Seznam vítězů mužské dvouhry na French Open
| Vítězové mužské dvouhry French Open | |
|---|---|
.svg) | |
| www.rolandgarros.com | |
| Grand Slam | French Open |
| Místo | Paříž,  Francie |
| Areál | Stade Roland-Garros |
| Organizátor | Francouzská tenisová federace |
| První ročník | 1891 |
| Povrch | štěrk či antuka / venku (1891–1907) antuka / venku (od 1908) |
| Odměna | 2 300 000 EUR (2023) |
| Trofej | Pohár mušketýrů (Coupe des Mousquetaires) |
| Nejvyšší počet titulů | |
| amatérské éry | 8 – Max Decugis (jen pro členy francouzských klubů) 4 – Henri Cochet (bez omezení členství) |
| otevřené éry | 14 – Rafael Nadal |
| otevřené éry v řadě | 5 – Rafael Nadal |
| Současný vítěz | |
 Novak Djoković (SRB)(třetí titul) | |
| předávající trofeje: Yannick Noah | |
Seznam vítězů mužské dvouhry na French Open uvádí přehled šampionů mužské singlové soutěže French Open, turnaje známého také pod názvem Roland Garros, oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros.
French Open představuje tenisový Grand Slam, každoročně hraný na přelomu května a června. Premiérový ročník mužů se odehrál v roce 1891. Ženská dvouhra se na něm poprvé konala roku 1897.[1] V pořadí je druhým majorem sezóny zařazeným mezi Australian Open a Wimbledon. Od roku 1928 probíhá na otevřených antukových dvorcích areálu Stade Roland-Garros v Paříži.[2] V roce 1968 se jako první z grandslamů otevřel profesionálům.
Kvalifikace mužské dvouhry se účastní sto dvacet osm tenistů. Šestnáct z nich řádně postupuje do hlavní soutěže, která se hraje vyřazovacím systémem na tři vítězné sety. V pavouku je sto dvacet osm hráčů s třiceti dvěma nasazenými. V letech 1973–2021 se hrál tiebreak, s výjimkou rozhodující páté sady.[3] V sezóně 2022 byla zkrácená hra zavedena i do páté sady za stavu her 6–6, ovšem do 10 bodů.
Vítěz získává zdobný stříbrný Pohár mušketýrů, v roce 1927 pojmenovaný na počest čtyř mušketýrů: Jeana Borotry, Jacquese Brugnona, Henriho Cocheta a René Lacosta.[4] Nejmladším šampionem se v roce 1989 stal Američan Michael Chang, který triumfoval v 17 letech, 3 měsících a 20 dnech. Naopak jako nejstarší si titul odvezl Srb Novak Djoković, kterému při triumfu v roce 2023 bylo 36 let a 20 dní.[5]
Titulem na French Open 2022 se Španěl Rafael Nadal stal prvním tenistou historie se čtrnácti trofejemi z jediného grandslamu i v profesionálním tenisu.
Historie
.jpg)
French Open organizované Francouzskou tenisovou federací je druhým ze čtyř Grand Slamů sezóny. Probíhá na přelomu května a června. Turnaj byl založen v roce 1891. Do počátku open éry v roce 1968 se konal pod názvem French Championships. Před rokem 1925 na něm mohli startovat pouze tenisté registrovaní ve francouzských klubech.[6] Prvním vítězem se stal Brit H. Briggs, člen francouzského Clubu Stade Français.[7] V úvodní dekádě se utkání hrála na dva vítězné sety. V roce 1902 či 1903 došlo ke změně na tři vítězné sady. Rané fázi turnaje dominovali do rozhoření prvního světového konfliktu francouzští hráči, včetně osminásobného vítěze Maxe Decugise.