Seznam světských říšských knížat a knížectví

Tento článek představuje seznam světských knížecích rodů a knížectví Svaté říše římské.

Úvod

Ve Svaté říši římské existovala říšská knížectví duchovní a světská. Těch světských bylo zpočátku výrazně méně, jejich výrazný početní nárůst se datuje až od 15. a 16. století. Po roce 1648 získala světská knížata nad duchovními početní převahu. Ne všechna knížectví ve Svaté říši ovšem měla charakter plnoprávného říšského knížectví. Od let 1489/95 se za určující znak říšského knížete považovalo právo jednat a zasedat na říšském sněmu.

Titulatura říšských knížat

Následující seznam uvádí tituly, které byly uděleny výslovně konkrétním knížecím rodům. Vedle nich však existovaly obecné říšské výnosy, které se vztahovaly na určité skupiny knížat, a ty v seznamech zmíněny nejsou. Knížata se v raném středověku označovala jako urození (německy Wohlgeboren, latinsky venerabilis či illustris). Ve vrcholném středověku přijala knížata titul vysoce urození či vysokorodí (německy Hochgeboren, latinsky Ilustrissimus). V roce 1375 udělil císař Karel IV. predikát Jasnost (německy Durchlaucht, latinsky Serenissimus) světským kurfiřtům a těm z duchovních kurfiřtů, kteří byli knížecího původu. Ti všichni se mohli nazývat Durchlauchtig (Jasní), což bylo v roce 1452 rozšířeno na rakouské arcivévody, v souvislosti s uznáním Privilegia maius císařem Fridrichem III. Dne 14. května 1712 bylo oslovení Durchlaucht a titul Durchlauchtig přiznáno císařem Karlem VI. všem starým knížatům, tedy i těm, kteří ho dosud neměli udělen výslovně. Kurfiřté (světští) a rakouští arcivévodové, aby se odlišili, dostali titul Durchlauchtigst (Nejjasnější). Dne 4. prosince 1746 udělil císař František I. titul Durchlaugtigst i všem vládnoucím starým knížatům, zatímco nová knížata s virilním hlasem na říšském sněmu mohla nově užívat titul Durchlauchtig-Hochgeboren (Jasně-vysokorodý) i oslovení Durchlaucht. Titul Durchlauchtig pak zůstal nevládnoucím členům staroknížecích rodů.^[1]

Nejstarší a brzy zaniklá říšská knížectví

Mnohá říšská knížectví, pocházející z období vzniku říše (přinejmenším z 10. století) či zřízená v průběhu středověku, nepatřila v ústavním smyslu ke "starým knížectvím", protože jim nebyl po roce 1489 vyhrazen hlas v knížecí radě říšského sněmu. Důvody byly různé: faktický zánik takového knížectví, povýšení na kurfiřtství Zlatou bulou v roce 1356 nebo sloučení více knížectví v rukou jednoho říšského knížete, kterému pak byl po roce 1489 vytvořen hlas za jiné jeho knížectví. V seznamu nejsou zahrnuta knížectví, která se před rokem 1489 rozpadla na více jiných, dále ta, která pak samostatně získala hlas v knížecí radě (o těchto knížectvích viz následující seznam). Výjimkou je pouze Falc, povýšená r. 1356 na kurfiřtství, jejíž dílčí knížectví, přijatá v 16. století na říšský sněm se vesměs nacházela mimo území původní Rýnské Falce a jméno "falc" na ně bylo jen přeneseno.

V seznamu v kolonce název knížectví je v (závorce) uvedeno také jedno ze tří říšských království (Německé - N, Italské - I a Arelatské - A), jehož bylo dané knížectví součástí.

Název knížectví	Rok povýšení na knížectví	Jméno dynastie/í	První kníže/ata	Datum zániku knížectví	Datum vymření panujícího rodu/rodů	Poznámka
Švábské vévodství (N)	Od vzniku říše	tři dosazovaní vévodové (909-926) K onrádovci (926-949; 982–1012) Otoni (973-982) Babenbergové (1012–1038) Ezzovci (1038–1057) Štaufové (s přerušeními 1079–1268) Habsburkové (1268–1308)	Burchard I., markrabě v Raetii Hermann I. Švábský Liudolf Švábský Arnošt I. Švábský Ota II. Lotrinský Fridrich I. Švábský Rudolf II. Švábský	1308	- 1012 1029 1268 1085 ? 1268 1740
Saské vévodství (N)	Od vzniku říše	Ekbertovci (kol. 800 – před 912) Liudolfovci (912-960) Billungové (960–1106) Supplinburští (1106–1137) Este-Welfové (1137–1138; 1142–1180) Askánci (1138–1142)	Ekbert Jindřich I. Ptáčník Hermann Billung Lothar ze Supplinburgu Jindřich Hrdý Albrecht "Medvěd"	de facto 1180	cca 950 ? 1029 1106 1137 Ž 1422	Sasko bylo kmenovým vévodství kmenového svazu Sasů na severozápadě Německa. Svaz Sasů se skládal z řady . germánských kmenů (např. Marsů, Cherusků, Angrivariů, Tubantů a jiných). Roku 531 se svazu podařilo podrobit si v bitvě na Unstrutě říši Durynků, která pak tvořila v rámci Saska autonomní oblast. Asi od 7. století si svaz Sasů začal volit vojvody (vévody) po dobu války, jejichž postavení se postupem času stávalo dědičným. Za vlády vojvody Widukinda, který snad pocházel z vestfálské dynastie Immedingů, došlo k porážce a podrobení Sasů Karlem Velikým. Po přechodné vládě Ekbertovců překvapivě právě z oslabeného a relativně zaostalého Saska vzešla dynastie Liudolfovců, která opětovně sjednotila Východofranskou říši a přetvořila jí v Německé království a Svatou říši římskou. Samo Saské vévodství se mimo okrajových oblastí: Durynska a tzv. Nordalbingie, skládalo ze tří hlavních celků: Vestfálska na záp., Angrie (Engern) uprostřed a Ostfálska (vlastního Saska) na vých. Sasko jako jedno z říšských vévodství fakticky zaniklo za sporů císaře Fridricha I. s vévodou Jindřichem Lvem. Již v době vévody Jindřicha Pyšného odebral císař Sasko rodu Welfů a svěřil pod vládu Albrechta Askánského, který se tu však neprosadil a Sasko se vrátilo Welfům v osobě Jindřicha Lva. Nové kolo štaufsko-welfských svárů vedlo r. 1180 ke konečnému odebrání Saska Welfům a k jeho rozdělení. Bernard III. Askánský se stal vévodou v Ostfálsku a Angrii, fakticky se ale prosadil jen v pohraničních markách Slovanů na levém břehu Labe: v Lauenbursku a Wittenbersku na něž se přenesl název Sasko. Vestfálsko připadlo i s vévodským titulem kolínskému arcibiskupovi, zatímco Welfové si směli ponechat rodové statky v Sasku, z nichž r. 1235 vzniklo Brunšvicko-Lüneburské vévodství. Na zaniklé vévodství upomínal titul kolínských arcibiskupů vévoda vestfálský a také titul vévoda saský, engernský a vestfálský, užívaný v rodě Askánců a po roce 1423 také Wettinů. Geografický pojem Sasko se událostmi let 1180 a 1423 přesunul do oblasti širšího Míšeňska. Související informace naleznete také v článku Seznam saských panovníků.
Francké vévodství (N)	Od vzniku říše	Konrádovci (před 906-939) Sálská dynastie (kol. 942/45) Štaufové (1105 (1. zmínka) -1152)	Konrád Starší Konrád Rudý Fridrich I. Švábský	de facto 1152	1012 1125 1268	Titul obnoven r. 1168 pro würzburské biskupy, krátké pokusy obnovit vévodství v l. 1633-34 a 1676-83
Veronské markrabství (N, od r. 962 I)	951	Otoni (952-976) Liutpoldovci (976-989) Sálská dynastie (995–1011; 1035–1047) Eppensteinští (1011–1035; 1077–1122) Welfové (1047–1057) Ezzovci (1057–1061) Spanheimští (1122–1151) Zähringenové (1151–1190)	Jindřich I. Bavorský Jindřich III. Bavorský Konrád I. Korutanský Adalbero Korutanský Welf III. Konrád III. Korutanský Jindřich IV. Korutanský Heřman III. Bádenský	1167	1029 1059 1125 1192 1057 1085 ? 1279 1191	Markrabství bylo prakticky neustále v personální unii s jiným říšským knížectvím (Bavorskem, Korutanskem)
Tuscijské markrabství (N, od r. 962 I)	cca 955	Bosovci (931–1001) Wigerichovci (1056–1069) Spanheimští (1135–1136) Este-Welfové (1152–1162) Štaufové (1195–1197)	Hugo Veliký Gotfried III. Dolnolotrinský Engelbert III. Jindřich Hrdý Filip Švábský	1213	1001 1784 1279 Ž 1268	Markrabství v držení mnoha volených markrabat.
Dolnolotrinské vévodství (N)	959	Matfriedovci (959-964) Karlovci (977–1012) Wigerichovci (1012–1076) Sálští (1076–1088) Boulogneská dynastie (1089–1100) Limburg-Arlon (1101–1106) Reginarovci (1106–1182)	Godfried I. Dolnolotrinský Karel Dolnolotrinský Godfried II. Dolnolotrinský Konrád III. Geoffroy V. z Boulogne Jindřich I. Limburský Geoffroy VI. z Lovaně	1190	Ž 1006 1784 1125 1125 1616 1171	Titul "vévody dolnolotrinského", (Duc de Lothiér, v Horním (vlastním) Lotrinsku užíván titul Duc de Lorraine), přešel po zániku vévodství na vévody brabantské a byl užíván do roku 1548.
Spoletské vévodství (I)	962	dosazovaní vévodové (různé dynastie) (570/962-1043) vláda tuscijských (toskánských) panovníků (viz Tuscijské markrabství) (1043–1198)	Trasamund III. Bonifác III. Toskánský	1204 (přenecháno Papežskému státu)	- (viz Tuscie)	Vévodství Spoleto bylo zřízeno roku 570 jako vévodství (ducatus) Langobardské říše. Prvním vévodou se stal Faroald. V roce 789 se vévodství, tak jako většina státu Langobardů stal součástí Franské říše. I zde si udrželo postavení správního vévodství s dosazovanými vévody. Prvním franským spoletským vévodou se stal Winiges. Ve franském období se prosadily i první vévodské dynastie: Suppovci (Supponidé) a Widovci (Widonidé). Po zhroucení franské moci ve střední Itálii se vévodství roku 898 osamostatnilo a prvním nezávislým vévodou se stal Alberich. Mezi vévody tohoto období převažovali osoby z řad Normanů, nepodařilo se ale vytvořit dynastii. S připojením Italského království císařem Otou I. se Spoleto stalo říšským knížectvím a vládli v něm nadále především Normané. Ve Spoletském vévodství se tradičně křížily zájmy římsko-německých císařů a papežů, částečně také císařů byzantských. V letech 1043–1198 bylo vévodství personálně spojeno s Tuscií (Toskánskem), v l. 1198–1205 byl vévodský stolec neobsazen. Normanům se nepodařilo začlenit Spoleto do Sicilského království a císař Ota IV. jej roku 1204 vydělil z říše a předal pod svrchovanost Papežského státu, přičemž jako papežské lenní vévodství Spoleto přetrvalo až do roku 1519.
Míšeňské markrabství (N)	965	různí markrabí (965-985) Ekkehardovci (985–1009) hrabata z Orlamünde (1046–1067) Brunovci (1067–1076) Přemyslovci (1076–1089) Wettinové (1089–1123; 1129–1423/1918) hrabata z Groitzsche (1123–1124) Winzenburgové (hrabata z Formbachu) (1124–1129)	Wigbert Ekkehard I. Ota I. Výmarský Ekbert I. Vratislav I. Český Jindřich I. Wiprecht II. z Groitzsche Heřman II.	1423 (spojeno se Saským kurfiřtstvím)	- 1046 1112 1090 1306 2012 1124 1152
Lužická marka/markrabství(N)	965	různí markrabí Billungové (1015–1032) Wettinové (1032–1034; 1046–1075; 1185–1303) Přemyslovci (1076–1081) Ilburkové (1081–1123) hrabata z Groitzsche (1123–1124; 1131–1135) Askánci (1124–1131)	Hodo I. z Nordthüringau Thietmar (Dětmar) I. Dietrich (Dětřich) I. Vratislav I. Český Jindřich II. Wiprecht Albrecht I. "Medvěd"	1367	- 1106 2012 1306 Ž 1135 1328	Šlo o území pozdější Dolní Lužice nikoli Lužice horní Od roku 1303 přestala být Lužická marka samostatným říšským knížectvím a byla nadále spojena v personální unii s askánským Braniborskem (1303–1367; 1449–1462), lucemburskými Čechami (1367–1449; 1462–1635) a wettinským Saskem (1635–1815). Až do 12. století si území nárokovali také polští panovníci, kteří neuznávali příslušnost marky k říši. Již koncem 11. století se prosadil dědičný princip vlády namísto voleného, tehdy se také objevují první personální unie marky s okolními knížectvími
Korutanské vévodství (Karantánie) (N)	976	Liutpoldovci (976-978; 983-989) Sálská dynastie (978-983; 995–1011; 1035–1047) Otoni (989-995) Eppensteinští (1012–1035; 1073–1122) Welfové (1047–1056) Ezzovci (1056–1061) Zähringenové (1061–1072)	Jindřich III. Bavorský Ota I. Jindřich II. Bavorský Adalbero Welf III. Konrád III. Bertold I.	1335	1059 1125 1029 1192 1057 1085 ? 1218
Vévodství Zähringen (N)	1097	Zähringenové	Bertold I. Korutanský	1218	1218 (hlavní linie rodu)
Durynské lankrabství (N)	1131	Ludowingové (1131–1247) Wettinové (1247–1918)	Ludvík I. Jindřich "Osvícený"	1440	1247 Ž	Po roce 1440 přestalo lankrabství existovat jako samostatný útvar. Po Lipském dělení r. 1485 užívali titul lankraběte durynského všichni členové wettinského rodu z Albertinské i Ernestinské větve, přičemž majetek všech větví rodu se alespoň zčásti nacházel na území bývalého lankrabství.
Vévodství Meránie (N)	1153	Wittelsbachové (hrabata ze Scheyernu a z Dachau) (1153–1182) Hrabata z Andechsu (1182–1248)	Konrád I. Meránijský Oldřich I. Istrijský Bertold IV. z Andechsu	1248		Vévodství pojmenováno podle hlavního města: Merana
Lotrinské (Rýnské) falckrabství (N)	1156	Štaufové (1156–1195) Welfové (1195–1214) Wittelsbachové (1214–1801)	Konrád Štaufský Jindřich V. Ludvík "Kelhaimský"	1356 (povýšení na kurfiřtství)
Braniborské markrabství (N)	1157 (3. října)	Askánci (1157–1320) Wittelsbachové (1323–1373) Lucemburkové (1373–1415) Hohenzollernové (30. dubna 1415–1918)^[2]	Albrecht "Medvěd" Ludvík V. "Branibořan" Václav Český Fridrich I. Hohenzollernský	1356 (povýšení na kurfiřtství)		S predikáty Durchlaucht od 18. července 1627 a Euer Liebden od 29. srpna 1636^[2]
Brabantské vévodství (N)	1182	Lovaňská dynastie (1182–1404) Valois-Bourgogne (1404–1477) Habsburkové (1477–1549)	Godfroy III. Lovaňský Antonín Brabantský Maxmilián I.	1549		Po roce 1404 bylo vévodství součástí Burgundského vévodství pod vládou rodů Valois a Habsburků, 4. listopadu 1549 pak tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.
Vévodství Teck (N)	1187	Zähringenové	Adalbert I.	1439	1439
Markrabství Namur (N)	1188 (23. prosince)	Flanderská dynastie (1188–1216) Courtenay (1216–1259) Lucemburkové (1259–1265) Dampierrové (1265–1429)	Balduin V. Henegavský Filip II. Namurský Jindřich V. Lucemburský Guido I.	1549		Po roce 1429 bylo markrabství součástí Burgundského vévodství pod vládou rodů Valois a Habsburků, 4. listopadu 1549 pak tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.
Markrabství Landsberg (N)	1265	Wettinové (1265–1291; 1347–1806/1918) Askánci (1291–1347) Wittelsbachové (1328–1347)	Albrecht II. "Nezdárný" Ota IV. Braniborský Ludvík V. Bavorský	1347	2012 1328 1777	Markrabství (jako knížectví) netvořilo nikdy ve své historii samostatný útvar, pod vládou Wettinů sdílelo osud s Míšeňskem, za panování Askánců a Wittelsbachů s Braniborskem. Mezi Lipským dělením a Wittenberskou kapitulací (1485–1547) bylo součástí Saského kurfiřtství s centrem v Durynsku.
Vévodství Lucca (I)	1327 (11. listopadu)^[3]	Antelminelliové	Castruccio Castracani	1328	1328
Brunšvicko-göttingenské knížectví (N)	1345	Este-Welfové	Arnošt I. Brunšvický	1462	Ž
Knížectví Werle/Wenden	1227 (vznik)/1348 (8. července, říšská bezprostřednost)	Niklotovci	Jan III. z Werle-Goldbergu; Mikuláš III. z Werle-Güstrowa; Bernard II. z Werle-Warenu (první říšská knížata)	1436	1436	Od roku 1426 užíval kníže titul "kníže z Wendie" (Fürst von Wenden)
Barské vévodství (N)	1354 (13. března) (vévodství)^[4]	Montfaucon-Montbéliard (1354–1431) Anjouovci (1431–1508) Lotrinsko-vaudémontská dynastie (1508–1542/1735)	Robert I. z Baru René I. z Anjou René II. Lotrinský	1766^[5]		Hrabě Robert I. z Baru nejprve získal r. 1353 od Karla IV. povýšení panství Pont-à-Mousson na markrabství a říšské knížectví, ovšem protože Barské hrabství bylo daleko větší a povýšení země římským králem neznalým místních poměrů budilo údiv, povýšil Karel IV. následující rok Barské hrabství na vévodství s právy říšského knížectví Od roku 1508 bylo vévodství natrvalo spojeno s Vévodstvím lotrinským a spolu s ním také r. 1542 prohlášeno samostatným státem, nezávislým na říši i Francii
Lucemburské vévodství (N)	1354 (13. března)	Lucemburkové (1354–1443) Burgundští (1443–1477) Habsburkové (1481–1794)	Václav Lucemburský Filip Dobrý Maxmilián I.	1549		Ovládnutí Lucemburska rodem Valois-Bourgogne (Burgundskými) nebylo nikdy potvrzeno římským panovníkem a došlo k němu v rozporu s říšským právem (tak jako v případě dalších zemí v Nizozemí) 4. listopadu 1549 Lucembursko tzv. Pragmatickou sankcí utvořilo pevný celek se zbytkem Nizozemí.
Knížectví Cilli, Orttenburg a Sternberg (N)	1436 (30. listopadu)^[6]	Celjští (rod pánů ze Sannecku) (1436–1452)	Heřman II. Celjský	1456	1456	Již 1. května 1430 získal rod titul okněžněných hrabat, císař Zikmund povýšil hrabata z Cilli (Celje) na knížata již koncem září 1435, ovšem s ohledem na Habsburky a císařova zetě Albrechta bylo povýšení zpočátku tajné. Po zveřejnění odmítli všichni Habsburkové knížecí titul svých dřívějších vazalů uznat a nakonec jej potvrdil až císař Fridrich III. 16. srpna 1443. Aby Fridrich neztratil tvář, učinil tak formálně jako "nové povýšení".^[6]
Okněžněné lankrabství Leiningen (N)	1452 (20. března)^[7]	Leiningenové Leiningen-Westerburg (původně z rodu Runkel, stejně jako knížata z Wiedu)	Heso z Leiningenu Reinhard I. z Leiningenu-Westerburgu	1467	1467^[8] 1956^[9]	Leiningenové byli jedním z hraběcích rodů pocházejících z širší dynastie Emichovců. Již během vrcholného středověku se rozdělili do několika větví a dělení se týkalo i jejich hrabství v Sársku a severním Lotrinsku (francouzské jméno rodu je Linange). Hrabě Heso, který ovládal část rodového dědictví a zemřel bez mužských potomků, byl císařem Fridrichem III. povýšen na okněžněného lankraběte a byl mu výslovně udělen status říšského knížete. Knížecí titul i status okněžněného lankrabství po Hesově smrti zanikl, ovšem dne 30. září 1475 císař Fridrich III. stará privilegia z části přenesl na Hesova pravnuka, hraběte Reinharda z Westerburgu, vnuka Hesovy dcery Markéty, provdané za hraběte Reinharda III. z Westerburgu. Císař umožnil Hesovu pravnukovi přijmout jméno Leiningen-Westerburg a povýšil jej na okněžněného hraběte (nikoli lankraběte), ovšem již bez výslovného povýšení mezi říšská knížata.^[10] V pozdním středověku bylo více hrabat povýšeno na hrabata okněžněná, aniž by se stali plnoprávnými říšskými knížaty (dále například hrabata z Nasavska r. 1366). Knížecí status Leiningenů tak zanikl již Hesovou smrtí v r. 1467. Jiné větve (původních) Leiningenů přežily, a jedna z nich byla r. 1779 povýšena do říšského knížecího stavu (viz níže) a po meči vyhasla až r. 1929.^[11] Leningenové z Westerburgu sice žili dále (až do r. 1956), ovšem titul okněžněného hraběte se v rodě přestal užívat již skonem Reinharda (v roce 1522), ačkoli hrabě Jan Ludvík, Reinhardův vnuk. ještě v roce 1610 žádal Rudolfa II. o obnovení starého privilegia.^[12]

Stará knížata

Ke "starým knížatům" patřila v zásadě ta, která dosáhla "místa a hlasu" v knížecí radě na říšském sněmu a tím i říšského stavovství v letech 1489–1582.

V seznamu v kolonce název knížectví je v (závorce) uvedeno také jedno ze tří říšských království (Německé - N, Italské - I a Arelatské - A), jehož bylo dané knížectví součástí.

