Seyahatname

Seyahatname
Úvodní stránka jednoho ze svazků
Autor	Evlija Čelebi
Původní název	اوليا چلبى سياحتنامه سى
Země	Osmanská říše
Jazyk	osmanská turečtina
Datum vydání	1848
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Seyahatname (osmanskou turečtinou سياحتنامه, v transliteraci do latinky Seyāḥatnāme, doslova kniha cest) je cestopis tureckého cestovatele Evliya Çelebiho. Inspirován byl staršími dokumenty stejného charakteru, které existovaly v islámském, resp. arabském světě již od doby prvních Umajjovců. Çelebiho cestopis je ze všech tohoto typu nejznámější a mnohdy je jediným dokladem o existenci měst na území Osmanské říše a v jejím okolí v druhé polovině 18. století.

Dílo má celkem deset svazků a je psáno v první osobě. Vznikalo postupně na Çelebiho cestách v letech 1630 až 1672.

Evliya Çelebi v něm popisuje následující oblasti:

• 1. svazek: Istanbul jako město, kde se narodil a okolní sídla
• 2. svazek: Bursa, Izmir, Batumi, Trabzon, Abcházie, Kréta, Erzurum, Ázerbájdžán, Gruzie a další.
• 3. svazek: Damašek, Sýrie, Palestina, Sivas, Kurdistán, Arménie, Rumélie (dnešní Bulharsko) a Dobrudža.
• 4. svazek: Van, Tabriz, Bagdád, Basra
• 5. svazek: Van, Basra, Maďarsko, Rusko, Anatolie, Bursa, Dardanely, Edirne, Moldavsko, Sedmihradsko, Bosna a Hercegovina, Dalmácie, Sofia.
• 6. svazek: Sedmihradsko, Albánie, Maďarsko, dnešní Jižní Slovensko (Nové Zámky), Bělehrad, Hercegovina, Dubrovník, Černá Hora, Nagykanizsa, Chorvatsko
• 7. svazek: Rakousko (Vídeň), Maďarsko, Budín, Eger, Temešvár, Sedmihradsko, Valašsko, Moldavsko, Krym, Kazachstán, jižní Rusko, Kavkaz, Dagestán
• 8. svazek: Krym, Istambul, Kréta, Střední Makedonie, Řecko, Atény, Efes, Rhodos, jižní Anatolie, Sýrie, Aleppo, Albánie, Ochrid
• 9. svazek: pouť do Mekky (hadždž).
• 10. svazek: Egypt, vč. historických souvislostí, horní Egypt, Káhira, Súdán, Etiopie.

Po dlouhou dobu byla práce E. Çelebiho relativně neznámá, a to jak na území tehdejší Osmanské říše, tak i západních zemí. Teprve až na přelomu 19. a 20. století bylo dílo rozsáhleji vydáváno v originále, nedlouho poté, co v tureckém prostředí převážil názor, že Çelebi byl skutečným cestopiscem.^[1] První čtyři svazky vyšly do roku 1896^[1] a do roku 1902 bylo veřejně vydáno prvních šest svazků. Sedmý a osmý byly vydány v roce 1928 Tureckou historickou společností.^[2] Poslední dva vydalo turecké ministerstvo školství v roce 1935 až poté, co tamní jazyk přešel na latinku.

Celé Çelebiho dílo není cestopisem ve striktně encyklopedickém stylu. Ačkoliv autor uvádí výčty (např. počty domů, počty obchodů, počty mešit, škol nebo veřejných lázní), tyto musely být vzhledem k jiným okolnostem své doby, doložitelné z dalších zdrojů, ve značné míře nadsazené.^[3] Çelebi se někdy drží spíše legend a bájí, než strohých faktů. Autor dílo sepisoval takovým způsobem, aby bylo populární^[4] v Turecku 17. století.^[zdroj?], je psáno lidovým jazykem své doby obohaceným o pojmy tehdejší vyšší společnosti.^[5] Çelebi se méně soustředil na historické detaily a souvislosti a některé příběhy, které nemohl zažít, uváděl v jednotlivých svazcích za své vlastní. Používal často barvité příměry (např. o množství bláta v oblasti Banátu uváděl, že pokud tam prší, mohl by se tam utopit slon.^[5]

Çelebi používal při tvorbě cestopisu i další zdroje, např. turecký překlad dokumentu Testimonium flavianum pro období před nástupem islámu v některých oblastech Osmanské říše.^[3] Jejich užití neuváděl, nicméně při pozdějším výzkumu jeho prací byly tyto nalezeny. Často vycházel z výpovědí místních, nebo cestovatelů, které potkal. Maďarské dějiny mu odvyprávěl údajně jeden vězeň.^[3]

Çelebiho dílo bylo historicky velmi bedlivě studováno, jednak z toho důvodu, že se jednalo o jeden z mála dokumentů o podobě a úrovni rozvoje osmanských měst své doby, ale také jako ukázka toho, jak turecká společnost, resp. tamní inteligence v době největšího vzestupu Osmanské říše okolní státy, např. evropské. Oblast Uher navštívil Çelebi v době tzv. Velké turecké války.

Text rovněž určitým způsobem dokládá způsob vnitřního fungování tureckého impéria své doby. Jednotlivé svazky také dokládají i úroveň kultury své doby (např. použité hudební nástroje), kulinářskou kulturu, způsoby stolování^[4] apod.

Dílo bylo přeloženo do velké řady jazyků, včetně arabštiny, arménštiny, bosenštiny, řečtiny, maďarštiny, rumunštiny, ruštiny a srbštiny.

Na přelomu 19. a 20. století vznikl i bulharský překlad části díla.^[1]

V letech 1904 až 1908 byla část spisů vydána v maďarském překladu, který připravil I. Karácsony. Vydala jej tehdejší akademie věd v Budapešti.^[6]

Překlady do bosenštiny/srbštiny (resp. srbochorvaštiny) uskutečnil po druhé světové válce Hasim Šabanović. Jednalo se o část celého díla, která se vztahuje k oblasti bývalé Jugoslávie. V povědomí místních národů cestopis existuje již od jeho vzniku v druhé polovině 17. století^[7], z osmanské turečtiny byl překládán po částech několikrát, a to v různé kvalitě a s různými výsledky. Poprvé část o návštěvě Mostaru byla přeložena roku 1902. V první polovině 20. století balkánskou část cestopisu přeložil Gliša Elezović.^[8]

Jeho části vyšly v angličtině pod názvem An Ottoman Traveller: Selections from the Book of Travels of Evliya Çelebi. Nikdy nebyly všechny svazky přeloženy do anglického jazyka celé, nejdelší část přeložil rakouský orientalista Joseph von Hammer-Purgstall v první polovině 19. století. Ten cestovatele zpopularizoval v tehdejší Habsburské monarchii i v západních zemích obecně.^[9]

V roce 1978 vydalo slovenské nakladatelství Tatran část spisu pod názvem Kniha Ciest, která se týkala oblasti jižního Slovenska.^[10]

• Turecká literatura
• Çelebiho cesta (turistická trasa v Turecku vedená v trase původního Çelebiho putování).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Seyahatname na Wikimedia Commons

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Seyahatnâme na anglické Wikipedii.