[8] Mezi roky 1915–1919 se šampionát v důsledku války nekonal. V období 1924 až 1932 získali singlové trofeje čtyři mušketýři. Zvýšení atraktivity přinesl turnaji roku 1925 mezinárodní charakter, když se otevřel mimofrancouzským tenistům. V daném ročníku triumfoval René Lacoste. Zájem také zvýšila výhra Francouzů v Davis Cupu 1927 a zbudování nového areálu Rolanda-Garrose v roce 1928, kdy soutěž ovládl Henri Cochet.[9] Do té doby se hrálo v Racing Clubu či na dvorcích La Faisanderie.[10]
Titul Američana Jacka Crawforda z roku 1933 znamenal první vítězství pro nefrancouzského tenistu od úvodního ročníku. Francouzi pak trofej nevyhráli až do druhého přerušení v roce 1940 kvůli druhé světové válce. Brit Fred Perry zkompletoval v Paříži jako první singlista historie kariérní grandslam roku 1935. Američanovi Donu Budgeovi se v sezóně 1938 podařilo jako prvnímu tenistovi získat čistý grandslam, k čemuž přispěl pařížský triumf po finálové výhře nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem.[11] V období 1941–1945 byl ve vichistickém režimu pořádán Tournoi de France.[12] Jeho výsledky nebyly francouzským svazem započítány do oficiálních statistik ani do historie grandslamu.[12] Na obnovené události v roce 1946 pak vyhrál Marcel Bernard, jakožto poslední Francouz před otevřenou érou datovanou od roku 1968.[8]
Během poválečného období dvouhře nedominoval žádný tenista. Pouze pět šampionů, Frank Parker, Jaroslav Drobný, Tony Trabert, Nicola Pietrangeli a Roy Emerson, vyhrálo vícekrát. Drobný si tituly z let 1951 a 1952 připsal jako první africký vítěz, když reprezentoval Egypt.[8] Úvodním grandslamem otevřené éry se stalo French Open 1968, na němž vedle amatérů mohli startovat i profesionálové. Pohár mušketýrů si z něho odvezl Ken Rosewall. Australané si tak připsali sedmou trofej v osmi letech.[13][14]
Od roku 1974 vybojoval šest titulů Švéd Björn Borg, z toho čtyři v řadě, což znamenalo rekord open éry do nástupu Nadala.[15] Prvním francouzským šampionem od roku 1946 se stal v sezóně 1983 Yannick Noah[16] a prvním jihoamerickým vítězem vůbec pak Argentinec Guillermo Vilas na French Open 1977. Čechoslovák Ivan Lendl pak poprvé triumfoval v roce 1984. Další sezónu ve finále podlehl Švédu Matsi Wilanderovi a následně přidal trofeje v letech 1986 a 1987.[15] Nejmladším šampionem se v roce 1989 stal sedmnáctiletý Američan Michael Chang po závěrečném vítězství nad švédským hráčem Stefanem Edbergem.[17]
V letech 1991 a 1992 si pohár odvezl Američan Jim Courier. Rovněž tak Španel Sergi Bruguera ovládl dva ročníky za sebou v sezónách 1993 a 1994.[18][19] Brazilec Gustavo Kuerten vybojoval tři poháry v ročnících 1997, 2000 a 2001.[15] Španěl Rafael Nadal na pařížské antuce debutoval v sezóně 2005, kdy si odvezl trofej. Další přidal v následujících třech ročnících.[20] Úvodní porážku mu v osmifinále French Open 2009 přivodil Švéd Robin Söderling, jehož finálová prohra s Rogerem Federerem umožnila Švýcarovi zkompletovat kariérní grandslam.