Název knížectví, jméno dynastie a první kníže	Rok povýšení na knížectví	Číslo r. 1521	Číslo r. 1792	Krajské stavovství	Datum vymření (posledního) rodu/zániku hlasu či knížectví	Poznámka
Bavorské vévodství (N) Agilofingové (6. stol. – 788) - Garibald (1. známý -vévoda) Karlovci (788-907) - Karel Veliký Luitpoldovci (907-947; 983-985) - Arnulf I. Liudolfovci (948-982; 985–1004; 1009–1017) - Jindřich I. Bavorský Hrabata z Lucemburku (1004–1009; 1017–1026) - Jindřich V. Sálská dynastie (1026–1042; 1047–1049; 1053–1061) - Jindřich VI. Ezzovci (1049–1053) - Konrád z Zütphenu Northeimští (1061–1070) - Ota z Northeimu Este-Welfové (1096–1139; 1156–1180) - Welf I. Babenberkové (1139–1141; 1143–1156) - Leopold Bavorský Štaufové (1141–1143) - Konrád III. Wittelsbachové (1180–1806/1918) - Ota I.	od vzniku říše (vévodství) 1623 (25. února)(kurfiřtství)^[13] 1628 (22. února) (dědičné kurfiřtství)^[14] 1806 (1. ledna) (království)	52	36	Bavorský kraj	-/-	Seznam vládců podrobně v článku Seznam bavorských panovníků Do roku 1180 mělo Bavorsko charakter kmenového vévodství (Stammesherzogtum) a bylo formálně údělné. Po nástupu Wittelsbachů se stalo územním knížectvím dědičně ovládaným jednou dynastií. Mezi lety 1255–1340 bylo Bavorsko rozděleno na Hornobavorské a Dolnobavorské vévodství, znovu byla země rozdělena roku 1349 na tři vévodství: Horní Bavorsko (v personální unii s Tyrolskem a Braniborskem), část země s centrem v Landshutu a část Bavorska kolem Straubingu (v personální unii s Hollandem, Zeelandem a Henegavskem). Větev Wittelsbachů v Horním Bavorsku vymřela již roku 1363 a její země se dostala pod vládu větve z Landshutu. Smrtí vévody Jana III. "Bezzemka" v r. 1393 vymřela také straubinská větev a Wittelsbachové ztratili svá hrabství v Nizozemí. Větev z Landshutu téhož roku znovu rozdělila sjednocené Bavorsko na tři úděly s centry v Mnichově, Ingolstadtu a Landshutu. Ingolstadtská pošlost rodu vymřela r. 1447 a její vévodství zdědila větev z Landshutu. Po jejím vymření v r. 1503 a krátké landshutské nástupnické válce, sjednotila mnichovská linie rodu natrvalo celou zemi pod svou vládou.
Lotrinské vévodství (N) Řada různých rodů a osob - Gebhart (1. vévoda) Vaudémontská dynastie - René II.	od vzniku říše	64	-	Hornorýnský kraj (ani jednou se neúčastnil krajského sněmu)	Ž/1542	Roku 1542 bylo (vlastní) Lotrinsko vyloučené z říše a zároveň prohlášeno za nezávislé na Francii. Lotrinští vévodové ovšem zůstali říšskými knížaty skrz držbu markrabství a říšského léna Pont-à-Mousson, říšskými lény zůstala i některá dříve k Lotrinsku připojená říšská hrabství a panství^[15] S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 10. října 1700^[16] S predikátem königliche Hoheit vždy pro panujícího vévodu od 19. září 1703^[16] Predikát byl ze strany císaře a říše udělen po Rijswijckém míru (1697) jako součást kompenzace za škody a opakovanou okupaci Lotrinska Francouzi ve válkách 17. století.
Markrabství Pont-à-Mousson (N) Montfaucon-Montbéliard - Robert I. z Baru Anjouovci - René I. "Dobrý" Vaudémontská dynastie - René II. Lotrinský	1353 (říšský kníže s titulem markrabě) 1542 (říšský sněm – P.-à- M. nahradil Lotrinské vévodství)^[15]	64	-	Hornorýnský kraj (ani jednou se neúčastnil krajského sněmu) 1542-1736	Ž/1766	Markrabství vzniklo povýšením jednoho z panství v hrabství Bar, z říše bylo de facto vyčleněno r. 1659, kdy se Pont-à-Mousson stal francouzským lénem následkem podpisu Pyrenejského míru.^[5] Přesto jeho panovník zasedal na sněmu až do r. 1735 S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 10. října 1700^[16] S predikátem königliche Hoheit vždy pro panujícího vévodu od 19. září 1703^[16] Predikát byl ze strany císaře a říše udělen po Rijswijckém míru (1697) jako součást kompenzace za škody a opakovanou okupaci Lotrinska Francouzi ve válkách 17. století.
Sasko-výmarské vévodství (N) Wettinové - Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) – Jan Vilém Sasko-Výmarský (1. sasko-výmarský vévoda)	1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský) 1572 (oddělení)	55	43	Hornosaský kraj	Ž/-	S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 5. února 1713^[17]
Sasko-eisenašské vévodství (N) Wettinové - Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) - Jan Kazimír (1. sasko-eisenašský vévoda)	1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský) 1596-1638 (1. oddělení) 1640-1644 (2. oddělení) 1672-1741 (3. oddělení)	55	43	Hornosaský kraj	1741/-
Sasko-coburské vévodství (N) Wettinové - Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) - Jan Kazimír Sasko-Coburský (1. sasko-coburský vévoda)	1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský) 1572 (oddělení)	55	44	Hornosaský kraj	1633/-	Roku 1633 rozděleno mezi Sasko-Saalfeld a Sasko-Meiningen, o hlas se oba vévodové dělili
Sasko-gothajské vévodství (N) Wettinové - Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) - Ernst I. Sasko-Gothajský (1. sasko-gothajský vévoda)	1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský) 1640 (oddělení)			Hornosaský kraj		S predikátem Durchlaucht pro mužské členy rodu od 12. září 1692^[17]
Sasko-altenburské vévodství (N) Wettinové - Konrád I. Míšeňský (1. Wettin knížecího stavu) - Jan Filip Sasko-Altenburský (1. sasko-altenburský vévoda)	1123 (říšský kníže jako markrabě míšeňský) 1603 (oddělení)	55	45	Hornosaský kraj	1672/-
Rakouské arcivévodství (N) Babenberkové (1156–1246) - Jindřich II. Jasomirgott Přemyslovci (1251–1276) - Přemysl Otakar II. Habsburkové (1282–1780) - Rudolf I. Habsburský Habsburk-Lotrinští (1780–1806/1918) - Josef II.	1156 (8. září) (vévodství)^[18] 1530 (8. září) (arcivévodství)^[19]	53	1	Rakouský kraj		Rakouské markrabství bylo r. 1156 povýšeno na vévodství v náhradu za ztracené Bavorské vévodství, vrácené Fridrichem I. Welfům Titul arcivévoda (Erzherzog) náležel na základě Privilegia maius od 4. ledna 1453 pouze hlavě vnitrorakouské linie Habsburků, s odůvodněním, že jen panovník z této větve vládne více než jednomu vévodství (konkrétně Štýrsku, Korutanům a říší nepotvrzenému, svévolně "povýšenému" Kraňsku). Od 19. srpna 1493 vládla tato arcivévodská linie také v Rakousích.^[20] Teprve Karel V. dne 8. září 1530 přenesl titul na zemi Rakousy jako takovou (Štýrsko a Korutany zůstaly vévodstvími).^[21] Titul arcivévody byl od vydání v říši nepotvrzeného Domácího řádu Rudolfa IV. (Rudolfinische Hausordnung) z 18. listopadu 1364 neoficiálním titulem habsburských princů. Pevně jej právně zakotvilo Pactum Mutuae successionis z 12. září 1703, které jej také rozšířilo na ženské potomky. Od vydání Pactum Mutuae successionis a Pragmatické sankce (19. dubna 1713) stanovena nedělitelnost všech habsburských zemí a doplňkové následnictví v ženské linii. Dne 11. srpna zřízeno nedělitelné Rakouské císařství, zahrnující Rakouské arcivévodství i další země uvnitř i vně Svaté říše římské Od 6. ledna 1453 s predikátem Serenissimus, od 14. dubna 1755 s predikátem königliche Hoheit pro mužské a Durchlauchtigste a Durchlaucht pro ženské členy rodu,^[22] od 11. srpna 1804^[23] s predikátem kaiserliche und königliche Apostholische Majestät pro panujícího arcivévodu/císaře, s predikátem kaiserliche und königliche Hoheit pro všechny členy rakouské a toskánské linie rodu^[24] a königliche Hoheit pro členy modenské linie rodu.^[25]
Štýrské vévodství (N) Traungauerové (1180–1192) - Otakar IV. Štýrský (1. vévoda) Babenberkové (1192–1246) - Leopold V. Babenberský Wittelsbachové (1253–1254) - Jindřich XIII. Bavorský Arpádovci (1254–1262, neformálně) - Béla IV. Přemyslovci (1254/1262-1276) - Přemysl Otakar II. Habsburkové (1282–1806/1918) - Rudolf I. Habsburský (1. Habsburk) – Karel II. Štýrský (1. vévoda ze samostatné linie přijatý na říšský sněm)	1180 (18. září) (vévodství)^[20]	-	?/-	Rakouský kraj	1740/1619	Na sněmu do nástupu štýrské větve Habsburků na rakouský arcivévodský stolec a na císařský trůn v roce 1619. Hlas po té zanikl, ale roku 1803 znovuvytvořen pro císaře s č. 3
Tyrolské okněžněné hrabství (N) Habsburkové - Zikmund "Bohatý" (1452/77, 1. samostatná linie) - Ferdinand II. Tyrolský (1567, 2. samostatná linie) - Leopold V. (1619, 2. samostatná linie)	1477 (8. prosince) (okněžněné hrabství)^[26] 1567 (1. oddělení tyrolské linie) 1619 (2. oddělení tyrolské linie)	-	?/-	Rakouský kraj	1665/1665	Při povýšení Tyrolského hrabství na hrabství okněžněné byl jeho panovníkovi, titulárnímu rakouskému vévodovi Zikmundovi "Bohatému" udělen čestný titul arcivévoda.^[26] Roku 1803 znovuvytvořen hlas pro císaře s č. 79
Falcko-lauternské knížectví^[27] (N) Wittelsbachové - Jan Kazimír Falcko-Simmernský	1156 (Falc) 1559 (oddělení)	-	52/38	Hornorýnský kraj	1592/1801	Roku 1592 přešlo opět k Falcku-Simmernsku, hlas zůstal
Falcko-simmernské vévodství^[27] (N) Wittelsbachové - kurfiřt Fridrich III. Falcký	1156 (Falc) 1559 (oddělení)	-	52/39	Hornorýnský kraj	1685/1801	vévodové zároveň falckými kurfiřty r. 1685 přešlo k Falcku-Neubursku
Falcko-neuburské vévodství^[27] (N) Wittelsbachové - Ottheinrich a Filip Falcko-Neuburští	1156 (Falc) 1505 (oddělení)	52	40	Hornorýnský kraj	1742/-	S predikátem Durchlaucht od 5. června 1627^[28]
Falcko-zweibrückenské vévodství^[27] (N) Wittelsbachové - Ludvík I. "Černý"	1156 (Falc) 1459 (oddělení)	52	41	Hornorýnský kraj	Ž/1801
Falcko-veldenzké knížectví^[27] (N) Wittelsbachové - Ruprecht Falcko-Veldenzký	1156 (Falc) 1543 (oddělení)	-	52/42	Hornorýnský kraj	1694/1801	Roku 1733 rozděleno i s hlasem mezi Kurfalc, Falc-Neuburg a Falc-Zweibrücken-Birkenfeld
Sasko-lauenburské vévodství (N) Askánci - Albrecht Medvěd (jako vévoda saský) - Bernard III. (jako vévoda saský) - Jan II. (1. vévoda sasko-lauenburský)	1138 (1. přenesení saského vévodského titulu na Askánce) 1180 (2. a konečné přenesení saského vévodského titulu na Askánce) 1296 (oddělení Saska-Lauenburska)	62	67	Dolnosaský kraj	1689/-	V letech 1305–1401 bylo vévodství rozděleno na panství rodových linií Ratzeburg a Bergedorf, bergedorfská větev roku 1401 vymřela a země byla opětovně sjednocena.^[29] S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 9. června 1670,^[30] potvrzené 18. června 1689^[31]
Anhaltské knížectví (N) Askánci - Jindřich I. Anhaltský	1218 (knížectví) 1806 (8. dubna) (vévodství pro Anhaltsko-Bernbursko)^[32]	70	73	Hornosaský kraj	Ž/-	Rozdělilo se na větve Anhaltsko-dessavskou (1396–1570; 1603–1918), Anhaltsko-köthenskou (1252–1847), Anhaltsko-bernburskou (1252–1468; 1603–1863), Anhaltsko-zerbstskou (1396–1570; 1603–1793), Anhaltsko-ascherslebenskou (1252–1315), Anhaltsko-dessavsko-wörlitzkou (1632–1643) a Anhaltsko-zerbstsko-dornburskou (1685–1742)^[33] Jednotlivé linie rodu se o hlas na sněmu dělily Dále vedlejší větve Anhaltsko-bernbursko-harzgerodeská (1635–1709), Anhaltsko-bernbursko-plötzkovská (1611–1665) a Anhaltsko-köthensko-warmsdorfská (1718–1728) které neměly plnou říšskou bezprostřednost a právo hlasu, větev Anhaltsko-bernbursko-hoymsko-schaumburská (1692–1812) měla díky Hrabství Schaumburg na řece Lahn podíl na kuriálním hlasu v Kolegiu Dolnorýnsko-vestfálských hrabat^[33] S predikátem Durchlauchtig pro panovníky zerbstské linie od 14. prosince 1677 a predikátem Durchlaucht pro panovníky v linii köthenské od 18. června 1708, pro panovníky z linie bernburské od 20. července 1709 a pro vládce v linii dessavské od 12. července 1713^[34]
Lünebursko-cellské knížectví (N) Este-Welfové - Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda) - Jan I. Lüneburský (1. cellský kníže)	1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství) 1269 (oddělení Lüneburgu a Celle) – viz pozn.	59	50	Dolnosaský kraj	1705/-	Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667^[35]
Brunšvicko-calenberské knížectví (N) Este-Welfové - Ota I. "Dítě" 1. brunšvicko-lüneburský vévoda) - Erich I. Calenberský (1. calenberský kníže ze starší linie) - Arnošt August Calenberský (1. calenberský kníže z mladší linie)	1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství) 1495-1584 (1. oddělení Calenbergu) 1679-1692 (2. oddělení Calenbergu) 1692 (22. března) (knížectví se stává základem nového Hannoverského kurfiřtství)	59	51	Dolnosaský kraj	Ž/-	Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva Historiografie mluví i o prvním Callenberském knížectví v 15. století, to ale bylo vždy spojeno s jiným dílčím knížectvím S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667^[35]
Brunšvicko-grubenhagenské knížectví (N) Este-Welfové - Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda) - Jindřich I. "Zázračný" (1. grubenhagenský kníže)	1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství) 1291 (oddělení Grubenhagenu)	59	52	Dolnosaský kraj		Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva R. 1596 Grubenhagensko sjednoceno s Lüneburskem, hlas na sněmu zachován
Brunšvicko-wolfenbüttelské knížectví (N) Este-Welfové - Ota I. "Dítě" (1. brunšvicko-lüneburský vévoda) - Albrecht I. "Veliký" (1. brunšvický kníže z nejstarší linie) - Vilém I. (1. brunšvický kníže z prostřední linie) - August II. (1. brunšvický kníže z nejmlabší linie)	1235 (21. srpna) (Brunšvicko-Lüneburské vévodství) 1269-1291 (1. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu) 1291-1634 (2. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu) 1635 (3. oddělení Brunšviku a Wolfenbüttelu)	59	53	Dolnosaský kraj	1884/-	Jednotlivá brunšvická knížectví jsou dílčími lény Brunšvicko-lüneburského vévodství Panovník měl pouze titul knížete, zároveň ale byl titulárním vévodou brunšvicko-lüneburským Brunšvicko-lüneburské vévodství vzniklo jako zmenšené Saské vévodství, takto částečně navrácené potomkům "zrádce" Jindřicha Lva S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího knížete/vévodu od 19. října 1667 a od 6. června 1716 také pro panovníky blankenburské sekundogenitury (viz níže)^[35]
Hesensko-kasselské lankrabství (N) Hesenští - Jindřich I. Hesenský (1. lankrabě hesenský) - Vilém IV. "Moudrý" (1. lankrabě hesensko-kasselský)	1292 (11. května) (lankrabství) 1567 (rozdělení Hesenska) 1803 (kurfiřtství)	65	59	Hornorýnský kraj	Ž/-	S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího lankraběte od 25. srpna 1666^[36]
Hesensko-darmstadtské lankrabství (N) Hesenští - Jindřich I. Hesenský – Jiří I. Hesensko-Darmstadtský	1292 (11. května) (lankrabství) 1567 (rozdělení Hesenska)	65	60	Hornorýnský kraj	1968/-	S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího lankraběte od 25. srpna 1666 a ad personam pro kardinála Fridricha Hesenského, biskupa vratislavského od 30. května 1676^[36]
Okněžněné hrabství Henneberg (N) Hennebergové - Bertold VII. "Moudrý" Wettinové (od r. 1583)	1310 (okněžněné hrabství) 1566/70 (přijetí na říšský sněm)^[37]	71	73	Francký kraj		Od roku 1662 henneberský hlas i země rozděleny mezi Albertiny a Ernestiny
Vévodství Bouillon (na sněmu oficiálně jako "vévoda od Mázy")^[38] (N) Hrabata z Marky (1496–1594) - Ludvík von der Mark La Tour d'Auvergne (1594–1791) - Henri de La Tour d'Auvergne de Turenne	asi pol. 13. stol., konečné potvrzení 1456 (knížectví)	72	-	-	1678/1794	Vévodové zasedali v 16. století ve zvláštní kurii "vlašských knížat",^[39] od roku 1659 byli kvůli francouzské nadvládě vyřazeni ze zasedání říšského sněmu Bouillon byl před r. 1496 a znovu v l. 1522-52 v držení lutyšských biskupů a fakticky tedy v té době patřil k duchovním knížectvím Od r. 1659 (pyrenejský mír) byla příslušnost Bouillonu k říši jen čistě formální, ve skutečnosti šlo o francouzské léno. Za dědice Bouillonu byl po roce 1815 považován rod Rohanů^[40]
Savojské vévodství (I) Savojská dynastie - Amadeus V. Savojský (1. kníže) – Amadeus VIII. Savojský (1. vévoda)	1313 (11. června) (okněžněné hrabství) 1416 (19. února) (vévodství)^[41] 1713 (22. září) (král na Sicílii/Sardinii)	73	70	Hornorýnský kraj	Ž/1801	V 16. století zasedalo ve zvláštní, pouze tříčlenné kurii "vlašských knížat", od roku 1667 se přestalo říšských sněmů účastnit^[42] S právem na královské pocty pro každého panujícího vévodu i jeho vyslance od 8. února 1690^[43] S predikátem Altezza reale vždy pro panujícího vévodu od 20. března 1698^[43]
Oranžské knížectví (A)(oficiálně na sněmu jako "kníže z Chalons")^[38] Oranžští (rod Les Baux) (1163–1393) - Guillaume III. Oranžský Chalon (1393–1530) - Jean de Chalon Nasavsko-Oranžští (1530–1702) - René Nasavský, pán z Châlons	1163 (knížectví)	74	-	Hornorýnský kraj	1702/1713	V 16. století zasedalo ve zvláštní, pouze tříčlenné kurii "vlašských knížat".^[39] Roku 1713 se knížectví stalo součástí Francie a bylo vyňato ze svazku Svaté říše římské. Již po vymření posledního vládnoucího rodu v roce 1702 a během zmatků války o španělské dědictví se knížectví přestalo účastnit zasedání říšského sněmu, neboť nebyl určen oprávněný dědic a o knížectví se bojovalo.
Jülišské vévodství (N) Jülišští - Vilém I. z Jülichu-Haimbachu (1. markrabě i vévoda) Hrabata z Marky - Jan III. Klévský	1336 (markrabství) 1356 (vévodství)	56	-	Dolnorýnsko-vestfálský kraj	1609/1609	Hlas na sněmu trvale suspendován, protože účastníci dědického sporu o Jülich a Kleve se nedokázali dohodnout, Jülich sám připadl falcko-neuburským Wittelsbachům
Geldernské vévodství (N) Wassenbergové (1339–1371) - Rainald II. Geldernský z Wassenbergu Z Jülichu (1379–1423) - Vilém I. z Jülichu a Geldernu Egmondové (1423–1473; 1477; 1492–1538) - Arnold z Egmontu (1423) - Adolf z Egmontu (1477) - Karel z Egmontu (1492) Valois-Burgund (1473–1477) - Karel Burgundský "Smělý" Habsburkové (1538–1543/1797) - Karel V.	1339	68	-	Burgundský kraj	před 1679^[44]/1543	Roku 1543 začleněno do Habsburského Nizozemí a ukončuje účast na říšském sněmu, r. 1648 ¾ připadají Generálním stavům (tzv. Gelderland), tzv. Horní Geldry zůstávají španělské, ale r. 1713 rozděleny mezi Rakousko a Prusko.
Meklenbursko-zvěřínské vévodství (N) Niklotovci - Albrecht II. a Jan I. (společně) - Jindřich V. "Smířlivý"	1348 (8. července) (vévodství)^[45] 1503 (rozdělení Meklenburska)	61	56	Dolnosaský kraj	Ž/-	Často zmiňované povýšení Pribislava na knížete z r. 1170 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu Meklenbursko často děleno již ve středověku, nelze vyjádřit v tabulce S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 17. dubna 1680, obnoveno pro jinou větev rodu 24. července 1693^[46]
Meklenbursko-güstrowské vévodství (N) Niklotovci - Albrecht II. a Jan I. (společně) - Albrecht VII. "Krásný"	1348 (8. července) (vévodství)^[45] 1503 (oddělení)	61	57	Dolnosaský kraj	1695/-	Často zmiňované povýšení Pribislava na knížete z r. 1170 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu Meklenbursko často děleno již ve středověku, nelze vyjádřit v tabulce Roku 1695 země opět připadla Meklenbursku-zvěřínsku S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 18. září 1682^[46]
Knížectví Ratzeburg (N) Niklotovci - Adolf Fridrich I. (1. dědičný vévoda) - Adolf Fridrich II. (1. vévoda ze střelické větve)	1348 (8. července) (říšský kníže jako vévoda meklenburský) 1701 (8. března) (oddělení Střelicka a Ratzeburgu)	48	78	Dolnosaský kraj	1918/-	Součást vévodství Meklenbursko-Zvěřínsko, od roku 1701 vévodství Meklenbursko-Střelicko. Původně sekularizované biskupství připojené roku 1648. Roku 1701 při dělení předáno střelické větvi rodu předáno kvůli hlasu na říšském sněmu, který k bývalému biskupskému knížectví vázal.
Vévodství Přední Pomořany (oficiálně Pomořany-Bolehošť) (N) Gryfí dynastie, po roce 1637/48 švédské královské rody - Bogislaw V. a příbuzní (1. vévodové Pomořan) - Filip I. (1. vévoda v Předních Pomořanech) Vasovci - Kristina Švédská Wittelsbachové (Falcko-zweibrückensko-kleefeldská větev, panující ve Švédsku) (1654–1720) - král Karel X. Gustav Hesenští (švédský král) (1720–1751) - Frederik I. Švédský Holštýnsko-Gottorpští (švédská královská větev) (1751–1806/1814) - Adolf I. Frederik Švédský	1348 (12. června) (vévodství)^[47] 1541 (poslední rozdělení Pomořanska)	60	55	Hornosaský kraj	1637/-	Pomořany často děleny už ve středověku, v tabulce nezachytitelné Často zmiňovaná povýšení Bogislawa I. na knížete r. 1170 a na vévodu r. 1181 ve skutečnosti nebylo udělením říšského knížecího titulu. Přední Pomořany byly přiřknuty vestfálským mírem Švédsku
Vévodství Zadní Pomořany (oficiálně Pomořany-Štětín) (N) Gryfí dynastie (1348–1637) - Bogislaw V. a příbuzní (1. vévodové Pomořan) - Barnim IX. (1. vévoda v Předních Pomořanech) Hohenzollernové braniborsko-pruští panovníci) (1648–1806/1918) - kurfiřt Fridrich Vilém I.	1348 (12. června) (vévodství)^[47] 1541 (posl. rozdělení Pomořanska)	60	56	Hornosaský kraj	1637/-	Často zmiňovaná povýšení Bogislawa I. na knížete r. 1170 a na vévodu r. 1181 ve skutečnosti nebyla udělením říšského knížecího titulu (viz níže). Zadní Pomořany byly přiřknuty vestfálským mírem Braniborsku, a to v souladu s dědickou dohodou z r. 1338, dle které měli Hohenzollernové zdědit v případě vymření Gryfitů celé Pomořany. Za odstoupení Předních Pomořan Švédsku následkem poměrů vzniklých třicetiletou válkou, získalo Braniborsko kompenzace jinde (např. Halberstadtsko, Mindensko aj.)
Barské vévodství (N) Montfaucon-Montbéliard - Robert I. z Baru Anjouovci - René I. z Anjou Dynastie Châtenois - René II. Lotrinský po roce 1508 bylo vévodství natrvalo spojeno s Lotrinskem	1353 (Markrabství Pont-à-Mousson) 1354 (13. března) (Vévodství Bar)	72	-	ne	1737/Ž	Hrabě Robert I. z Baru nejprve získal od Karla IV. povýšení panství Pont-à-Mousson na markrabství a říšské knížectví, ovšem protože Barské hrabství bylo daleko větší a povýšení země od římského krále, neznalého místních poměrů, budilo údiv, povýšil Karel IV. následující rok Barské hrabství na vévodství s právy říšského knížectví
Habsburské Nizozemí (oficiálně Burgundské vévodství) (N) Španělští Habsburkové Rakouští Habsburkové (1714–1780) Habsburk-Lotrinští (1780–1794)	1363	54	57	Burgundský kraj	1794/Ž	Knížectví mělo svůj hlas mezi duchovními, nikoli světskými knížaty a zaujímalo druhé místo po Rakousích Po vymření španělských Habsburků si císař Leopold I. z rakouské větve rodu přivlastnil "burgundský" hlas v roce 1702.^[48]
Braniborsko-ansbašské markrabství (N) Hohenzollernové (starší francká linie, 1363–1603) - Fridrich V. (1. kníže-purkrabí norimberský) – Fridrich VI./I. (1. markrabí ansbašský) Hohenzollernové (mladší francká linie, 1603–1787) - Jáchym Arnošt Braniborsko-Ansbašský Hohenzollernové (pruská královská linie) - Fridrich Vilém II. Pruský Wittelsbachové - Maxmilián I. Josef Bavorský	1363 (17. března) ( Norimberské purkrabství) 1398 (rozdělení země) 1427 (název markrabství)	58	46	Francký kraj	1603 a 1791/-	Po vymření franckých Hohenzollernů r. 1603 založena nová sekundogenitura z řad braniborské větve rodu. V roce 1791 připadlo markrabství s centrem v Ansbachu Prusku, r. 1805 Bavorsku S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího markraběte od 15. července 1677^[2]
Braniborsko-bayreuthské markrabství (oficiálně Braniborsko-Kulmbašsko) (N) Hohenzollernové (starší francká linie, 1363–1603) - Fridrich V. (1. kníže-purkrabí norimberský) – Jan III. (1. markrabí bayreutský). Hohenzollernové (mladší francká linie, 1603–1787) - Kristián Braniborsko-Kulmbašský Hohenzollernové (pruská královská linie) - Fridrich Vilém II. Pruský	1363 (17. března) (Norimberské purkrabství) 1398 (rozdělení země) 1427 (název markrabství)	58	47	Francký kraj	1769/-	Po vymření franckých Hohenzollernů r. 1603 založena nová sekundogenitura z řad braniborské větve rodu. V roce 1769 zdědila markrabství s centrem v Bayreuthu větev ze sousedního Ansbašského markrabství, čímž byla obě markrabství spojena pod jednu vládu. Roku 1791 připadlo markrabství Prusku, r. 1805 Francii S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího markraběte od 30. října 1674^[2]
Bádensko-bádenské markrabství (N) Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté) - Rudolf VI. Bádenský - Bernard III. Bádensko-Bádenský	1365 (markrabství) 1535 (rozdělení Bádenska)	67	63	Švábský kraj	1771/-	R. 1771 země i hlas připadli Bádensko-Durlašsku S predikátem Durchlaucht od 11. dubna 1664^[49]
Bádensko-durlašské markrabství (N) Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté) - Rudolf VI. Bádenský - Arnošt Bádensko-Durlašský	1365 (markrabství) 1535 (rozdělení Bádenska) 1803 (15. března) (diplom 24. srpna) (kurfiřtství)^[50]	67	64	Švábský kraj	Ž/-	S predikátem Durchlaucht od 11. dubna 1664^[49]
Bádensko-hachberské markrabství (N) Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté) - Rudolf VI. Bádenský - Jakub III. Bádensko-Hachberský	1365 (markrabství) 1584 (oddělení)	67	65	Švábský kraj	1590/-	Původní markrabství Bádensko-hachberské zaniklo r. 1415. Markrabí Jakub III. pocházel z větve Báden-Durlach, po jeho smrti se markrabství vrátilo k Durlachu, hlas na sněmu ale již zůstal.
Bádensko-rodemachernské markrabství (N) Zähringenové (příbuzenství bádenských vladařů s původními Zähringeny není jisté) - Rudolf VI. Bádenský - Kryštof II. Bádensko-Rodemachernský	1365 (markrabství) 1556 (oddělení)	67	-	Švábský kraj	1666/1666	Markrabství se odštěpilo od Bádenska-Bádenska
Vévodství Berg (N) Jülišští - Vilém II. z Bergu Hrabata z Marky - Jan III. "Smířlivý" Wittelsbachové (postupně 1614 Falcko-Neuburští, 1742 Falcko-Sulzbašští a 1799 Falcko-Zweibrückenští) - Wolfgang Vilém Falcký - Karel Teodor Falcký - Maxmilián Josef Bavorský	1380 (24. května)	56	-	Dolnorýnsko-vestfálský kraj	1609/1609	Hlas na sněmu trvale suspendován, protože účastníci dědického sporu o Jülich a Kleve se nedokázali dohodnout, Berg sám připadl falcko-neuburským Wittelsbachům, r. 1805 Joachimu Muratovi
Vévodství Kleve (N) Hrabata z Marky - Adolf II. Klévský	1417 (28. dubna)	57	-	Dolnorýnsko-vestfálský kraj	1609/1609	Hlas na sněmu trvale suspendován, protože účastníci dědického sporu o Jülich a Kleve se nedokázali dohodnout, Kleve samo připadlo Braniborsku
Okněžněné lankrabství Leuchtenberg (N) Leuchtenbergové, - Leopold z Leuchtenbergu Wittelsbachové (postupně 1646 Bavorsko-Leuchtenberští a 1650 bavorští kurfiřti) - Maxmilián Filip Leuchtenberský - Maxmilián II. Emanuel Bavorský, tzv. "Modrý kurfiřt"	1450	69	72	Bavorský kraj	1646/-	Po vymření lankrabat přešlo na bavorské vévody, hlas na sněmu zachován
Württemberské vévodství (N) Württemberkové - Eberhard I.	1495 (31. července) (vévodství)^[51] 1803 (15. března)	66	61	Švábský kraj		S predikátem Durchlaucht vždy pro panujícího vévodu od 6. března 1664,^[52] obnoveno pro novou panující linii Württemberg-Winnental dne 20. prosince 1770^[51]
Okněžněné purkrabství Míšeň (N) Plavenští - Jindřich IV. z Plavna Po vymření domácí dynastie roku 1572 se purkrabství stalo součástí Saského kurfiřtství	1548 (24. května)		-	Hornosaský kraj	1572/1572	Jindřich IV. z Plavna usiloval při uvedení na sněm bezúspěšně o přiznání místa před anhaltským knížetem^[53] S predikáty Hochgeboren, Unser und des Reichs Burggraf, Dein Lieb a Oheim^[53]
Holštýnsko-glückstadtské vévodství (N) Oldenburkové (dánští králové) - Kristián III. Dánský a Norský	1474 (14. dubna)^[54] (vévodství) 1547 (plná říšská bezprostřednost) 1548 (uvedení do rady říšských knížat)	51	68	Dolnosaský kraj	1863/-	Královská část "nedělitelného" Šlesvicka-Holštýnska s centrem v Glückstadtu. Pouze holštýnská část podléhala říši.
Holštýnsko-gottorpské vévodství (N) Oldenburkové (Holštýnsko-Gottorpští) - Adolf Holštýnsko-Gottorpský	1474 (14. dubna) (vévodství)^[54] 1544 (oddělení Gottorpu) 1547 (plná říšská bezprostřednost) 1548 (uvedení do rady říšských knížat)	63	70	Dolnosaský kraj	1863/-	Vévodská gottorpská část "nedělitelného" Šlesvicka-Holštýnska s centrem na schleswickém zámku Gottorp. Pouze holštýnská část podléhala říši. Smlouvou z Carského Sela r. 1773 se carevna Kateřina II. jménem svého syna Pavla vzdala nároku na holštýnskou, potažmo i již ztracenou šlesvickou část vévodství, které připadlo dánskému králi při zachování hlasu na říšském sněmu. Od 10. ledna 1647 s predikátem Durchlaucht pro celý rod, od 31. srpna 1724 s predikátem königliche Hoheit v primogenituře,^[55] uděleným jako říšské potvrzení švédského titulu z téhož roku, který vévoda Karel Fridrich získal výměnou za zřeknutí se nároku na švédský trůn.^[56]
Holštýnsko-haderslebenské vévodství (N) Oldenburkové - Hans Holštýnsko-Haderslebenský	1474 (14. dubna) (vévodství)^[54] 1544 (oddělení Haderslebenu) 1547 (plná říšská bezprostřednost) 1548 (uvedení do rady říšských knížat)		-	Dolnosaský kraj		Vévodská haderslebenská část "nedělitelného" Šlesvicka-Holštýnska s centrem ve šlesvickém Haderslevu (něm. Hadersleben, dnes Dánsko). Pouze holštýnská část podléhala říši.
Okněžněné hrabství Montbéliard (něm. Mömpelgard) (A) Württemberkové - Fridrich I. Württemberský (1. hrabě na říšském sněmu) – Ludwig Friedrich Württembersko-Montbéliardský (1. panovník druhé, obnovené montbéliardské linie)	1559 (přijetí na říšský sněm do kurie knížat s titulem hrabství, přijetí pouze dočasné) 1597 (26. května) (povýšení hrabství na okněžněné hrabství, císařské dobrozdání a definitivní vytvoření místa a hlasu na říšském sněmu v kurii knížat)^[51]	89	80	ne	1723/1801	První hrabě Fridrich I. zdědil r. 1593 württemberský trůn, nové osamostatnění Montbéliardu r. 1617, pro chybějící legitimní potomky připadl Montbéliard r. 1723 opět Württembersku při zachování hlasu na sněmu. S predikátem Durchlaucht pro panujícího vévodu/knížete od 30. října 1703^[52]
Vévodství Arenberg (N) Arenbergové - Charles de Ligne-Arenberg	1576 (5. března) (okněžněné hrabství a knížecí titul pro celý rod) 1576 (11. října) (císařské dobrozdání a vytvoření místa na říšském sněmu)^[57] 1582 (faktické uvedení na říšský sněm do kurie knížat)^[58] 1644 (9. června) (vévodský titul pro celý rod a povýšení Arenbergu na vévodství)	90	81	Kurrýnský kraj (1577–1801)^[59]		Z důvodu nezletilosti prvního knížete a dlouhé přestávce mezi zasedáním říšského sněmu uplynulo mezi přizváním a uvedením na sněm šest let. Rok 1582, kdy byli Arenbergové fakticky uvedeni mezi říšská knížata byl od let 1653-56 považován za hraniční rok mezi "starými" a "novými" říšskými knížaty.
Markrabství Nomény (personalista) (N) Lotrinští - František Štěpán Lotrinský Habsburkové-Lotrinští - Josef II.	1567 (9. června) (povýšení na markrabství bez práv říšského knížectví)^[16] 1736 (přijetí na říšský sněm jako hlas personalisty)	88 (roku 1736)	79	Hornorýnský kraj (1736-1766)	1803	Zvláštní případ: Markrabství Nomény nebylo nikdy říšským knížectvím a bylo v l. 1567–1766 součástí Lotrinského vévodství a následně Francie. Po vyčlenění Lotrinska z říše v roce 1736 představovalo "markrabství" ve formě prázdného hlasu pokračování hlasu Lotrinska na říšském sněmu. V roce 1803 byl hlas nahrazen hlasem za "Basilejské knížectví" (opět jako personalista)

