Sicilské nešpory

Sicilské nešpory
konflikt: Boj o investituru, guelfové a ghibellini
Obraz Francesca Hayeze I Vespri siciliani (1821/1822)
Trvání	1282–1302 (povstání 30. března – 28. dubna 1282, násl. válka o Sicílii do 31. srpna 1302)
Místo	primárně Sicílie a další oblasti Středozemí: Aragonie, Katalánsko a Mezzogiorno
Souřadnice	38°5′59″ s. š., 13°21′47″ v. d.
Výsledek	vítězství povstalců v roce 1282, svržení anjouovské vlády na Sicílii, Barcelonská dynastie získává sicilský trůn.
Změny území	rozdělení Sicilského království na království Trinacrii náležící Aragonské koruně a Neapolské království Anjouovců
Strany
1282 povstání: sicilští povstalci (štaufští loajalisté) 1282–1302 válka: Aragonská koruna Aragonská koruna Sicilské království (Trinacria) podpora: Byzantská říše Benátská republika Benátská republika ghibellini ghibellini Ifríkije (Tunis) 1282 povstání: Sicilské království Anjouovců 1282–1302 válka: Neapolské království Francouzské království Mallorské království Mallorské království Navarrské království Navarrské království podpora: Janovská republika Janovská republika Papežský stát Papežský stát Kastilské království Kastilské království guelfové guelfové Aragonská koruna Aragonská koruna (po smlouvě z Anagni 1295)
Velitelé
1282: Giovanni da Procida Ruggiero Mastrangelo Bonifacio de Camerana 1282–1302: Petr III. Aragonský (1282–1285) Alfons III. Aragonský (1282–1291) Jakub II. Aragonský (1291–1302) Jakub II. Sicilský (1285–1295) Fridrich II. Sicilský (1296–1302) Konstancie Sicilská sicilský sněm 1282: Karel I. z Anjou Jan ze Saint-Remy † 1282–1302: Karel I. z Anjou (1282–1285) Karel II. Neapolský (1285–1302) Filip III (1284–1285) Filip IV. (1285–1290) Karel I. z Valois (1284–1302) Jakub II. Mallorský (1283–1295)
Ztráty
neznámé 4 000 mrtvých během povstání v roce 1282
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sicilské nešpory (italsky I Vespri siciliani) je název pro povstání, které vypuklo v Palermu 30. března 1282 proti vládě francouzského krále Karla I. z Anjou. Vzpoura vedla k vyhnání Francouzů z ostrova Sicílie a nastolení vlády aragonského krále Petra III. Velikého.

V důsledku tohoto povstání došlo k rozdělení dosavadního Království sicilského na dva samostatné státy – na Sicilské království na ostrově (zvaném také jako království Trinacria) a na pevninskou část zvanou Neapolské království, které zůstalo pod nadvládou Anjouovců.

Název povstání získalo proto, že propuklo při shromáždění lidí, kteří se odebírali o Velikonočním pondělí na nešpory.

Několikaleté spory císaře Fridricha II. a papeže Inocence IV. o vládu nad severní Itálií pokračovaly i po císařově smrti (1250) s jeho nástupcem a synem Konrádem IV. Promítly se v rozhodnutí papeže Inocence IV. neudělit Konrádovi po smrti jeho otce Království sicilské jako papežské léno.

S tím nový císař nesouhlasil, ale než mohl podniknout vojenské tažení, nečekaně v roce 1254 zemřel. Správu Království sicílského přenechal hraběti Bertholdovi z Hohenburgu. Proti němu vystoupil Konrádův nevlastní bratr Manfréd, který se za papežovy podpory zmocnil Sicílie a zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Spojenectví s papežem však skončilo záhy. Papež Manfréda v roce 1255 vyobcoval z církve a Království sicilské nabídl anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda. Manfréd však na Sicílii získal silnou pozici a roku 1258 se v Palermu nechal korunovat sicilským králem.

