Sigismund Bouška

Pater Sigismund Ludvík Bouška, OSB
řeholní kněz
Sigismund Bouška v r. 1899
Církev	římskokatolická
Zasvěcený život
Institut	benediktini
Noviciát	1887
Svěcení
Kněžské svěcení	1892
Osobní údaje
Datum narození	25. srpna 1867
Místo narození	Příbram
Datum úmrtí	29. srpna 1942 (ve věku 75 let)
Místo úmrtí	Náchod
Místo pohřbení	Břevnovský hřbitov
Povolání	spisovatel, římskokatolický duchovní
Alma mater	Univerzita Karlova
Známý díky	Katolické moderně
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sigismund Ludvík Bouška (25. srpna 1867, Příbram^[1] – 29. srpna 1942, Náchod) byl literárně i veřejně činný kněz a řeholník řádu benediktinů Břevnovského kláštera. Jako básník, překladatel i literární kritik patřil k hlavním představitelům Katolické moderny.

Narodil se jako Ludwik Bouška v rodině naddůlního Karla Boušky (1843) a Růženy Bouškové-Wimmrové (1846). Měl 14 mladších sourozenců: Ladislava (1869–1870), Růženu (1870–1873), Marii (1871), Annu (1873), Růženu (1874), Karla (1876–1877), Karla (1877), Antonína (1879–1882), Aloisii (1880–1907), Eduarda (1882–1882), Boženu (1883–1883), Jana (1885), Václava (1886) a Jaroslava (1889–1889).

Vystudoval ve svém rodišti reálné gymnázium a poslední ročník na pedagogické škole (učitelský ústav) v Příbrami, pak nastoupil na krátkou dobu na malířskou akademii v Praze a poté na německou a českou fakultu teologie Univerzity Karlovy v Praze.^[2][3]

V roce 1887 vstoupil do benediktinského kláštera v Břevnově, přijal řádové jméno Sigismund a roku 1892 byl vysvěcen na kněze.^[3] Pak přešel do benediktinského kláštera v Broumově a působil jako kaplan a farář v severovýchodních Čechách, ve venkovských farnostech, které klášter spravoval. Stal se kaplanem v Machově a o šest let později (v roce 1898) v Polici nad Metují. Patřil mezi odpůrce Zjevení Panny Marie v Suchém Dole, která se v letech 1892 až 1895 odehrála na okraji jeho farnosti v lese Václava Ticháčka. V období let 1914 až 1926 byl farářem v Bezděkově, kam za ním přijížděli literáti Julius Zeyer, Otokar Březina, Růžena Svobodová, Jan Havlasa i jiní.^[2] Svá důkladně připravovaná nedělní kázání obohacoval nejen zpěvem s doprovodem harmonia, ale často také rozbory aktuální politické situace ve společnosti. Komentoval probíhající I. světovou válku a vyslovoval se proti Rakousko-Uhersku. I proto byl sledován a několikrát vyslýchán na hejtmanství v Broumově. V letech 1924–1925 byl farářem v Orlové a v letech 1926 až 1936 v Počaplech u Terezína. Své působení faráře ukončil roku 1936 na žádost svého nadřízeného ve věku 69 let a zbytek života strávil na kněžském odpočinku ve Rtyni, v domě rodiny Hanušů (Marie Hanušová byla jeho sekretářkou).

Zemřel ve svých 75 letech v náchodské nemocnici a byl pohřben břevnovském hřbitově, na řádovém pohřebišti u kaple sv. Prokopa.

Společně s řadou katolicky zaměřených kněží – literátů, jako byli Karel Dostál-Lutinov, Vilém Bitnar, Xaver Dvořák, Jakub Deml a Jindřich Šimon Baar vytvořili hlavně na Moravě před první světovou válkou skupinu "Katolická moderna". Pro publikaci svých názorů založili v roce 1885 literární almanach Pod jedním praporem, v němž se Katolická moderna představila. V roce 1896 založili společně časopis Nový život.^[2][3][4] Již o rok dříve Bouška vystoupil kritickým článkem uveřejněným v revui Niva proti přezíravým názorům katolického časopisu Vlast na soudobé literáty. Mladí katoličtí kněží chtěli českou křesťanskou literaturu přiblížit moderním evropským literárním proudům. Na Boušku zapůsobila výzva Jaroslava Vrchlického k překládání světové literatury do češtiny. I proto Bouška několikrát vycestoval do Evropy, kde si značně vylepšil své jazykové znalosti a mohl tak překládat z několika jazyků. V časopise Nový život uveřejňovala skupina své literární recenze a kritiky, sám Bouška zde psal např. o Zeyerovi, Březinovi, Verlainovi, Františku Bílkovi, J. Verdaguerovi. V revui Týn při Novém životě roku 1919 uveřejnil sérii šesti článků o Josefu Váchalovi. Bouška psal i do časopisu Lumír^[5] a redigoval edici básnických debutů Básnické obzory katolické.^[3] Skupina se netěšila přízni vyšších církevních kruhů, protože měla i jeden neliterární cíl, totiž reformovat církevní řády a přizpůsobit je současné společnosti.^[4] Když ze skupiny odešli Baar a Dvořák, skupina se rozpadla.^[6]