Nová knížata

V případě nových knížat nebyly vždy jejich říšské statky povýšeny na knížectví nebo okněžněné hrabství. V případě nových knížat z řad starých říšských hrabat (Hohenzollernů, Nasavských, Cirksenů, Fürstenbergů aj.) byly tyto državy běžně označovány za knížectví i v dobové literatuře. Protože se však z říšského právního hlediska o knížectví nejednalo, dodržuje následující seznam termíny dobové státoprávní reality.

Nová knížata

Datum uvedení do rady říšských knížat a číslo hlasu	Název knížectví či léna (v závorce případný zánik před r. 1806)	Jméno knížecího rodu a jméno prvního knížete v knížecí radě	Datum povýšení do knížecího stavu (v závorce jméno prvního knížete a typ udělení titulu)	Krajské stavovství	Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
1653 (30. června) 91	Okněžněné hrabství Hohenzollern (povýšení, resp. okněžnění 23. března 1623)^[60]	Hohenzollern-Hechingen Eitel Friedrich II. Hohenzollernsko-Hechingenský	28. března 1623 hrabě Johann Georg von Hohenzollern-Sigmaringen (primogenitura, 9. července 1692 rozšířeno na veškeré potomky, zaniklo vymřením 1750, znovu uděleno 30. prosince 1800 pro veškeré potomky dědičného hraběte Friedricha)	Švábský kraj Okněžněné hrabství Hohenzollern (1500–1806, od r.. 1623 okněžněno a v kurii knížat, předtím hrabství v kurii hrabat a pánů)	1869^[61]	S predikáty Hochgeboren, Unser Oheim a von Gottes Gnaden (1623),^[60] od 9. července 1692 s predikátem Durchlaucht^[62]
1653 (5. dubna)^[63]	Okněžněné hrabství Gradiška (†1717) (povýšení, resp. okněžnění hrabství a císařské dobrozdání pro říšský a krajský sněm dne 16. února 1647)^[64]	Eggenbergové kněžna-vdova Anna Marie z Eggenbergu, vévodkyně krumlovská, rozená markraběnka braniborsko-bayreuthská (poručnice dvou nezletilých synů)^[65]	25. února 1623 svobodný pán Jan Oldřich z Eggenbergu Pro veškeré potomky^[64]	Rakouský kraj Okněžněné hrabství Gradiška (1647–1717, jednotná kurie krajských stavů)	1717^[66]	S povolením užívat titul "okněžněný hrabě z Gradišky" od 16. února 1647^[64] S predikáty Illustrissimus,^[67] Euer Liebden a fürstliche Gnaden^[68]
1653 (30. června) (vytvoření místa a přijetí) 1654 (12. října) (oficiální uvedení)^[69] 93	Okněžněné hrabství Sternstein (povýšení panství Neustadt na okněžněné hrabství 23. srpna 1641)^[69]	Lobkovicové Václav Eusebius z Lobkovic, vévoda zaháňský	17. října 1623 (císařské rozhodnutí), resp. 17. srpna 1624 (veřejné prohlášení a vydání diplomu) Zdeněk Vojtěch z Lobkovic^[69] Pro veškeré potomky	Bavorský kraj Okněžněné hrabství Sternstein (1742–1806, kurie světských stavů)	Ž	Říšský knížecí stav potvrzen 15. října 1672 S predikátem Lieber Oheim,^[70] od 5. září 1663 také s predikáty Hochgeboren a Euer Liebden,^[71] od 7. února 1726 i s predikátem fürstliche Gnaden^[72]
1654 (10. března)^[73] 94	Okněžněné hrabství Horní Salm (okněžnění hrabství současně s udělením knížecího titulu roku 1623)	Salmové Leopold Filip na Salmu, pán z Anholtu (1623, 1. udělení) Mikuláš Leopold Salm-Salm (1739, přenesení) Jan Dominik Salm-Kyrburg (1742 rozdělení hlasu na dvě knížecí větve)	8. ledna 1623 (větev Salm)^[74] "Pustinný a porýnský hrabě" Filip Otto na Salmu Pro prvního knížete, jeho prvorozeného syna a synovy veškeré potomky 14. ledna 1739 (větev Salm-Salm) Pro veškeré potomky "Pustinný a porýnský hrabě" Mikuláš Leopold ze Salm-Hoogstraeten (původně jako kníže Salm, od 16. října 1743 pod jménem Salm-Salm) 21. února 1742 (větev Salm-Kyrburg) Pro Jana Dominika, Filipa a veškeré Filipovy potomky (viz níže) "Pustinný a porýnský hrabě" Jan Dominik Salm-Leuze (bezdětný) a bratr Filip	Hornorýnský kraj Okněžněné hrabství Horní Salm (1500–1801, od r. 1623 lavice knížat, předtím hrabat, postupně v držbě větví Salm a Salm-Salm); Hrabství Kyrburg (1500–1801, lavice hrabat a pánů, v držbě větve Salm-Kyrburg); Hrabství Dhaun (1748–1801, lavice hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500, od r. 1748 v majetku knížecích linií ½ Salm-Salm a ½ Salm-Kyrburg) Dolnorýnsko-vestfálský kraj Panství Anholt (1645–1806, kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500, od r. 1645 v držení Salmů, postupně linie Salm a Salm-Salm)	1739 (Salm)^[75] Ž (S.-S.) 1909 (S.-K.)^[76]	Na základě dekretu z 22. března 1623 si první kníže mohl vybrat, na které jeho panství se bude vázat knížecí titul.^[74] Vybral si Hornosalmské hrabství Po vymření rodu Salm po meči roku 1738 knížecí titul i virilní hlas v knížecí radě nejprve přenesen na dědice z větve Salm-Hoogstraeten (nadále Salm-Salm) a krátce na to došlo k povýšení větve Salm-Leuze (nadále Salm-Kyrburg) do knížecího stavu a virilní hlas byl mezi obě knížata rozdělen Větev Salm-Kyrburg získala 12. ledna 1763 doplňkový říšský knížecí titul "kníže z Hornes a Overisque".^[74] S predikátem fürstliche Gnaden,^[77] od 25. listopadu 1697 s predikátem Durchlaucht (pro větev Salm)^[74]
1654 (10. března)^[73]/1686 (4. října) 95	Personalista, od r. 1686 Panství Tarasp (29. prosince 1685 císařem postoupeno Ditrichštejnům jako svobodný majetek)^[78]	Ditrichštejnové Maxmilián z Ditrichštejna (1654, personalista) Ferdinand z Ditrichštejna (1686)	26. března 1624^[79]/24. března 1631^[78] František, kardinál z Ditrichštejna (od 1631 hrabě Maxmilián z Ditrichštejna) Ad personam s právem adopce v následné primogenituře (1624)^[79] a primogenitura (1631)^[78]	Rakouský kraj: Panství Tarasp (1685–1806, jednotná kurie krajských stavů)	1864^[80]	Titul rozšířen 24. března 1631 na kardinálova synovce Maxmiliána ještě za kardinálova života, s čímž původní privilegium adopce ještě nepočítalo^[78] Se zákazem duchovního povolání pro prvorozence pod hrozbou ztráty knížecího titulu^[79] Titul vázán na držbu mikulovského majorátu^[79] S predikátem Lieber Oheim (1624)^[79] predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim (1631)^[78]
1654 (10. března)^[73]	Personalista (†1656)	Piccolominiové Don Ottavio Piccolomini d'Aragona, vévoda z Amalfi	3. října 1650 hrabě Don Ottavio Piccolomini d'Aragona, vévoda z Amalfi Primogenitura^[81]	ne	1757^[82]	Od 29. června 1653 s právem přenést titul na synovce Aeneáše Sylvia, syna Ottaviova bratra Francesca (stalo se dne 17. července 1656)^[81] 16. května 1689 knížecí titul přenesen na Aeneášova bratra Vavřince s právem v případě vymření nové hlavní linie rodu po meči odkázat titul mužským potomkům Vavřincovy sestry Oktávie Benigny, provdané markýzi z Guadagni^[83] a v další dědické posloupnosti měla Oktávie určit dědice v rámci rodu Piccolomini-Arragona^[81] S predikáty Unser lieber Oheim a Dero Liebden^[84]
1654 (26. února)^[85] 96	Společně Nasavsko-hadamarské hrabství a Nasavsko-siegenské hrabství	Nasavští (Otova linie) Mořic Jindřich Nasavsko-Hadamarský Jan František Desiderát Nasavsko-Siegenský Jan Mořic Nasavsko-Siegenský	8. října 1650 hrabě Jan Ludvík Nasavsko-Hadamarský 25. listopadu 1652 hrabě Jan František Desiderát Nasavsko-Siegenský (Primogenitura) a jeho strýc Jan Mořic, bývalý generální guvernér Nizozemské Brazílie^[86] (6. května 1664 rozšířeno na členy rodu reformovaného vyznání: strýce prvního knížete Jana Mořice: Jiřího Fridricha a bratrance Viléma Mořice) Všechny knížecí tituly vždy pro veškeré potomky, není-li výslovně uvedeno jinak	Hornorýnský kraj	1711 (Nasavsko-Hadamar)^[87] 1743 (Nasavsko-Siegen)^[88] Nasavsko-Hadamar po vymření místní větve rodu rozděleno mezi ostatní větve Otovy linie, r. 1742 připadlo celé katolické větvi Nasavsko-Siegen, již r. 1743 připadly obě hrabství větvi Dietz.	O hlas se původně dělily dvě katolické větve Nasavského rodu (siegenská větev se ovšem zpočátku ještě sama dělila na katolickou a reformovanou, přičemž reformovaná vyhasla r. 1734 a siegenská polovina hlasu tak náležela ke Corpusu Catholicorum). Dědictvím postupně získala obě poloviny větev Dietz reformovaného vyznání, která od r. 1747 držela dědičný místodržitelský trůn Spojených provincií
1654 (26. února)^[85] 96	Společně Nasavsko-dillenburské hrabství a Hrabství Nasavsko-Dietz	Nasavští (Otova linie) Ludvík Jindřich Nasavsko-Dillenburský Vilém Fridrich Nasavsko-Dietzský	25. listopadu 1652 hrabě Ludvík Jindřich Nasavsko-Dillenburský 25. listopadu 1652 hrabě Vilém Fridrich Nasavsko-Dietzský	Hornorýnský kraj:	1739 (Nasavsko-Dillenburg)^[89] Po vymření připadla druhá polovina hlasu na linii Dietz	O hlas se původně dělily dvě větve Nasavského rodu reformovaného vyznání. Jejich hlas tak náležel ke Corpusu Evangelicorum, r. 1739 hrabství i hlas soustředila v rukou jen linie Dietz, která od r. 1702 držela dědičný místodržitelský trůn Spojených provincií S predikátem Durchlauchtig-Hochgeboren pro linii Dietz od 3. července 1750
1654 (10. března)^[73]/1664 97	Personalista, od r. 1664 Okněžněné hrabství Thengen (povýšení panství na okněžněné hrabství 14. března 1664)^[90]	Auerspergové Jan Weikhard z Auerspergu	17. září 1653 hrabě Jan Weikhard z Auerspergu^[91] Primogenitura, od 21. prosince 1791 pro veškeré potomky^[91]	Švábský kraj Okněžněné hrabství Thengen (1665–1806, kurie knížat)	Ž	S právem adopce v případě vymření potomků po meči S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim pro hlavu rodu (1653)^[91] a Hochgeboren pro celý rod (1791)^[90]
1664 (17. dubna)^[92]	Personalista (†1665)	Porciové Johann Ferdinand von Porcia und Brugnera	17. února 1662 hrabě Johann Ferdinand von Porcia und Brugnera Primogenitura^[93]	ne	1698^[94]	Po vymření knížecí titul obnoven pro příbuznou linii (viz níže) Téhož dne intimace (potvrzení) knížecího titulu v habsburských dědičných zemích^[93] S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[93]
1667 (15. září) 98	Východofríské hrabství (†1744/-)	Cirksenové (od r. 1744 Hohenzollernové) Christian Eberhard von Ostfriesland (1667) král Fridrich II. Pruský (1744)	22. dubna 1654 (1. udělení) hrabě Enno Ludwig Cirksena Primogenitura 18. dubna 1662 (2. udělení) hrabě Georg Christian Cirksena Pro veškeré potomky^[95]	Dolnorýnsko-vestfálský kraj: Východofríské hrabství (1500–1806, kurie hrabat a pánů, od r. 1667 kurie knížat)	1744^[96]	Po smrti prvního knížete Enna Ludwiga, který zemřel bez mužských potomků r. 1660 titul přenesen na bratra Georga Christiana a rozšířen z primogenitury na veškeré potomky^[96]
1667 (6. září)^[97] 99	Okněžněné hrabství Fürstenberg (povýšení, resp. okněžnění hrabství 12. května 1664)^[98]	Fürstenbergové Hermann Egon zu Fürstenberg (1664, udělení) Froben Ferdinand zu Fürstenberg-Mößkirch (1. přenesení) Joseph Wilhelm zu Fürstenberg (2. přenesení)	12. května 1664 (1. udělení) hrabě Hermann Egon zu Fürstenberg-Heiligenberg Primogenitura^[98] 10. prosince 1716 (přenesení) hrabě Froben Ferdinand zu Fürstenberg-Mößkirch Primogenitura^[99] 10. prosince 1716 (přenesení a rozšíření) hrabě Joseph Wilhelm Ernst zu Fürstenberg-Stühlingen Primogenitura, od 19. ledna 1762 pro veškeré potomky^[99]	Švábský kraj: Hrabství Heiligenberg (1534–1806, kurie hrabat a pánů, od r. 1664 kurie knížat, v kraji již od r. 1500, linie Heiligenberg); Lankrabství Stühlingen (1639-krátce po 1664, kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500); Panství Mößkirch (1627-krátce po 1664, kurie hrabat a pánů linie Stühlingen, v kraji již od r. 1500); Panství Hausen (1500-krátce po 1664, kurie hrabat a pánů, linie Stühlingen)	1716 (F.-Heil.)^[100] 1744 (F.-M.)^[101] Ž (F.-S.)	S doplňkovým titulem okněžněný hrabě na Fürstenbergu (jen hlava rodu) a s predikáty Hochgeboren a Unser lieber Oheim und Fürst (1664, 1716 i 1762)^[98]
1674 (22. srpna)^[102] 100	Okněžněné hrabství Schwarzenberg (povýšení, resp. okněžnění hrabství 20. října 1671)^[103]	Schwarzenbergové Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu	14. července 1670 hrabě Jan Adolf ze Schwarzenbergu Primogenitura, od 8. prosince 1746 pro veškeré potomky^[103]	Francký kraj Okněžněné hrabství Schwarzenberg (1500–1806, od r. 1566 hrabství, do r. 1671 kurie hrabat a pánů, pak kurie světských knížat) Švábský kraj Okněžněné lankrabství Klettgau (1687–1806, od r. 1689 kurie knížat, předtím kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500) Dolnorýnsko-vestfálský kraj Panství Gimborn a Neustadt (1682–1782)	Ž	S predikátem Lieber Oheim pro hlavu rodu, od 8. prosince 1746 s predikátem Hochgeboren pro celý rod^[103]
1686 (6./16.? listopadu)	Hrabství Waldeck-Eisenberg (†1692)	Waldeckové Jiří Fridrich z Waldecku-Eisenbergu	17. dubna 1682 hrabě Jiří Fridrich z Waldecku-Eisenbergu^[104]	Hornorýnský kraj Hrabství Waldeck-Eisenberg (1500–1692, kurie hrabat a pánů) Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Pyrmont (1668–1692, kurie hrabat a pánů)	1692^[105]	Kníže přežil své syny, čímž zanikl i titul a hlas na sněmu. Hrabství připadlo příbuzné větvi Waldeck-Wildungen, od r. 1712 knížat von Waldeck und Pyrmont
1706 (22. listopadu)	Knížectví Mindelheim (†1714) (povýšeno na knížectví 12. listopadu 1705, diplom 17. listopadu)^[106]	Churchillové John Churchill, vévoda z Marlborough	28. srpna 1704 (diplom 14. listopadu 1705)^[106] John Churchill, vévoda z Marlborough	Švábský kraj Knížectví Mindelheim (1706–1714, kurie knížat)	1722/Ž	S predikáty Hochgeboren, Euer Liebden a Lieber Oheim,^[106] od r. 1706 s predikátem Durchlaucht^[107]
1713 (20. února)^[108] /1723 (13. srpna)^[109] 101	Personalista, od r. 1723 Lichtenštejnské knížectví (povýšení a okněžnění hrabství Vaduz a panství Schellenberg pod novým názvem 23. ledna 1719)^[110]	Lichtenštejnové Antonín Florián z Lichtenštejna (1713); Josef Jan Adam z Lichtenštejna (1723)^[111]	9. září 1623^[110] Gundakar z Lichtenštejna Pro veškeré potomky^[110]	Švábský kraj Panství Schellenberg (1708–1719, kurie hrabat a pánů, pak povýšeno na Lichtenštejnské knížectví a přijato do kurie knížat, 1719–1806)	Ž	Komplikované uvedení rodu na sněm: Po vymření Karlovy linie rodu r. 1712 neodkázal poslední kníže Jan Adam z rozmaru svá říšská panství (hrabství Vaduz a panství Schellenberg) hlavě Gundakarovy větve, knížeti Antonínu Floriánovi, ale knížeti Josefu Václavovi z vedlejší linie. Císař však zařídil r. 1713 uvedení Antonína na sněm alespoň jako personalisty. Antonín získává Vaduz a Schellenberg od Josefa Václava výměnou za Rumburk (12. března 1718), na sněm je ovšem jako realista uveden až r. 1723 Antonínův syn Josef Jan.^[112]^[113] S predikátem Celsissimus od 3. června 1760^[114]
1754 (30. května)^[102] 102	Personalista (viz pozn.)	Thurn-Taxisové Alexandr Ferdinand Thurn-Taxis	4. října 1695 hrabě Eugen Alexander Thurn-Taxis, kníže de la Tour et Tassis^[115]	Kurrýnský kraj (personalista 1704–1801) Švábský kraj Okněžněné hrabství Friedberg-Scheer (1787–1806); Knížectví Buchau (1803–1806)	Ž	Ačkoli Thurn-Taxisové již vlastnili k roku 1754 několik drobných říšských lén a svůj bezprostřední majetek stále zvětšovali, vázal se jejich hlas na "okněžněné trůnní a korunní léno" ("okněžnění" provedeno 2. července 1744)^[116] v podobě úřadu říšského poštmistra. Thurn-Taxisové tedy byli faktickými dědičnými personalisty, a to i poté, co byly jejich majetky ve Friedbergu a Scheeru 16. července 1787 povýšeny na okněžněné hrabství. S predikáty Hochgeboren, Lieber Oheim a Euer Liebden^[115]
1754 (30. května) 103	Společně Knížectví Schwarzburg-Rudolstadt a Knížectví Schwarzburg-Sondershausen (povýšení obou hrabství na knížectví 2. června 1710)^[103]	Schwarzburgové společně kníže Johann Friedrich von Schwarzburg-Rudolstadt a kníže Heinrich I. von Schwarzburg-Sondershausen, zvaný "Diamantový kníže"	3. září 1697 hrabě Albrecht Anton von Schwarzburg-Rudolstadt 2. června 1710 hrabě Ludwig Friedrich von Schwarzburg-Sondershausen^[103]	Hornosaský kraj Knížectví Schwarzburg-Rudolstadt resp. Schwarzburg-Sondershausen (1500–1806, do r. 1710 jen hrabství, jednotná kurie krajských stavů)	1909/1971^[117]	S predikátem Hochgeboren pro linii Sondershausen (nobilitace 1710).^[103]

