Sedmihradsko

Sedmihradsko
Transilvania
Erdély
Siebenbürgen
     Vlastní Sedmihradsko      Banát, Krišana a Maramureș
     Vlastní Sedmihradsko
Geografie
Hlavní městoKluž
Souřadnice
Rozloha103 093 km²[1]
Nejvyšší bodNegoiu (2 535 m n. m.)
Časové pásmo+2
Obyvatelstvo
Počet obyvatel7 723 313 ([2])
Hustota zalidnění74,9 obyv./km²
Jazykrumunština, maďarština, němčina
Národnostní složeníRumuni (74,68 %), Maďaři (19,6 %), Romové (3,38 %), Němci (0,73 %)
Náboženstvíkatolíci (13,75 %), pravoslavní (64,40 %). protestanti (15,36 %)
Správa regionu
Nadřazený celekRumunskoRumunsko Rumunsko
Druh celkuhistorická země
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sedmihradsko, známé také jako Transylvánie (rumunsky Transilvania nebo Ardeal, maďarsky Erdély, německy Siebenbürgen) je historická země rozkládající se v dnešním Rumunsku.

Dějiny

Ve starověku a v raném středověku

Ve starověku území dnešního Rumunska obývali Dákové; v místech dnešního města Hunedoara stálo dácké středisko Sarmizegetusa. Po roce 100 byl dácký král Decebalus poražen Trajánem a vítězní Římané v kraji vybudovali doly, silnice, několik sídlišť (Apulum, dnes Alba Iulia; Napoca, dnes Kluž). Roku 271 získali území Vizigóti, později Hunové, resp. Avaři. Během stěhování národů tudy prošla výrazná vlna slovanské migrace.

Součást Uherska

9. století před příchodem Maďarů

Na konci 10. století dobyli území Maďaři, kteří nad ním získali kontrolu roku 1003, kdy uherský král Štěpán I. podle legendy porazil zdejšího domácího knížete s titulem Gyula. I nadále zde převažovalo romanizované obyvatelstvo (předci Rumunů) a východ byl obýván Sékely. Od té doby bylo až do roku 1526 Sedmihradsko v rámci Uherského království autonomním knížectvím v čele s vojvodou.

Jan Hunyadi

Roku 1211, nabídl uherský král Ondřej II. území Burzenland Řádu německých rytířů aby „bojovali proti dosud pohanským kumánským nájezdníkům a zalidnili deserta et inhabita zdejšího kraje“ výměnou za částečnou autonomii a možnost ražení mincí. Němečtí rytíři zahájili politiku zalidňování z Německa. Tito osadníci přicházeli převážně z Porýní a Vestfálska, ale i z Durynska a Bavorska, a začalo se jim říkat Sedmihradští Sasové. Osadníci se rozšířili na severovýchodě a jihu Sedmihradska a založili zde mj. města Kronstadt (Brașov), Schäßburg (Sighișoara) či Hermannstadt (Sibiu). Roku 1224 jim král Ondřej II. v listině Diploma Andreanum udělil řadu výsad a autonomii v čele se sibiňským hrabětem. Obdobné výsady a autonomii získali i Sékelové, jimž vládl sékelský hrabě. Sékelové a Sasové měli za úkol střežit zdejší úseky uherských hranic. Tato etnika zároveň tvořila dva ze tří zdejších politických národů – třetím byla zdejší maďarská šlechta, jíž zde vládl přímo sedmihradský vojvoda, který byl Sékelskému a Sibiňskému hraběti nadřízen jen v otázkách financí, mincovnictví, vojenství a společných sněmů. Naopak většinoví Rumuni byli v postavení nevolníků.

