Silnice D8

Státní silnice D8
Základní údaje
Provozovatel	Hrvatske ceste d.o.o.
Začátek	Hraniční přechod Pasjak - Starod
Konec	Hraniční přechod Karasovići - Debeli Brijeg
Celková délka	658 km
v provozu:	657,696 km (2023)
Stát	Chorvatsko Chorvatsko
Region	Přímořsko-gorskokotarská župa Licko-senjská župa Zadarská župa Šibenicko-kninská župa Splitsko-dalmatská župa Dubrovnicko-neretvanská župa
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Silnice vede podél pobřeží
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Silnice D8 (chorvatsky Državna cesta D8, doslova Státní cesta D8, též Jadranska magistrala) je jednou z nejvýznamnějších hlavních silnic v Chorvatsku, neformálně je také známá jako Jadranská magistrála. Silnice D8 je dlouhá 658 km, pokračuje však i dále v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře, ovšem tam již pod jiným označením. Je nejdelší silnicí na území samostatného Chorvatska.

Silnice je neformálně zvána Jadranská magistrála. Označení magistrála sloužilo pro hlavní silnice v bývalé Jugoslávii poměrně často; označena tak byla např. i Ibarská magistrála v Srbsku (silnice č. 22) apod.

Silnice prochází přes šest chorvatských žup: Přímořsko-gorskokotarskou, Licko-senjskou, Zadarskou, Šibenicko-kninskou, Splitsko-dalmatskou a Dubrovnicko-neretvanskou. Na úsecích Kraljevica – Senj (44 km), Makarska – Klek (82 km) a Slano – Gruda (94 km) je D8 součástí evropské silnice E65.

Z hlediska jednotlivých sídel od severu k jihu prochází obcemi/městy: Matulji, Rijeka, Sušak, Bakar, Kraljevica, Crikvenica, Novi Vinodolski, Senj, Karlobag, Starigrad, Zadar, Biograd na moru, Vodice, Šibenik, Trogir, Kaštela, Split, Omiš, Baška Voda, Makarska, Ploče, Opuzen, Dubrovník a Cavtat.

Potřeba výstavby jedné silnice po pobřeží tehdejší Jugoslávie vznikla již po sjednocení státu v roce 1918. Tehdy se ale podařilo pouze vyasfaltovat kratší úseky v blízkosti jednotlivých měst. Např. v úseku Trogir–Split. Úseky od slovinské hranice do Rijeky vznikly celé jako asfaltová silnice vzhledem k tomu, že se tehdy nacházely na italském území.

Hned po druhé světové válce byl vybudován úsek z Nového Vinodolského do Zadaru.^[1]

Drtivá většina silnice nicméně byla budována v 50. a 60. let 20. století. Její vznik pomohl přilákat jak domácí, tak i zahraniční turisty na jaderské pobřeží^[2][3][4][5], což bylo v zájmu rozvoje tehdejší jugoslávské ekonomiky.^[6] Díky tomu se některá města, jako např. Biograd na moru zcela proměnila. Postavena byla jako silnice s dvěma jízdními pruhy. Pouze v krátkém úseku mezi Trogirem a Splitem má charakter čtyřproudé komunikace. Silnice zároveň zajistila i ekonomické propojení relativně zaostalého pobřeží se zbytkem Chorvatska. Zvolená trasa odpovídala v řadě případů starým cestám, mnohdy i cestám z doby Římské říše.^[7]

Financování silnice umožnily rovněž i prostředky ze zahraničí, včetně USA.^[8] Silnice byla budována jako investice celé Jugoslávie, a ne jen chorvatské republiky.^[9] Na výstavbě komunikace se podílelo 10 000 dělníků.^[6][1] Trasu projektovalo na 270 inženýrů. Trasu projektoval závod v Záhřebu. V původně mezinárodní soutěži se nabídly i rakouské stavební firmy, nicméně nebyly vybrány ke stavbě kvůli vysoké ceně. Někde se na stavbě podílely i jednotky jugoslávské lidové armády.^[1] Vykopáno bylo 6 km³ metrů horniny, vybudováno velké množství zdí, náspů a dalších pomocných staveb. Vzniklo rovněž nesčetně mostů; jen celková délka mostů s délkou 30 až 600 metrů činí 3734 metrů.^[1] Mezi známější patří např. Šibenický most, dokončený roku 1966.