[21] Nadal pak mezi lety 2010 až 2014 ovládl pět ročníků v řadě, což představovalo rekordní šňůru turnaje. Druhou a třetí prohru utržil od Srba Novaka Djokoviće, nejdříve ve čtvrtfinále French Open 2015 a poté v semifinále French Open 2021. Ve finále ročníku 2015 však Djoković nestačil na Švýcara Stana Wawrinku[22] a první ze dvou trofejí odvezl až v roce 2016. Další tři ročníky 2017–2020 patřili opět Nadalovi, který na posledním z nich získal třináctý triumf. Vytvořil tak historický grandslamový rekord v počtu singlových titulů z jediného majoru. Desátým obhájeným titulem na French Open se stal nejúspěšnějším hráčem v počtu obhájených trofejí z jediného grandslamu.[23][24][25] V roce 2022 Španěl posunul vlastní rekordy čtrnáctou pařížskou trofejí, která znamenala 22. grandslam.[26]
Grandslamoví vítězové dokázali v otevřené éře otočit finále ze stavu 0–2 na sety pouze šestkrát. Pětkrát se tak stalo na Roland Garros, a to v letech 1974, 1984, 1999, 2004 a 2021.[27]
Přehled finále
French Championships
| Rok | vítěz | poražený finalista | výsledek |
|---|---|---|---|
| Championnat de France amateurs international (1891–1924)[p 1] | |||
| 1891 |  H. Briggs (BRI) | P. Baigneres (FRA) | 6–3, 6–4 |
| 1892 | Jean Schopfer (FRA) |  Francis L. Fassitt (USA) | 6–2, 1–6, 6–2 |
| 1893 | Laurent Riboulet (FRA) | Jean Schopfer (FRA) | 6–3, 6–3 |
| 1894 | André Vacherot (FRA) | Gérard Brosselin (FRA) | 1–6, 6–3, 6–3 |
| 1895 | André Vacherot (FRA) | Laurent Riboulet (FRA) | 9–7, 6–2 |
| 1896 | André Vacherot (FRA) | Gérard Brosselin (FRA) | 6–1, 7–5 |
| 1897 | Paul Aymé (FRA) | Francky Wardan (USA) | 4–6, 6–4, 6–2 |
| 1898 | Paul Aymé (FRA) | Paul Lebreton (FRA) | 5–7, 6–1, 6–2 |
| 1899 | Paul Aymé (FRA) | Paul Lebreton (FRA) | 9–7, 3–6, 6–3 |
| 1900 | Paul Aymé (FRA) | André Prévost (FRA) | 6–3, 6–0 |
| 1901 | André Vacherot (FRA) | Paul Lebreton (FRA) | výsledek neznámý |
| 1902 | Marcel Vacherot (FRA) | Max Decugis (FRA) | 6–4, 6–2 |
| 1903 | Max Decugis (FRA) | André Vacherot (FRA) | 6–3, 6–2 |
| 1904 | Max Decugis (FRA) | André Vacherot (FRA) | 6–1, 9–7, 6–8, 6–1 |
| 1905 | Maurice Germot (FRA) | André Vacherot (FRA) | výsledek neznámý |
| 1906 | Maurice Germot (FRA) | Max Decugis (FRA) | 5–7, 6–3, 6–4, 1–6, 6–3 |
| 1907 | Max Decugis (FRA) | Robert Wallet (FRA) | výsledek neznámý |
| 1908 | Max Decugis (FRA) | Maurice Germot (FRA) | 6–2, 6–1, 3–6, 10–8 |
| 1909 | Max Decugis (FRA) | Maurice Germot (FRA) | 3–6, 2–6, 6–4, 6–4, 6–4 |
| 1910 | Maurice Germot (FRA) | François Blanchy (FRA) | 6–1, 6–3, 4–6, 6–3 |
| 1911 | André Gobert (FRA) | Maurice Germot (FRA) | 6–1, 8–6, 7–5 |
| 1912 | Max Decugis (FRA) | André Gobert (FRA) | výsledek neznámý |
| 1913 | Max Decugis (FRA) | Georges Gault (FRA) | výsledek neznámý |
| 1914 | Max Decugis (FRA) | Jean Samazeuilh (FRA) | 3–6, 6–1, 6–4, 6–4 |
| 1915 | nehráno[p 2] | ||
| 1916 | |||
| 1917 | |||
| 1918 | |||
| 1919 | |||
| 1920 | André Gobert (FRA) | Max Decugis (FRA) | 6–3, 3–6, 1–6, 6–2, 6–3 |
