Sicilské nešpory

Sicilské nešpory
konflikt: Guelfové a ghibellini
Obraz Francesca Hayeze I Vespri siciliani (1821/1822)
Trvání	1282–1302 (povstání 30. března – 28. dubna 1282, násl. válka o Sicílii do 31. srpna 1302)
Místo	primárně Sicílie a další oblasti Středozemí: Aragonie, Katalánsko a Mezzogiorno
Souřadnice	38°5′59″ s. š., 13°21′47″ v. d.
Výsledek	vítězství povstalců v roce 1282, svržení anjouovské vlády na Sicílii, Barcelonská dynastie získává sicilský trůn.
Změny území	rozdělení Sicilského království na království Trinacrii náležící Aragonské koruně a Neapolské království Anjouovců
Strany
1282 povstání: sicilští povstalci (štaufští loajalisté) 1282–1302 válka: Aragonská koruna Aragonská koruna Sicilské království (Trinacria) podpora: Byzantská říše Benátská republika Benátská republika 1282 povstání: Sicilské království Anjouovců 1282–1302 válka: Neapolské království království Francie Mallorské království Mallorské království Navarrské království Navarrské království podpora: Janovská republika Janovská republika Papežský stát Papežský stát
Velitelé
1282: Giovanni da Procida Ruggiero Mastrangelo Bonifacio de Camerana 1282–1302: Petr III. Aragonský (1282–1285) Alfons III. Aragonský (1282–1291) Jakub II. Aragonský (1291–1302) Jakub II. Sicilský (1285–1295) Fridrich II. Sicilský (1296–1302) Konstancie Sicilská sicilský sněm 1282: Karel I. z Anjou Jan ze Saint-Remy † 1282–1302: Karel I. z Anjou (1282–1285) Karel II. Neapolský (1285–1302) Filip III (1284–1285) Filip IV. (1285–1290) Karel I. z Valois (1284–1302) Jakub II. Mallorský (1283–1295)
Ztráty
neznámé 4 000 mrtvých během povstání v roce 1282
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sicilské nešpory (italsky I Vespri siciliani) je název pro povstání, které vypuklo v Palermu 30. března 1282 proti vládě francouzského krále Karla I. z Anjou. Vzpoura vedla k vyhnání Francouzů z ostrova Sicílie a nastolení vlády aragonského krále Petra III. Velikého.

V důsledku tohoto povstání došlo k rozdělení dosavadního Království sicilského na dva samostatné státy – na Sicilské království na ostrově (zvaném také jako království Trinacria) a na pevninskou část zvanou Neapolské království, které zůstalo pod nadvládou Anjouovců.

Název povstání získalo proto, že propuklo při shromáždění lidí, kteří se odebírali o Velikonočním pondělí na nešpory.

Dějiny

Sicílie před povstáním

Několikaleté spory císaře Fridricha II. a papeže Inocence IV. o vládu nad severní Itálií pokračovaly i po císařově smrti (1250) s jeho nástupcem a synem Konrádem IV. Promítly se v rozhodnutí papeže Inocence IV. neudělit Konrádovi po smrti jeho otce Království sicilské jako papežské léno.

S tím nový císař nesouhlasil, ale než mohl podniknout vojenské tažení, nečekaně v roce 1254 zemřel. Správu Království sicílského přenechal hraběti Bertholdovi z Hohenburgu. Proti němu vystoupil Konrádův nevlastní bratr Manfréd, který se za papežovy podpory zmocnil Sicílie a zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Spojenectví s papežem však skončilo záhy. Papež Manfréda v roce 1255 vyobcoval z církve a Království sicilské nabídl anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda. Manfréd však na Sicílii získal silnou pozici a roku 1258 se v Palermu nechal korunovat sicilským králem.