Nová knížata se staroknížecím územím

Znak knížectví či říšského léna	Název knížectví či léna (v závorce datum získání/datum uvedení do knížecí rady)	Jméno knížecího rodu a jméno prvního knížete v knížecí radě	Datum povýšení do knížecího stavu (v závorce jméno prvního knížete a typ udělení titulu)	Krajské stavovství	Ztráta knížectví a případně hlasu v knížecí radě/Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
	Meklenbursko-zvěřínské vévodství Meklenbursko-güstrowské vévodství Zvěřínské biskupské knížectví (vše 9. června 1629/neuveden)^[118]	Valdštejnové Albrecht z Valdštejna	7. září 1623 (kníže v primogenituře)^[119] 16. února 1628 (vévoda v primogenituře a kníže pro veškeré potomky)^[120] 16. června 1629 (vévoda pro celý rod Valdštejnů) – po Valdštejnově pádu neuznáno^[119]	Dolnosaský kraj Meklenbursko-zvěřínské vévodství, Meklenbursko-güstrovské vévodství a Zvěřínské biskupské knížectví (vše 1630–1634, vše dále v jednotné kurii krajských stavů a v kraji v l. 1512–1806); Hrabství Amt Segenberg a Fleinschberg (1627–1629, jednotná kurie krajských stavů, de facto nepřijat mezi krajské stavy)	1634/1634	Ačkoli Albrecht z Valdštejna vládl třem územím s již získaným hlasem v knížecí radě, sám do ní pro odpor říšských stavů nikdy uveden nebyl Titul vymřel již osobou prvního knížete/vévody S právem volného odkazu zemí a titulů v případě vymření rodu^[119] S privilegii z 11. května 1627 a 4. ledna 1633, zaručujícími nedotknutelnost majetku a titulů v rámci rodu v případě, že se vévoda dopustí Crimen Laesae Majestatis či velezrady (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)^[121] S predikátem Lieber Oheim (7. září 1623)^[119] a predikáty Hochgeboren a Deiner Liebden (16. února 1628)^[122]
	Okněžněné lankrabství Leuchtenberg (1707/1709)	Lambergové hrabě Leopold Matyáš z Lambergu	1. září 1707 (primogenitura)^[123]	Bavorský kraj Okněžněné lankrabství Leuchtenberg (1709–1714, kurie světských stavů)	1714/1862 resp. 1887	Titul okněžněného lankraběte z Leuchtenbergu a císařské dobrozdání pro hlas na říšském sněmu uděleno 24. května 1709 S predikáty Hochgeboren a Unser Oheim und Fürst^[123]

Knížata, jimž byl virilní hlas přislíben r. 1803

Hlasy pro tato knížata byly vytvořeny při velké reorganizaci říšského sněmu v souvislosti se Závěrečným říšským recesem roku 1803. Do zániku říše v roce 1806 se však již ani jednomu z těchto knížecích rodů nepodařilo skutečně usednout na lavici říšských knížat a ujmout se virilního hlasu. V průběhu 19. století byla tato knížata v různých německých monarchiích chápána různě. V Rakousku-Uhersku byly podle dvorního ceremoniálu tyto knížecí rody řazeny jen k říšským knížatům s kuriálním hlasem, v Prusku je ceremoniál řadil ke knížatům s hlasem virilním (jejich pořadí pak pochopitelně neurčovalo datum usednutí na knížecí lavici – Fürstenbank, ale pořadí vytvoření onoho hlasu a číslo, přiřknuté mu říšským sněmem).

Číslo hlasu a název knížectví či léna	Jméno knížecího rodu a jméno knížete, jemuž byl slíben hlas v knížecí radě	Datum povýšení do knížecího stavu, (v závorce typ udělení titulu) a jméno prvního knížete	Říšské stavovství před r. 1803	Krajské stavovství	Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
67 (Br.) a 101 (Ort.) Vévodství Breisgau a vévodství Ortenau	Estenští Ercole III. d'Este	18. května 1452 (Pro veškeré potomky, jako vévoda modenský, viz níže) Borso d'Este	ne	ne	1803^[124]	Kompenzace za Modenské vévodství ztracené po míru v Lunéville S povýšením Breisgavského lankrabství a Ortenavského panství na říšská vévodství r. 1801 (původně součást Předních Rakous) Po smrti vévody Ercola krátce (1803-05) spoluvláda habsbursko-lotrinské sekundogenitury a císaře Františka II.
107 Nasavsko-usingenské okněžněné hrabství	Nasavští (Walramova linie) Karel Vilém Nasavsko-Usingenský	4. srpna 1688 (Pro veškeré potomky) hrabě Walrad Nasavsko-Usingenský	Wetterauské hraběcí kolegium	Hornorýnský kraj	1816^[125]	Od 3. prosince 1784 s predikátem Durchlauchtigst-Hochgeboren
108 Nasavsko-weilburské okněžněné hrabství	Nasavští (Walramova linie) Fridrich Vilém Nasavsko-Weilburský	5. září 1737 (Pro veškeré potomky) hrabě Karel August Nasavsko-Weilburský	Wetterauské hraběcí kolegium	Hornorýnský kraj	1912^[126]	S predikátem Hochgeboren, od 3. prosince 1784 s predikátem Durchlauchtigst-Hochgeboren
109 Hrabství Sigmaringen a hrabství Veringen (personalista)	Hohenzollernové Anton Alois Hohenzollernsko-Sigmaringenský	28. března 1623 (Primogenitura, od 9. července 1692 pro veškeré potomky) hrabě Johann Hohenzollernsko-Sigmaringenský	Kolegium Švábských hrabat (personalista za okněžněné hrabství Hohenzollern)	Švábský kraj Hrabství Sigmaringen (1576–1623 kurie hrabat a pánů, 1623–1806 kurie knížat)	Ž	Hlas byl pojat jako hlas personalisty, neboť Veringen náležel pod rakouskou svrchovanost (součást Předních Rakous) a o říšskou bezprostřednost Sigmaringen vedli Hohenzollernové s Rakouskem vleklé soudní spory S predikáty Hochgeboren a von Gottes Gnaden (1623),^[60] od r. 1736 s predikátem Durchlaucht^[127]
114 Hrabství Waldeck	Waldeckové Friedrich Waldecký a Pyrmontský	6. ledna 1712 hrabě Friedrich Anton Ulrich z Waldecku a Pyrmontu^[128]	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (Hrabství Pyrmont)	Hornorýnský kraj Hrabství Waldeck (1500–1806, kurie hrabat a pánů) Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Pyrmont (1668–1806, kurie hrabat a pánů)	Ž	S možností vybrat si při nobilitaci r. 1712 zda chtějí knížecí titul primogeniturně či pro veškeré potomky (zvolena druhá možnost) S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[104]
115 Bezprostřední statky knížat Löwenstein-Wertheim	Löwenstein-Wertheim Dominik Konstantin von Löwenstein-Wertheim-Rosenberg	3. dubna 1711 (Primogenitura, od 8. ledna 1712 pro veškeré potomky) hrabě Maxmilian von Löwenstein-Wertheim-Rochefort	Kolegium Franckých hrabat	Francký kraj část Hrabství Wertheim (1500–1806, kurie hrabat a pánů); Kníže-personalista (1713–1806, kurie světských knížat)^[129]	Ž	S výslovným zákazem duchovní dráhy pro prvorozence pod sankcí ztráty knížecího titulu S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim
116 Hrabství Oettingen-Spielberg	Oettingenové Jan Alois (II.) von Oettingen-Spielberg	8. července 1734 (Primogenitura, od 19. prosince 1765 přenesení na bratra Franze Alberta a pro veškeré potomky) hrabě Alois von Oettingen-Spielberg	Kolegium Švábských hrabat	Švábský kraj Hrabství Oettingen (1731–1767, kurie hrabat a pánů, 1767–1806 kurie knížat)^[130]	Ž	S predikátem Hochgeboren
117 Hrabství Oettingen-Wallerstein	Oettingenové Ludvík Kraft von Oettingen-Wallrstein	5. března 1774 (pro veškeré potomky) hrabě Kraft Ernst von Oettingen-Wallerstein	Kolegium Švábských hrabat	Švábský kraj Hrabství Oettingen (1731–1767, kurie hrabat a pánů, 1767–1806 kurie knížat)^[130]	Ž	S predikátem Hochgeboren
118 Hrabství Solms-Braunfels	Solmsové Karl Ludwig von Solms-Braunfels	22. května 1742 (Pro veškeré potomky) hrabě Friedrich Wilhelm von Solms-Braunfels	Kolegium Wetterauských hrabat	Hornorýnský kraj	1970^[131]	S predikátem Hochgeboren
119 Knížectví Hohenlohe-Neuenstein	Hohenlohové Ludwig Friedrich von Hohenlohe-Neuenstein-Oehringen	7. ledna 1764 (Pro veškeré potomky) hrabě Johann Friedrich von Hohenlohe-Oehringen hrabě Ludwig von Hohenlohe-Langenburg hrabě Carl August von Hohenlohe-Kirchberg hrabata a spoluvládci Philipp Heinrich, Heinrich August a August Wilhelm von Hohenlohe-Ingelfingen	Kolegium Franckých hrabat	Francký kraj	1805 (H.-O.)^[132] Ž (H.-L.) 1861 (H.-K.)^[133] Ž (H.-I.)^[134]	Jednotlivé větve se původně měly v držbě hlasu střídat, po smrti posledního knížete Hohenlohe-Oehringen, Ludwiga Friedricha ale nárok na hlas přešel rodinnou dohodou na větev Langenburg S povýšením hrabství Hohenlohe-Neuenstein na knížectví 29. května 1772 S predikátem Hochgeboren od 29. května 1772
120 Knížectví Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst	Hohenlohové Karel Josef z Hohenlohe-Waldenburgu-Schlingfürstu	21. května 1744 (Pro veškeré potomky) hrabě Philipp Ernst von Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst	Kolegium Franckých hrabat	Francký kraj	Ž	S povýšením hrabství Hohenlohe-Waldenburg na knížectví 14. srpna 1757 S predikátem Hochgeboren
121 Knížectví Hohenlohe-Waldenburg-Bartenstein	Hohenlohové Ludwig Alois von Hohenlohe-Waldenburg-Bartenstein	21. května 1744 (Pro veškeré potomky)	Kolegium Franckých hrabat	Francký kraj	Ž	S povýšením hrabství Hohenlohe-Waldenburg na knížectví 14. srpna 1757 S predikátem Hochgeboren
122 Isenbursko-birsteinské hrabství	Isenburgové Wolfgang Ernst (II.) von Isenburg-Birstein	23. března 1744 (Pro veškeré potomky) hrabě Wolfgang Ernst (I.) von Isenburg-Birstein	Kolegium Wetterauských hrabat	Hornorýnský kraj	Ž	S predikátem Hochgeboren^[135]
123 Hrabství Rietberg	Kounicové Dominik Ondřej z Kounic-Rietbergu	5. ledna 1764 (Primogenitura)^[136] hrabě Václav Antonín z Kounic-Rietbergu	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat	Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Rietberg (1699/1758-1806 kurie hrabat a pánů, v kraji již od r. 1500)	1848^[137]	Knížecí titul vázán na držbu Rietbergu a moravského majorátu^[136] S predikátem Hochgeboren^[136]
124 Hrabství Reuß-Greiz	Reußové Heinrich XIII. von Reuß zu Greiz	12. května 1778 (Pro veškeré potomky) hrabě Heinrich XI. von Reuß zu Greiz^[138]	Kolegium Wetterauských hrabat	Hornosaský kraj	1927^[139]	S predikátem Hochgeboren^[138]
125 Knížectví Leiningen	Leiningenové Karl Friedrich von Leiningen-Dachsburg	3. července 1779 (Pro veškeré potomky) hrabě Karl Friedrich von Leiningen-Dachsburg^[140]			Ž	S predikátem Hochgeboren^[140]
126 Hrabství Edelstetten	de Ligne Charles Joseph de Ligne	20. března 1601 hrabě Lamoral de Ligne, kníže z Épinoy	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat	Dolnorýnsko-vestfálský kraj Hrabství Ligne (Fagnolles) (1786–1801, kurie hrabat a pánů)	Ž	Roku 1804 prodala knížata de Ligne Edelstetten Esterházyům
126 Okněžněné hrabství Edelstetten (povýšení resp. okněžnění 17. prosince 1804)^[141]	Esterházyové Mikuláš II. Esterházy z Galanty	23. května 1712 (Primogenitura, od 21. července 1783 pro veškeré potomky)^[141]	ne	ne	Ž	Edelstetten r. 1804 zakoupen od knížete de Ligne. Esterházyům tedy nebyl r. 1803 přislíben virilní hlas, ale čekatelské právo si zajistili koupí příslušného říšského panství S potvrzením titulu okněžněného hraběte a císařským dobrozdáním pro virilní hlas od 17. prosince 1804 První kníže byl nejprve od 7. července 1687 knížetem ad personam S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim (23. května 1712), od 21. července 1783 také s predikátem Euer Liebden^[141]
127 Knížectví Rheina-Wolbeck	Looz-Corswarem vévoda Joseph Arnaud de Looz-Corswarem	Knížecí titul pouze de facto pro hlavu rodu, jako panující kníže z Rheiny-Wolbecku. Na říšského knížete nikdo z rodu povýšen nebyl. Teprve s potvrzením vévodského titulu hlavě rodu v Nizozemí 10. ledna 1816 byl titul knížete, resp. prince a princezny (Prince/Prins) přiznán i mladším členům rodu.^[142]	ne	ne	1827^[143]	Rod byl odškodněn svrchovaným říšským knížectvím a virilním hlasem, ačkoli mírem v Lunéville neztratil žádné bezprostřední říšské léno (žádné také před r. 1803 nevlastnil).

Knížata s kuriálním hraběcím hlasem či s pouze krajským stavovstvím

Datum udělení knížecí hodnosti	Jméno prvního knížete, název knížectví či jiného bezprostředního území, event. jméno knížecího rodu	Říšské stavovství	Krajské stavovství	Typ udělení titulu	Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
1594 (14. března)	Mansfeldsko-vorderortské hrabství hrabě Petr Arnošt z Mansfeldu-Vorderortu-Friedeburgu	Kolegium Wetterauských hrabat (viz pozn.)	Hornosaský kraj (viz pozn.)	Pro veškeré potomky	1626^[144]	Celé Mansfeldské hrabství bylo již od r. 1579 v sekvestru (nucené správě) zástavních pánů: Magdeburského arcibiskupství a Saského kurfiřtství. I přes pozdější vyplacení již Mansfeld zůstal pod nadvládou těchto dvou států až do vymření celého rodu Mansfeldů r. 1780, krajské a říšské stavovství prakticky nevykonáváno, kvůli neustálému zpochybňování zástavních pánů. Prvnímu knížeti byl císařem Rudolfem II. přiznán i virilní hlas na říšském sněmu, k uvedení na knížecí lavici však nikdy nedošlo.
1619 (6. září) (diplom 16. září)^[145]	Hrabství Schaumburg a Holštýnsko-Pinneberg (titul: kníže na Schaumburgu a Holštýnsku-Pinnebergu, viz pozn.) hrabě Ernst zu Schauenburg und Holstein	Kolegium Vestfálsko-dolnorýnských hrabat ( hrabství Schauenburg)	Dolnosaský kraj ( Hrabství Holštýnsko-Pinneberg) Dolnorýnsko-vestfálský kraj ( Hrabství Schauenburg)	Pro veškeré potomky	1622^[145]	Kvůli protestům Dánska proti vztahování knížecího titulu na Holštýnsko-Pinnebersko (Dánsko a příbuzní krále z Oldenburského rodu drželi zbytek Holštýnska), což Dánsko vnímalo jako zásah do svých pravomocí, si kníže změnil titul na: hrabě ze Schaumburgu a Holštýnska-Pinnebergu, kníže Svaté říše římské Titul vyhasl již s prvním knížetem^[146]
1621 (23. června)^[147]	Panství Schellenberg kníže Karel z Lichtenštejna, vévoda opavský	ne	Švábský kraj (panství Schellenberg, personalista od 25. listopadu 1707,^[148] realista od r. 1708)^[111]	Pro veškeré potomky	1712^[149]	Od roku 1699 držel rod bezprostřední panství Schellenberg, r. 1712 přikoupil hrabství Vaduz. Na základě této držby a následného dědictví získala příbuzná Gundakarova větev rodu r. 1713, resp. 1723 virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu. Od r. 1711 s predikátem Illustrissimus^[150]
1674 (10. října)^[151]	Hrabství Oettingen-Oettingen hrabě Albrecht Ernst z Oettingen-Oettingen	Kolegium Švábských hrabat (Oettingenské hrabství)	Švábský kraj (Oettingenské hrabství)	Pro veškeré potomky	1731^[152]	V případě vymření povoleno povoleno přenesení titulu na rodovou linii některého z bratrů: Joachima, Ernsta či Christiana Augusta S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[151]
1688 (4. srpna)	Okněžněné hrabství Nasavsko-Idstein hrabě Jan Arnošt Nasavsko-Idsteinský	Kolegium Wetterauských hrabat	Hornorýnský kraj	Pro veškeré potomky	1721^[153]	Titul vyhasl již s prvním knížetem, který přežil své syny.^[153]
1691 (povýšení) 1709 (1. října) (veřejná proklamace a diplom)^[154]	Hrabství Mansfeld-Vorderort hrabě Jindřich František z Mansfeldu-Vorderortu-Heldrungenu, kníže z Fondi	Kolegium Wetterauských hrabat (viz pozn.)	Hornosaský kraj (viz pozn.)	Primogenitura	1780^[144]	S predikáty Hochgeboren a Unser lieber Oheim^[154]
1698 (10. října)^[155]	Panství Dettensee (19. listopadu 1698 povýšené na okněžněné hrabství)^[155] hrabě Hannibal Alphons Porcia	ne	Švábský kraj (kurie hrabat)	Primogenitura	1827	S intimací (potvrzením) knížecího titulu v habsburských dědičných zemích 10. října 1698.^[155]
1720 (27. října) (diplom nevydán, nobilitace trvale pozastavena) 1789 (5. listopadu) (obnova titulu s vydáním diplomu)^[156]	Hrabství Lippe hrabě Simon Heinrich z Lippe-Detmoldu (1720) hrabě Friedrich Wilhelm Leopold z Lippe-Detmoldu (1789)^[156]	Kolegium Dolnorýnských a vestfálských hrabat (Hrabství Lippe)	Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Hrabství Lippe)	Primogenitura (1720) Pro veškeré potomky (1789)^[156]	1905^[157]	Nobilitace z roku 1720 nebyla uvedena v platnost, protože Simon Heinrich nebyl schopen uhradit povyšovací taxu ani po jejím snížení na polovinu: 6 000 zl. Povýšení na knížete spolu s vydáním diplomu se tak protáhlo na 69 let a získal jej až vnuk Simona Heinricha. S predikátem Hochgeboren (1720 i 1789)^[156]
1742 (18. února)^[158]	Panství Gedern a polovina panství Ortenberg (části hrabství Königstein) hrabě Friedrich Carl zu Stolberg-Gedern	Kolegium Wetterauských hrabat (Gedernské hrabství a podíl na Panství Ortenberg)	Hornorýnský kraj (Gedernské hrabství a podíl na Panství Ortenberg)	Pro prvního knížete, sestru Augustu Marii a veškeré potomky knížete^[158]	1804^[159]	S predikátem Hochgeboren^[158]
1748 (25. května)^[160]	Hrabství Gleichen hrabě Franz von Hatzfeld-Gleichen, kníže z Trachenbergu	Kolegium Franckých hrabat (Hrabství Gleichen)	Francký kraj (Hrabství Gleichen)	Primogenitura	1794^[161]	S predikátem Hochgeboren^[160]
1763 (29. prosince)^[162]	Hrabství Rieneck a podíl na panství Limpurg-Speckfeld knížata Colloredo-Mannsfeld kníže Rudolf Colloredo, hrabě z Wallsee	Kolegium Franckých hrabat ( Hrabství Rieneck, 1803-06) Kolegium Švábských hrabat (kuriální podíl na Panství Limpurg-Speckfeld, 1804-1806)	Francký kraj (Hrabství Rieneck, 1803-06) Švábský kraj (kuriální podíl na Panství Limpurg-Speckfeld, 1804-06)	Primogenitura	Ž	Rod Colloredů se 26. února 1789 sňatkem spojil s vymírajícími Mansfeldy, spojeny taktéž jména a erby. Pouze mužská primogenitura, dcera by v případě vymření Colloredů titul nedědila Se zákazem duchovního povolání pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecí hodnosti S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim und Fürst^[162]
1763 (30. prosince)^[163]	kníže Jan Josef Khevenhüller-Metsch	Kolegium Švábských hrabat (personalista)	ne	Primogenitura	Ž	S predikáty Hochgeboren a des Heiligen römischen Reiches lieber Oheim^[163]
1765 (18. listopadu)^[164]	kníže Jiří Adam ze Starhembergu	Kolegium Franckých hrabat (personalista)	ne	Primogenitura	Ž	S predikátem Hochgeboren^[164]
1784 (22. května)^[165]	Dolní hrabství Wied hrabě Johann Friedrich Wied z Neuwiedu			Pro veškeré potomky	Ž	S predikátem Hochgeboren^[165]
1789 (19. prosince)^[166]	Panství Bretzenheim hrabě Karl August von Haydeck (titul kníže z a na Bretzenheimu)	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských prelátů (panství Bretzenheim, nepřijat)	Dolnorýnsko-vestfálský kraj (panství Bretzenheim)	Pro veškeré potomky	1863^[167]	S predikátem Hochgeboren^[166]
1790 (9. října)^[168]	hrabě Otto Karl Friedrich Schönburg-Waldenburg	Kolegium Wetterauských hrabat (tzv. Schönburská recesní panství)	Hornosaský kraj (tzv. Schönburská recesní panství)	Pro veškeré potomky	Ž	Kníže držel sice říšskostavovská, ale již nikoli říšsky bezprostřední panství. V roce 1740 byla schönburská panství pod Krušnými horami mediatizována Saskem. Na základě recesu (dohody) si však panství udržela velkou míru autonomie a ani jejich dosavadní říšské stavovství nebylo ztrátou bezprostřednosti ohroženo. Povýšení jedné větve Schönburgů na knížata bylo diplomatickým "políčkem" císaře Leopolda II. vůči Sasku a projev císařského nesouhlasu s dávnou mediatizací. S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[168]
1790 (9. října)^[169]	hrabě Franz Xaver Orsini-Rosenberg	Kolegium Franckých hrabat (personalista)	ne	Primogenitura	Ž	Pro bezdětnost již starého knížete bylo zároveň s udělením titulu stanoveno následnictví v linii jeho bratrance Vincenta Se zákazem duchovní kariéry pro prvorozené syny pod trestem ztráty knížecího titulu S predikátem Hochgeboren^[169]
1790 (11. října)^[138] 1806 (5. července)^[170]	Hrabství Reuss-Lobenstein postupně dvě kreace knížecího titulu: hrabě Heinrich XXXV. Reuss-Lobenstein (1790) hrabě Heinrich LIV. Reuss-Lobenstein (1806)	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Reuss-Lobenstein)	Hornosaský kraj (Hrabství Reuss-Lobenstein)	Primogenitura (1790)^[138] Pro veškeré potomky (1806)	1805 (kreace z r. 1790)^[171] 1824 (kreace z r. 1806)^[171]	Heinrich LIV. nastoupil po bezdětném strýci Heinrichovi XXXV., který navíc předčasně abdikoval Heinrich LIV. byl posledním knížetem v linii Reuss-Lobenstein, po jeho smrti knížectví (člen Německého spolku) připadlo příbuzným knížatům z Reuss-Ebersdorfu) S predikátem Hochgeboren (1806)^[170]
1791 (22. července)^[165]	Horní hrabství Wied, Panství Runkel a Hrabství Kriechingen hrabě Christian Ludwig Wied z Runkelu		Dolnorýnsko-vestfálský kraj (Horní hrabství Wied) Hornorýnský kraj (hrabství Kriechingen)	Pro veškeré potomky	1824^[172]	S predikátem Hochgeboren^[165]
1792 (14. července)^[173]	Hrabství Hohensolms a Lich hrabě Carl zu Solms-Lich und Hohensolms	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Hohensolms a Lich)	Hornorýnský kraj (Hrabství Hohensolms a Lich)	Pro veškeré potomky	Ž	S predikáty Hochgeboren a Lieber Oheim^[173]
1792 (4. září)^[128]	Hrabství Wittgenstein-Berleburg hrabě Christian zu Sayn-Wittgenstein-Berleburg	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Wittgenstein-Berleburg)	Hornorýnský kraj (Hrabství Wittgenstein-Berleburg)	Pro veškeré potomky	Ž	S predikátem Hochgeboren^[128]
1801 (20. června) 1805 (18. května)^[128]	Hrabství Wittgenstein-Wittgenstein hrabata Franz Karl a Wilhelm Ludwig zu Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, bratři (1801) a jejich bratr Johann Franz (1805)^[128]	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Wittgenstein-Wittgenstein)	Hornorýnský kraj (Hrabství Wittgenstein-Wittgenstein)	Pro veškeré potomky	1948^[174]	S predikátem Hochgeboren^[128]
1803 (21. března)	Hrabství Wurzach (nově podíl na společném Knížectví Waldburg) hrabě Eberhard von Waldburg-Zeil-Wurzach	Kolegium švábských hrabat (podíl na Knížectví Waldburg)	Švábský kraj (podíl na Knížectví Waldburg)	Primogenitura	1903^[175]	S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104] S predikátem Hochgeboren^[176]
1803 (21. března)	Hrabství Zeil-Trauchburg (nově podíl na společném Knížectví Waldburg) hrabě Maxmilian Wunibald von Waldburg-Zeil-Trauchburg	Kolegium švábských hrabat (podíl na Knížectví Waldburg)	Švábský kraj (podíl na Knížectví Waldburg)	Primogenitura	Ž	S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104] S predikátem Hochgeboren^[177]
1803 (21. března)	Hrabství Waldburg-Waldsee (nově podíl na společném Knížectví Waldburg) hrabě Joseph Anton von Waldburg-Wolfegg-Waldsee	Kolegium švábských hrabat (podíl na Knížectví Waldburg)	Švábský kraj (podíl na Knížectví Waldburg)	Primogenitura	Ž	S povýšením všech bezprostředních statků všech tří rodových větví Waldburgů na říšské knížectví se jménem Waldburg^[104] S predikátem Hochgeboren^[178]
1803 (30. června)^[179]	Knížectví Ochsenhausen hrabě Franz Georg Metternich-Winneburg (titul kníže Metternich zu Ochsenhausen)	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (Knížectví Ochsenhausen)	Švábský kraj (Knížectví Ochsenhausen)	Primogenitura	1992^[180]	Sekularizované okněžněné opatství Ochsenhausen bylo rodu předáno Závěrečným říšským recesem 25. března 1803, zároveň s udělením knížecího titulu prohlášeno říšským knížectvím K Ochsenhausenu se měl původně vázat virilní hlas v knížecí radě, císařské dobrozdání vydáno současně s udělením titulu, ovšem hlas nebyl ani vytvořen, takže k uvedení knížete na sněm nikdy nedošlo S predikátem Hochgeboren^[179]
1803 (1. srpna)^[181]	Knížectví Babenhausen hrabě Anselm Maria Fugger-Babenhausen	Kolegium Švábských hrabat (Knížectví Babenhausen)	Švábský kraj (Knížectví Babenhausen)	Primogenitura	Ž	S povýšením bezprostředních panství Babenhausen, Boos a Kettrehausen na říšské knížectví se jménem Babenhausen^[181] Původně se uvažovalo i o virilním hlasu v radě říšských knížat, tyto plány však pro brzký zánik říše již nebyly realizovány Pouze mužská primogenitura, v případě vymření po meči titul nepřecházel na dceru, také se zákazem přijetí duchovního stavu pro následníka pod hrozbou ztráty knížecího titulu.^[181] S predikátem Hochgeboren^[181]
1803 (10. prosince)^[182]	Okněžněné purkrabství Winterrieden hrabě Prosper Ludvík ze Sinzendorfu	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (Okněžněné) purkrabství Winterrieden, 1803-06)	ne	Primogenitura	1822^[183]	Ves Winterrieden ve Švábsku získána po Závěrečném říšském recesu 25. března 1803 a tehdy také prohlášena říšským purkrabstvím, 17. prosince 1803 povýšena na purkrabství okněžněné^[184] Titul vyhasl již s prvním knížetem
1804 (7. ledna)^[185]	Knížectví Krautheim a Panství Gerlachsheim kníže Salm-Reifferscheidt-Krautheim starohrabě Franz Wilhelm zu Salm-Reifferscheidt-Bedburg	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (Knížectví Krautheim)	ne	Primogenitura	1958^[186]	Panství Krautheim získané Závěrečným říšským recesem 25. března 1803 a přikoupené sousední panství Gerlachsheim povýšeny císařem na Knížectví Krautheim zároveň s udělením knížecího titulu S potvrzením již dříve uděleného a užívaného predikátu Hochgeboren^[185]
1804 (24. května)	Knížectví Windisch-Graetz hrabě Alfred Windisch-Graetz	Kolegium Švábských hrabat (Knížectví Windisch-Graetz, 1804-06), Kolegium Franckých hrabat (Personalista, 28. ledna 1684–1806)	Švábský kraj (Knížectví Windisch-Graetz)	Primogenitura	Ž	Zakoupené říšsko-stavovské hrabství Egglofs (člen Švábského kolegia) a sousední rytířské zboží Siggen povýšena zvláštní císařskou milostí 14. června 1804 na knížectví s rodovým jménem Windisch-Graetz S predikátem Hochgeboren
1805 (12. ledna)^[187]	Okněžněné hrabství Umpfenbach hrabě Ferdinand zu Trauttmansdorff-Weinsberg	Kolegium Franckých hrabat (okněžněné hrabství Umpfenbach, 1805-06)		Primogenitura	Ž	Ves Umpfenbach u Miltenbergu ve Frankách zakoupena 6. ledna 1805 jako rytířské zboží a 12. ledna zároveň s knížecím titulem povýšena na okněžněné hrabství S predikátem Hochgeboren^[187]
1806 (9. dubna)^[188]	Hrabství Reuss-Schleiz hrabě Heinrich LXII. Reuss-Schleiz	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Reuss-Schleiz)	Hornosaský kraj (Hrabství Reuss-Schleiz)	Pro veškeré potomky	Ž	S predikátem Hochgeboren^[188]
1806 (9. dubna)^[170]	Hrabství Reuss-Ebersdorf hrabě Heinrich LI. Reuss-Ebersdorf	Kolegium Wetterauských hrabat (Hrabství Reuss-Ebersdorf)	Hornosaský kraj (Hrabství Reuss-Ebersdorf)	Pro veškeré potomky	1853^[189]	S predikátem Hochgeboren^[170]