Roku 1421 započaly nájezdy Turků do Sedmihradska z Valašska, proti nimž se postavili zdejší Sékelové a Sasové, ale byli přemoženi. Uherský a český král, moravský markrabě a římský císař Zikmund nebyl schopen včas reagovat, protože byl právě zainteresován v husitských válkách, zatímco sedmihradský kníže, jmenovaný uherským králem, byl zainteresován převážně v uherské politice; sedmihradské sněmy nebyly svolávány už desítky let a tak zde nebyl nikdo, kdo by koordinoval obranu Sedmihradska. Ve třicátých letech 15. století zde propukaly protesty a vzpoury maďarských a rumunských nevolníků. V důsledku snahy zdejší maďarské šlechty, Sasů a Sékelů potlačit tyto protesty a bránit Sedmihradsko před Turky, podepsali zástupci těchto tří privilegovaných skupin 2. února 1438 dohodu, jíž došlo k vytvoření tzv. Unie tří národů (Unio Trium Nationum). Tato unie pak hrála až do 19. století důležitou roli ve vnitřní politice Sedmihradska. V 15. století vynikl zdejší rodák Jan Hunyadi, který byl jedním z velitelů v bitvě u Varny (1444).

Nezávislé knížectví

Sedmihradské knížectví roku 1606

Po bitvě u Moháče roku 1526 se Sedmihradsko v čele s Janem Zápolským stalo po dobytí Pešti roku 1541 samostatným knížectvím ve vazalském poměru k Osmanské říši, k němuž byla připojena i východní část vlastních Uher, na nějaký čas včetně východního Slovenska (tyto oblasti byly označovány jako Partium). V Sedmihradsku existovala náboženská svoboda. V následujícím 16. a 17. století hrálo úlohu důležitého nárazníkového pásma mezi impériem rakouských Habsburků a Osmanskou říší. V letech 1599–1600 bylo Sedmihradské knížectví spojeno v jeden stát s Valašskem a Moldávií pod vládou Michala Chrabrého.

V rámci Habsburské monarchie

„Drákulův hrad“ Bran
Sedmihradské velkoknížectví roku 1857. Tyto hranice Sedmihradska existovaly v letech 1849–1860

Roku 1699 získala Sedmihradsko Habsburská monarchie, v jejímž rámci tvořilo do roku 1848 autonomní korunní zemi, kterou 2. listopadu 1765 povýšila Marie Terezie na velkoknížectví. Zpočátku k němu náleželo i Partium, jehož poslední zbytky byly Uhersku navráceny roku 1860. Za revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce. Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². 1. července 1863 svolal císař František Josef I. do Sibině sedmihradský sněm, na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.

Znovusloučení s Uherskem

Po Rakousko-uherském vyrovnání 1867 se Sedmihradsko stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovuzačleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak bylo jeho území nově rozděleno na 15 žup. Od devadesátých let 19. století zde uherská vláda započala s maďarizací.

Součást Rumunska

Po první světové válce se 1. prosince 1918 sešlo v Alba Iulii 1228členné Národní shromáždění sedmihradských a uherských Rumunů, vedené vůdci Sedmihradské rumunské národní strany a Sociálně demokratické strany, které vydalo rezoluci požadující sjednocení všech Rumunů v jednom státě, což poté schválili i zdejší Němci. 22. prosince 1918 se v Kluži proti tomu postavili zdejší Maďaři, kteří zde potvrdili svoji loajalitu Uhersku. Na základě Trianonské smlouvy připadlo Sedmihradsko, polovina Banátu a další území Rumunsku; tomu patří dodnes (s malou mezihrou v letech 19401945[zdroj?], kdy byla jeho severní část na nátlak Německa postoupena Maďarsku).

Geografie

Transylvánie (světle žlutě) v rámci Rumunska

O Sedmihradsku (resp. Transylvánii) se dnes hovoří ve dvou významech:

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Sikulsko.

Většina obyvatel jsou Rumuni (74,7 % v roce 2002), existuje zde však silná maďarská menšina (19,6 %)[3], která přežila drastickou rumunizaci v průběhu 20. let a zejména po druhé světové válce za komunistické diktatury. Němci, kteří ještě v 19. století tvořili okolo 12 % obyvatel, zaujímají nyní pouze 0,7 %. Další výraznější menšinou jsou Romové (okolo 3 %).

