Seleukijsko-ktésifónský sněm

Seleukijsko-ktésifónský sněm, nazývaný také Sněm Mar Izáka, byl církevní koncil konaný roku 410 v Seleukii-Ktésifónu, hlavním městě perské sásánovské říše. Byl svolán králem Jazdkartem I. (399–421) a zorganizoval křesťany perské říše do jednotné církve, kterou nazýváme církev Východu. Zároveň sněm církev právně ukotvil a umožnil jí další rozvoj, a proto bývá přirovnáván ke Konstantinovu milánskému ediktu přibližně o sto let dříve.[1]

Motivace

Dříve perský stát křesťany pronásledoval, protože se obával, že jsou loajální k římské říši, jež za Konstantina Velikého legalizovala křesťanství a se kterou Sásánovská říše opakovaně válčila. Pronásledování bylo nejkrutější za Šápúra II. (309-379).[2] Šápúr I. (241–272), druhý šáhinšáh (král králů) sásánovské dynastie, postoupil v roce 260 až do Antiochie a on i Šápúr II. deportovali na východ velkou část populace obsazených území, aby posílili perskou ekonomiku.

Jazdkart I. se rozhodl vyrovnat s římským císařem v Konstantinopoli i s křesťanskou menšinou ve své vlastní říši. V roce 409 dovolil křesťanům otevřeně vyznávat své náboženství a provozovat kostely. Zoroastrismus však byl nadále oficiálním náboženstvím a odpadnutí od něj se trestalo smrtí.[3]

Na návrh biskupa Maruthase z Martyropole z římské strany hranice byla svolána porada biskupů, aby zorganizovala perské křesťany jako jedinou církev, s jedním biskupem v každé diecézi a jedním patriarchou, který by byl jejich hlavou v celé perské říši.

Založení církve Východu

Koncil, kterému předsedal Mar Izák, arcibiskup ze Seleukie-Ktésifónu, rozdělil perskou církev na církevní provincie, přičemž biskupové v každé provincii měli v čele svého metropolitu (arcibiskupa) v duchu uspořádání schváleného Prvním nicejským koncilem (325) pro civilní provincie římské říše.

Arcibiskup ze Seleukie-Ktésifónu, hlavního města, který je v aktech koncilu označován jako Velký metropolita, měl mít autoritu v celé církvi az toho důvodu byl nazýván (pravděpodobně však až později) jako katolikos.

Sněm roku 410 zřídil šest církevních provincií, známých jako vnitřní provincie, protože později byly uznány i jiné provincie mimo hranice tehdejší perské říše, nazývané pak vnější.

V pořadí významu šlo o těchto šest vnitřních provincií:

  1. Seleukie-Ktésifón na území dnešního středního Iráku
  2. Gondišápúr (Bét Lapat) v západním Íránu
  3. Nisibis na hranici mezi dnešním Tureckem a Irákem
  4. Prat d-Maišan, Basra, jižní Irák, Kuvajt
  5. Arbéla (Erbil), oblast Kurdistánu v Iráku
  6. Kirkúk, severovýchodní Irák[4][5][6][7]

Koncil znamenal významný milník v dějinách církve Východu a křesťanství v Asii obecně.

Nejistý raný příklad Filioque

Synod také prohlásil, že se drží rozhodnutí prvního nicejského koncilu a přijal svou variantu nicejského vyznání víry. Krédo se dochovalo ve dvou různých verzích, z nichž každá je zaznamenána v mnohem pozdějších rukopisech. První verze je východosyrská a pochází ze zdrojů církve Východu. Druhé je západosyrská a pochází ze syrských pravoslavných zdrojů. Východosyrská verze obsahuje: „A v Ducha Svatého“,[8] zatímco západosyrská říká: „A vyznáváme živého a Svatého Ducha, živého Parakléta, který je z Otce a Syna“.[9] Mezi vědci se vedly spory o vztahu mezi těmito dvěma texty. Vývoj perského vyznání je obtížné vysledovat, protože před rokem 410 došlo k několika revizím textu.[10] První verze se textově blíží původnímu nicejskému vyznání. Na druhé straně někteří učenci tvrdí, že druhá představuje původní text seleukijsko-ktésifónského koncilu a že slova „který je z Otce a Syna“ jsou nejranějším příkladem klauzule Filioque.[11]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Council of Seleucia-Ctesiphon na anglické Wikipedii.

Literatura

  • BROCK, Sebastian, 1999. Doctrinal diversity: varieties of early Christianity. Redakce Ferguson Everett. New York: Garland, cchapter first published in 1985. (Recent studies in early Christianity; sv. 4). ISBN 978-0-81533071-4. Kapitola The Christology of the Church in the East in the synods of the fifth to early seventh centuries: preliminary considerations and materials, s. 126, 133 in 1985 original (pp. 282, 289 in 1999 faximile). (anglicky) 
  • CHABOT, Jean-Baptiste. Synodicon orientale ou recueil de synodes nestoriens. Paris: Imprimerie Nationale, 1902. Dostupné online. (anglicky) 
  • PANICKER, Mathunny John. The person of Jesus Christ in the writings of Juhanon Gregorius Abu'l Faraj commonly called Bar Ebraya. Münster [u.a.]: LIT Verlag, 2002. (Studien zur orientalischen Kirchengeschichte; sv. 4). ISBN 978-3-82583390-9. Kapitola Synod of Seleucia-Ctesiphon 410, s. 58–59. (anglicky) 
  • MEYENDORFF, John. Imperial unity and Christian divisions: The Church 450-680 A.D.. Crestwood, NY: St. Vladimir's Seminary Press, 1989. (The Church in history; sv. 2). Dostupné online. ISBN 9780881410563. (anglicky) 
  • The acts of the Council of Chalcedon. Redakce Price Richard; překlad Price, Richard. Liverpool: Liverpool University Press, 2005. (Translated texts for historians; sv. 45). Dostupné online. ISBN 978-0-85323039-7. (anglicky) 
  • RENARD, John. Islam and Christianity: theological themes in comparative perspective. Berkeley: University of California Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-52025508-1. (anglicky) 
  • WIGRAM, William A. An introduction to the history of the Assyrian Church, or, The Church of the Sassanid Persian Empire, 100–640 A.D. Piscataway, NJ: Gorgias Press, 1910. ISBN 1-59333-103-7. (anglicky)  Šablona:En dashŠablona:NbspŠablona:Internet Archive
  • Williams, Daniel H.. "From the Oxus River to the Chinese shores: studies on East Syriac Christianity in China and Central Asia" in 3rd International Conference on the Church of the East in China and Central Asia, June 4–9, 2009 in Salzburg, Austria. 5: 387–395, Zürich; Berlin: LIT Verlag. 
  • Curtin, D.P. (2021). "Council of Seleucia-Ctesiphon, under Mar Isaac 410 AD"., Philadelphia, PA: Dalcassian Publishing Company.