Italská panující říšská knížata

Světská knížata panující v italské části říše nepatřila (s výjimkou Savojska) nikdy mezi říšské stavy nenáležela a neúčastnila se říšských sněmů ani nepatřila k žádnému z říšských krajů. Panujících knížat bez stavovských práv sice bylo v říše více (viz kapitola Titulární říšská knížata), ale pouze v Itálii tato knížata početně převažovala. Pro jejich status tak nebylo rozhodující pořadí na říšském sněmu, ale stáří knížecího titulu, velikost jejich léna a urozenost rodu. Italská knížectví, která zanikla před počátkem 16. století jsou uvedena v seznamu nejstarších říšských knížat (viz výše).

Italská vévodství a knížectví

Tak jako v německé části Svaté říše také v Itálii panovala knížata nad vévodstvími i knížectvími, případně také nad markrabstvími. Markrabství, jejíž panovníci získali od císaře knížecí titul již ve středověku či v 16. století, byla považována, tak jako v Německu, za plně rovnocenná knížectvím a nemusela tedy již být zvlášť okněžněna. Bývala ale později povýšena na vévodství.

Datum povýšení země na knížectví či vévodství	Název knížectví či léna	Jméno knížecího rodu či rodů a jméno prvního knížete	Datum povýšení do knížecího stavu, jméno prvního knížete a typ udělení titulu	Zánik knížectví	Vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
1356 (viz poznámky)	Montferratské markrabství (od r. 1574 vévodství)	Palaiologové (1305–1566) Gonzagové (1566–1708)	1356/Jan I. z Montferratu, pán Asti/Pro veškeré potomky Vilém I., vévoda z Mantovy/Titul neudělen, ale zděděn	1708	1533 1708	Není jisté, od kdy panovníci Montferratu patřili mezi říšská knížata. Jako potomci byzantských císařů měli knížecí status zaručený. Již roku 1191 byl markrabí Konrád z dynastie Aleramitů označen v císařské listině za knížete. Od roku 1356 patří markrabím knížecí hodnost již trvale.^[190]
1396 (22. října)^[191]	Milánské vévodství	Viscontiové (1311–1447) Sforzové (1450–1499; 1500; 1512–1515; 1521–1535) Valois-Orléans/francouzská Koruna (1499–1500; 1500–1512; 1515–1521) Španělští Habsburkové (1535–1700) Rakouští Habsburkové (1714–1797/1801)	22. října 1396/Gian Galeazzo Visconti, pán v Miláně, Veroně, Cremogně, Bologni, Parmě etc./Pro veškeré potomky Francesco I. Sforza/Titul zděděn, neudělen Ludvík XII., král Francie/Titul vydobyt, neudělen Karel V., římský král, král španělský etc./Titul neudělen, spadlé říšské léno Karel VI., římský císař, král španělský, apoštolský král uherský etc./Titul zděděn a vydobyt, neudělen			Související informace naleznete také v článku Seznam milánských vládců.
1433 (22. září)^[192]	Mantovské markrabství (od 8. dubna 1530 vévodství)^[193]	Gonzagové (1328–1708) Rakouští Habsburkové (1708–1797/1801)	6. května 1432^[192] Giovanni Francesco Gonzaga di Mantova	1745^[194]	1627/1708^[195]
1452 (18. května)	Vévodství Modena a Reggio	Estenští	18. května 1452 (vévoda) Borso d'Este Pro veškeré potomky	1796	1803^[124]	S predikátem Altezza serenissima od 5. května 1695^[196]
1532 (březen)	Florentské vévodství (od r. 1569/1576 Toskánské velkovévodství)	Medicejští (1434–1737) Lotrinští (1737–1765) Habsburk-Lotrinští (1765–1797/1801)	březen 1532/Alessandro de´ Medici (1. vévoda); 26. ledna 1576/František I. (2./1. velkovévoda) císař František I. Štěpán/Titul neudělen, diplomaticky získán císař Josef II./Titul zděděn, neudělen	1860	1737 (Med.)^[197] 1780 Ž	Papež Pius V. povýšil dne 27. srpna 1569 Florentské vévodství a několik přilehlých území na první velkovévodství v historii, z říšského právního hlediska titul velkovévody přiznán císařem Maxmiliánem II. 26. ledna 1576^[198] S predikátem Altezza serenissima v mužské primogenituře vládců od 27. září 1628^[199] a s predikáty Altezza reale v mužské primogenituře vládců a Altezza serenissima pro ostatní členy rodu od r. 1699^[200]
1551	Knížectví Borgoria di Val di Taro (součást tzv. Stato Landi)	Landiové Doria-Landi	1551 Don Agostino Landi, markýz z Bardi, hrabě z Compiana a Val di Taro 1679 Don Andrea (III.) Doria-Landi	1682	1633 (Landiové po meči) 1679 (Landiové po přeslici) Ž (Doria-Landiové)	Sňatkem Marie Polixeny, dcery Federica II., posledního knížete z rodu Landiů přechází rodové domény na rod Doria, který přijal též jméno Landi Roku 1682 se celé Stato Landi stává součástí Parmského a Piacenzského vévodství
1568 (23. srpna)^[201]	Knížectví Massa a markrabství Carrara (od 5. května 1664 vévodství M. a knížectví C.)	Cybo-Malaspina Estenští	23. srpna 1568 (kníže) Alberico I. Cybo-Malaspina, markýz z Massy a pán Carrary, Monety a Lavanzy (1. kníže) Primogenitura 5. května 1664 (vévoda) Alberico II. Cybo-Malaspina, kníže z Massy, markýz z Carrary, pán Monety a Lavanzy (1. vévoda) Pro veškeré potomky^[201]	1796	1731 (Cybo-malaspina po meči) 1790 (Cybo-Malaspina po přeslici)^[202] 1803 (Estenští)	S predikátem Illustrissimus ad personam od 30. října 1621 a v primogenituře vládců od 7. února 1625^[201]
1574 (25. července)	Knížectví Sabbioneta (od 18. května 1577 vévodství)^[193]	Gonzagové Carafové del Mara Guzmán (viz pozn)	25. července 1574 Don Vespasiano Gonzaga-Colonna, markýz ze Sabbionetynavarrský a valencijský místokrál 13. února 1616 Luigi Carafa de Mara, kníže ze Stigliano a vévoda z Mondragone (jen spoluvládce, skutečnou vládkyní manželka Isabella Carafa, rozená Gonzaga)	1644	1591/1637 (Gonzagové) 1638/1644 (Carafa)	S tituly markýz z Hostigliano a hrabě z Retigno (1577) a s predikátem Ilustrissimus (1574), potvrzenými 13. února 1616 také Carafům Dcera Luigiho Carafy a Isabelly Gonzagy, Anna, provdaná za neapolského místokrále Ramira Núñeze de Guzmán, markýze del Toral a vévody de Medína de las Torres, byla sabbionetskou poslední vládkyní. Její muž nebyl uznán spoluvládcem a jejich synovi nebyl přiznán vévodský titul. Po Annině smrti r. 1644 připadlo vévodství Milánsku.
1591	Knížectví Bozzolo	Gonzagové	Pirro II. Gonzaga, pán z Bozzolo	1703	1668	Sňatkem dcery druhého knížete připadlo Bozzolo r. 1703 guastallské linii Gonzagů a stalo se součástí Guastallského vévodství Od roku 1593 taktéž říšský hrabě z Pomponesco Od 7. května 1637 s formálním (prázdným) titulem "kníže ze Sabbionety" a predikátem Caritas Tua, od 28. července 1642 též s predikátem Illustrissimus a od 2. ledna 1644 s právem vítat císaře s nepokrytou hlavou^[193]
1594 (7. února)^[203]	Knížectví Piombino	Appiani Rakouští Habsburkové (1603-11, z titulu císaře a dočasného správce) Španělští Habsburkové (1628-34) Ludovisi Boncompagni-Ludovisi	7. února 1594 Jaccoppo Appiani di Piombino Pro veškeré potomky	1797	1603 (Appiani d. P. po meči)^[204] 1628 (Appiani di P. po přeslici) 1733 (Ludovisi) Ž (Bonc.-L.)	Spolu s povýšením sousedního panství Populonia na markrabství (markýz)^[203] V případě Appianiů titul vyhasl v mužské linii již s prvním knížetem
1596	Knížectví Mirandola (od 16. února 1617 vévodství)^[205]	Pico della Mirandola	1596 - Federico II. Pico della Mirandola, hrabě z Mirandoly a Concordie (1. kníže) 16. února 1617 - Alessandro I. Pico della Mirandola, kníže z Mirandoly a markýz z Concordie (1. vévoda) Pro veškeré potomky (1596 i 1617)	1708	1708^[206]	Titul z r. 1596 udělen spolu s povýšením sousedního hrabství Concordia na markrabství (markýz) Po vymření vládnoucího rodu Pico přešlo vévodství i titul na rod Este, resp. na vládce Modenského vévodství, od nich poté na Habsburk-Lotrinky. Posledním panujícím vévodou z Mirandoly byl do r. 1859 arcivévoda František Modenský. Vévodství jako samostatná správní jednotka však zaniklo hned r. 1708. S predikátem Illustrissimus uděleným při povýšení na vévodu r. 1617^[205]
1612 (23. října)^[193]	Knížectví Castiglione	Gonzagové	6. května 1432 - Giovanni Francesco Gonzaga (1. kníže Gonzaga)^[192] - kníže Ferrante Gonzaga, markýz z Castiglione (1. kníže z Castiglione)^[193] Pro veškeré potomky
1616 (13. února)^[207]	Knížectví Correggio	Páni z Correggio	hrabě Siro di Correggio	1634	Ž	Knížectví je císařskou komorou pro dluhy zkonfiskováno a roku 1635 přičleněno k Modenskému vévodství
1621 (2. července)	Vévodství Guastalla	Gonzagové-Guastalla Gonzagové de Nevers	Ferdinando II.	1746	1746	Roku 1746, po vymření vládnoucího rodu, připadlo vévodství habsburské monarchii a tvořilo jeden celek s Milánským vévodstvím
1622 (17. září)^[208]	Knížectví Misocco	Trivulziové	17. září 1622 - Theodore Trivulzio, pán na Misocco a Misolcio Primogenitura^[208]	1767		Misocco se dnes (2018) nazývá Mesocco a leží ve švýcarském kantonu Graubünden S predikátem Ilustrissimus ad personam již od 24. ledna 1621 (před udělením knížecího titulu) a se stejným predikátem dědičně a s povýšením vzdáleného milánského panství Retegno na baronii od 2. ledna 1654^[208] Po smrti knížete Antonia Teodora knížecí titul a vláda přeneseny císařským privilegiem z 24. dubna 1679 na bratrance Antonia Cajetana.^[208]
1685 (12. května)	Knížectví Scavolino	rod Bascio, páni z Carpegni	12. května 1685 Ulrico, hrabě z Carpegni	po r. 1819		Vzniklo povýšením říšského hrabství Carpegna Knížecí erb nebyl nikdy udělen
1696 (8. srpna)^[209]	Knížectví Vergagni	Spinolové	8. srpna 1696 Giovanni Baptista Spinola, markýz z Vergagni Primogenitura (mužská i ženská)^[209]	1707	1712^[210]^[182]	Giovanni Spinola, první a poslední kníže z Vergagni, byl odsouzen za velezradu na císaři, tzv. fellonii, a knížectví po jeho zkonfiskování připadlo jako říšské léno Janovské republice^[211]
1702 (6. října)^[212]	Knížectví Monte Santa Maria	Bourboni del Monte Santa maria	6. října 1702 Giovanni Mateo de Bourbon, markýz del Monte Santa Maria Mužská primogenitura	1797 (krátce obnoveno 1814-15)	Ž^[213]	S povýšením markrabství Monte Santa Maria na knížectví^[212] Vládnoucí rod je snad příbuzný s francouzskými Bourbony, příbuzenství ale nelze doložit
1709 (4. srpna)^[214]	Knížectví Soragna	Meli-Lupi	4. srpna 1709 Giovanni Paolo Maria di Meli-Lupi, markýz di Soragna Primogenitura^[214]	1791	Ž	S povýšením Markrabství Soragna na knížectví S právem v případě vymření přenést na postranní linii rodu (stalo se po smrti 1. knížete přenesením na bratra Niccola dne 9. května 1731^[214] 3. knížetem se stal Niccolův mladší syn Diofebo (starší syn Gianbattista podepsal renunciaci).^[215] Císařské potvrzení přenesení titulu až pro Gianbattistova syna a 4. knížete Guida dne 6. dubna 1772.^[214] S predikáty Illustrissimus, Carissimus a Consanguine dilecti^[214]
1747	Knížectví San Martino in Rio	Estenští	20. března 1623 Carlo Filiberto de Este, markýz d'San Martino in Rio Primogenitura^[216]	1752	1752^[217]	Titul r. 1623 udělen s garancí přenesení na příbuzného Sigismonda d'Este, markýze di Lancea a jeho potomky v případě, že Carlo Filiberto zemře bez potomků^[216] R. 1747 povýšeno markrabství San Martino in Rio na knížectví Po vymření rodu se knížectví stalo součástí Modenského vévodství
1760 (13. května)^[218]	Knížectví Torriglia	Doria-Pamphilli-Landi	13. května 1760 Don Giovanni Andrea (IV.) Doria-Pamphilli-Landi, kníže z Melfi, markýz z Torriglie a San Stephana Primogenitura (viz pozn.)^[218]	1797	Ž	Se spojením markrabství (markýz) Torriglia a San Stephano Vallis Avanti v říšské knížectví Torriglia^[218] V případě vymření rodu po meči se San Stephano vrací do majetku říše a Torriglia je opět "degradována" na markrabství s možností dědění v ženské linii, knížecí titul zaniká^[218] S predikáty Illustrissimus a Consanguine dilecti^[218]

Italská knížecí léna bez knížecího statusu

V Itálii, tak jako v Německu, držela některá říšská knížata bezprostřední léno, které nemělo udělen status knížectví. Šlo zpravidla o markrabství vzniklá v raném novověku.

Název říšského bezprostředního léna	Jméno knížecího rodu či rodů	Datum povýšení do knížecího stavu, jméno prvního knížete a typ udělení titulu	Konec říšské bezprostřednosti	Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
Markrabství Finale	Del Carreto	mezi lety 1564 a 1566 Alphonso, markýz ze Savony, Clavesany a Finale	1702	1602	V době povýšení na knížete bylo markrabství obsazeno Janovem a Francií, říšskou bezprostřednost tohoto říšského léna se podařilo obnovit až španělským vojskům roku 1571. Po častém vojenském obsazování země zemřel první kníže bezdětný ve španělském exilu. Titul vyhasl již s prvním knížetem V l. 1602–1702 byli markýzi z Finale španělští králové, poté přešla země, formálně jako říšské léno do rukou Janovské republiky. Ve svazku s ní země zůstala až do zániku říše Od 4. 5. 1565 s právem sjednotit erb finalských Carretů se znakem Saského vévodství^[219]
Markýzství Vescovado	Gonzagové	1. března 1593 (kníže a markýz z Vescovado) kníže Carlo Gonzaga, pán z Vescovado Pro veškeré potomky^[193]	1797	Ž	Již první kníže patřil k potomkům knížete Giovanniho Francesca (knížecí titul získal r. 1432, viz výše) a byl tedy od narození knížetem. Přesto obdržel ještě výslovný titul knížete z Vescovada (dnešní Vescovato), aniž by samo Vescovado bylo povýšeno na knížectví S predikáty Illustrissimus, Consanguine dilecti a Caritas Tua od 17. května 1743 (diplom 4. srpna 1746)^[193]
Markýzství Crevacuore	Ferrero di Fieschi	13. srpna 1598 Francesco Filiberto, markýz z Masserana a Crevacuore, hrabě z Lavagni Pro veškeré potomky	1767	1833	Titul udělen v podobě kníže z Masserana, markýz z Crevacuore 20. března 1767 bylo markrabství prodáno Savojsku
Markýzství Fosdinovo, Granolo a Licciano Grandi	Malaspina di Fosdinovo	5. května 1693 Carlo Malaspina, markýz z Fosdinovo Pro veškeré potomky^[220]	1797	Ž^[221]

V letech 1623–1747 také markrabství San Martino in Rio (viz výše)

Titulární říšská knížata

Nepravá říšská knížata

Císař Karel VII. Bavorský, který trůnu dosáhl jen díky finanční a vojenské pomoci Francie, a který vedl proti Marii Terezii válku o dědictví rakouské, přislíbil krátce po své frankfurtské korunovaci (24. ledna 1742) pruskému králi Bedřichu II. Velikému, že veškeré šlechtické tituly, které pruský král již udělil či v době Karlovy císařské vlády ještě udělí svým vlastním poddaným, budou automaticky uznány jako tituly říšské. To se týkalo i titulů knížecích.^[222] Od nástupu Františka I. na říšský trůn (13. září 1745) toto již nadále nebylo uznáváno a i říšská platnost titulů vydaných v Prusku před Františkovým nástupem je v následujících letech až do zániku říše sporná.