| 1921 | Jean Samazeuilh (FRA) | André Gobert (FRA) | 6–3, 6–3, 2–6, 7–5 |
| 1922 | Henri Cochet (FRA) | Jean Samazeuilh (FRA) | 8–6, 6–3, 7–5 |
| 1923 | François Blanchy (FRA) | Max Decugis (FRA) | 1–6, 6–2, 6–0, 6–2 |
| 1924 | Jean Borotra (FRA) | René Lacoste (FRA) | 7–5, 6–4, 0–6, 5–7, 6–2 |
| Internationaux de France amateurs (1925–1967)[p 3] | |||
| 1925 | René Lacoste (FRA) | Jean Borotra (FRA) | 7–5, 6–1, 6–4 |
| 1926 | Henri Cochet (FRA) | René Lacoste (FRA) | 6–2, 6–4, 6–3 |
| 1927 | René Lacoste (FRA) | William Tilden (USA) | 6–4, 4–6, 5–7, 6–3, 11–9 |
| 1928 | Henri Cochet (FRA) | René Lacoste (FRA) | 5–7, 6–3, 6–1, 6–3 |
| 1929 | René Lacoste (FRA) | Jean Borotra (FRA) | 6–3, 2–6, 6–0, 2–6, 8–6 |
| 1930 | Henri Cochet (FRA) | William Tilden (USA) | 3–6, 8–6, 6–3, 6–1 |
| 1931 | Jean Borotra (FRA) | Christian Boussus (FRA) | 2–6, 6–4, 7–5, 6–4 |
| 1932 | Henri Cochet (FRA) |  Giorgio de Stefani (ITA) | 6–0, 6–4, 4–6, 6–3 |
| 1933 | Jack Crawford (USA) | Henri Cochet (FRA) | 8–6, 6–1, 6–3 |
| 1934 |  Gottfried von Cramm (GER) | Jack Crawford (USA) | 6–4, 7–9, 3–6, 7–5, 6–3 |
| 1935 |  Fred Perry (GBR) | Gottfried von Cramm (GER) | 6–3, 3–6, 6–1, 6–3 |
| 1936 | Gottfried von Cramm (GER) | Fred Perry (GBR) | 6–0, 2–6, 6–2, 2–6, 6–0 |
| 1937 | Henner Henkel (GER) | Bunny Austin (GBR) | 6–1, 6–4, 6–3 |
| 1938 | Donald Budge (USA) |  Roderich Menzel (TCH) | 6–3, 6–2, 6–4 |
| 1939 | Donald McNeill (USA) | Bobby Riggs (USA) | 7–5, 6–0, 6–3 |
| 1940 | nehráno[p 4] | ||
| 1941 | Bernard Destremau (FRA)[p 5] | Robert Ramillon (FRA) | 6–4, 2–6, 6–3, 6–4 |
| 1942 | Bernard Destremau (FRA)[p 5] | Christian Boussus (FRA) | 5–7, 6–4, 6–4, 6–1[28] |
| 1943 | Yvon Petra (FRA)[p 5] | Henri Cochet (FRA) | 6–3, 6–3, 6–8, 2–6, 6–4[29] |
| 1944 | Yvon Petra (FRA)[p 5] | Marcel Bernard (FRA) | 6–1, 4–6, 4–6, 7–5, 6–2[30] |
| 1945 | Yvon Petra (FRA)[p 5] | Bernard Destremau (FRA) | 7–5, 6–4, 6–2 |
| 1946 | Marcel Bernard (FRA) | Jaroslav Drobný (TCH) | 3–6, 2–6, 6–1, 6–4, 6–3 |
| 1947 |  József Asbóth (HUN) |  Eric Sturgess (JAU) | 8–6, 7–5, 6–4 |
| 1948 | Frank Parker (USA) | Jaroslav Drobný (TCH) | 6–4, 7–5, 5–7, 8–6 |
| 1949 | Frank Parker (USA) | Budge Patty (USA) | 6–3, 1–6, 6–1, 6–4 |
| 1950 | Budge Patty (USA) |  Jaroslav Drobný (EGY) | 6–1, 6–2, 3–6, 5–7, 7–5 |
| 1951 | Jaroslav Drobný (EGY) | Eric Sturgess (JAU) | 6–3, 6–3, 6–3 |
| 1952 | Jaroslav Drobný (EGY) |  Frank Sedgman (AUS) | 6–2, 6–0, 3–6, 6–4 |
| 1953 | Ken Rosewall (AUS) | Vic Seixas (USA) | 6–3, 6–4, 1–6, 6–2 |
| 1954 | Tony Trabert (USA) | Arthur Larsen (USA) | 6–4, 7–5, 6–1 |
| 1955 | Tony Trabert (USA) |  Sven Davidson (SWE) | 2–6, 6–1, 6–4, 6–2 |
| 1956 | Lew Hoad (AUS) | Sven Davidson (SWE) | 6–4, 8–6, 6–3 |
| 1957 | Sven Davidson (SWE) | Herbert Flam (USA) | 6–3, 6–4, 6–4 |
| 1958 | Mervyn Rose (AUS) |  Luis Ayala (CHI) | 6–3, 6–4, 6–4 |
| 1959 |  Nicola Pietrangeli (ITA) | Ian Vermaak (JAU) | 3–6, 6–3, 6–4, 6–1 |
| 1960 | Nicola Pietrangeli (ITA) | Luis Ayala (CHI) | 3–6, 6–3, 6–4, 4–6, 6–3 |