Zajímavosti

Transylvánie je také známá díky vlivu románu Drákula Brama Stokera, hrad Bran je populární turistický cíl, neboť v románu vylíčený Drákulův hrad se také nazýval Bran a opravdovému hradu se podobá. Podle Sedmihradska se pojmenovala švédská black metalová kapela Siebenbürgen.[4]

Odkazy

Reference

  1. Číslo udává rozlohu Sedmihradska v širším významu.
  2. Číslo udává počet obyvatel Sedmihradska v jeho širším významu
  3. Árpád Varga E., Hungarians in Transylvania between 1870 and 1995, Original title: Erdély magyar népessége 1870–1995 között, Magyar Kisebbség 3–4, 1998 (New series IV), pp. 331–407. Translation by Tamás Sályi, Teleki László Foundation, Budapest, 1999
  4. Siebenbürgen v databázi Encyclopaedia Metallum (anglicky)

Literatura

  • ROTH, Harald. Kleine Geschichte Siebenbürgens. Köln: Böhlau, 1996. ISBN 3-412-16295-7. (německy) 
  • VIOREL, Roman; HOFBAUER, Hannes. Transsilvanien, Siebenbürgen: Begegnung der Völker am Kreuzweg der Reiche. Vídeň: Promedia, 1996. ISBN 3-85371-115-4. (německy) 
  • EDOUARD, Sayous. Histoire des Hongrois. Paris-Budapest: Athenaeum, 1900. Kapitola 1. (francouzsky) 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Transylvania, Banat, Crisana and Maramures.svg
Autor: Andrein, Licence: CC BY-SA 4.0
Transylvania, Banat, Crisana and Maramures in Romania.
Castelul Bran - 2012.jpg
Autor: Sîmbotin, Licence: CC BY-SA 3.0 ro
Castelul Bran, România
Grossfuerstentum Siebenbuergen 1857.JPG
Das Großfürstentum Siebenbürgen in 1857 und die 3 ständischen Nationen (Ungarn, Sachsen und Szekler) von A. Petermann (1822-1878)
Flag of Transylvania before 1918.svg
(c) J Darnley from en.wikipedia.org, CC-BY-SA-3.0

Romana: Steagul Transilvaniei pana in decembrie 1918.
English: Flag of Transylvania before December 1918.
Created by Alexandru Rap on December 2005 using CorelDraw9.

Derived from en:Image:Flag_of_Transylvania_before_1918.jpg.
1606 map Ward 1912.jpg
Mapa Transilvánie 1606
Coat of arms of Transylvania.svg
Coat of arms of Transylvania from 1659 to 1867. It was adopted Transylvania's coat of arms by the Diet of 1659. It depicts:
   * on a blue background, a black eagle or Turul facing dexter, with gold bill and red tongue representing the Hungarian nobles.
   * the Sun (dexter) and the crescent Moon (sinister) representing the Szeklers.
   * a red dividing band (originally not part of the coat of arms).
   * seven red towers with black doors in two series (4+3) on a gold background representing the seven fortified cities of the Transylvanian Saxons - the display is connected with the German name of Transylvania - Siebenbürgen ("Seven Fortresses").
The red dividing band was used for the first time by Prince Michael I Apafi, and its first variant was featured on gold coins he issued in 1666.
Gesta hungarorum map.jpg
Map of Central Europe in the 9th century before arrival of Hungarians. It reflects data from Gesta Hungarorum chronicle (interpretation of the data is provided by Hungarian historian Dr. Márki Sándor, who is author of this map). Map show medieval duchies of Braslav, Salan (Zalan), Glad, Menumorut (Marót) and Gelou (Gyelo), as well as neighboring countries and territories.