• Pietas (1897, 2021), sbírka básní, v níž alegorickým způsobem zachytil soudobé kněžské prostředí. ISBN 978-80-907564-2-7
• Legendy (1903)
• Duše v přírodě (1904), básnická sbírka, oceněná F. X. Šaldou jako vrchol tvorby. Obsahem je hledání Boha ve výrazných přírodních scenériích ve verších.
• Dismas (1894, epická skladba)
• Sv. Krištof (1927–1928) ^[2]

• Sigismund Bouška Františku Bílkovi
• Vánoce (1903), v letech 1911 a 1923 vydáno pod názvem Děti
• Provensálské koledy (1927) ^[2]

• Láska Aubanelova (1898, studie o Provensálském básníkovi Teodoru Aubanelovi)
• Mirjam – Maria (1903), liturgický rozbor loretánské litanie s řadou literárních reminiscencí a básnickými překlady.^[3]
• Starý japonský dřevoryt. Praktické pokyny sběratelům, Český sběratel 1, 1913, s. 12–15, 38–39, 49–50, 68–71

Byl překladatelem katalánské a provensálské literatury z období kolem roku 1900, překládal také práce z latiny, němčiny a italštiny. Mezi autory byli J. Verdaguer, F. Mistral, Théodore Aubanel a Joseph Roumanille.

• Kniha o Příteli a Miláčku (autor Ramón Llull, středověký mystik, přeloženo z katalánštiny)
• Sen svatého Jana (autor J. Verdaguer, přeloženo 1893)
• Aglavaina a Sylleseta (autor M. Maeterlinck, přeložil 1897)
• Podobizny svatých (autor E. Hello, přeložil 1898)
• Květy Miriany (J. Verdaguer, překlady 1906 a 1929)
• Eurachistie (J. Verdaguer, překlady 1914 a 1929)
• Mireio (F. Mistral, překlad roku 1916) ^[2]

Byl zručný kreslíř i malíř, byl autorem řady portrétů soudobých literátů. ^[2]

Dostával i kupoval si umělecké předměty, jako byly japonské dřevoryty (byl považován za jejich předního znalce^[2]), drobné plastiky, grafické práce, lidové výšivky, akvarely, obrazy, keramiku, knihy, vzácné tisky i korespondenci slavných osobností.

• Bezděkovský kostelíčku, výstava o životě a díle Sigismunda Ludvíka Boušky při příležitosti 150 let od jeho narození. Kurátor Petr Bergmann, Broumov, Muzeum Broumovska, 5. srpen–8. říjen 2017^[7]

• BITNAR, Vilém. Sigismund Ludvík Bouška – Informační stať o životě a díle básníka. Praha: Universum, 1932. 
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. 
• HÁNOVÁ, Markéta. Japonské dřevořezy a jejich sběratelé v českých zemích. Praha: Národní galerie, 2019. 243 s. ISBN 978-80-7035-724-8. Kapitola Páter Sigismund Bouška (1867-1942): sběratelskou vášní ke znalectví, s. 104–139. 
• PUTNA, Matin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Praha: Torst, 1998. 801 s. ISBN 80-7215-059-6. 
• SLAVÍČEK, Lubomír. (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 140, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl : A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 127. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí: 6. sešit: Boh–Bož. Praha: Libri, 2007. 109 s. ISBN 978-80-7277-239-1. S. 100. 
• Jsem disgustován-- / vzájemná korespondence Sigismunda Ludvíka Boušky a Karla Dostála-Lutinova. Příprava vydání Pavel Marek; redakce Oldřich Svozil. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. 725 s. ISBN 80-86200-68-X. 
• Vlídné setkání: vzájemná korespondence Otokara Březiny a Sigismunda Boušky. Olomouc: Votobia, 1996. 229 s. ISBN 80-7198-093-5. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sigismund Bouška na Wikimedia Commons
• Autor Sigismund Bouška ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Sigismund Bouška
• Sigismund Bouška v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Web Městské knihovny v Praze^{[nedostupný zdroj]}
• Článek autora
• Z webu Farnost Rtyně Archivováno 26. 2. 2014 na Wayback Machine.
• Web i-encyklopedie
• Web Počáply