| 1961 |  Manuel Santana (ESP) | Nicola Pietrangeli (ITA) | 4–6, 6–1, 3–6, 6–0, 6–2 |
| 1962 | Rod Laver (AUS) | Roy Emerson (AUS) | 3–6, 2–6, 6–3, 9–7, 6–2 |
| 1963 | Roy Emerson (AUS) | Pierre Darmon (FRA) | 3–6, 6–1, 6–4, 6–4 |
| 1964 | Manuel Santana (ESP) | Nicola Pietrangeli (ITA) | 6–3, 6–1, 4–6, 7–5 |
| 1965 | Fred Stolle (AUS) | Tony Roche (AUS) | 3–6, 6–0, 6–2, 6–3 |
| 1966 | Tony Roche (AUS) |  István Gulyás (HUN) | 6–1, 6–4, 7–5 |
| 1967 | Roy Emerson (AUS) | Tony Roche (AUS) | 6–1, 6–4, 2–6, 6–2 |
French Open
| Rok | vítěz | poražený finalista | výsledek |
|---|---|---|---|
| Internationaux de France – Ère Open (od 1968)[p 6] | |||
| 1968 | Ken Rosewall (AUS) | Rod Laver (AUS) | 6–3, 6–1, 2–6, 6–2 |
| 1969 | Rod Laver (AUS) | Ken Rosewall (AUS) | 6–4, 6–3, 6–4 |
| 1970 | Jan Kodeš (TCH) |  Željko Franulović (YUG) | 6–2, 6–4, 6–0 |
| 1971 | Jan Kodeš (TCH) |  Ilie Năstase (ROU) | 8–6, 6–2, 2–6, 7–5 |
| 1972 | Andrés Gimeno (ESP) | Patrick Proisy (FRA) | 4–6, 6–3, 6–1, 6–1 |
| 1973 | Ilie Năstase (ROU) | Nikola Pilić (YUG) | 6–3, 6–3, 6–0 |
| 1974 | Björn Borg (SWE) | Manuel Orantes (ESP) | 2–6, 6–7(4–7), 6–0, 6–1, 6–1 |
| 1975 | Björn Borg (SWE) |  Guillermo Vilas (ARG) | 6–2, 6–3, 6–4 |
| 1976 | Adriano Panatta (ITA) | Harold Solomon (USA) | 6–1, 6–4, 4–6, 7–6(7–3) |
| 1977 | Guillermo Vilas (ARG) | Brian Gottfried (USA) | 6–0, 6–3, 6–0 |
| 1978 | Björn Borg (SWE) | Guillermo Vilas (ARG) | 6–1, 6–1, 6–3 |
| 1979 | Björn Borg (SWE) |  Víctor Pecci (PAR) | 6–3, 6–1, 6–7(6–8), 6–4 |
| 1980 | Björn Borg (SWE) | Vitas Gerulaitis (USA) | 6–4, 6–1, 6–2 |
| 1981 | Björn Borg (SWE) | Ivan Lendl (TCH) | 6–1, 4–6, 6–2, 3–6, 6–1 |
| 1982 | Mats Wilander (SWE) | Guillermo Vilas (ARG) | 1–6, 7–6(8–6), 6–0, 6–4 |
| 1983 | Yannick Noah (FRA) | Mats Wilander (SWE) | 6–2, 7–5, 7–6(7–3) |
| 1984 | Ivan Lendl (TCH) | John McEnroe (USA) | 3–6, 2–6, 6–4, 7–5, 7–5 |
| 1985 | Mats Wilander (SWE) | Ivan Lendl (TCH) | 3–6, 6–4, 6–2, 6–2 |
| 1986 | Ivan Lendl (TCH) | Mikael Pernfors (SWE) | 6–3, 6–2, 6–4 |
| 1987 | Ivan Lendl (TCH) | Mats Wilander (SWE) | 7–5, 6–2, 3–6, 7–6(7–3) |
| 1988 | Mats Wilander (SWE) | Henri Leconte (FRA) | 7–5, 6–2, 6–1 |
| 1989 | Michael Chang (USA) | Stefan Edberg (SWE) | 6–1, 3–6, 4–6, 6–4, 6–2 |
| 1990 |  Andrés Gómez (ECU) | Andre Agassi (USA) | 6–3, 2–6, 6–4, 6–4 |
| 1991 | Jim Courier (USA) | Andre Agassi (USA) | 3–6, 6–4, 2–6, 6–1, 6–4 |
| 1992 | Jim Courier (USA) | Petr Korda (TCH) | 7–5, 6–2, 6–1 |
| 1993 | Sergi Bruguera (ESP) | Jim Courier (USA) | 6–4, 2–6, 6–2, 3–6, 6–3 |
| 1994 | Sergi Bruguera (ESP) | Alberto Berasategui (ESP) | 6–3, 7–5, 2–6, 6–1 |
| 1995 |  Thomas Muster (AUT) | Michael Chang (USA) | 7–5, 6–2, 6–4 |
| 1996 |  Jevgenij Kafelnikov (RUS) |  Michael Stich (GER) | 7–6(7–4), 7–5, 7–6(7–4) |
| 1997 |  Gustavo Kuerten (BRA) | Sergi Bruguera (ESP) | 6–3, 6–4, 6–2 |
| 1998 | Carlos Moyà (ESP) | Àlex Corretja (ESP) | 6–3, 7–5, 6–3 |
| 1999 | Andre Agassi (USA) |  Andrij Medveděv (UKR) | 1–6, 2–6, 6–4, 6–3, 6–4 |
