Sidonie Nádherná

Sidonie Nádherná
Rodné jméno	Sidonie Amalie Wilhelmine Caroline Julie Maria Nádherná z Borutína
Narození	1. prosince 1885 Vrchotovy Janovice, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	30. září 1950 (ve věku 64 let) Harefield, Hillingdon, Velká Británie
Příčina úmrtí	rakovina
Místo pohřbení	Vrchotovy Janovice
Povolání	spisovatelka
Choť	Max Thun-Hohenstein
Rodiče	Karel Ludvík Nádherný Amélie svobodná paní z Wisenbergu
Příbuzní	Albert Klein von Wisenberg — děd
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sidonie Amalie, svobodná paní Nádherná z Borutína^{[p 1]} (1. prosince 1885 Vrchotovy Janovice^[1] – 30. září 1950 Harefield, Hillingdon, Anglie, pokřtěná Sidonia Amalia Wilhelmina Carolina Julia Maria^[1]) byla šlechtična českého původu z rodu Nádherných z Borutína, mecenáška a organizátorka kulturního života, poslední šlechtická majitelka zámku Vrchotovy Janovice.

Měla široké kulturní vzdělání a mezi její přátele patřily přední osobnosti tehdejšího kulturního a politického života, jako byli architekt Adolf Loos, malíř Max Švabinský, chorvatská hudební skladatelka Dora Pejačević, kníže Max Lobkowicz a mnoho dalších. Jejími nejbližšími dlouholetými přáteli byli básník Rainer Maria Rilke (narozený v Praze) a rakouský spisovatel a novinář židovského původu Karl Kraus, jimž oběma byla múzou.

Již pozemkovou reformou první Československé republiky byly základy hospodaření Sidonie Nádherné otřeseny. V roce 1944 jí byl zámek Vrchotovy Janovice s přilehlým parkem zabrán německými SS. Po tzv. únorovém vítězství 1948 byla definitivně vyvlastněna komunistickým režimem. V roce 1949 ilegálně odešla do exilu v Anglii, kde následujícího roku zemřela. V roce 1999 byly její ostatky převezeny z Anglie na rodinný hřbitov v janovickém zámeckém parku.

Její otec, baron Karel Nádherný z Borutína (rodným jménem: Karel Boromejský Jan Ludvík Nádherný z Borutína, německy Carl Ludwig Nadherny, 1849–1895), pocházel z rodiny Nádherných z Borutína, jejichž předkové byli mlynáři v Narysově na Příbramsku. Jeho praděd Jan Nepomuk Nádherný (1772–1860) se stal pražským měšťanem, podnikal v hutnictví a vydělané peníze investoval do zemědělství. V roce 1838 byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu. Mezi příbuzné Karla Ludvíka Nádherného patřil i Ignác Nádherný (1789–1867), vynikající lékař, vysokoškolský profesor a v roce 1823 rektor Karlo-Ferdinandovy university.^[2] Karel Ludvík Nádherný byl nejmladším z pěti synů Ludvíka Karla Nádherného (1800–1867). Protože na něj nezbylo žádné rodinné panství, byl bratry vyplacen částkou 210 000 zlatých. Za tyto peníze zakoupil v roce 1879 od Františky Puchnerové-Wedemaierové panství Vrchotovy Janovice. Rekonstrukci zámku v novogotickém slohu zadal architektovi Josefu Mockerovi. Z projektu byla ale realizována pouze menší část.^[3]

Matka, Amelie Kleinová, svobodná paní z Wiesenbergu, (1854–1910)^[4] pocházela z rodiny stavebních a průmyslových podnikatelů Kleinů (byla dcerou Alberta Kleina von Wiesenberg), kteří byli za své zásluhy při budování železniční sítě v Rakousko-Uhersku povýšeni do šlechtického stavu.

