice I/27, které povede mezi Sechuticemi a Hadačkou.

• ROŽMBERSKÝ, Petr. Dvory plaských cisterciáků. Plzeň: Ing. Petr Mikota, 1999. 48 s. (Zapomenuté hrady, tvrze a místa). ISBN 80-902692-1-4. S. 8–9. 
• FÁK, Jiří. 850 let plaského kláštera 1145–1995. Mariánská Týnice: Muzeum a galerie severního Plzeňska, 1995. 162 s. 
• Josef Vorel: Dějiny rodného kraje: Výrov-Hadačka, Rabštejn nad Střelou, 1992

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sechutice na Wikimedia Commons