Semnoni

Germánské kmeny na konci 1. století n. l. (podle Plinia a Tacita)

Semnoni (též Samnoni, Zemané[1]; starořecky Σέμνωνες, latinsky Semnones) byli starobylým a početným germánským kmenem Herminonů (často označovaným obecně jako Svébové), k nimž se počítali spolu s Markomany, Kvády, Hermundury a Langobardy. Přinejmenším do 3. století žili podél toku středního Labe v dnešním Braniborsku. Na západě sousedili s Cherusky, na severu s Langobardy, na východě s Vandaly a na jihu s Hermundury. Byli považováni možná za nejvýznamnější ze Svébských kmenů; podle Tacita sami sebe označovali za „nejušlechtilejší a nejstarší“ z nich (vetustissimos nobilissimosque Sueborum).[2]

Kolem roku 6 př. n. l. se Semnoni připojili k Markomanům pod vedením Marobuda. V roce 5 n. l. jsou zmiňováni jako obyvatelé Braniborské marky.[3]

V 1. století se připomíná semnonský král (řecky Σεμνόνων βασιλεύς) Masyas (Μάσυος, Masław[4]). Cassius Dio píše, že Masyas společně se svou věštkyní Gannou (Γάννα) navštívil kolem roku 90 římského císaře Domitiana, který je s poctami přijal.

Ve 3. století se Semnoni přesunuli na jih do Saska a Lužice a postupně splývali s Alamany. V 5. století odešla většina Semnonů do Francie a Španělska a založila Svébskou říši.[5]

Od 6. století na místa po Semnonech přicházeli Lužičtí Srbové (ti např. osídlili okolí Jeny) a další Slované.[6] V 7. století žily v Braniborsku již jen poslední zbytky Semnonů.[7]

Někteří historikové řadí germánské Semnony, keltské Senony a římské Diisemony do společné skupiny pohanských druidů.[8]

Lokalizace a etymologie

Ptolemaiova mapa Germánie uvádí les zvaný Semanus Silva; pravděpodobně jde o Durynský les (někteří uvažují i Krušné hory). Působiště Semnonů bylo rovněž spojováno s dnešním dolnolužickým městem Sonnewalde,[9] nebo s lesem mezi Saalfeldem a Saalburgem.[10] Hradiště Herthaburg na Rujáně, nedaleko Stralsundu (latinsky Sunnonia), mělo být místem, kde Semnoni uctívali bohyni Herthu (Nerthu), „Matku země“.[11] Etymologicky blízké je baltické sāmanos (močál, mech); odtud i samānius (neupravený, zarostlý člověk; srov. Seemann, šaman).[12] Název kmene Semnonů byl odvozován i z německého saemanon/sammeln (sjednotit se),[13] od semen stromů v posvátném lese,[14] od Sabinů nebo od samotných Svébů,[15] od boha Sancuse (Semo Sancus) ze starořímského náboženství,[16] a konečně i od řeky Sály.[10]

Reference

  1. ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Dějiny řeči a literatury československé. [s.l.]: [s.n.], 1859. Dostupné online. S. 33. 
  2. Tacitus. De origine et situ Germanorum. [s.l.]: [s.n.] .
  3. SCHMIDT, Ludwig. Allgemeine Geschichte der germanischen Völker bis zur Mitte des sechsten Jahrhunderts. Berlín: De Gruyter, 2019. Dostupné online. S. 188. 
  4. Neue preussische Provinzial-Blätter, Svazek 72. Královec: Thomas & Oppermann, 1869. Dostupné online. S. 167. 
  5. BERTRAM, Philipp Ernst. Einleitung in die Staatsverfassung der heutigen europäischen Reiche und Staaten. [s.l.]: [s.n.], 1770. Dostupné online. S. 181. 
  6. MEYNER, A. M. Geschichte der Stadt Wittenberg. [s.l.]: [s.n.], 1845. Dostupné online. S. 6. 
  7. STING, Jan. Über 500 Jahre Adelsgeschichte im mittelalterlichen Wohnturm zu Garz. [s.l.]: [s.n.], 2021. Dostupné online. S. 6. 
  8. GRUBER, Johann Gottfried. Allgemeine Encyklopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge. Lucern: Johann Friedrich Gleditsch, 1836. Dostupné online. S. 488. 
  9. WILHELM, August Benedikt. Germanien und seine Bewohner, nach den Quellen dargestellt. [s.l.]: [s.n.], 1823. Dostupné online. S. 50. 
  10. a b GMELIN, Julius. Hällische Geschichte. Geschichte der Reichsstadt Hall und ihres Gebiets nebt einem Ueberblick über die Nachbargebiete. [s.l.]: Ferdinand Steib, 1896. Dostupné online. S. 67. 
  11. KRÖGER, Johann Christoph. Norddeutsche Freiheits- und Heldenkämpfe zur Kenntniß deutschen Lebens und zur Beförderung vaterländischen Sinnes bei Jung und Alt. Lipsko: Friedrich Brandstetter Verlag, 1854. Dostupné online. S. 232. 
  12. OTRĘBSKI, Jan Szczepan. Gramatyka języka litewskiego: Nauka o budowie wyrazów, Díl 2.. Varšava: Państwowe Wydawnictwo Naukowe, 1956. Dostupné online. S. 81. 
  13. ERSCH, Johann Samuel. Allgemeine Encyclopädie der Wissenschaften und Künste in alphabetischer Folge, Svazek 6. [s.l.]: Johann Friedrich Gleditsch, 1829. Dostupné online. S. 352. 
  14. SCHMEITZNER, Ernst. Bayreuther Blätter, Svazek 13. [s.l.]: [s.n.], 1890. Dostupné online. S. 19. 
  15. ARNOLD, Hans-Joachim. Atlantis. Spurensuche auf ungewöhnlichen Wegen. [s.l.]: [s.n.], 2022. Dostupné online. S. 214. 
  16. OTTO, Jan. Ottův slovník naučný, Díl 22.. Praha: [s.n.], 1904. Dostupné online. S. 844–845. 

Média použitá na této stránce

Germani secondo PLINIO 78 e TACITO 98 AD.png
Autor: Cristiano64, Licence: CC BY-SA 4.0
La Germania e le sue divisioni interne (Ingaevones, 'Istaevones e Herminones) degli storici antichi Plinio (Naturalis Historia) e Tacito (Germania), databile pertanto al 78-98 d.C. (Vespasiano-Traiano),