V roce 1263 uzavřel papež Urban IV. s Karlem z Anjou, mladším bratrem krále Ludvíka IX. a vládcem Provence dohodu. Papežská kurie mu měla udělit Království sicilské v léno a nový panovník se na oplátku neměl snažit získat nadvládu nad celou Itálií. Karel měl spojence v severní Itálii (florentští a sienští bankéři), Manfrédovi byla věrná města v Toskánsku a ghibellini. V roce 1265 Karel vytáhl do Itálie a roku 1266 v bitvě u Beneventa Manfréd padl. Téhož roku papež Klement IV. udělil Království sicilské v léno Karlovi z Anjou a korunoval jej sicilským králem. Štaufové vkládali své naděje do nezletilého Fridrichova vnuka a Manfredova synovce, Konradina. Karel z Anjou a Konradin se v roce 1268 setkali v bitvě u Tagliacozzo, kde byl teprve šestnáctiletý Konradin poražen a poté v Neapoli popraven stětím.

Karel se jako sicilský král snažil zajistit si oporu své moci novým rozdělením půdy francouzským šlechticům, kteří s ním odešli z Francie. Přenesl své sídlo z Palerma do Neapole. Vyšel také vstříc církvi tím, že zrušil některá opatření Fridricha II. a v Království sicilském mohla působit inkvizice. Papež na oplátku podporoval Karla v jeho expanzivních plánech namířených proti Byzantské říši.

Ke Karlovým nepřátelům naopak patřila aragonská koruna. Aragonský král Petr III. měl za manželku Manfrédovu dceru Konstancii a domníval se, že je legitimním pokračovatelem štaufské politiky na Sicílii. Také proto jej podporovali ghibellini v severní Itálii. V Aragonii rovněž žila řada uprchlíků ze Sicílie. Aragonský král měl podporu i mezi sicilskou šlechtou, které vadily výhody udělované Francouzům. A s podporou mohl počítat i mezi měšťany, které si král Karel pohněval rostoucím daňovým zatížením.

Povstání

Cizí nadvláda a vysoké daně zaviněné Karlovou expanzivní politikou vedly k povstání místní šlechty, které získalo název Sicilské nešpory. Povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí dne 30. března 1282 v Palermu poblíž kláštera sv. Ducha a během měsíce se rozšířilo na celý ostrov (s výjimkou Messiny). Povstalci pocházeli z řad šlechty i měšťanů, kteří získali i podporu církve. Povstání bylo podpořeno financemi byzantského císaře Michaela VIII. Oběťmi krvavého masakru se stalo několik tisíc Francouzů. Rebelující ostrovní část království nabídla královskou korunu aragonskému králi.

Válka o Sicílii

Dne 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září jej v Palermu sněm sicilské šlechty zvolil sicilským králem jako Petra I. pod podmínkou, že obnoví v království zvyklosti z normanského období. Karel z Anjou se proti Petrovi III. vypravil s loďstvem, které však bylo v sicilské úžině poraženo.

Důsledky povstání

Po Karlově porážce následovalo období bojů, které skončilo až po Petrově smrti v roce 1285. V tomto roce se oba rody dohodly, že Neapol a jižní Itálie zůstane Anjouovcům a Sicílie Aragonii. Odtržená Sicílie zůstala samostatným Sicilským královstvím (zvaném též Trinacria) spojeným dynasticky a později personální unií s Aragonií a poté se Španělskem, čímž se vývoj Sicílie odlišil od vývoje na italské pevnině. V jižní Itálii vzniklo Neapolské království. Obě království byla opětovně spojena až v roce 1816.

Sicilské nešpory oslabily křižácké hnutí v Evropě. Od panovníků, kteří se angažovali ve věci Sicílie a účastnili se předtím křížových výprav, se nyní dostávalo méně podpory křižáckým státům v Levantě.

Literatura

• Lexikon des Mittelalters. sv. VII. Planudes bis Stadt, München: LexMA Verlag 1995, ISBN 3-7608-8907-7, s. 1948-1950 a 1960-1964
• G. Procacci, Dějiny Itálie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-152-2, s. 34-37, 422-423, 429-430
• A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992. ISBN 80-7113-008-7, s. 161-163
• Steven Runciman, Die sizilianische Vesper. Eine Geschichte der Mittelmeerwelt im Ausgang des 13. Jahrhunderts. München 1959 (engl. 1958, mehrere Nachdrucke).

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sicilské nešpory na Wikimedia Commons