Sidonie se narodila spolu se svým dvojčetem, bratrem Karlem Nádherným (Karel Maria Ludvík Hubert Adalbert) dne 1. prosince 1885.^[5] Sourozenci měli staršího bratra Jana (Jan Karel Ludvík Sidonius Adalbert Julius Otmar Maria, 1884–1913).^[6]

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Sourozenci Charlie, Sidie a Jan prožili šťastné dětství na panství Vrchotovy Janovice. Otec je učil jízdě na koni, cyklistice, plavání a bruslení. Matka se snažila děti přivést k literatuře, kreslení a hudbě. K výchově dětí byla přijata irská vychovatelka Mary Cooney, kterou děti oslovovaly May-May.^[7] Ve službách rodiny Nádherných zůstala až do své smrti 12. ledna 1942 (dožila se 86 let). Sourozenci mezi sebou mluvili anglicky, s rodiči německy a se služebnictvem „kuchyňskou“ češtinou.^[8] Toto idylické dětství skončilo náhle smrtí otce, který zemřel na zápal plic dne 21. března 1895.^[6]

Jejich poručníkem byl ustanoven bratr Amelie Nádherné, Vilém Klein z Wiesenbergu.^[9] Matka s dětmi strávila léto 1896 v Meranu. Zde se děti spřátelily s Dorou a Markem Pejačevićovými.^[10] Matka pronajala v roce 1897 janovický velkostatek Emanuelu Peškovi a věnovala se pouze dětem.^[11] Téhož roku nastoupili bratři Jan a Karel ke studiu na Strakově akademii.^[12] Byla to pro ně nepříjemná změna proti předešlým bezstarostným létům. Především Jan změnu nesl těžce a neustále žádal matku, aby je z Akademie odvolala.^[13] Oporou jim zde byl biskup Antonín Podlaha.

V roce 1898 byla Amélie Nádherná po audienci u císaře Františkem Josefem I. povýšena za svoji osobu do stavu svobodné paní. Toto povýšení se týkalo i jejích dětí.^[14]

Liberální požadavky sourozenců opakovaně vedly k názorovým konfliktům s matkou i s poručníkem, strýcem Vilémem. V roce 1903 složil Jan Nádherný maturitu a zapsal se ke studiu filosofie a dějin umění na pražské německé univerzitě (Karlo-Ferdinandova universita). To poručník zcela odmítal a chtěl se vzdát svého poručnictví. Na filosofické fakultě se Jan stal členem kroužku příznivců filosofie Franze Brentana. Zde nebo také v pražské kavárně Louvre na Národní třídě se s největší pravděpodobností setkával s dalšími podobně orientovanými studenty a německy píšícími pražskými literáty, jakými byli Franz Kafka, Max Brod, Hugo Bergmann či Oskar Pollak.^[15][16] Později studoval Jan z Borutína na univerzitách v Heidelbergu a v Mnichově. Bratr Karel složil maturitu v roce 1904 a začal studovat práva ve Štýrském Hradci.^[17]

Sidonie jako šlechtická dcera studovat nemohla resp. neměla. O její vzdělání pečovala domácí učitelka slečna Josa Jirušová. Kreslení ji učila Lotte Sykorová. Skutečný kontakt se vzděláním jí ale zprostředkovával bratr Jan, který jí vozil knihy a diskutoval s ní o literatuře, filosofii a umění. Sourozence tyto zájmy velmi sblížily. Matka a strýc byli naopak jejich zájmem o moderní literaturu a myšlení znepokojeni. Nepochopení mezi matkou a jejími mladšími dětmi se léty prohlubovalo.