| 2000 | Gustavo Kuerten (BRA) | Magnus Norman (SWE) | 6–2, 6–3, 2–6, 7–6(8–6) |
| 2001 | Gustavo Kuerten (BRA) | Àlex Corretja (ESP) | 6–7(3–7), 7–5, 6–2, 6–0 |
| 2002 | Albert Costa (ESP) | Juan Carlos Ferrero (ESP) | 6–1, 6–0, 4–6, 6–3 |
| 2003 | Juan Carlos Ferrero (ESP) |  Martin Verkerk (NED) | 6–1, 6–3, 6–2 |
| 2004 | Gastón Gaudio (ARG) | Guillermo Coria (ARG) | 0–6, 3–6, 6–4, 6–1, 8–6 |
| 2005 | Rafael Nadal (ESP) | Mariano Puerta (ARG) | 6–7(6–8), 6–3, 6–1, 7–5 |
| 2006 | Rafael Nadal (ESP) |  Roger Federer (SWI) | 1–6, 6–1, 6–4, 7–6(7–4) |
| 2007 | Rafael Nadal (ESP) | Roger Federer (SWI) | 6–3, 4–6, 6–3, 6–4 |
| 2008 | Rafael Nadal (ESP) | Roger Federer (SWI) | 6–1, 6–3, 6–0 |
| 2009 | Roger Federer (SWI) | Robin Söderling (SWE) | 6–1, 7–6(7–1), 6–4 |
| 2010 | Rafael Nadal (ESP) | Robin Söderling (SWE) | 6–4, 6–2, 6–4 |
| 2011 | Rafael Nadal (ESP) | Roger Federer (SWI) | 7–5, 7–6(7–3), 5–7, 6–1 |
| 2012 | Rafael Nadal (ESP) | Novak Djoković (SRB) | 6–4, 6–3, 2–6, 7–5 |
| 2013 | Rafael Nadal (ESP) | David Ferrer (ESP) | 6–3, 6–2, 6–3 |
| 2014 | Rafael Nadal (ESP) | Novak Djoković (SRB) | 3–6, 7–5, 6–2, 6–4 |
| 2015 | Stan Wawrinka (SWI) | Novak Djoković (SRB) | 4–6, 6–4, 6–3, 6–4 |
| 2016 | Novak Djoković (SRB) | Andy Murray (GBR) | 3–6, 6–1, 6–2, 6–4 |
| 2017 | Rafael Nadal (ESP) | Stan Wawrinka (SWI) | 6–2, 6–3, 6–1 |
| 2018 | Rafael Nadal (ESP) | Dominic Thiem (AUT) | 6–4, 6–3, 6–2 |
| 2019 | Rafael Nadal (ESP) | Dominic Thiem (AUT) | 6–3, 5–7, 6–1, 6–1 |
| 2020 | Rafael Nadal (ESP) | Novak Djoković (SRB) | 6–0, 6–2, 7–5 |
| 2021 | Novak Djoković (SRB) |  Stefanos Tsitsipas (GRE) | 6–7, 2–6, 6–3, 6–2, 6–4 |
| 2022 | Rafael Nadal (ESP) |  Casper Ruud (NOR) | 6–3, 6–3, 6–0 |
| 2023 | Novak Djoković (SRB) | Casper Ruud (NOR) | 7–6(7–1), 6–3, 7–5 |
Statistiky
Vícenásobní vítězové
| Tenista | éra | roky vítězství | ||
|---|---|---|---|---|
| amatérská | open | celkově | ||
| Rafael Nadal (ESP) | 0 | 14 | 14 | 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019, 2020, 2022 |
| Max Decugis (FRA) | 8 | 0 | 8 | 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914 |
| Björn Borg (SWE) | 0 | 6 | 6 | 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981 |
| Henri Cochet (FRA) | 5 | 0 | 5 | 1922, 1926, 1928, 1930, 1932 |
| André Vacherot (FRA) | 4 | 0 | 4 | 1894, 1895, 1896, 1901 |
| Paul Aymé (FRA) | 4 | 0 | 4 | 1897, 1898, 1899, 1900 |
| Maurice Germot (FRA) | 3 | 0 | 3 | 1905, 1906, 1910 |
| René Lacoste (FRA) | 3 | 0 | 3 | 1925, 1927, 1929 |
| Mats Wilander (SWE) | 0 | 3 | 3 | 1982, 1985, 1988 |
| Ivan Lendl (TCH) | 0 | 3 | 3 | 1984, 1986, 1987 |
| Gustavo Kuerten (BRA) | 0 | 3 | 3 | 1997, 2000, 2001 |
| Novak Djoković (SRB) | 0 | 3 | 3 | 2016, 2021, 2023 |
| André Gobert (FRA) | 2 | 0 | 2 | 1911, 1920 |
| Jean Borotra (FRA) | 2 | 0 | 2 | 1924, 1931 |
| Gottfried von Cramm (GER) | 2 | 0 | 2 | 1934, 1936 |
| Frank Parker (USA) | 2 | 0 | 2 | 1948, 1949 |
| Jaroslav Drobný (EGY) | 2 | 0 | 2 | 1951, 1952 |
| Ken Rosewall (AUS) | 1 | 1 | 2 | 1953, 1968 |
