Simon Johnson

Simon Johnson
Johson v roce 2024
Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu
Ve funkci: březen 2007 – 31. srpna 2008
Předseda	Rodrigo Rato Dominique Strauss-Kahn
Předchůdce	Raghuram Rajan
Nástupce	Olivier Blanchard
Narození	16. ledna 1963 (62 let) Sheffield, Spojené království Spojené království
Alma mater	Oxfordská univerzita (BA) Manchesterská univerzita (MA) Massachusettský technologický institut (PhD)
Profese	ekonom a vysokoškolský učitel
Ocenění	Clarivate Citation Laureates (2022) Nobelova pamětní cena za ekonomii (2024)
Commons	Simon Johnson (economist)
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Simon H. Johnson (* 16. ledna 1963, Sheffield)^[1] je britsko-americký ekonom, který od roku 2004 působí jako profesor podnikání na MIT Sloan School of Management.^[2][3] V letech 2008 až 2019 působil také jako vedoucí pracovník Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomii.^[2][4] Než se přesunul na MIT učil v letech 1991 až 1997 na Fuqua School of Business na Dukeově univerzitě.^[2][5][6] Od března 2007 do konce srpna 2008 působil jako hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu.^[7]

V roce 2024 získali Johnson, Daron Acemoglu a James A. Robinson Nobelovu pamětní cenu za ekonomii za srovnávací studie prosperity mezi národy.^[8]

Johnson se narodil v roce 1963 v Sheffieldu a navštěvoval Abbotsholme School v Rocesteru. Vystudoval filozofii, politiku a ekonomii na Corpus Christi College v Oxfordu, kde získal bakalářský titul v roce 1984.^[2][9][10] Poté získal v roce 1986 magisterský titul s vyznamenáním v oboru ekonomie na Manchesterské univerzitě.^[11] Pokračoval v doktorském studiu na Massachusettském technologickém institutu, kde mu radil Rudiger Dornbusch a v roce 1989 získal doktorát z ekonomie a napsal disertační práci s názvem Inflace, intervence a ekonomická činnost.^[12]

V letech 1989 až 1991 pracoval Johnson na Harvardově univerzitě, kde byl členem Harvard Academy for International and Area Studies a stipendistou jejího Ruského výzkumného centra.^[2] V letech 1991 až 1997 vyučoval na Fuqua School of Business na Dukeově univerzitě, kde byl do roku 1995 odborným asistentem a do roku 1997 docentem; zároveň v letech 1993 až 1995 vedl Centrum pro rozvoj manažerů v Petrohradě v Rusku.^[2] V roce 1997 se stal členem fakulty MIT, kde získal stálé místo v roce 2002.^[2] Na MIT působí jako výzkumný spolupracovník Blueprint Labs, spoluvede iniciativu MIT Shaping the Future of Work a vede skupinu pro globální ekonomiku a management.^[2]

Od roku 2004 je Johnson výzkumným spolupracovníkem NBER a členem organizace BREAD.^[2] Je rovněž členem CEPR a od roku 2021 zasedá ve správní radě Fannie Mae.^[2] Spoluzaložil Radu pro systémová rizika při CFA Institute a od roku 2010 je měsíčním sloupkařem Project Syndicate.^[2] V listopadu 2020 byl jmenován dobrovolným členem revizního týmu prezidentské agentury Joea Bidena, aby podpořil přechod na novou administrativu na ministerstvu financí Spojených států amerických a ve Federálním rezervním systému.^[13]

Johnson je členem Mezinárodního poradního sboru Centra pro sociální a ekonomický výzkum (CASE). Je také členem panelu ekonomických poradců Rozpočtového úřadu Kongresu.^[7] V letech 2006 až 2007 byl hostujícím pracovníkem na Petersonově institutu pro mezinárodní ekonomii, kde byl v letech 2008 až 2019 vedoucím pracovníkem.^[7] Je členem redakční rady čtyř akademických ekonomických časopisů.^[7] Od roku 2007 přispívá do Project Syndicate.

Simon Johnson je autorem relevantních článků, jako jsou „Learning from Ricardo and Thompson: Machinery and Labor in the Early Industrial Revolution, and in the Age of AI“ nebo „A Theory of Price Caps on Non-Renewable Resources“.^[14] V roce 2010 napsal knihu 13 Bankers: The Wall Street Takeover and the Next Financial Meltdown (ISBN 978-0307379054), spolu s Jamesem Kwakem, se kterým také spoluzaložil a pravidelně přispívá do ekonomického blogu The Baseline Scenario.^[15] Je také autorem knih White House Burning: Our National Debt and Why It Matters to You (2013); Jump-Starting America: How Breakthrough Science Can Revive Economic Growth and the American Dream (2019), s Jonathanem Gruberem; a Power and Progress: Our Thousand-Year Struggle Over Technology and Prosperity (2023), s Daronem Acemoglu.

Kniha Power and Progress vydaná v roce 2023 pojednává o historickém vývoji technologií a jejich sociálních a politických důsledcích.^[16] Kniha se zabývá otázkami týkajícími se vztahu mezi novými stroji a výrobními technikami a mzdami, způsobu, jakým by bylo možné využít technologii pro sociální statky, a příčinám nadšení kolem umělé inteligence (AI).

Power and Progress tvrdí, že technologie nepřinášejí automaticky sociální statky, protože jejich výhody připadají úzké elitě. Nabízí spíše kritický pohled na umělou inteligenci a zdůrazňuje její převážně negativní dopad na pracovní místa a mzdy a na demokracii.

Acemoglu a Johnson také poskytují vizi o tom, jak by nové technologie mohly být využity pro společenské dobro. Jako možný model vnímají progresivní éru. Diskutují o seznamu politických návrhů pro přesměrování technologií, který zahrnuje: tržní pobídky, rozpad velkých technologických firem, daňovou reformu, investice do pracovníků, ochranu soukromí a vlastnictví dat a daň z digitální reklamy.^[16]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Simon Johnson (economist) na anglické Wikipedii.

• Brown-Kaufmanův pozměňovací návrh

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Simon Johnson na Wikimedia Commons
• JOHSON, Simon. The Quiet Coup [online]. Atlantic Monthly, 2009-05. Dostupné online. 
• Johnsonův společný blog na MIT
• Profil u Mezinárodního měnového fondu
• Zobrazení na C-SPAN
• Video (je k dispozici pouze zvuk) rozhovoru s Johnsonem o ekonomických otázkách na Bloggingheads.tv
• Ekonomický blog Simona Johnsona „Baseline Scenario“
• Vystoupení 16. dubna 2010 v Bill Moyer's Journal, s kolegou Jamesem Kwakem
• ROBERTS, Russ. Simon Johnson on the Financial Crisis [online]. Library of Economics and Liberty, 2011-11-28. Dostupné online.