V zimě roku 1904 absolvovala Sidonie své uvedení do společnosti na plesech v Praze a ve Vídni. Toto prostředí ji ale nezaujalo a podobných akcí se pak již nezúčastňovala. Tím získala pověst „příliš emancipované“ a „excentrické“ mladé dámy.^[18]

Na jaře 1906 odjela Sidonie s matkou na několikatýdenní návštěvu Paříže. Dorazily tam 20. března 1906 a asi o týden později (26. března) navštívily Augusta Rodina v jeho ateliéru v Meudonu. Zde se setkaly se samotným Rodinem. Z Paříže dámy odcestovaly 5. května a přes Basilej, Kostnici, Innsbruck, Salcburk a Linec se vrátily do Vídně.^[19] V roce 1907 podnikly matka a dcera podobnou cestu do Berlína, Nizozemska a Belgie.^[20]

Téhož roku 1907 požádala Sidonie matku a strýce, aby ji prohlásili za plnoletou o dva roky dříve, než stanovil zákon. Tato její žádost byla oběma odmítnuta a opět zostřila napětí mezi dětmi, matkou a poručníkem. Nakonec po mnohých sporech získala Sidonie roční apanáž a jistou dávku svobody.

Matčino zdraví se zhoršovalo. Sidonie doprovodila matku do vídeňského sanatoria Löw, kde Amalie Nádherná dne 20. července 1910 zemřela. Ještě před její smrtí odkoupil v únoru 1910 syn Jan Nádherný od matky janovické panství a dále přikoupil dvory Křešice a Voračice.^[21]

V červenci, těsně před matčinou smrtí, ukončil bratr Karel své studium práv a byl promován. Zahájil službu u pražského zemského soudu, ale brzy požádal o uvolnění a pomáhal bratrovi ve správě statků. Návrhy na přestavbu vyhořelého dvora Křešice a na drobné stavby v Janovicích vypracoval pražský německý architekt Josef Zasche.^[22] S výzdobou zámku radili malíři Viktor Stretti a Max Švabinský.^[23]

Celoživotní zálibou a vášní Sidonie Nádherné bylo cestování. Po dvou velkých cestách, které podnikla s matkou, navštívila^[24]:

• 1908 – Itálie (Janov, Pisa, Neapol, Sorrento, Capri), Korsika
• 1909 – Itálie (Florencie, Arezzo, San Gimignano, Siena, Assisi, Perugia, Urbino, Rimini, Ravenna, později Řím), Německo (s bratrem Janem Mnichov, Berlín)
• 1911 – Řím, Anglie, Mnichov
• 1912 – Benátky, Mnichov
• 1913 – Itálie, Tunis, Paříž
• 1914 – Budapešť, Itálie (Dolomity, Florencie, Řím), Chorvatsko (Našice)
• 1914–1918 – v průběhu první světové války byla jediná země, kam mohla svobodně cestovat, Švýcarsko. Měla ve Svatém Mořici pronajatu chatu Villa Manin Sur, kam jezdila s Karlem Krausem a s May-May až do roku 1920.
• 1921 – Našice, Dalmácie, Benátky, Florencie, Řím
• 1922 – Německo (Bayreuth, Bamberk, Würzburg, Norimberk), Pobaltí (s Karlem Krausem)
• 1923 – Egypt, Palestina, Řecko
• 1924 – Egypt, Istanbul
• 1930 – Irsko, Německo

Se slavným básníkem Rainerem Maria Rilkem se Sidonie poprvé setkala 26. března 1906 v ateliéru sochaře Augusta Rodina v Meudonu, kde ji a matku doprovázel. Rilke byl totiž autorem monografie o Rodinovi z roku 1903 a v letech 1905–1906 pracoval jako jeho sekretář. První dopis Rilkemu napsala Sidonie ještě během cesty z Paříže a první Rilkeho odpověď ji čekala v Janovicích po jejím návratu. Tím začala vzájemná korespondence, která trvala až do Rilkeho smrti v roce 1926.^[25]

Dne 2. listopadu 1907 navštívil Rilke krátce zámek Vrchotovy Janovice. Stalo se tak v rámci jeho návštěvy v Praze, kde měl přednášku v klubu německých spisovatelů Concordia.^[26]