| Tony Trabert (USA) | 2 | 0 | 2 | 1954, 1955 |
| Nicola Pietrangeli (ITA) | 2 | 0 | 2 | 1959, 1960 |
| Manuel Santana (ESP) | 2 | 0 | 2 | 1961, 1964 |
| Rod Laver (AUS) | 1 | 1 | 2 | 1962, 1969 |
| Roy Emerson (AUS) | 2 | 0 | 2 | 1963, 1967 |
| Jan Kodeš (TCH) | 0 | 2 | 2 | 1970, 1971 |
| Jim Courier (USA) | 0 | 2 | 2 | 1991, 1992 |
| Sergi Bruguera (ESP) | 0 | 2 | 2 | 1993, 1994 |
| kurziva – vítězové před rokem 1925, kdy na turnaji startovali jen hráči z francouzských klubů | ||||
Vítězové podle státu
| Stát | éra | titul | |||
|---|---|---|---|---|---|
| amatérská | open | celkově | první | poslední | |
| Francie | 37 | 1 | 38 | 1892 | 1983 |
| Španělsko | 2 | 20 | 22 | 1961 | 2022 |
| Austrálie | 9 | 2 | 11 | 1933 | 1969 |
| USA | 7 | 4 | 11 | 1938 | 1999 |
| Švédsko | 1 | 9 | 10 | 1957 | 1988 |
| Československo[p 7] | 0 | 5 | 5 | 1970 | 1987 |
| Německo | 3 | 0 | 3 | 1934 | 1937 |
| Itálie | 2 | 1 | 3 | 1959 | 1976 |
| Brazílie | 0 | 3 | 3 | 1997 | 2001 |
| Srbsko | 0 | 3 | 3 | 2016 | 2023 |
| Spojené království | 2 | 0 | 2 | 1891 | 1935 |
 Egypt | 2 | 0 | 2 | 1951 | 1952 |
| Argentina | 0 | 2 | 2 | 1977 | 2004 |
| Švýcarsko | 0 | 2 | 2 | 2009 | 2015 |
| Maďarsko | 1 | 0 | 1 | 1947 | 1947 |
| Rumunsko | 0 | 1 | 1 | 1973 | 1973 |
| Ekvádor | 0 | 1 | 1 | 1990 | 1990 |
| Rakousko | 0 | 1 | 1 | 1995 | 1995 |
| Rusko | 0 | 1 | 1 | 1996 | 1996 |
Odkazy
Poznámky
- ↑ Turnaj uzavřen pouze pro tenisty registrované ve francouzských tenisových klubech.[6]
- ↑ Nehráno pro první světovou válku.
- ↑ Turnaj zpřístupněn tenistům, kteří nebyli členy francouzských klubů. Až do roku 1967 na něm hráli pouze amatérští hráči.
- ↑ Nehráno pro druhou světovou válku.
- ↑ a b c d e šedě zvýrazněno období let 1940–1945, kdy se oficiální grandslam nekonal. Mezi roky 1941–1945 byl ve vichistickém režimu pořádán Tournoi de France. Výsledky nebyly započítány do oficiálních statistik grandslamu ani uznány Francouzskou tenisovou federací.[12]
- ↑ Turnaj otevřen profesionálním tenistům.
- ↑ šedě zvýrazněn zaniklý stát.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku List of French Open men's singles champions na anglické Wikipedii.
- ↑ Past Winners and Draws [online]. Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-08-08. (anglicky)
- ↑ Tournament profile – Roland Garros [online]. ATP Tour [cit. 2009-07-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Event Guide / History / Record Breakers [online]. IBM, Fédération Française de tennis [cit. 2009-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-16. (anglicky)
- ↑ BOWERS, Chris. The New Musketeers [online]. Davis Cup, 27-02-2009 [cit. 2015-07-16]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ WEST, Andy. Djokovic Wins Roland Garros For Historic 23rd Major Title. ATP Tour, Inc. [online]. 2023-06-11 [cit. 2023-06-11]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b LEWIS, Gabrielle. French Open history. BBC Sport. 2002-05-23. Dostupné online [cit. 2009-07-01]. (anglicky)
- ↑ Gillmeister 1998, s. 225.