V roce 1263 uzavřel papež Urban IV. s Karlem z Anjou, mladším bratrem krále Ludvíka IX. a vládcem Provence dohodu. Papežská kurie mu měla udělit Království sicilské v léno a nový panovník se na oplátku neměl snažit získat nadvládu nad celou Itálií. Karel měl spojence v severní Itálii (florentští a sienští bankéři), Manfrédovi byla věrná města v Toskánsku a ghibellini. V roce 1265 Karel vytáhl do Itálie a roku 1266 v bitvě u Beneventa Manfréd padl. Téhož roku papež Klement IV. udělil Království sicilské v léno Karlovi z Anjou a korunoval jej sicilským králem. Štaufové vkládali své naděje do nezletilého Fridrichova vnuka a Manfredova synovce, Konradina. Karel z Anjou a Konradin se v roce 1268 setkali v bitvě u Tagliacozzo, kde byl teprve šestnáctiletý Konradin poražen a poté v Neapoli popraven stětím.

Karel se jako sicilský král snažil zajistit si oporu své moci novým rozdělením půdy francouzským šlechticům, kteří s ním odešli z Francie. Přenesl své sídlo z Palerma do Neapole. Vyšel také vstříc církvi tím, že zrušil některá opatření Fridricha II. a v Království sicilském mohla působit inkvizice. Papež na oplátku podporoval Karla v jeho expanzivních plánech namířených proti Byzantské říši.

Ke Karlovým nepřátelům naopak patřila aragonská koruna. Aragonský král Petr III. měl za manželku Manfrédovu dceru Konstancii a domníval se, že je legitimním pokračovatelem štaufské politiky na Sicílii. Také proto jej podporovali ghibellini v severní Itálii. V Aragonii rovněž žila řada uprchlíků ze Sicílie. Aragonský král měl podporu i mezi sicilskou šlechtou, které vadily výhody udělované Francouzům. A s podporou mohl počítat i mezi měšťany, které si král Karel pohněval rostoucím daňovým zatížením.

Cizí nadvláda a vysoké daně zaviněné Karlovou expanzivní politikou vedly k povstání místní šlechty, které získalo název Sicilské nešpory. Povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí dne 30. března 1282 v Palermu poblíž kláštera sv. Ducha a během měsíce se rozšířilo na celý ostrov (s výjimkou Messiny). Povstalci pocházeli z řad šlechty i měšťanů, kteří získali i podporu církve. Povstání bylo podpořeno financemi byzantského císaře Michaela VIII. Oběťmi krvavého masakru se stalo několik tisíc Francouzů. Rebelující ostrovní část království nabídla královskou korunu aragonskému králi.

Dne 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září jej v Palermu sněm sicilské šlechty zvolil sicilským králem jako Petra I. pod podmínkou, že obnoví v království zvyklosti z normanského období. Karel z Anjou se proti Petrovi III. vypravil s loďstvem, které však bylo v sicilské úžině poraženo.

Po Karlově porážce následovalo období bojů, které skončilo až po Petrově smrti v roce 1285. V tomto roce se oba rody dohodly, že Neapol a jižní Itálie zůstane Anjouovcům a Sicílie Aragonii. Odtržená Sicílie zůstala samostatným Sicilským královstvím (zvaném též Trinacria) spojeným dynasticky a později personální unií s Aragonií a poté se Španělskem, čímž se vývoj Sicílie odlišil od vývoje na italské pevnině. V jižní Itálii vzniklo Neapolské království. Obě království byla opětovně spojena až v roce 1816.

Sicilské nešpory oslabily křižácké hnutí v Evropě. Od panovníků, kteří se angažovali ve věci Sicílie a účastnili se předtím křížových výprav, se nyní dostávalo méně podpory křižáckým státům v Levantě.

• Lexikon des Mittelalters. sv. VII. Planudes bis Stadt, München: LexMA Verlag 1995, ISBN 3-7608-8907-7, s. 1948-1950 a 1960-1964
• G. Procacci, Dějiny Itálie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-152-2, s. 34-37, 422-423, 429-430
• A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992. ISBN 80-7113-008-7, s. 161-163
• Steven Runciman, Die sizilianische Vesper. Eine Geschichte der Mittelmeerwelt im Ausgang des 13. Jahrhunderts. München 1959 (engl. 1958, mehrere Nachdrucke).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sicilské nešpory na Wikimedia Commons