Druhá Rilkova návštěva na Janovickém zámku proběhla od 23. srpna do 12. září 1910.^[27] Během této návštěvy konali sourozenci Nádherní s Rilkem procházky po blízkém okolí, lovecké výpravy a výlety. Během večerů Rilke předčítal ze svých prací (Zápisky Malta Lauridise Brigga, Kniha hodinek) a přednášel také verše svých oblíbenců (Heinrich von Kleist, Friedrich Hölderlin, Gottfried Keller, Jens Peter Jacobsen, Hugo von Hofmannsthal, Adalbert Stifter). Sidonie pak hrála na klavír Chopinovy a Bachovy skladby.^[28]

Potřetí zde byl 12.–15. srpna 1911, ale tou dobou pobývala Sidonie v Anglii, takže se spolu nesetkali. V říjnu následující roku (1912) se ale v Mnichově setkala nejen s Rilkem, ale i s jeho ženou, sochařkou Clarou Rilke-Westhoff, a s jejich dcerou Ruth. Clara Rilke tehdy z bílého kararského mramoru vytvořila nekonvenční portrét Sidonie s obnaženým poprsím (je vystaven v zámecké expozici ve Vrchotových Janovicích).

Jan Nádherný požádal již v roce 1904 Maxe Švabinského, aby jeho sestru portrétoval. Švabinský ale považoval tuto zakázku za jednu z nudných komerčních objednávek a dva roky ji oddaloval. Po osobním setkání se Sidonií ale změnil názor a 16. prosince 1907 začal pracovat na objednaném portrétu, obraz byl dokončen koncem roku 1909. Během práce v ateliéru se sblížili a dne 25. října 1910 Švabinský Sidonii vyznal lásku. Jeho první manželství bylo tehdy v krizi a on hledal novou múzu. Sidonie se snažila uniknout tomuto vztahu cestováním (Německo, Itálie, Anglie) a milostnou avantýrou s mladičkým J. R. (Sidonie nikdy neuvedla jeho jméno). Nicméně z různých souvislostí a narážek badatelé usuzují, že šlo o hraběte Josefa Kalixta Stanislava Rzyszczewo-Rzyszczewského, důstojníka rakouského těžkého dělostřelectva, který zahynul v závěru první světové války.^[29] Se Švabinským se znovu setkala v únoru 1912 a jejich utajovaný vztah pokračoval. Byl maskován tvorbou barevné litografie k Sidoniným jmeninám. Po jejím dokončení v červnu 1912 obrátil ale Švabinský pozornost k další své múze, Anně Vejrychové, a pozvánky k návštěvě Janovic opakovaně odmítal.^[30]

Podle jiných autorů je milenecký vztah Sidonie Nádherné a Maxe Švabinského hypotézou, kterou nelze vyloučit, ale ani nijak doložit.^[31]

U Jana Nádherného se patrně roku 1908 začala projevovat nákaza pohlavními chorobami (syfilis a patrně i kapavka). Přes různé léčení se jeho stav zhoršoval a nakonec spáchal 28. května 1913 v Mnichově sebevraždu.^[32] Ztráta milovaného bratra Sidonii velmi silně zasáhla. Nikdy se s ní nesmířila, ač se její milenec Karl Kraus usilovně snažil jí bratra intelektuálně nahradit.^[33]

Během návštěvy Vídně představil hrabě Max Thun Sidonii dne 8. září 1913, tedy ještě v roce smrti jejího bratra Jana, v kavárně Imperial významného literárního kritika a básníka Karla Krause. Nádherná a Kraus se ihned sblížili a strávili několik dnů společně. Spolu také navštívili Krausova přítele, architekta Adolfa Loose.^[34]