Knížecí erb	Datum udělení	Jméno knížecího rodu a prvního knížete,	Říšské bezprostřední území	Typ udělení titulu	Říšské stavovství (dosavadní)	Krajské stavovství (dosavadní)	Vymření rodu či vyhasnutí knížecího titulu	poznámka
	1741 (6. listopadu)^[223]	Hatzfeldové hrabě Franz von Hatzfeld-Gleichen	Hrabství Gleichen	Primogenitura	Kolegium Franckých hrabat (Gleichen)	Hornosaský kraj (Gleichen)	1794	S povýšením slezského stavovského panství Trachenberg na knížectví 25. května 1748 získal kníže dodatečně také říšský knížecí titul

Snahy a pokusy o říšskou knížecí hodnost

V historii Svaté říše římské lze najít řadu příkladů, kdy neuspěla snaha o vytvoření nového virilního knížecího hlasu na říšském sněmu nebo kdy naopak vyznamenaný odmítl přijmout knížecí titul. Proces získání říšského stavovství byl náročnou a zdlouhavou procedurou, vyžadující konsensus nebo alespoň většinové rozhodnutí celého říšského sněmu. Partikulární zájmy proto často neuspěly proti tlaku ostatních stavů nebo císaře. Říšské knížecí tituly bývaly odmítány nejčastěji z důvodu finanční náročnosti, jakou představovala povinnost svůj nový titul náležitě reprezentovat. Mnozí proto raději setrvali ve svém dosavadním stavu. Rovněž pokud hrozilo, že rod vymře po meči, výrazně klesala ochota jeho členů přijmout vyšší společenský stav.

Říšská knížectví vytvořená roku 1803

Náhradní knížectví

Číslo hlasu	Název knížectví	Vznik knížectví	Dynastie a První kníže	Zánik knížectví	Poznámka
82	Vévodství Arenberg-Meppen	1803 (25. března)	Arenbergové - vévoda Ludvík Engelbert z Arenbergu	1811	Náhrada za Arenberské vévodství v kraji Eifel ztracené mírem v Lunéville
86 a 110	Salmské knížectví a kondominium	1803 (25. března)	Salm-Salmové - kníže Konstantin Alexandr Salm-Salm, vévoda z Hoogstraeten Salm-Kyrburgové - kníže Fridrich Ota Salm-Kyrburg	1811	Knížectví nahradilo bývalé okněžněné hrabství Horní Salm odstoupené po míru v Lunéville Francii. Pojily se s ním dva virilní hlasy, z nichž druhý nově patřil Salm-Kyrburgům, takže každý z obou rodů měl nyní plný vlastní a nedělený virilní hlas. Vytvořeno z části sekularizovaného Münsterského biskupského (Horního) knížectví
87	Panství Neu Ravensburg	1803 (25. března)	Ditrichštejnové - kníže Jan Baptist Karel z Ditrichštejna	1806	Neu Ravensburg nahradil Panství Tarasp odstoupené v rámci náhrad r. 1802 Helvétské republice Stejně jako nad Taraspem byla i nad Neu Ravensburgem ustavena lenní svrchovanost Rakouska

Nová knížectví

Číslo hlasu	Název knížectví	Vznik knížectví	Dynastie a První kníže	Krajské stavovství	Zánik knížectví	Poznámka
3	Vévodství Štýrské	1180 (18. září)^[20]	Habsburkové-Lotrinští - císař František II.	ne	1918
5	Salcburské vévodství a kurfiřtství	1803 (25. února)	Habsbursko-Lotrinští - kurfiřt Ferdinand III. Toskánský	Rakouský kraj (od 25. března 1803, předtím Bavorský kraj)	1918	Vzniklo ze sekularizovaného arcibiskupského knížectví Šlo o náhradu za Toskánské velkovévodství, odstoupené dohodami z Campo-Formio a Lunéville Francii. Toskánsko ale nikdy ve své historii nezasedalo na říšském sněmu. Salcbursko bylo zastoupené zároveň v kurii kurfiřtů i v kurii říšských knížat.
6	Dolnobavorské vévodství	jako Bavorsko od vzniku říše, vznik hlasu 1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián IV. Josef		1918
8	Falcko-Sulzbašské knížectví	1660 (12. března)^[28]	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián IV. Josef		1918	Císařské dobrozdání (Willenbrief) i souhlas kurfiřtů pro hlas a místo v říšské knížecí radě vydány opakovaně 12. března 1660^[28] a 28. září 1663,^[31] pro odpor říšských stavů ale k přijetí tehdejší samostatné linie falcko-sulzbašských Wittelsbachů (oddělila se od linie Falc-Neuburg v osobě falckraběte Christiana Augusta r. 1656, r. 1742 zdědila Falc-Neuburg a kurfiřtský hlas, vyhasla r. 1799) nedošlo. S predikátem Durchlaucht ad personam pro falckraběte Christiana Augusta od 12. března 1660 a v primogenituře vládců pro celou linii Falc-Sulzbach od 5. února 1707.^[28]
13	Míšeňské markrabství	965	Wettinové - kurfiřt Bedřich August III.		1918
14	Vévodství Berg	1380 (24. května)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský Muratové - Joachim Murat		1918
15	Würzburské knížectví	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský		1806	Vzniklo ze sekularizovaného Würzburského biskupského knížectví
16	Korutanské vévodství	976	Habsburkové-Lotrinští - císař František II.		1918
17	Knížectví Eichstätt	1803 (25. února)	Habsburkové-Lotrinští - kurfiřt Ferdinand III. Toskánský Wittelsbachové - král Maxmilián I. Josef Bavorský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Eichstättského biskupského knížectví
19	Knížectví Bruchsal	1803 (25. února)	Bádenští - kurfiřt Karel Fridrich Bádenský		1918	Vzniklo z části Špýrského biskupského knížectví ležící na pravém břehu Rýna
21	Knížectví Ettenheim	1803 (25. února)	Bádenští - kurfiřt Karel Fridrich Bádenský		1918	Vzniklo z části Štrasburského biskupského knížectví ležící na pravém břehu Rýna
23	Kostnické knížectví	1803 (25. února)	Bádenští - kurfiřt Karel Fridrich Bádenský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Kostnického biskupského knížectví
25	Augsburské knížectví	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef bavorský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Augsburského knížecího biskupství
27	Hildesheimské knížectví	1803 (25. února)	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Hildesheimského knížecího biskupství
29	Paderbornské knížectví	1803 (25. února)	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Paderbornského biskupského knížectví
31	Knížectví Freising	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián IV. Josef Bavorský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Freisinského biskupského knížectví
33	Durynské lankrabství	1131	Wettinové - kurfiřt Fridrich August III. Saský	ne	1918	Územně se krylo se saským administrativním Durynským krajem (Thüringischer Kreis)
35	Pasovské knížectví	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Pasovského biskupského knížectví
37	Tridentské knížectví	1803 (25. února)	Habsburkové-Lotrinští - císař františek II.		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Tridentského biskupského knížectví
39	Brixenské knížectví	1803 (25. února)	Habsburkové-Lotrinští - císař františek II.		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Brixenského biskupského knížectví
41	Basilejský kníže (personalista)	1803 (25. února)	Habsburkové-Lotrinští - císař františek II.	ne	1806
43	Vévodství Teck	1187 (1. zmínka)^[224]	Württemberští - kurfiřt Fridrich II.		1918
45	Knížectví Osnabrück	1803 (25. února)	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský		1918	Vytvořeno ze sekularizovaného Osnabrückého biskupského knížectví
47	Münsterské knížectví	1803 (25. února)	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský		1918	Vytvořeno z části sekularizovaného Münsterského biskupského (Horního) knížectví
49	Lübecké knížectví	1803 (25. února)	Holštýnsko-Gottorpští - vévoda Petr I. Oldenburský	Dolnosaský kraj (1512–1806)	1918	Vytvořeno ze sekularizovaného Lübeckého biskupského knížectví
51	Hanavské knížectví	1803 (25. února)	Hesensko-Kasselští - kurfiřt Vilém I. Hesensko-Kasselský		1918	Vytvořeno povýšením Hanavsko-münzenberského hrabství
53 a 69	Nasavsko-oranžsko-fuldské knížectví	1803 (25. února)	Nasavsko-Oranžští - kníže Vilém V. Nasavsko-Oranžský, princ oranžský		1807	Knížectví vzniklo ze sekularizovaného biskupského knížectví Fulda, biskupského knížectví Corvey, z části říšského opatství Weingarten včetně voralberských panství Blumenegg a St. Gerold a také z bývalého říšského města Dortmundu První z obou virilních hlasů na sněmu odpovídal Fuldě, druhý Corvey
55	Kemptenské knížectví	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský		1918	Knížectví vzniklo ze sekularizovaného opatství v Kemptenu a jeho duchovního knížectví
57	Ellwangenské knížectví	1803 (25. února)	Württembergové - kurfiřt Fridrich I. Württemberský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného léna Ellwangenského okněžněného proboštství
61	Berchtesgadenské knížectví	1803 (25. února)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský		1918	Vzniklo ze sekularizovaného Berchtesgadenského proboštského knížectví
63	Vestfálské vévodství	1180	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský	ne	1918	Vévodství bylo v l. 1180–1803 v rukou kolínských kurfiřtů a arcibiskupů
65	Holštýnsko-plönské vévodství	1633	Oldenburgové - král Kristián VII. Dánský		1806
67	Vévodství Breisgau	1803 (25. února)	Estenští - vévoda Ercole III. d'Este Habsburk-Lotrinští - arcivévoda Ferdinand Karel	ne	1805	Vzniklo povýšením Lankrabství Breisgau v Předních Rakousích, císař František II. toto habsburské panství postoupil sesazeným modenským Estencům
71	Okněžněné purkrabství Míšeň	1548 (24. května)	Wettinové - kurfiřt Bedřich August III. Saský		1918
79	Okněžněné hrabství Tyrolské	1477 (8. prosince)	Habsburk-Lotrinští - císař František II.	Rakouský kraj	1918
80	Falckrabství Tübingen	1803 (25. února)	Würtemberkové - kurfiřt Fridrich I. Würtemberský		1918
81	Knížectví Querfurt	1663 (20. září)^[31]	Wettinové - kurfiřt Bedřich August III. Saský	Hornosaský kraj (1663–1806)	1815	V letech 1652–1746 náležel Querfurt jako říšsky bezprostřední panství/knížectví rodu Sachsen-Weißenfels (viz též Barby a Mühlingen) Kurfiřt Jan Jiří I. udělil mladšímu synovi Augustovi, tehdy poslednímu evangelickému administrátorovi magdeburského arcibiskupství a posléze prvnímu vévodovi sasko-weißenfelskému (od 22. dubna 1657) říšské panství Querfurt a později také drobné části jižního Magdeburska, kterých se ve prospěch Saska zřeklo z magdeburského dědictví Braniborsko (Jüterbog, Dahme, Burg). Querfurt a magdeburské enklávy povýšil císař Leopold I. na říšské knížectví. Kromě krajského stavovství povolil spolu s kurfiřty i virilní hlas na říšském sněmu, což ale tehdy neschválily říšské stavy. Došlo k němu až r. 1803. S titulem "okněžněný hrabě z Hennebergu, hrabě z Barby" pro celý rod Sasko-Weißenfelských od 16. října 1693^[31] S predikátem Durchlaucht v primogeniturní linii vládců od 17. října 1692^[31]
84	Knížectví Fritzlar	1803 (25. února)	Hesenští (kasselská linie) - kurfiřt Vilém IX.		1807/1866	Knížectví vzniklo z bývalých mohučských exkláv v hesensku-Kasselsku
89	Hrabství Zwiefalten	1803 (25. února)	Würtemberkové - kurfiřt Fridrich I. Würtemberský		1918
92	Knížectví Starkenburg	1803 (25. února)	Hesenští (darmstadtská linie) - lankrabě Ludvík X.		1918	Knížectví bylo zřízeno z části z dosavadních držav Hesenska-Darmstadtska a z část z území získaných sekularizací Mohuče
96	Brunšvicko-göttingenské knížectví	1345	Hannoverská dynastie - kurfiřt Jiří III., král Velké Británie	ne	1803/1866
97	Knížectví Mindelheim	1705 (18. listopadu)	Wittelsbachové - kurfiřt Maxmilián Josef Bavorský	Švábský kraj	1918
101	Vévodství Ortenau	1803 (25. února)	Estenští - vévoda Ercole III. d'Este Habsburk-Lotrinští - arcivévoda Ferdinand Karel	ne	1805	Vzniklo povýšením Panství Ortenau v Předních Rakousích, císař František II. toto habsburské panství postoupil sesazeným modenským Estencům
103	Knížectví Eichsfeld	cca 1294	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III.	ne	1807	Před rokem 1802 součást duchovního Mohučského kurfiřtství
104	Blankenburské knížectví	1707 (1. listopadu)^[35]	Este-Welfové - kníže Karel Vilém Brunšvický, vévoda brunšvicko-lüneburský	Dolnosaský kraj (1512–1806)	1807/1918
105	Meklenbursko-Stargardské vévodství	1352 (25. listopadu)	Niklotovci (meklenbursko-střelická linie) – vévoda Karel II. Meklenbursko-Střelický		1918	Vzniklo bratrským rozdělením Meklenburského vévodství, tvořilo jej historické Stargardské panství, zakoupené od Braniborska již r. 1292. Po vymření stargardské linie rodu znovu uděleno r. 1701 vedlejší větvi Mecklenburg-Strelitz.
106	Erfurtské knížectví	1803 (25. února)	Hohenzollernové (pruská královská linie) - král Bedřich Vilém III. Pruský	ne	1807
111	Lankrabství Baar a Stühlingen	1803 (25. února)	Fürstenbergové - kníže Karel Egon II.	Švábský kraj (1500–1806 – hrabata)	1806
112	Okněžněné lankrabství Klettgau	1689 (20. června)^[225]	Schwarzenbergové - kníže Jan Josef II. ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský	Švábský kraj (1500–1689 – hrabata a páni; 1689–1806 – knížata)	1806
113	Knížectví Buchau	1803 (25. února)	Thurn-Taxisové - kníže Karel Anselm	Švábský kraj (1500–1803 – duchovní knížata)	1806	Vzniklo ze sekularizovaného okněžněného opatství Buchau, jeho krajské stavovství bylo sekularizací anulováno.

Knížectví a knížecí léna bez virilního hlasu

Říšská léna ovládaná knížecími rodinami jsou uvedena pouze v tom v případě, pokud v nich vládla samostatná rodová knížecí linie, která (v dané době) nevlastnila říšské knížectví. Knížecí dynastie totiž vládly v průběhu staletí v nepřeberném množství drobných i větších hrabství, panství, lén apod., která přidružily ke svým knížectvím.

Název knížectví či léna	Datum povýšení na knížectví	Jméno dynastie/í (v závorce datum vymření)	První kníže/ata	Říšské stavovství	Krajské stavovství	Datum zániku knížectví	Poznámka
Knížectví Pfalzburg a Lixheim	1629 (12. listopadu)	Guise (1631/43) Guasco (1649) Grimaldi	Louis de Guise, hrabě du Boulay a de Bitche Don Carlos de Guasco markýz Francesco Grimaldi	ne	ne	1702
Sasko-jenské vévodství	1672	Wettinové (Sasko-jenská linie) (1690)	vévoda Bernhard	ne		1690	Jedno z tzv. Ernestinských vévodství. Vydělilo se ze Sasko-výmarského vévodství a po vymření jenské linie rodu se se Sasko-Výmarskem opět sjednotilo.
Sasko-hildburghausenské vévodství	1680/1702	Wettinové (Sasko-hildburghausenská linie) (1991)	vévoda Arnošt	vévodství ne, ovšem vévodové občas drželi hlas za Henneberg (viz výše)		1826/1918	Jedno z tzv. Ernestinských vévodství. Vydělilo se ze Sasko-Gothajského vévodství, ale teprve v r. 1702 získalo plnou nezávislost a říšskou bezprostřednost. Roku 1826 získali vévodové výměnou Sasko-Altenbursko, kde vládli až do r. 1918. Sasko-Hildburghausensko se stalo součástí Sasko-Meinigenska a v reálné unii s ním přežilo jako vévodství do r. 1918.
Knížectví Moers	1707 (16. dubna)	Hohenzollernové (pruská královská linie) (Ž)	král Fridrich I. Pruský	ne	Dolnorýnsko-vestfálský kraj	1801	Knížectví vzniklo povýšením z říšského hrabství, které Hohenzollernové zdědili po vymřelých Oranžských
Oldenburské vévodství	1774 (29. prosince)^[226]	Oldenburkové (linie evangelických lübeckých biskupů Holstein-Gottorp)	Friedrich August, dědičný kníže-biskup lübecký	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat	Dolnorýnsko-vestfálský kraj	1918	Vévodství vzniklo povýšením říšských hrabství Oldenburg a Delmenhorst V léno bylo vévodství císařem Josefem II. uděleno formálně až roku 1777.
Hrabství Barby a Mühlingen	nepovýšeno	Albertinští Wettinové (linie Sasko-Weißenfels) (1659–1680; 1739–1746) Albertinští Wettinové (linie Sasko-Weißenfels-Barby) (1680–1739) Albertinští Wettinové (kurfiřtská linie) (1746–1815)	vévoda August Sasko-Weißenfelský vévoda Jindřich Sasko-Weißenfelsko-Barbyjský kurfiřt Fridrich August II., král polský	ne	Hornosaský kraj (1512–1806)	1815	Obě hrabství, dědictví po vymřelých místních hrabatech, předal kurfiřt Jan Jiří II. bratrovi Augustovi, který 22. dubna 1657 založil vlastní rodovou linii, trvající až do vymření v roce 1746. V majetku Sasko-Weißenfelských (pod svrchovaností saských kurfiřtů) leželo od r. 1657 titulární vévodství S.-W. sestávající z většiny saského Durynského kraje s rezidencí ve Weißenfelsu, (samostatný okres, resp. Amt), dále z okresů (Ämter) Freyburg, Sachsenburg, Sangerhausen, Eckartsberga Weißensee a Langensalza a některých dalších drobných držat (např. pozemků bývalého kláštera v Kölledě), od r. 1652 držel August též panství Querfurt (viz výše). V letech 1680–1739 vládla v hrabství samostatná vévodská vedlejší linie, znovu získal hrabství až v Querfurtu vládnoucí vévoda Jan Adolf II. po vymření této sekundogenitury, byl ale posledním s.-w. vévodou a po jeho smrti získali hrabství s celým dalším majetkem opět kurfiřté. S titulem "okněžněný hrabě z Hennebergu, hrabě z Barby" pro celý rod Sasko-Weißenfelských od 16. října 1693^[31]
Hrabství Holzappel a panství Schaumburg	nepovýšeno	Anhaltští Askánci (linie Anhalt-Bernburg-Schaumburg-Hoym) (1812)	kníže Leberecht von Anhalt-Bernburg-Schaumburg-Hoym	Kolegium Dolnorýnsko-vestfálských hrabat (1718–1806)	Dolnorýnsko-vestfálský kraj (1718–1806)	1806

Závislé vedlejší větve staroknížecích rodů

Neříšská knížectví ve Svaté říši římské

V hranicích Svaté říše římské se nacházela také knížectví, která nevznikla jako knížectví říšská a neměla práva říšských knížectví, přesto ovšem byla součástí říše. Okolnosti jejich vzniku se různily.