- ↑ a b c Roland Garros past single winners. edition.cnn.com. CNN, 23-05-2008. Dostupné online [cit. 19-07-2015]. (anglicky)
- ↑ Henri Cochet is dead; French Tennis Leader. The New York Times. 03-04-1987. Dostupné online [cit. 26-07-2015]. (anglicky)
- ↑ LEWIS, Gabrielle. French Open History. BBC. 23-05-2002. Dostupné online [cit. 21-07-2015]. (anglicky)
- ↑ GRAY, Michael. Donald Budge. The Guardian. 28-01-2000. Dostupné online [cit. 26-07-2015]. (anglicky)
- ↑ a b c Event Guide / History / Past Winners 1891 – 2011 [online]. IBM, Fédération Française de Tennis [cit. 2012-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-20. (anglicky)
- ↑ FORD, Bonnie D. Reform to an Open status altered the course of tennis history. sports.espn.go.com. ESPN, 12-10-2008. Dostupné online [cit. 27-07-2015]. (anglicky)
- ↑ HENDERSON, Jon. Now I'd choose tennis. The Observer. 15-06-2008. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ a b c Rafael Nadal, Bjorn Borg, Ivan Lendl and the seven kings of clay [online]. Sky Sports, 22-05-2015 [cit. 2015-07-25]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GROSS, Jane. Noah captures French crown. The New York Times. 06-06-1983. Dostupné online [cit. 05-08-2015]. (anglicky)
- ↑ GITTINGS, Paul. Chang's 'underhand' tactics stunned Lendl and made Tennis history. edition.cnn.com. CNN, 08-06-2012. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ Topics of The Times – An American in Paris. The New York Times. 10-06-1992. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ ROBERTS, John. Bruguera towers above tired Berasategui. The Independent. 06-06-1994. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ NEWBERRY, Piers. Nadal storms to fourth French win. news.bbc.co.uk. BBC Sport, 08-06-2008. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ ORNSTEIN, David. Federer claims historic Paris win. news.bbc.co.uk. BBC Sport, 07-06-2009. Dostupné online [cit. 25-07-2015]. (anglicky)
- ↑ Novak Djokovic beats Andy Murray to win first French Open title. www.bbc.com. BBC Sport, 05-06-2016. Dostupné online [cit. 05-06-2016]. (anglicky)
- ↑ SEMINARA, Dave. Rafa's 'Moon Landing' Among Sports' Greatest All-Time Records [online]. ATP Tennis, Inc., 2020-10-11 [cit. 2020-10-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Rafa Relishes Records, But Puts 20th Slam In Perspective In Face Of Pandemic [online]. ATP Tour, Inc., 2020-10-11 [cit. 2020-10-12]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ODDO, Chris. 100 for the King: Numbers behind Rafa's latest Paris success - Roland-Garros - The 2020 Roland-Garros Tournament official site [online]. Roland Garros, 2020-10-11 [cit. 2020-10-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CAMBERS, Simon. More records fall for Rafael Nadal at Roland-Garros. Tennis Majors [online]. 2022-06-05 [cit. 2022-06-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Dominic Thiem Outlasts Alexander Zverev In Historic US Open Final [online]. ATP Tour, Inc., 2020-09-13 [cit. 2020-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Le Matin : derniers télégrammes de la nuit du 3 août 1942 (Numéro 21244) [online]. BnF [cit. 2020-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Le Matin : derniers télégrammes de la nuit du 2 août 1943 (Numéro 21551) [online]. BnF [cit. 2020-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Le Matin : derniers télégrammes de la nuit du 7 août 1944 (Numéro 21862) [online]. BnF [cit. 2020-04-23]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
- GILLMEISTER, Heiner, 1998. Tennis: A Cultural History (Repr. ed.). London: Leicester University Press. Dostupné online. ISBN 978-0718501952.
Média použitá na této stránce
.svg)
.svg)
_crowned.svg)
Autor: F l a n k e r, Licence: CC BY-SA 2.5
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
.svg)
National flag and merchant ensign of Germany from 1935 to 1945.
.svg)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
.svg)
Flag of Hungary from mid/late 1946 to 20 August 1949 and from 12 November 1956 to 23 May 1957.
.svg)
Flag of South Africa, used between 1928 and 1982. It is identical to the 1982 to 1994 version except that the shade of blue is darker. It is also known as the "Oranje-Blanje-Blou".
.svg)
Flag of Australia, when congruence with this colour chart is required (i.e. when a "less bright" version is needed).
See Flag of Australia.svg for main file information.
Při zobrazení tohoto souboru lze snadno přidat orámování
.svg)
Flag of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (1946-1992).
The design (blazon) is defined in Article 4 of the Constitution for the Republic of Yugoslavia (1946). [1]
Made by author of Xramp, first uploaded by Denelson83 as Flag of Ecuador.svg, modifications by Husunqu.
.svg)
Autor: Leovilok, Licence: CC BY-SA 3.0
La Coupe des Mousquetaires (English: The Musketeers' Trophy), the trophy awarded to the winner of the Men's Singles competition at the French Open.
Autor: Sylvain WEBER, Licence: CC BY-SA 2.0
Rafael Nadal holds the Coupe des Mousquetaires after winning the 2006 French Open final over Roger Federer
.svg)
flag of the Kingdom of Egypt (1922–1953) and the Republic of Egypt (1953–1958).
Autor: https://www.flickr.com/photos/babac/, Licence: CC0
Djokovic winning the 2016 French Open