Dne 5. října 1913 se Sidonie Nádherná spolu s Rilkem zúčastnila legendární premiéry mystéria Paula Claudela Zvěstování Panně Marii v Hellerau u Drážďan. Zde došlo ke konfliktu mezi Franzem Werfelem, který se chtěl seznámit s Rilkem, a Sidonií Nádhernou, které nebyl Werfel sympatický, a jednala s ním příkře. Werfel na to reagoval tím, že o Sidonii šířil posměšné pomluvy (že není ve skutečnosti baronkou, ale že jezdila po světě s cirkusem). Na to zareagoval Karl Kraus, který od té doby na stránkách časopisu Pochodeň (Die Fackel) Werfela ostře a nesmiřitelně kritizoval. Werfel se omluvil, ale na vzájemných antipatiích to už nic nezměnilo.^[35]

Poprvé Kraus navštívil zámek ve Vrchotových Janovicích 27. listopadu 1913. Spolu s Adolfem Loosem zde strávil i následující Vánoce.^[36] Sidonie Nádherná začala dokonce přemýšlet o sňatku, od čehož se ji snažil odradit Rilke.^[37]

Na jaře 1914 Kraus koupil osobní automobil a Sidonie se nadchla pro řízení. Brzy byla jednou z prvních držitelek řidičského oprávnění v Rakousku-Uhersku.^[38]

Během návštěvy v Itálii se Sidonii Nádherné začal znovu dvořit Carlo Guicciardini, člen italské šlechtické rodiny, který se o ni zajímal již v roce 1910. Sidonie se nakonec rozhodla pro sňatek s ním, čímž chtěla vyřešit dva problémy: neustálé naléhání bratra na to, aby se stavovsky odpovídajícím způsobem provdala, a rozpory ve vztahu s Krausem. Sňatek se měl uskutečnit v Římě 6. května 1915. Na poslední chvíli však přijel do Říma Karl Kraus a snažil se jej zmařit, což se mu nakonec povedlo a spolu se Sidonií odjel zpět do Janovic. Oficiálně byl sňatek zrušen proto, že Itálie a Rakousko-Uhersko vstoupily do válečného stavu a ženich byl povolán do armády.^{[p 2][39]}

Kraus začal v Janovicích psát svůj román Poslední dnové lidstva (Die letzten Tage der Menschheit). V psaní pokračoval i během společných prázdninových pobytů se Sidonií ve švýcarském Svatém Mořici. V roce 1917 se jejich vztah opět dostal do krize a v roce 1919 se rozešli.

Po krátkém nezdařeném manželství v roce 1920 obnovila Sidonie o Vánocích 1920 vztah s Karlem Krausem. I tato etapa vztahu ale skončila nezdarem, a to v lednu 1924. Třetí etapa jejich vztahu začala na jaře 1927 a trvala až do Krausovy smrti 12. června 1936.

Karl Kraus se pod vlivem vztahu se Sidonií vrátil k lyrice.^{[p 3][40]} Sidonii a janovickému zámeckému parku věnoval přes padesát básní, které postupně vycházely v časopisu Die Fackel (Pochodeň) a ve sbírkách Slova ve verších (Worte in Versen) vydávané v celkem osmi svazcích mezi roky 1916 a 1930. Tyto básně rovněž recitoval v rámci svých veřejných vystoupení. Sidonie po Krausově smrti sepsala v roce 1936 text nazvaný Vysvětlení básní (50) Karla Krause, pokud byly věnovány mně, tzn. nám a naší lásce a našemu přátelství, které trvalo až do jeho smrti 2. června 1936, text, který bývá nazýván stručněji Modrý sešit. V něm popsala okolnosti vzniku jednotlivých děl.^{[p 4]}