Odkazy

Reference

↑ Meyers Großes Konversations-Lexikon [online]. [cit. 2023-02-23]. Kapitola Durchlaucht. Elektronická verze slovníku. Dostupné online. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK I..., s. 120
↑ Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich [online]. [cit. 2018-04-23]. Dostupné online. (německy)
↑ KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. S. 94. (německy)
↑ ^a ^b KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen,. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. Heslo Bar (Grafen, Herzöge, Residenz), s. 95.
↑ ^a ^b BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. 1. vyd. Praha: Mladá Fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 323n.
↑ FRANK III..., s. 123
↑ Genealogie rodu Leiningenů [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie rodu Leiningen-Westerburg [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online.
↑ FRANK III..., s. 124
↑ Článek Bernharda Petera o erbu Leiningenů [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. (německy)
↑ Genealogisches und Staatshandbuch 67. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1839. 872 s. Dostupné online. S. 569. (německy) Psáno švabachem.
↑ STEPHAN, Jonas. Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert. nevydáno. vyd. Münster: Akademie-EDU, 2014. 157 s. Dostupné online. S. 60. (německy)
↑ KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630: historie 1. generalátu. 1. vyd. Praha: Akademia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. S. 370.
↑ ^a ^b KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. S. 438. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek III. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1971. 5 svazků. S. 160. (německy)
↑ ^a ^b FRANK, Karl Friedrch von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek IV. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků. S. 213. (německy)
↑ LHOTSKY, Alphons. Privilegium Maius. Die Geschichte einer Urkunde. 1. vyd. Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 1957. 90 s. S. 12–13. (německy)
↑ LHOTSKY, Privilegium maius..., s. 35-36
↑ ^a ^b ^c Datumy z dějin rakouských zemí na World statesmen [online]. [cit. 2018-06-23]. Dostupné online. (anglicky)
↑ LHOTSKY, Privilegium maius..., s. 34-36
↑ FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek I. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (277 s.). S. 283. (německy)
↑ POSSE, Otto. Die Siegel der deutschen Kaiser und Könige. 1. vyd. Svazek 5. Dresden: Verlag der Wilhelm und Bertha V. Baensch Stiftung, 1913. 260 s. S. 249. (německy)
↑ GALLETTI, Johann Georg August. Allgemeine Weltkunde oder geographisch-statistisch-historische Uebersicht aller Länder (etc.). 8., vylepšené a rozšířené J. G. F. Cannabichem vyd. Pesth: Konrad Adolph Hartleben, 1835. 573 s. Dostupné online. S. 238. (německy)
↑ WIESFLECKER, Peter. „Er verspricht dereinstens ein gutes Mitglied des Staates zu werden..."1 Das Scheitern einer österreichischen Offizierskarriere im Zeitalter der napoleonischen Kriege im Spiegel der Briefe des Grafen Anton Königsacker. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.] 152 s. Dostupné online. S. 138, pozn č. 38. (německy)
↑ ^a ^b BAUM, Wilhelm. Die Habsburger in den Vorlanden, 1386-1486: Krise und Höhepunkt der habsburgischen Machtstellung in Schwaben am Ausgang des Mittelalters. 1. vyd. Wien: Böhlau Verlag, 1993. 797 s. ISBN 3-205-98005-0. S. 628. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e Oficiálním názvem pro léna falckých Wittelsbachů je falckrabství. V průběhu doby ale byla některá z falckrabství označovaná jako vévodství a jiná jen jako knížectví. Tato ustálená podoba se dostala i do oficiálních říšských dokumentů, zejména sněmovních matrik.
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK IV..., s. 64
↑ HONZÁK, František; PEČENKA, Marek; VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v promněnách staletí. 1. vyd. Praha: Libri, 1995. 589 s. ISBN 80-85983-00-1. S. 439–440.
↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-22]. Dostupné online. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 212
↑ FRANK I..., 24
↑ ^a ^b Teritoriální vývoj Anhaltska [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (německy)
↑ FRANK I..., s. 23-24
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK I..., s. 123
↑ ^a ^b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek II. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (290 s.). S. 198. (německy)
↑ Neuestes Teutsches Reichs-Tags-Theatrum; Das ist: Ausführlicher Bericht von allem demjenigen, so auf der noch fürwährenden Versammlung der Röm. Kayserlichen Majestät, auch Chur-Fürsten, Fürsten und Ständen des Heiligen Römischen Reichs in der Stadt Regensburg vorgegangen: Mit angefügten Kayserlichen Decreten, Reichs-Gutachten, Memorialien .... ¬Die Acta von dem Jahre 1662. Inngleichen von 1663. usque ad finem Julii. Svazek 1. Nürmberg: Erben von Johann Andrea Endter, 1733. 1046 s. Dostupné online. S. 645–646. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b HERMANN, Zacharias. Epistolische Schatzkammer bestehend von siebenhundert-und-sechs Send-Schreiben. 1. vyd. Ulm: Matheus Wagner, 1683. 876 s. Dostupné online. S. 332. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b Přehled říšských stavů s čísly k roku 1521 [online]. [cit. 2018-05-30]. Dostupné online.
↑ The Duchy of Bouillon [online]. [cit. 2018-05-30]. Dostupné online. (anglicky)
↑ BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Překlad Danuše Martinová, Pavel Kocek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 155.
↑ MOSER, Johann Jacob. Von denen Teutschen Reichs-Ständen, der Reichs-Ritterschafft, auch denen übrigen unmittelbaren Reichs-Gliedern. 1. vyd. Svazek 3. Frankfurt am Main: [s.n.], 1767. 1521 s. S. 597. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 228
↑ Genealogie Egmondů [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online.
↑ ^a ^b HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu: obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii.. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2006. 323 s. (IMXI - Světové dějiny; sv. 1). ISBN 80-86829-18-9. S. 206.
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 219
↑ ^a ^b WEHRMANN, Martin. Geschichte von Pommern. 1. vyd. Svazek 1. - Bis zur Reformation (1523). Gotha: Friedrich Andreas Perthes, 1904. 2 svazky (258 s.). Dostupné online. S. 140. (německy) Psáno švabachem.
↑ FRIEDRICH, Susanne. Drehscheibe Regensburg: Das Informations- und Kommunikationssystem des Immerwährenden Reichstags um 1700. 1. vyd. Berlin: Akademie Verlag GmbH, 2007. 656 s. částečně dostupné online. ISBN 978-3-05-004204-6. S. 85–86. (německy)
↑ ^a ^b FRANK I..., s. 43
↑ FRANK I..., s. 44
↑ ^a ^b ^c FRANK V..., s. 246
↑ ^a ^b FRANK V..., s. 247
↑ ^a ^b SCHMIDT, Berthold. Burggraf Heinrich IV. zu Meißen : Oberstkanzler der Krone Böhmen und seine Regierung im Vogtlande. 1. vyd. Gera: Griesbach, 1888. 416 s. Dostupné online. S. 189. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b ^c Listina v Regestech imperii [online]. [cit. 2018-05-21]. Dostupné online. (německy)
↑ FRANK II..., s. 225
↑ STELLNER, František. Rusko a střední Evropa v 18. století.. 1. vyd. Svazek 1. Praha: Setoutbooks.cz, 2009. 2 svazky (330 s.). ISBN 978-80-86277-67-7. S. 202.
↑ oficiální web Arenberské rodinné nadace [online]. [cit. 2017-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (německy)
↑ Dlouhá přestávka mezi vytvořením hlasu a skutečným uvedením byla způsobena tím, že mezi lety 1576 a 1582 sněm nezasedal.
↑ KLEINSCHMIDT, Arthur. Geschichte von Arenberg, Salm und Leyen : 1789 - 1815. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1912. 416 s. Dostupné online. S. 25. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b ^c FRANK II..., s. 222
↑ Genealogie Hohenzollernů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie des Gesamthauses Hohenzollern : nach den Quellen. Příprava vydání Julius Grossmann, Ernst Berner, Georg Schuster. 1. vyd. Berlin: W. Moeser Buchhandlung, 1905. 590 s. Dostupné online. S. 79. (německy)
↑ KUBÍKOVÁ, Anna. Eggenberkové: z bankéřské lavice na knížecí stolec. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2016. 339 s. (Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; sv. 14). ISBN 978-80-7422-411-9. S. 98.
↑ ^a ^b ^c FRANK I..., s. 264
↑ KUBÍKOVÁ, Eggenberkové..., s. 88
↑ Genealogie Eggenbergů [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online.
↑ KUBÍKOVÁ, Eggenberkové..., s. 35
↑ STEPHAN..., s. 104
↑ ^a ^b ^c KASÍK, Stanislav; MŽYKOVÁ, Marie; MAŠEK, Petr. Lobkowiczové: dějiny a genealogie rodu. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2002. 239 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 130.
↑ FRANK III..., s. 151
↑ Článek a tabulka o rodu a erbu Lobkowiczů: Armes des princes de Lobkowicz [online]. [cit. 2017-02-17]. Dostupné online. (francouzsky)
↑ Příspěvek na royalistickém fóru: Lobkowitz (princely family, Bohemia - elevations of rank [Standeserhebungen], 1624-1918) [online]. [cit. 2017-02-17]. Zároveň potvrzení predikátu Hochgeboren. Dostupné online. (anglicky) ^{[nedostupný zdroj]}
↑ ^a ^b ^c ^d STEPHAN..., s. 127-128
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK IV..., s. 218
↑ Genealogie knížat ze Salmu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie Salm-Kyrburgů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ STEPHAN..., s. 112
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK I..., s. 232
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK I..., s. 231
↑ Genealogie Ditrichštejnů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c FRANK IV..., s. 70
↑ Seznam držitelů náchodského panství [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie Piccolominiů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches. 1. vyd. Svazek 2 : M-Z. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1887. 2 svazky (292 s.). Dostupné online. S. 216. (německy)
↑ ^a ^b L NIG, Johann Christian. Das Teutsche Reichs-Archiv. Svazek 24. Leipzig: Friedrich Lanckischens Erben, 1722. 938 s. Dostupné online. S. 486. (německy) Psáno švabachem.
↑ Jan Mořic byl reformované víry stejně, jako členové nasavsko-siegenské větve rodu povýšení na knížata r. 1664. Ke katolíkům patřili potomci Jana Desideráta.
↑ Genealogie Nasavských z Hadamaru [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie Nasavských ze Siegenu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie Nasavských z Dillenburgu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK I..., s. 37
↑ ^a ^b ^c FRANK I..., s. 36-37
↑ Genealogisches Reichs- und Staats-Handbuch. Frankfurt am Main: Varrentrapp und Wenner, 1798. 712 s. Dostupné online. S. 269. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b ^c FRANK IV..., s. 98
↑ Genealogisches Staatshandbuch. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrap, 1827. 680 s. Dostupné online. S. 517. (německy) Psáno švabachem.
↑ FRANK IV..., s. 19
↑ ^a ^b Genealogie Cirksenů, hrabat východofríských [online]. [cit. 2017-03-22]. Dostupné online.
↑ Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser. 7. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1833. 566 s. Dostupné online. S. 529. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b ^c FRANK II..., s. 55
↑ ^a ^b FRANK II..., s. 55–56
↑ Genealogie Fürstenbergů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ Genealogie Fürstenbergů z Mößkirchu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.
↑ ^a ^b Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser..., s. 530
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 286
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK V..., s. 179
↑ Genealogie rodu Waldecků [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c FRANK III..., s. 196
↑ BARBER, Peter. Marlborough as imperial prince 1704-1717 in British Library Journal 96. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.] 43 (46-79) s. Dostupné online. S. 47. Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.
↑ Knížecí přísaha v Ceremoniálních aktech Domácího, dvorského a státního archivu Rakouského státního archivu. [online]. [cit. 2018-09-14]. K souhlasu všech složek říšského sněmu došlo 14. února toho roku, 15. února pak bylo místo na knížecí lavici formálně vytvořeno.. Dostupné online. (německy)
↑ Rozhodnutí kurfiřtského kolegia o změně sněmovního hlasu z personalisty na trvalý hlas. Privilegium na webu Lichtenštejnského státního archivu ve Vaduzu. [online]. [cit. 2018-09-14]. Rozhodnutí kurfiřtského kolegia bylo posledním krokem nutným pro schválení, císař dal své dobrozdání již 7. dubna toho roku, říšské stavy trvalé přijetí Lichtenštejnů odhlasovaly 9. srpna.. Dostupné online. (německy)
↑ ^a ^b ^c FRANK III..., s. 140
↑ ^a ^b HORČIČKA, Václav; SUCHÁNEK, Drahomír; ŽUPANIČ, Jan. Dějiny Lichtenštejnska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 233 s. ISBN 978-80-7422-111-8. S. 49.
↑ SCHÖPFER, Gerald. Klar und fest: Geschichte des Hauses Liechtenstein. 2. vyd. Graz: Arbeitsgemeinschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte, 1996. 224 s. (Schriftenreihe der Arbeitsgemeinschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte; sv. Sonderband 2/1996). ISBN 3-901674-01-2. S. 56–98. (německy)
↑ Josef Václav se ale sám po 30 letech dočkal pozice hlavy rodu a virilního hlasu v knížecí kurii, když syn Josefa Jana Adama, kníže Jan Nepomuk Karel zemřel roku 1748 bez potomků. Viz SCHÖPFER.., s. 68
↑ SCHÖPFER..., s. 74
↑ ^a ^b FRANK V..., s. 109
↑ Gothaischer Hofkalender. 1. vyd. Ročník 144. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 232. (německy) Psáno švabachem.
↑ Roku 1909 vymřela sondershausenská linie a vláda nad celým Schwarzburským knížectvím přešla na rudolstadtského knížete. Roku 1918 byli Schwarzburgové jako poslední německá vládnoucí dynastie sesazeni. Rod vymřel v mužské linii roku 1971.
↑ KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630: historie 1. generalátu. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. S. 222.
↑ ^a ^b ^c ^d Přehled Valdštejnových privilegií na Heraldik Wiki [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. (německy)
↑ Spolu s povýšením Zaháňského knížectví na vévodství, s udělením Zaháňska jako "věčného léna" a s udělením říšského titulu: vévoda z Frýdlantu a Zaháně. Viz KOLLMANN, Valdštejn a evropská.., s. 221 (uvádí datum 15. února) a Heraldik Wiki.
↑ KOLLMANN, Valdštejn a evropská..., s. 308-309; KOLLMANN, Valdštejnův konec..., s. 59; Heraldik Wiki
↑ KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec: historie 2. generalátu 1631-1634. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 275 s. ISBN 80-200-0336-3. S. 135; 153.
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 104
↑ ^a ^b Genealogie Estenských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie rodu Nasavských z Usingenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie rodu Nasavských z Weilburgu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 229
↑ Gothaischer genealogischer Hof-Kalender: auf das Jahr 1833. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1833. 330 s. Dostupné online. S. 145. (německy) Psáno švabachem.
↑ ^a ^b Knížecí titul a krajský hlas v kurii knížat za hrabství Oettingen (mělo jeden hlas v kraji pro všechny rodové větve) získala poprvé linie Oettingen-Oettingen v roce 1674, která ovšem roku 1731 vymřela. V l. 1731–1767 pokleslo hrabství opět do hraběcí kurie (poprvé v l. 1500–1674) a ohlas se dělily větve Spielberg, Wallerstein a Baldern. V roce 1767 došlo k dohodě, že knížecí hlas v kraji bude držet vždy nejstarší člen z rodu některé z větví, ačkoli větev Wallerstein v té době ještě nebyla povýšena do knížecího stavu a větev Baldern se tohoto povýšení nedočkala nikdy.
↑ Genealogie rodu Solmsů z Braunfelsu [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online.
↑ Genealogie Hohenlohů z Oehringenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie Hohenlohů z Kirchbergu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Rod v současnosti žije pod jménem Hohenlohe-Oehringen, které získal dědictvím po vymřelé větvi rodu v roce 1805.
↑ FRANK V..., s. 252
↑ ^a ^b ^c FRANK III..., s. 12
↑ Genealogie rodu Kouniců [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK IV..., s. 164
↑ Poslední vládnoucí kníže: Heinrich XXII., zemřel r. 1902. Jeho jediný syn Heinrich XXIV., který zemřel r. 1927, byl mentálně retardovaný a skutečné vlády neschopný. Knížectví tedy přešlo na mladší větev Reußů (Reuß-Schleiz). která v něm vládla jako regenti až do r. 1918. Formálním knížetem ale zůstal Heinrich XXIV.
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 124
↑ ^a ^b ^c FRANK I..., s. 285
↑ Staatsarchiv des Teutschen Bundes. 1. vyd. Svazek 1. Erlangen: J. J. Velm und Ernst Enke, 1816. 602 s. Dostupné online. S. 600–601. (německy, odkazovaná pasáž francouzsky)
↑ Genalogické a právní poměry v rodu Looz-Corswarem jsou mimořádně komplikované. Jejich vévodský titul byl udělen roku 1734 v Rakouském Nizozemí a není říšského původu (viz Seznam knížat z vůle nizozemských panovníků). Pátý vévoda Guillaume Joseph (1732–1803), který žil v pohnuté době prvních napoleonských válek, získal pro rod jako náhradu za ztráty majetku v Belgii bezprostřední říšské knížectví Rheina-Wolbeck na základě rozhodnutí říšského sněmu v rámci tzv. Zakončení mimořádné říšské deputace. Svého nejstaršího syna, Charlese Louise Augusta (1769–1822) vévoda pro neshody plně vydědil a belgické majetky i říšské knížectví spolu s vévodským a knížecím titulem zdědil mladší vévodův syn, Joseph Arnaud (1770–1827), který se dočkal mediatizace Rheiny-Wolbecku i ztráty některých feudálních práv v Belgii, tehdy ovládané přímo Francouzským císařstvím. Po skončení válek byl rod Looz-Corswarem zařazen mezi vznešené mediatizované rody a knížecí, nikoli však vévodský titul byl v Nizozemí rozšířen na veškeré potomky panujícího vévody. Vévoda ale žádné potomky neměl a za dědice určil svou sestru, princeznu Clementinu Josephine (1764–1820) provdanou hraběnku z Lannoy. Ta ale zdědila pouze německé statky rodu v Rheině-Wolbecku a práva související s mediatizovaným panstvím, Vyděděný Charles Louis, který se navzdory vydědění stejně jako jeho mladší bratr podepisoval jako šestý vévoda Looz-Corswarem, dosáhl obnovení procesu o majetek. V Německu byla jeho žádost zamítnuta, neboť přijal francouzské občanství, což jej dle německého práva zbavovalo šlechtictví a tedy i dědických nároků ještě nesporněji, než otcovské vydědění. Teprve syn "vyděděnce", Charles Francois Guillaume (1804–1896) dosáhl dlouho po otcově i strýcově smrti v nezávislé Belgii uznání dědického nároku a titulu (sedmého) vévody z Looz-Corswarem. Z hlediska dědického i šlechtického práva existuje ovšem od té doby vévodská větev rodu Looz-Corswarem právě jen na základě tohoto královského a soudního potvrzení. Původní vévodský titul lze v zásadě od roku 1827 považovat za zaniklý, zcela nesporně však zanikají práva mediatizovaného rodu a z něj plynoucí nároky. Syn princezny Clementine Josephine hrabě Napoleon de Lannoy-Clervaux byl v roce 1840 povýšen do pruského knížecího stavu jako kníže von Rheina-Wolbeck ačkoli zvláštní práva stavovského panství byla pruskému státu prodána roku 1839, v hannoverské části knížectví pak k jejich prodeji státu došlo již v roce 1824.
↑ ^a ^b Genealogie rodu Mansfeldů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b BECKMANN, Theodor. Sachsenhagen, Entwicklung und Portrait [online]. [cit. 2017-02-10]. S. 11. Vydal sachsenhagenský vlastivědný spolek (Haimatverein Sachsenhagen). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-25. (německy)
↑ Web o renesanční architektuře ve Stadthagenu, bývalém hlavním městě Schaumburského hrabství [online]. [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. (německy)
↑ O datu knížecí nobilitace panují pochyby, protože originální listina se nezachovala a její text známe jen ze zmínek v diplomech Karlových bratrů Gundakara a Maxmiliána z roku 1623. Den a měsíc jsou považovány za jisté, pochybnosti panují pokud jde o rok. Genealog Karl Friedrich von Frank (FRANK III..., s. 140) uvádí na základě opisu z roku 1844 rok 1620, což však odmítá historik Heinz Dopsch s odůvodněním, že roku 1620 na rozdíl od roku následujícího nebyl k povýšení žádný důvod (DOPSCH, Heinz, Knížecí stav a knížectví, základní otázky k dějinám rodu Lichtenštejnů a vývoji jejich země, s. 31-39, zde s. 32, KADLEC, Petr, ZÁVODNÁ, Michaela (ed.), Úsilí knížecího rodu Lichtenštejnů o získání a udržení vlastního státu: sborník textů resumé z referátů přednesených na mezinárodní konferenci konané ve dnech 15. a 16. listopadu na zámku Valtice, Vyd. 1. Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Fiozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, 2013. 70 s. Documenta Liechtensteiniana. Series Miscellanea; tomus 1., ISBN 978-80-7464-225-8).
↑ SCHÖPFER..., s. 56
↑ Genealogie Lichtenštejnů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ SCHÖPFER..., s. 55
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 8
↑ Genealogie Oettingenů z Oettingenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b Genealogie rodu Nasavských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 189
↑ ^a ^b ^c FRANK IV..., s. 99
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK III..., s. 148
↑ Genealogie rodu Lippe [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c FRANK V..., s. 62
↑ Genealogie rodu Stolbergů z Wernigerode a Gedern [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK II..., s. 171
↑ Genealogisches Staatshandbuch..., s. 410
↑ ^a ^b FRANK I.., s. 187
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 24
↑ ^a ^b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 44. (německy)
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK V..., s. 215
↑ ^a ^b FRANK I..., s. 127
↑ Genealogie Bretzenheimů [online]. [cit. 2017-11-27]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK IV.., s. 266
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 15
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK IV..., s. 165
↑ ^a ^b Genealogie Reussů z Lobensteinu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie Wiedů z Runkelu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK V..., s. 19
↑ Genealogie rodu Sayn-Wittgensteinů z Hohnsteinu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Genealogie rodu Waldburgů z Zeilu a Wurzachu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 245. (německy)
↑ Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. [Gothaischer Hofkalender Dostupné online]. S. 243. (německy)
↑ Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 242. (německy)
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 232
↑ Genealogie Metternichů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK II..., s. 58
↑ ^a ^b Seznam nových a titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Genealogie rodu Sinzendorfů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ FRANK V..., s. 9
↑ ^a ^b FRANK IV.., s. 218
↑ Genealogie Salm-Reifferscheidtů z Krautheimu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK V..., s. 121
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 164-165
↑ Genealogie rodu Reussů z Ebersdorfu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ FICKER, Julius von. Vom Reichsfürstenstande. [s.l.]: [s.n.] kapitola online na Wikizdrojích. Kapitola Einzelne weltliche Fürsten und Magnaten, s. 185.
↑ FRANK V..., s. 162
↑ ^a ^b ^c FRANK II..., s. 106
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g FRANK II..., s. 107
↑ Roku 1745 nařídila Marie Terezie Mantovské vévodství plně správně integrovat do Milánska.
↑ Po vymření hlavní větve mantovských Gonzagů r. 1627 se po mantovské válce prosadila vedlejší (francouzská) větev Gonzaga-Nevers, která vymřela r. 1708.
↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy)
↑ Genealogie rodu Medicejských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ FRANK III..., s. 220
↑ Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy)
↑ Storia universale dal principio del mondo sino al presente scritta da una compagnia di letterati inglesi; ricavata da' fonti originali, ed illustrata con carte geografiche, rami, note, tavole cronologiche ed altre; tradotta dall'inglese, con giunta di note, e di avvertimenti in alcuni luoghi. 1. vyd. Svazek 43. Amsterdam: Antonio Foglierini, 1778. 459 s. Dostupné online. S. 348. (italsky)
↑ ^a ^b ^c FRANK I..., s. 175
↑ Rodokmen rodu Cybo-Malaspina [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK IV..., s. 76
↑ Genealogie rodu Appiani [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Svazek Band 4. O-Sh. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 71. (německy)
↑ Genealogie rodu Pico [online]. [cit. 2019-04-09]. Dostupné online.
↑ FRANK I..., s. 196
↑ ^a ^b ^c ^d FRANK V..., s. 125
↑ ^a ^b FRANK V..., s. 31
↑ Knížecí titul ztratil již první kníže za odsouzení pro velezradu.
↑ I Diplomi imperiali per i feudi di Savognone, Mongiardino, Vergagni (Fieschi, Spinola, Crosa). Příprava vydání Daniele Lara. 1. vyd. Genova: Fratelli frilli editori, 2008. 189 s. Dostupné online. ISBN 978-88-7563-434-6. S. 8. (italsky)
↑ ^a ^b FRANK III..., s. 256
↑ Genealogie Bourbonů del Monte na blogu heirsofeurope [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK III..., s. 224
↑ Genealogie rodu Meli Lupi na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online.
↑ ^a ^b FRANK I..., s. 285
↑ Genealogie Estenských [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e FRANK I..., s. 243
↑ FRANK I...., s. 161
↑ FRANK III..., s. 182
↑ Genealogie rodu Malaspina [online]. [cit. 2017-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-11.
↑ HLAVAČKA, Milan. Karel Albrecht: příběh druhého zimního krále. 1. vyd. Praha: Akropolis, 1997. 155 s. ISBN 80-85770-50-4. S. 129.
↑ GRITZNER, Maximilian. Chronologische Matrikel der Brandenburgisch-Preussischen Standeserhöhungen und Gnadenacte von 1600-1873. 1. vyd. Berlin: Mitscher und Roestell, 1874. 97 s. Dostupné online. S. 24. (německy)
↑ KRETSCHMER, Konrad. Historische Geographie von Mitteleuropa. 2. vyd. [s.l.]: Salzwasser Verlag, 2016. 664 s. Částečně dostupné online. S. 287. (německy)
↑ Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 211.
↑ FRANK II..., s. 226

Literatura

FICKER, Julius, Vom Reichsfürstenstande, Forschungen zur Geschichte der Reichsverfassung zunächst im XII. und XIII. Jahrhunderte. Band 1, Innsbruck 1861, 424 s. (německy) online na wikizdrojích online na googlebooks
GRITZNER, Maximilian, Fürsten des Heiligen Römischen Reiches, Bauer und Raspe, Nürmberg, 1887, 2 svazky, 559 a 903 s., (německy), svazek 1 (A-L) online svazek 2 (M-Z) online
GRITZNER, Maximilian, Die mediatisirten Fürstengeschlechter in Deutschland, Bauer und Raspe, Nürmberg, 1878, 589 s. (německy) dostupné online
KÖBLER, Gerhard, Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen, 8. Auflage, 2014, 1047 s., (německy), dostupné online

Související články

Externí odkazy

[1] Meyers Großes Konversations-Lexikon [online]. [cit. 2023-02-23]. Kapitola Durchlaucht. Elektronická verze slovníku. Dostupné online. (německy)

[:4-2] FRANK I..., s. 120

[3] Höfe und Residenzen im spätmittelalterlichen Reich [online]. [cit. 2018-04-23]. Dostupné online. (německy)

[4] KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. S. 94. (německy)

[:23-5] KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen,. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. Heslo Bar (Grafen, Herzöge, Residenz), s. 95.

[:16-6] BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. 1. vyd. Praha: Mladá Fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 323n.

[7] FRANK III..., s. 123

[8] Genealogie rodu Leiningenů [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online.

[9] Genealogie rodu Leiningen-Westerburg [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online.

[10] FRANK III..., s. 124

[11] Článek Bernharda Petera o erbu Leiningenů [online]. [cit. 2019-02-23]. Dostupné online. (německy)

[12] Genealogisches und Staatshandbuch 67. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrapp, 1839. 872 s. Dostupné online. S. 569. (německy) Psáno švabachem.

[13] STEPHAN, Jonas. Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert. nevydáno. vyd. Münster: Akademie-EDU, 2014. 157 s. Dostupné online. S. 60. (německy)

[14] KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630: historie 1. generalátu. 1. vyd. Praha: Akademia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. S. 370.

[:24-15] KÖBLER, Gerhard. Historische Enzyklopädie der Länder der Deutschen. 8. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2014. 1047 s. Dostupné online. S. 438. (německy)

[:9-16] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek III. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1971. 5 svazků. S. 160. (německy)

[:0-17] FRANK, Karl Friedrch von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek IV. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků. S. 213. (německy)

[18] LHOTSKY, Alphons. Privilegium Maius. Die Geschichte einer Urkunde. 1. vyd. Wien: Verlag für Geschichte und Politik, 1957. 90 s. S. 12–13. (německy)

[19] LHOTSKY, Privilegium maius..., s. 35-36

[:25-20] Datumy z dějin rakouských zemí na World statesmen [online]. [cit. 2018-06-23]. Dostupné online. (anglicky)

[21] LHOTSKY, Privilegium maius..., s. 34-36

[22] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek I. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (277 s.). S. 283. (německy)

[23] POSSE, Otto. Die Siegel der deutschen Kaiser und Könige. 1. vyd. Svazek 5. Dresden: Verlag der Wilhelm und Bertha V. Baensch Stiftung, 1913. 260 s. S. 249. (německy)

[24] GALLETTI, Johann Georg August. Allgemeine Weltkunde oder geographisch-statistisch-historische Uebersicht aller Länder (etc.). 8., vylepšené a rozšířené J. G. F. Cannabichem vyd. Pesth: Konrad Adolph Hartleben, 1835. 573 s. Dostupné online. S. 238. (německy)

[25] WIESFLECKER, Peter. „Er verspricht dereinstens ein gutes Mitglied des Staates zu werden..."1 Das Scheitern einer österreichischen Offizierskarriere im Zeitalter der napoleonischen Kriege im Spiegel der Briefe des Grafen Anton Königsacker. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.] 152 s. Dostupné online. S. 138, pozn č. 38. (německy)

[:29-26] BAUM, Wilhelm. Die Habsburger in den Vorlanden, 1386-1486: Krise und Höhepunkt der habsburgischen Machtstellung in Schwaben am Ausgang des Mittelalters. 1. vyd. Wien: Böhlau Verlag, 1993. 797 s. ISBN 3-205-98005-0. S. 628. (německy)

[:125-27] Oficiálním názvem pro léna falckých Wittelsbachů je falckrabství. V průběhu doby ale byla některá z falckrabství označovaná jako vévodství a jiná jen jako knížectví. Tato ustálená podoba se dostala i do oficiálních říšských dokumentů, zejména sněmovních matrik.

[:6-28] FRANK IV..., s. 64

[29] HONZÁK, František; PEČENKA, Marek; VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v promněnách staletí. 1. vyd. Praha: Libri, 1995. 589 s. ISBN 80-85983-00-1. S. 439–440.