Silnice byla budována s šířkou vozovky 6–7 m, poloměrem zatáček 60 m a stoupáním mnohdy převyšujícím i 6 %, což vyžadovaly náročné podmínky. Stále méně však tyto parametry odpovídaly podmínkám moderní dopravy.^[1] Od druhé poloviny 70. let 20. století byly budovány obchvaty okolo přístavních měst, např. Puly, Crikvenice, Trogiru a Splitu, kam byla komunikace překládána.

Během chorvatské války za nezávislost na počátku 90. let byla na několika místech zatarasena a její území zasahovalo do Republiky srbská krajina. Tím byla některá města odříznuta od zbytku země.^[10]

Po dlouhá léta pak sloužila jako primární spojnice v Dalmácii. Již v období posledních let socialistické Jugoslávie nicméně existoval zájem ji nahradit plnohodnotnou dálnicí. dálnice A1 byla dostavěna nicméně pouze do Karlovace a výstavby dálnic v Jugoslávii byly obecně ožehavým tématem, předmětem afér apod. Teprve až na počátku 21. století byla vybudována dálnice A1, která odvedla především dálkovou dopravu do Dubrovníku a Splitu. V severní části ji potom zastoupila dálnice A7. Jadranská magistrála nicméně i nadále slouží jako klíčové spojení pobřežních sídel chorvatského pobřeží Jaderského moře. V úseku mezi městy Senj a Rijeka je nicméně kratší spojnicí právě silnice D8 než obě uvedené dálnice.

V roce 2022 byla část komunikace přeložena po dokončení Pelješackého mostu mimo město Neum (které se od roku 1991 nachází na území samostatné Bosny a Hercegoviny). Nový úsek, který spojil obce Komarna a Zaton Doli byl budován jako rychlostní komunikace a odlišuje se tak od zbytku celé silnice D8. Má nicméně také dva pruhy. Jeho součástí jsou i čtyři tunely a několik mimoúrovňových křižovatek.^[zdroj?]

(c) ANDREJ NEUHERZ, CC BY-SA 3.0

(c) Andrzej Harassek, CC BY-SA 3.0

Intenzita dopravy na této silnici je pravidelně měřena a vyhodnocována státní společností Hrvatske Ceste. Míra intenzity dopravy se liší během letní sezony a během zbytku roku, což je fakt, který je dán tím, že se jedná o cestu, která slouží do velké míry pro návštěvníky jaderského pobřeží. Její vytíženosti nahrává i skutečnost, že prochází přes větší chorvatská města (Rijeka, Zadar a Split). Přirozeně největší vytížení komunikace je okolo těchto větších měst, zatímco nejnižší se objevuje okolo města Karlobag, kde je jak nízká hustota osídlení, tak i nižší množství turistckých destinací. Množství dopravy v blízkosti Splitu a Stobreče^[11] je 50x vyšší, než je tomu u Karlobagu.

Během roku je průměrné vytížení silnice 5,8 tisíc vozidel denně a v letní sezoně tento počet přesahuje 9 tisíc.^[12] Údaje pro jednotlivá místa na silnici jsou následující:

Vzhledem k horskému terénu na pobřeží, četným zatáčkám, úrovňovým křížením a nepřehledným úsekům bývá cesta hodnocena jako nejnebezpečnější v Chorvatsku.^[13][14][15] Nejhůře byl hodnocen úsek mezi městem Zadar a obcí Novi Vinodolski. V roce 2015 toto potvrdil i Chorvatský autoklub (HAK).^[16]

Nejedná se v tomto případě ale jen o rizika častých nehod, nýbrž i fakt, že se jedná o silnici vedenou v náročném terénu. Navržená opatření pro zvýšení bezpečnosti provozu na této komunikaci proto mimo jiné zahrnují i výstavbu nových svodidel nebo bariér, která mají zamezit pádu vozidel z vysokého srázu.^[17]

Silnice bývá v letních měsících uzavřená vzhledem k častým požárům na dalmatském pobřeží.

Díky scénickým částem a výhledům na jaderské pobřeží je silnice oblíbená pro záběry do různých filmů.^[18]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Državna cesta D8 na chorvatské Wikipedii a Državna cesta D8 na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Státní silnice D8 na Wikimedia Commons