Sidonie se rozhodla provdat se za Maxe Thuna (Maxmilián Maria Mořic hrabě Thun-Hohenstein, 1887–1935), syna bývalého císařského nejvyššího lovčího Maxmiliána Teodora z Thun-Hohensteinu. Přátelé ji od toho zrazovali, protože hrabě Thun byl známý svým výstředním chováním. Ke svatbě došlo tajně 12. dubna 1920 v klášteře Heiligenkreutz.^[41][42] Již po půl roce ale manželství ztroskotalo, když Sidonie 20. prosince 1920^[43] manžela opustila. K rozvodu však došlo až 15. září 1933.^[44] Max Thun byl později hospitalizován v ústavu pro choromyslné ve Vídni, kde 12. dubna 1935 zemřel.^[42]

Vlivem pozemkové reformy přišlo Janovické panství o 360 hektarů orné půdy a dva dvory. Tím se dostalo na výměru před rokem 1910 a také na hranici rentability. Sidoniny zahraniční cesty byly nyní možné pouze, pokud je spolufinancoval Karl Kraus.^[45] Karel Nádherný začal studovat agronomii na Českém vysokém učení technickém v Praze, aby dokázal lépe hospodařit. Karel a Sidonie se také intenzivně věnovali zkrášlování zámeckého parku. Pozvali proto v roce 1922 do Janovic zahradního architekta a dendrologa Camilla Karla Schneidera, který se pak až do jara 1932 podílel na koncepci a úpravách parku.^[46] Zřídil v něm v roce 1927 také rodinný hřbitov, kam byly přeneseny ostatky rodičů a bratra Jana, původně pohřbených v Chotovinách.^[46] Sourozenci rovněž provedli inventarizaci zámeckého vybavení. Během této práce se opět sblížili. Karel ale 18. září 1931 zemřel na embolii po operaci slepého střeva.^[47]

Sidonie se po bratrově smrti stala správkyní statků. Aby udržela v provozu zámek, prodala ve třicátých letech některá umělecká díla a rodinné šperky.^[48] Zemědělské dvory obhospodařoval nájemce Artur Pešek (syn Emanuela Peška). Se zbývajícím hospodářstvím – lesy a rybníky – jí pomáhal Max Lobkowicz.^[49] Jak svědčí dobová fotografie, zámek byl tehdy zanedbaný.

Již záhy po okupaci byl v srpnu 1939 na Úřadu říšského protektora předložen návrh na zřízení výcvikového prostoru zbraní SS Čechy.^[50] Celá rodina nájemce statků Artura Peška byla v březnu 1942^[51] odvlečena do Osvětimi, kde většina jejích členů zahynula. Obec Vrchotovy Janovice ležela v jižní části plánovaného prostoru a měla být vyklizena v poslední, páté etapě. Sidonie Nádherná se snažila tomuto aktu zabránit všemožnými, často naivními cestami. Poukazovala především na památkovou hodnotu zámku. V tom jí pomáhal úředník památkového úřadu Václav Wagner, se kterým se sblížila.^[52] Dne 3. července 1943 bylo ale vyhlášeno vyklizení Janovic. Sidonii Nádherné bylo nicméně dovoleno odvézt si vybavení zámku.^[53] Na jaře 1944 se odstěhovala do pronajaté místnosti na statku ve Voračicích. Mobiliář zámku byl uskladněn v nedaleké stodole. Zámek byl předán vysidlovací kanceláři 28. března 1944. V obci byla zřízena opravna tanků a pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Konec druhé světové války se ale nezadržitelně blížil a v noci z 8. na 9. května uprchli z Janovic poslední příslušníci SS.^[54]

V průběhu války si Sidonie změnila příjmení z „Nadherny“ na „Nádherná“^[55][56] a snažila se zdokonalit v češtině.^[57]

Osvobození nepřineslo obrat k lepšímu. Zámek a park byly drancovány místním obyvatelstvem i sovětskými vojáky. Místní těžce nesli, že zámek zůstal poměrně zachován, zatímco jejich domy a majetky byly poničeny. Ke konfliktní atmosféře přispěla i skutečnost, že rodina Nádherných mluvila německy. V létě 1945 vystřídala sovětskou armádu v zámku armáda československá, která zde setrvala až do listopadu 1946.^[58]

Po odchodu armády se Sidonie nastěhovala do bývalé prádelny v parku a pustila se energicky do obnovy zámku i parku. Žila osaměle, věnovala se svým králíkům a psům, kterým zřídila v parku také hřbitov.

Na podzim 1947 dostala knihu anglických překladů básní Karla Krause s názvem Ventures in Verse. Kontaktovala autora překladů, amerického malíře Alberta Blocha, který dříve patřil ke skupině Der Blaue Reiter. Vyvinula se z toho intenzivní korespondence. Zatímco přes den se Sidonie věnovala péči o park a zámek, večery trávila opisováním a komentováním Krausovy korespondence pro Blocha.^[59]

Začátkem roku 1948 jí byly zabaveny pozemky statku nad 50 hektarů. Z výtěžků okleštěného hospodářství ale nebylo možné financovat provoz zámku a parku. Současně byla na Sidonii Nádhernou podána žaloba pro „aktivní podporu okupační moci“. Toto obvinění bylo v září 1948 zastaveno, když se svědecky dokázalo, že obvinění bylo lživé.^[60]

V prosinci 1948 darovala sbírky a mobiliář zámku muzeu v Pacově. Současně plánovala útěk z komunistického Československa, pomocníkem jí byl opět Max Lobkowicz. Svá zavazadla s nejcennějšími věcmi odeslala pomocí diplomatů do zahraničí a sama překročila ilegálně hranice dne 10. září 1949.^[61] Část jejích zavazadel zůstala na půdě velvyslanectví Nizozemska až do roku 1996, kdy je převzalo Národní muzeum. Mezi těmito předměty byla její příruční knihovna, nádobí, prádlo a portrét od Maxe Švabinského z roku 1909.^[62]

První útočiště našla u Lobkowiczovy sestry, hraběnky Schall-Riaucour na hradu Wernberg. Přes Bonn odcestovala do Londýna. Aby získala prostředky na živobytí, prodala svou korespondenci s Rilkem za 450 liber. V květnu 1950 jí byla diagnostikována rakovina plic. Celoživotní silná kuřačka podlehla této nemoci 30. září 1950 o půl čtvrté odpoledne v Londýně. Pohřbena byla na venkovském hřbitově v Denhamu.^[63]

Dne 25. května 1999 byly její ostatky přeneseny z Anglie na rodinný hřbitov v zámeckém parku ve Vrchotových Janovicích,^[64] kde byli pohřbeni i její rodiče a bratři. Původní hrob i s náhrobní deskou ovšem na přání denhamského hrobníka zůstal v Anglii.^[65]

• Blanca Deymová
• Mary Dobřenská
• František Kordač
• Karel Kašpar
• Karl Kraus
• Mechtilde Lichnovská^[66]
• Max Lobkowicz a Gillian Lobkowiczová
• Adolf Loos
• Niny Lumbeová-Mladotová
• Dora Pejačević
• Antonín Podlaha
• Rainer Maria Rilke
• Max Švabinský
• Václav Wagner
• Zdeněk Wirth

• 1934 Kronika Vrchotových Janovic (Die Janovicer Burg, staroslavné sídlo pánů z Janovic — mein Heimatsort) rukopis, původně považován za ztracený, byl nalezen v dědictví po Maxu Lobkowiczovi a vydán Friedrichem Pfäffinem. přeložila: Alena Bláhová, Praha: Dauphin : Arbor vitae, 1998, ISBN 80-86019-98-5
• 1936 Vysvětlení básní (50) Karla Krause, pokud byly věnovány mně, tzn. nám a naší lásce a našemu přátelství, které trvalo až do jeho smrti 2. června 1936, (Modrý sešit.)