[30] Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-22]. Dostupné online. (německy)

[:7-31] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 212

[32] FRANK I..., 24

[:118-33] Teritoriální vývoj Anhaltska [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (německy)

[:85-34] FRANK I..., s. 23-24

[:1-35] FRANK I..., s. 123

[:2-36] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich: i.e. für das Heilige Römische Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806, sowie kaiserlich österreichische bis 1823, mit einigen Nachträgen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon" 1823-1918. 1. vyd. Svazek II. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (290 s.). S. 198. (německy)

[37] Neuestes Teutsches Reichs-Tags-Theatrum; Das ist: Ausführlicher Bericht von allem demjenigen, so auf der noch fürwährenden Versammlung der Röm. Kayserlichen Majestät, auch Chur-Fürsten, Fürsten und Ständen des Heiligen Römischen Reichs in der Stadt Regensburg vorgegangen: Mit angefügten Kayserlichen Decreten, Reichs-Gutachten, Memorialien .... ¬Die Acta von dem Jahre 1662. Inngleichen von 1663. usque ad finem Julii. Svazek 1. Nürmberg: Erben von Johann Andrea Endter, 1733. 1046 s. Dostupné online. S. 645–646. (německy) Psáno švabachem.

[:21-38] HERMANN, Zacharias. Epistolische Schatzkammer bestehend von siebenhundert-und-sechs Send-Schreiben. 1. vyd. Ulm: Matheus Wagner, 1683. 876 s. Dostupné online. S. 332. (německy) Psáno švabachem.

[:22-39] Přehled říšských stavů s čísly k roku 1521 [online]. [cit. 2018-05-30]. Dostupné online.

[40] The Duchy of Bouillon [online]. [cit. 2018-05-30]. Dostupné online. (anglicky)

[41] BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. Překlad Danuše Martinová, Pavel Kocek. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 155.

[42] MOSER, Johann Jacob. Von denen Teutschen Reichs-Ständen, der Reichs-Ritterschafft, auch denen übrigen unmittelbaren Reichs-Gliedern. 1. vyd. Svazek 3. Frankfurt am Main: [s.n.], 1767. 1521 s. S. 597. (německy) Psáno švabachem.

[:10-43] FRANK IV..., s. 228

[44] Genealogie Egmondů [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online.

[:26-45] HRABOVÁ, Libuše. Stopy zapomenutého lidu: obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii.. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2006. 323 s. (IMXI - Světové dějiny; sv. 1). ISBN 80-86829-18-9. S. 206.

[:3-46] FRANK IV..., s. 219

[:27-47] WEHRMANN, Martin. Geschichte von Pommern. 1. vyd. Svazek 1. - Bis zur Reformation (1523). Gotha: Friedrich Andreas Perthes, 1904. 2 svazky (258 s.). Dostupné online. S. 140. (německy) Psáno švabachem.

[48] FRIEDRICH, Susanne. Drehscheibe Regensburg: Das Informations- und Kommunikationssystem des Immerwährenden Reichstags um 1700. 1. vyd. Berlin: Akademie Verlag GmbH, 2007. 656 s. částečně dostupné online. ISBN 978-3-05-004204-6. S. 85–86. (německy)

[:11-49] FRANK I..., s. 43

[50] FRANK I..., s. 44

[:12-51] FRANK V..., s. 246

[:13-52] FRANK V..., s. 247

[:8-53] SCHMIDT, Berthold. Burggraf Heinrich IV. zu Meißen : Oberstkanzler der Krone Böhmen und seine Regierung im Vogtlande. 1. vyd. Gera: Griesbach, 1888. 416 s. Dostupné online. S. 189. (německy) Psáno švabachem.

[:20-54] Listina v Regestech imperii [online]. [cit. 2018-05-21]. Dostupné online. (německy)

[55] FRANK II..., s. 225

[56] STELLNER, František. Rusko a střední Evropa v 18. století.. 1. vyd. Svazek 1. Praha: Setoutbooks.cz, 2009. 2 svazky (330 s.). ISBN 978-80-86277-67-7. S. 202.

[:39-57] oficiální web Arenberské rodinné nadace [online]. [cit. 2017-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (německy)

[58] Dlouhá přestávka mezi vytvořením hlasu a skutečným uvedením byla způsobena tím, že mezi lety 1576 a 1582 sněm nezasedal.

[59] KLEINSCHMIDT, Arthur. Geschichte von Arenberg, Salm und Leyen : 1789 - 1815. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1912. 416 s. Dostupné online. S. 25. (německy) Psáno švabachem.

[:111-60] FRANK II..., s. 222

[61] Genealogie Hohenzollernů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[62] Genealogie des Gesamthauses Hohenzollern : nach den Quellen. Příprava vydání Julius Grossmann, Ernst Berner, Georg Schuster. 1. vyd. Berlin: W. Moeser Buchhandlung, 1905. 590 s. Dostupné online. S. 79. (německy)

[63] KUBÍKOVÁ, Anna. Eggenberkové: z bankéřské lavice na knížecí stolec. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2016. 339 s. (Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; sv. 14). ISBN 978-80-7422-411-9. S. 98.

[:71-64] FRANK I..., s. 264

[65] KUBÍKOVÁ, Eggenberkové..., s. 88

[66] Genealogie Eggenbergů [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online.

[67] KUBÍKOVÁ, Eggenberkové..., s. 35

[68] STEPHAN..., s. 104

[:96-69] KASÍK, Stanislav; MŽYKOVÁ, Marie; MAŠEK, Petr. Lobkowiczové: dějiny a genealogie rodu. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2002. 239 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 130.

[70] FRANK III..., s. 151

[71] Článek a tabulka o rodu a erbu Lobkowiczů: Armes des princes de Lobkowicz [online]. [cit. 2017-02-17]. Dostupné online. (francouzsky)

[72] Příspěvek na royalistickém fóru: Lobkowitz (princely family, Bohemia - elevations of rank [Standeserhebungen], 1624-1918) [online]. [cit. 2017-02-17]. Zároveň potvrzení predikátu Hochgeboren. Dostupné online. (anglicky) ^{[nedostupný zdroj]}

[:104-73] STEPHAN..., s. 127-128

[:82-74] FRANK IV..., s. 218

[75] Genealogie knížat ze Salmu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[76] Genealogie Salm-Kyrburgů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[77] STEPHAN..., s. 112

[:76-78] FRANK I..., s. 232

[:75-79] FRANK I..., s. 231

[80] Genealogie Ditrichštejnů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[:112-81] FRANK IV..., s. 70

[:113-82] Seznam držitelů náchodského panství [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[:116-83] Genealogie Piccolominiů na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[84] GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches. 1. vyd. Svazek 2 : M-Z. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1887. 2 svazky (292 s.). Dostupné online. S. 216. (německy)

[:107-85] L NIG, Johann Christian. Das Teutsche Reichs-Archiv. Svazek 24. Leipzig: Friedrich Lanckischens Erben, 1722. 938 s. Dostupné online. S. 486. (německy) Psáno švabachem.

[86] Jan Mořic byl reformované víry stejně, jako členové nasavsko-siegenské větve rodu povýšení na knížata r. 1664. Ke katolíkům patřili potomci Jana Desideráta.

[87] Genealogie Nasavských z Hadamaru [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[88] Genealogie Nasavských ze Siegenu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[89] Genealogie Nasavských z Dillenburgu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[:72-90] FRANK I..., s. 37

[:73-91] FRANK I..., s. 36-37

[92] Genealogisches Reichs- und Staats-Handbuch. Frankfurt am Main: Varrentrapp und Wenner, 1798. 712 s. Dostupné online. S. 269. (německy) Psáno švabachem.

[:74-93] FRANK IV..., s. 98

[94] Genealogisches Staatshandbuch. 1. vyd. Frankfurt am Main: Franz Varrentrap, 1827. 680 s. Dostupné online. S. 517. (německy) Psáno švabachem.

[:91-95] FRANK IV..., s. 19

[:92-96] Genealogie Cirksenů, hrabat východofríských [online]. [cit. 2017-03-22]. Dostupné online.

[97] Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser. 7. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1833. 566 s. Dostupné online. S. 529. (německy) Psáno švabachem.

[:83-98] FRANK II..., s. 55

[:84-99] FRANK II..., s. 55–56

[:119-100] Genealogie Fürstenbergů [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[101] Genealogie Fürstenbergů z Mößkirchu [online]. [cit. 2017-04-07]. Dostupné online.

[:117-102] Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser..., s. 530

[:77-103] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 286

[:54-104] FRANK V..., s. 179

[105] Genealogie rodu Waldecků [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:18-106] FRANK III..., s. 196

[107] BARBER, Peter. Marlborough as imperial prince 1704-1717 in British Library Journal 96. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.] 43 (46-79) s. Dostupné online. S. 47. Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.

[108] Knížecí přísaha v Ceremoniálních aktech Domácího, dvorského a státního archivu Rakouského státního archivu. [online]. [cit. 2018-09-14]. K souhlasu všech složek říšského sněmu došlo 14. února toho roku, 15. února pak bylo místo na knížecí lavici formálně vytvořeno.. Dostupné online. (německy)

[109] Rozhodnutí kurfiřtského kolegia o změně sněmovního hlasu z personalisty na trvalý hlas. Privilegium na webu Lichtenštejnského státního archivu ve Vaduzu. [online]. [cit. 2018-09-14]. Rozhodnutí kurfiřtského kolegia bylo posledním krokem nutným pro schválení, císař dal své dobrozdání již 7. dubna toho roku, říšské stavy trvalé přijetí Lichtenštejnů odhlasovaly 9. srpna.. Dostupné online. (německy)

[:78-110] FRANK III..., s. 140

[:114-111] HORČIČKA, Václav; SUCHÁNEK, Drahomír; ŽUPANIČ, Jan. Dějiny Lichtenštejnska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 233 s. ISBN 978-80-7422-111-8. S. 49.

[112] SCHÖPFER, Gerald. Klar und fest: Geschichte des Hauses Liechtenstein. 2. vyd. Graz: Arbeitsgemeinschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte, 1996. 224 s. (Schriftenreihe der Arbeitsgemeinschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte; sv. Sonderband 2/1996). ISBN 3-901674-01-2. S. 56–98. (německy)

[113] Josef Václav se ale sám po 30 letech dočkal pozice hlavy rodu a virilního hlasu v knížecí kurii, když syn Josefa Jana Adama, kníže Jan Nepomuk Karel zemřel roku 1748 bez potomků. Viz SCHÖPFER.., s. 68

[114] SCHÖPFER..., s. 74

[:79-115] FRANK V..., s. 109

[116] Gothaischer Hofkalender. 1. vyd. Ročník 144. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 232. (německy) Psáno švabachem.

[117] Roku 1909 vymřela sondershausenská linie a vláda nad celým Schwarzburským knížectvím přešla na rudolstadtského knížete. Roku 1918 byli Schwarzburgové jako poslední německá vládnoucí dynastie sesazeni. Rod vymřel v mužské linii roku 1971.

[118] KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630: historie 1. generalátu. 1. vyd. Praha: Academia, 1999. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. S. 222.

[:45-119] Přehled Valdštejnových privilegií na Heraldik Wiki [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. (německy)

[120] Spolu s povýšením Zaháňského knížectví na vévodství, s udělením Zaháňska jako "věčného léna" a s udělením říšského titulu: vévoda z Frýdlantu a Zaháně. Viz KOLLMANN, Valdštejn a evropská.., s. 221 (uvádí datum 15. února) a Heraldik Wiki.

[121] KOLLMANN, Valdštejn a evropská..., s. 308-309; KOLLMANN, Valdštejnův konec..., s. 59; Heraldik Wiki

[122] KOLLMANN, Josef. Valdštejnův konec: historie 2. generalátu 1631-1634. 1. vyd. Praha: Academia, 2001. 275 s. ISBN 80-200-0336-3. S. 135; 153.

[:93-123] FRANK III..., s. 104

[:120-124] Genealogie Estenských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[125] Genealogie rodu Nasavských z Usingenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[126] Genealogie rodu Nasavských z Weilburgu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:126-127] Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online. (německy)

[:50-128] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f FRANK IV..., s. 229

[129] Gothaischer genealogischer Hof-Kalender: auf das Jahr 1833. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1833. 330 s. Dostupné online. S. 145. (německy) Psáno švabachem.

[:19-130] Knížecí titul a krajský hlas v kurii knížat za hrabství Oettingen (mělo jeden hlas v kraji pro všechny rodové větve) získala poprvé linie Oettingen-Oettingen v roce 1674, která ovšem roku 1731 vymřela. V l. 1731–1767 pokleslo hrabství opět do hraběcí kurie (poprvé v l. 1500–1674) a ohlas se dělily větve Spielberg, Wallerstein a Baldern. V roce 1767 došlo k dohodě, že knížecí hlas v kraji bude držet vždy nejstarší člen z rodu některé z větví, ačkoli větev Wallerstein v té době ještě nebyla povýšena do knížecího stavu a větev Baldern se tohoto povýšení nedočkala nikdy.

[131] Genealogie rodu Solmsů z Braunfelsu [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online.

[132] Genealogie Hohenlohů z Oehringenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[133] Genealogie Hohenlohů z Kirchbergu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[134] Rod v současnosti žije pod jménem Hohenlohe-Oehringen, které získal dědictvím po vymřelé větvi rodu v roce 1805.

[135] FRANK V..., s. 252

[:14-136] FRANK III..., s. 12

[137] Genealogie rodu Kouniců [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:52-138] FRANK IV..., s. 164

[139] Poslední vládnoucí kníže: Heinrich XXII., zemřel r. 1902. Jeho jediný syn Heinrich XXIV., který zemřel r. 1927, byl mentálně retardovaný a skutečné vlády neschopný. Knížectví tedy přešlo na mladší větev Reußů (Reuß-Schleiz). která v něm vládla jako regenti až do r. 1918. Formálním knížetem ale zůstal Heinrich XXIV.

[:94-140] FRANK III..., s. 124

[:95-141] FRANK I..., s. 285

[142] Staatsarchiv des Teutschen Bundes. 1. vyd. Svazek 1. Erlangen: J. J. Velm und Ernst Enke, 1816. 602 s. Dostupné online. S. 600–601. (německy, odkazovaná pasáž francouzsky)

[143] Genalogické a právní poměry v rodu Looz-Corswarem jsou mimořádně komplikované. Jejich vévodský titul byl udělen roku 1734 v Rakouském Nizozemí a není říšského původu (viz Seznam knížat z vůle nizozemských panovníků). Pátý vévoda Guillaume Joseph (1732–1803), který žil v pohnuté době prvních napoleonských válek, získal pro rod jako náhradu za ztráty majetku v Belgii bezprostřední říšské knížectví Rheina-Wolbeck na základě rozhodnutí říšského sněmu v rámci tzv. Zakončení mimořádné říšské deputace. Svého nejstaršího syna, Charlese Louise Augusta (1769–1822) vévoda pro neshody plně vydědil a belgické majetky i říšské knížectví spolu s vévodským a knížecím titulem zdědil mladší vévodův syn, Joseph Arnaud (1770–1827), který se dočkal mediatizace Rheiny-Wolbecku i ztráty některých feudálních práv v Belgii, tehdy ovládané přímo Francouzským císařstvím. Po skončení válek byl rod Looz-Corswarem zařazen mezi vznešené mediatizované rody a knížecí, nikoli však vévodský titul byl v Nizozemí rozšířen na veškeré potomky panujícího vévody. Vévoda ale žádné potomky neměl a za dědice určil svou sestru, princeznu Clementinu Josephine (1764–1820) provdanou hraběnku z Lannoy. Ta ale zdědila pouze německé statky rodu v Rheině-Wolbecku a práva související s mediatizovaným panstvím, Vyděděný Charles Louis, který se navzdory vydědění stejně jako jeho mladší bratr podepisoval jako šestý vévoda Looz-Corswarem, dosáhl obnovení procesu o majetek. V Německu byla jeho žádost zamítnuta, neboť přijal francouzské občanství, což jej dle německého práva zbavovalo šlechtictví a tedy i dědických nároků ještě nesporněji, než otcovské vydědění. Teprve syn "vyděděnce", Charles Francois Guillaume (1804–1896) dosáhl dlouho po otcově i strýcově smrti v nezávislé Belgii uznání dědického nároku a titulu (sedmého) vévody z Looz-Corswarem. Z hlediska dědického i šlechtického práva existuje ovšem od té doby vévodská větev rodu Looz-Corswarem právě jen na základě tohoto královského a soudního potvrzení. Původní vévodský titul lze v zásadě od roku 1827 považovat za zaniklý, zcela nesporně však zanikají práva mediatizovaného rodu a z něj plynoucí nároky. Syn princezny Clementine Josephine hrabě Napoleon de Lannoy-Clervaux byl v roce 1840 povýšen do pruského knížecího stavu jako kníže von Rheina-Wolbeck ačkoli zvláštní práva stavovského panství byla pruskému státu prodána roku 1839, v hannoverské části knížectví pak k jejich prodeji státu došlo již v roce 1824.

[:121-144] Genealogie rodu Mansfeldů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:63-145] BECKMANN, Theodor. Sachsenhagen, Entwicklung und Portrait [online]. [cit. 2017-02-10]. S. 11. Vydal sachsenhagenský vlastivědný spolek (Haimatverein Sachsenhagen). Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-01-25. (německy)

[146] Web o renesanční architektuře ve Stadthagenu, bývalém hlavním městě Schaumburského hrabství [online]. [cit. 2017-02-03]. Dostupné online. (německy)

[147] O datu knížecí nobilitace panují pochyby, protože originální listina se nezachovala a její text známe jen ze zmínek v diplomech Karlových bratrů Gundakara a Maxmiliána z roku 1623. Den a měsíc jsou považovány za jisté, pochybnosti panují pokud jde o rok. Genealog Karl Friedrich von Frank (FRANK III..., s. 140) uvádí na základě opisu z roku 1844 rok 1620, což však odmítá historik Heinz Dopsch s odůvodněním, že roku 1620 na rozdíl od roku následujícího nebyl k povýšení žádný důvod (DOPSCH, Heinz, Knížecí stav a knížectví, základní otázky k dějinám rodu Lichtenštejnů a vývoji jejich země, s. 31-39, zde s. 32, KADLEC, Petr, ZÁVODNÁ, Michaela (ed.), Úsilí knížecího rodu Lichtenštejnů o získání a udržení vlastního státu: sborník textů resumé z referátů přednesených na mezinárodní konferenci konané ve dnech 15. a 16. listopadu na zámku Valtice, Vyd. 1. Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Fiozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, 2013. 70 s. Documenta Liechtensteiniana. Series Miscellanea; tomus 1., ISBN 978-80-7464-225-8).

[148] SCHÖPFER..., s. 56

[149] Genealogie Lichtenštejnů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[150] SCHÖPFER..., s. 55

[:40-151] FRANK IV..., s. 8

[152] Genealogie Oettingenů z Oettingenu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:122-153] Genealogie rodu Nasavských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:81-154] FRANK III..., s. 189

[:15-155] FRANK IV..., s. 99

[:51-156] FRANK III..., s. 148

[157] Genealogie rodu Lippe [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:41-158] FRANK V..., s. 62

[159] Genealogie rodu Stolbergů z Wernigerode a Gedern [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:42-160] FRANK II..., s. 171

[161] Genealogisches Staatshandbuch..., s. 410

[:43-162] FRANK I.., s. 187

[:44-163] FRANK III..., s. 24

[:105-164] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 44. (německy)

[:46-165] FRANK V..., s. 215

[:17-166] FRANK I..., s. 127

[167] Genealogie Bretzenheimů [online]. [cit. 2017-11-27]. Dostupné online.

[:47-168] FRANK IV.., s. 266

[:48-169] FRANK IV..., s. 15

[:53-170] FRANK IV..., s. 165

[:123-171] Genealogie Reussů z Lobensteinu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[172] Genealogie Wiedů z Runkelu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:49-173] FRANK V..., s. 19

[174] Genealogie rodu Sayn-Wittgensteinů z Hohnsteinu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[175] Genealogie rodu Waldburgů z Zeilu a Wurzachu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[176] Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 245. (německy)

[177] Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. [Gothaischer Hofkalender Dostupné online]. S. 243. (německy)

[178] Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 242. (německy)

[:55-179] FRANK III..., s. 232

[180] Genealogie Metternichů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:56-181] FRANK II..., s. 58

[:106-182] Seznam nových a titulárních říšských knížat na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-02-04]. Dostupné online. (anglicky)

[183] Genealogie rodu Sinzendorfů [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[184] FRANK V..., s. 9

[:57-185] FRANK IV.., s. 218

[186] Genealogie Salm-Reifferscheidtů z Krautheimu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:58-187] FRANK V..., s. 121

[:59-188] FRANK IV..., s. 164-165

[189] Genealogie rodu Reussů z Ebersdorfu [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[190] FICKER, Julius von. Vom Reichsfürstenstande. [s.l.]: [s.n.] kapitola online na Wikizdrojích. Kapitola Einzelne weltliche Fürsten und Magnaten, s. 185.

[191] FRANK V..., s. 162

[:100-192] FRANK II..., s. 106

[:101-193] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g FRANK II..., s. 107

[194] Roku 1745 nařídila Marie Terezie Mantovské vévodství plně správně integrovat do Milánska.

[195] Po vymření hlavní větve mantovských Gonzagů r. 1627 se po mantovské válce prosadila vedlejší (francouzská) větev Gonzaga-Nevers, která vymřela r. 1708.

[196] Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy)

[197] Genealogie rodu Medicejských [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[198] FRANK III..., s. 220

[199] Privilegium na webu Rakouského státního archivu [online]. [cit. 2017-04-18]. Dostupné online. (německy)

[200] Storia universale dal principio del mondo sino al presente scritta da una compagnia di letterati inglesi; ricavata da' fonti originali, ed illustrata con carte geografiche, rami, note, tavole cronologiche ed altre; tradotta dall'inglese, con giunta di note, e di avvertimenti in alcuni luoghi. 1. vyd. Svazek 43. Amsterdam: Antonio Foglierini, 1778. 459 s. Dostupné online. S. 348. (italsky)

[:97-201] FRANK I..., s. 175

[202] Rodokmen rodu Cybo-Malaspina [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:102-203] FRANK IV..., s. 76

[204] Genealogie rodu Appiani [online]. [cit. 2017-06-23]. Dostupné online.

[:28-205] FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Svazek Band 4. O-Sh. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 71. (německy)

[206] Genealogie rodu Pico [online]. [cit. 2019-04-09]. Dostupné online.

[207] FRANK I..., s. 196

[:115-208] FRANK V..., s. 125

[:98-209] FRANK V..., s. 31

[210] Knížecí titul ztratil již první kníže za odsouzení pro velezradu.

[211] I Diplomi imperiali per i feudi di Savognone, Mongiardino, Vergagni (Fieschi, Spinola, Crosa). Příprava vydání Daniele Lara. 1. vyd. Genova: Fratelli frilli editori, 2008. 189 s. Dostupné online. ISBN 978-88-7563-434-6. S. 8. (italsky)

[:108-212] FRANK III..., s. 256

[213] Genealogie Bourbonů del Monte na blogu heirsofeurope [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online.

[:99-214] FRANK III..., s. 224

[215] Genealogie rodu Meli Lupi na webu Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online.

[:109-216] FRANK I..., s. 285

[217] Genealogie Estenských [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (anglicky)

[:5-218] FRANK I..., s. 243

[219] FRANK I...., s. 161

[220] FRANK III..., s. 182

[221] Genealogie rodu Malaspina [online]. [cit. 2017-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-10-11.

[222] HLAVAČKA, Milan. Karel Albrecht: příběh druhého zimního krále. 1. vyd. Praha: Akropolis, 1997. 155 s. ISBN 80-85770-50-4. S. 129.

[223] GRITZNER, Maximilian. Chronologische Matrikel der Brandenburgisch-Preussischen Standeserhöhungen und Gnadenacte von 1600-1873. 1. vyd. Berlin: Mitscher und Roestell, 1874. 97 s. Dostupné online. S. 24. (německy)

[224] KRETSCHMER, Konrad. Historische Geographie von Mitteleuropa. 2. vyd. [s.l.]: Salzwasser Verlag, 2016. 664 s. Částečně dostupné online. S. 287. (německy)

[225] Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 211.

[226] FRANK II..., s. 226

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

[33]

[34]

[35]

[36]

[37]

[38]

[39]

[40]

[41]

[42]

[43]

[44]

[45]

[46]

[47]

[48]

[49]

[50]

[51]

[52]

[53]

[54]

[55]

[56]

[57]

[58]

[59]

[60]

[61]

[62]

[63]

[64]

[65]

[66]

[67]

[68]

[69]

[70]

[71]

[72]

[73]

[74]

[75]

[76]

[77]

[78]

[79]

[80]

[81]

[82]

[83]

[84]

[85]

[86]

[87]

[88]

[89]

[90]

[91]

[92]

[93]

[94]

[95]

[96]

[97]

[98]

[99]

[100]

Navigation

Navigace

Tématické portály

Seznam světských říšských knížat a knížectví

Obsah

Úvod

Titulatura říšských knížat

Nejstarší a brzy zaniklá říšská knížectví

Stará knížata

Nová knížata

Nová knížata

Nová knížata se staroknížecím územím

Knížata, jimž byl virilní hlas přislíben r. 1803

Knížata s kuriálním hraběcím hlasem či s pouze krajským stavovstvím

Italská panující říšská knížata

Italská vévodství a knížectví

Italská knížecí léna bez knížecího statusu

Titulární říšská knížata

Nepravá říšská knížata

Snahy a pokusy o říšskou knížecí hodnost

Říšská knížectví vytvořená roku 1803

Náhradní knížectví

Nová knížectví

Knížectví a knížecí léna bez virilního hlasu

Závislé vedlejší větve staroknížecích rodů

Neříšská knížectví ve Svaté říši římské

Odkazy

Reference

Literatura

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce