Sin (filozofie)

Sin (čínsky pchin-jinem xīn, znaky 心), srdce/mysl, duše, myšlení, duch, psychika či cítění je jeden z klíčových pojmů čínské filozofie.[1]

V čínské filozofii pojem sin může označovat něčí dispozice nebo pocity, doslovně znamená fyzické srdce, a proto se také překládá jako „mysl“, protože starověcí Číňané věřili, že srdce je centrem lidského poznání. Z tohoto důvodu se sin překládá i jako „srdce/mysl“. Pojem má konotaci úmyslu, lze tak použít k označení dlouhodobých cílů.[2]

Už v prototaoistických textech je pojem sin spjat s duchem (šen) člověka, u Čuang-c’a je sin „palác ducha“, do kterého se duch navrací je-li srdce/mysl očištěno od strastí. Očištění srdce, vzdání se tužeb a navrácení se k „dětskému srdci“ je podmínkou rozvoje osobnosti, dosažení moudrosti.[2]

V konfucianismu se pojmu sin podrobně poprvé věnoval Mencius, pro kterého je srdce sin orgánem citů i intelektu, kterým se lidé liší od zvířat. Lidské srdce má za humánní (žen) a původce čtyř počátků mravnosti (soucitnosti a slitování, studu, ústupnosti a zdrženlivosti, smylu pro správné a nesprávné).[1] Mencius převzal i pojem „dětského srdce“, ke kterému se opravdový mudrc nakonec vrátí. Tung Čung-šu prohlásil srdce/mysl za pána nad životní energií čchi, která z něho vychází a je jím ovládána.[2] Sün-c’ souhlasil s Menciem v tom, že srdce/mysl je schránkou lidskosti, kterou lze kultivovat během života, na rozdíl od vrozené přirozenosti sing. Neokonfuciáni Čang Caj a Ču Si učili, že srdce/mysl je jednotou přirozenosti sing a emocí či citů čching. Odlišné bylo pojetí Lu Ťiou-jüana, který srdce/mysl ztotožnil s principem li, což později převzal a rozvinul Wang Jang-ming,[1] dle něhož je srdce/mysl jedním celkem s Nebesy a Zemí, což ušlechtilý muž chápe, zatímco pouze nicotný člověk rozděluje svět na „ty a já“. Poznání je pro Wang jang-minga především poznání vlastního srdce/mysli, poznání dobra v srdci, své pravé já podle Wanga poznává člověk skrze meditaci a tím je očišťuje je od sobeckých tužeb a stává se moudrým, vzhledem k jednodě podstaty srdce/mysli s nebesy a veškerenstvem poznáním vlastní mysli rozšiřuje poznání na veškerenstvo.[3][4]

V čínském buddhismu byl, zvláště v 6. až 9. století, termín sin použit jako označení psychických procesů a jevů; ve škole jógáčára se stal synonymem pro álajavidžňánu, nejvyšší formu vědomí,[2] úložiště vědomí, v němž jsou od nepaměti uchovávány či ukládány zárodky či výsledky karmy.

Reference

  1. ↑ a b c LIŠČÁK, Vladimír. Konfuciánství od počátků do současnosti. 1. vyd. Praha: Academia, 2013. 468 s. ISBN 978-80-200-2190-8. S. 296–297. 
  2. ↑ a b c d ЮРКЕВИЧ, А. Г. Синь 1 [online]. Синология.Ру, 2009–2014 [cit. 2020-11-01]. Stať z Духовная культура Китая: энциклопедия: в 5 т. / Гл. ред. М.Л.Титаренко; Ин-т Дальнего Востока. - М.: Вост. лит., 2006 – . Т. 1. Философия / ред. М.Л.Титаренко, А. И. Кобзев, А. Е. Лукьянов. – 2006. – 727 с. С. 390-391. Dostupné online. (rusky) 
  3. ↑ CHENG, Anne. Dějiny čínského myšlení. Praha: DharmaGaia, 2006. xv + 695 s. ISBN 80-86685-52-7. S. 504–505. [Dále jen Cheng]. 
  4. ↑ The Encyclopedia of Confucianism. Příprava vydání Yao Xinzhong. Abington, Oxon: Routledge, 2003. ISBN 978-0-415-51522-1. Heslo Wang Shouren, s. 639–642. (anglicky)