• Rainer Maria Rilke^[25]
• Karl Kraus^[67]; je dochováno 442 dopisů, 458 telegramů a 164 dopisnic a pohlednic^[68]
• Václav Wagner
• Albert Bloch^[69][70]
• Gillian Lobkowicz^[71]
• MRÁZKOVÁ, Iva. Dopisy Sidonie Nádherné nadlesnímu Jaroslavu Žákovi a jeho rodině. Souvislosti. 2011, čís. 4. Dostupné online. 
• MRÁZKOVÁ, Iva. Nevolná identita Sidonie Nádherné. Souvislosti. 2008, čís. 4. 

• 1910 – Max Švabinský: Portrét baronesy S. N. 1910; vedle tohoto obrazu vytvořil Švabinský v letech 1908 až 1913 několik jejích kreseb a perokreseb.
• 1912 – Max Švabinský: Sidonie Nádherná, barevná litografie.
• 1913 – Clara Rilke-Westhoff: busta S. N., 44 cm,^[72] vznikla během setkání s manželi Rilkovými v Paříži^[73]
• 1953 – Mechtilde Lichnowsky: povídka Der Zeichner (Kreslíř) ve sbírce Zum Schauen bestellt, Bechtle : Esslingen, 1953^[74]
• 2013 – Marta Skarlandtová, Karel Štolba: Touha jménem Einodis, muzikál, Praha, Letní scéna Divadla Ungelt, Sidonii Nádhernou hrají: Aneta Langerová a Marta Kubišová, režie: Pavel Ondruch^[75]
• 2021 – Tereza Srbová: Sidonie : komiksový román. Praha : Labyrint. Grafický román s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové. ISBN 978-80-88378-09-9^[76]

• BARTŮŠKOVÁ, Jitka. Dobové fotografie z Janovického archivu (velkostatek Vrchotovy Janovice). Historická fotografie. 2004, čís. 1, s. 33–45. ISSN 1213-399X. 
• COUFALOVÁ, Iveta. Putování za Sidonií. Historický obzor. 11. 2000, čís. 9/10, s. 238. ISSN 1210-6097. 
• JANKA, Otto. Nádherná Sidonie : příběh poslední šlechtické majitelky zámku Vrchotovy Janovice. Praha: Národní muzeum : Elka Press, 1998. 70 s. ISBN 80-902353-2-8. 
• SAK, Robert; BEZECNÝ, Zdeněk; STREIT, Vincenc. Sidonie Nádherná z Borutína a její přátelé : (k 50. výročí úmrtí Sidonie Nádherné). Praha: Národní knihovna České republiky, 2001. 35 s. ISBN 80-7050-376-9. 
• SAK, Robert; BEZECNÝ, Zdeněk. Dáma z rajského ostrova : Sidonie Nádherná a její svět. Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0852-5. 
• SIDONIE NÁDHERNÁ. WAGNEROVÁ, Alena, PFÄFFLIN, Friedrich (eds.). Zahrada po ní zůstala aneb Konec střední Evropy. Dopisy Václavu Wagnerovi 1942-1949 v souvislostech válečné a poválečné historie kraje. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3340-6.
• SRŠEŇ, Lubomír. Vztah Maxe Švabinského k Sidonii Nádherné a k jejím bratrům ve světle písemných a ikonografických pramenů. Sborník Národního muzea, řada C – literární historie, roč. 41, 1996, čís. 1–4 [vyšlo v říjnu 1998], s. 1–120. ISSN 0036-5351.
• TYWONIAK, Jiří. Janovický zámek v kulturních dějinách. Praha: Mladá fronta, 1994. 67 s. ISBN 80-254-9441-1. 
• WAGNEROVÁ, Alena. Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Praha: Argo, 2010. 216 s. ISBN 978-80-257-0329-8. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sidonie Nádherná z Borutína na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Sidonie Nádherná
• Baronka Sidonie Nádherná aneb Konec šlechty v Čechách – dokument ČT (2004), možnost on-line přehrání