Sionismus

Sionismus (hebrejsky: ציונות‎, Cijonut) je ideový směr, který vznikl v druhé polovině 19. století mezi evropskými Židy. Hlavním cílem jeho představitelů bylo a je přesídlení Židů do země izraelské (Erec Jisra'el) a vybudování a udržení židovského státu, národního státu Židů.

Název je odvozen od pahorku Sijón v Jeruzalémě, kde bibličtí proroci očekávají příchod Hospodina. Samotný pojem „sionismus“ pochází od Nathana Birnbauma, jenž ve Vídni roku 1882 založil studentský spolek Kadima („Vpřed“) s protosionistickým programem a jenž od roku 1885 začal vydávat časopis Selbstemanzipation! („Autoemancipace!“).^[1] Moderním zakladatelem sionismu je však dr. Theodor Herzl, který byl k myšlence sionismu přiveden kampaní proti Alfrédu Dreyfusovi. V roce 1896 napsal velice významnou knihu Židovský stát. Pokus o moderní řešení židovské otázky.

V roce 1897 byla v Basileji založena Světová sionistická organizace. Sionismus se brzy rozšířil zvláště mezi východoevropskými Židy, ohroženými antisemitismem a pogromy. Oficiální podporu získali sionisté roku 1917 v Balfourově deklaraci od britské vlády, která palestinské území po zanikající osmanské říši později mandátně spravovala. Deklarace, podepsaná britským ministrem zahraničí Arthurem Balfourem, byla odeslána 2. listopadu 1917 lordu Lionelu Walteru Rothschildovi, předsedovi britské sionistické organizace. Hlavními představiteli sionismu se stali prezident Sionistické organizace Chajim Weizmann a představitel dominantního socialistického dělnického sionismu, podporujícího osídlování budoucího státu kibucy, David Ben Gurion, předseda Židovské agentury zastupující palestinské Židy. Prvně jmenovaný se později stal prvním izraelským prezidentem, druhý prvním premiérem. Radikálnější, pravicověji zaměřený byl revizionistický sionismus založený Vladimírem Žabotinským, vojensky podporovaný Irgunem, který působil vedle hlavní židovské podzemní armády Hagany.

V důsledku nacistické perzekuce Židů (viz též holokaust, šoa) za druhé světové války získala sionistická myšlenka širší mezinárodní podporu a OSN schválilo plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Na základě tohoto plánu byl 14. května 1948 vyhlášen nezávislý stát Izrael.

Sionismus se člení na řadu politických směrů a skupin spojených hlavní myšlenkou. Mezi základní patří:

• dělnický sionismus – levicový, David Ben Gurion
• revizionistický sionismus – pravicový, Vladimír Žabotinský
• náboženský sionismus – kombinuje myšlenky sionismu s judaismem
• všeobecní sionisté – pravo-středový sionismus

Specifickým (a politicky významným) směrem je křesťanský sionismus, podle něhož křesťané mají z teologických důvodů podporovat právo Židů na osídlení Palestiny a existenci státu Izrael.

K židovskému přistěhovalectví na území budoucího státu Izraele docházelo v několika vlnách, tzv. alijách:

• 1881–1903 první alija – zejména díky pogromům v carském Rusku, zakládání prvních zemědělských osad (Rišon le-Cijon)
• 1904–1914 druhá alija ovlivněná socialismem a Herzlovým sionismem, zakládány kibucy (Deganja) a Tel Aviv
• 1919–1923 třetí alija a 1924–1928 čtvrtá alija již do britského mandátu Palestina
• 1929–1939 pátá alija – Židé prchající zejména z Německa před nacismem
• 1941–1947 alija Bet – ilegální imigrace na britské mandátní území během druhé světové války a po ní
• po 2. světové válce, kdy se příliv imigrantů zvýšil i o Židy z arabských zemí.

Židovští osadníci vykupovali ladem ležící půdu a zakládali kolektivní osady (kibucy a mošavy). V Balfourově deklaraci z roku 1917 se podařilo získat od Spojeného království příslib k vytvoření židovské domoviny. Přesto však Britové židovské přistěhovalectví omezovali, i přes pronásledování Židů nacisty. Sionistické organizace pokračovaly v ilegálním přistěhovalectví, aby zachránily co největší počet Židů. Po druhé světové válce se sionistům podařilo prosadit zřízení státu Izrael, když Valné shromáždění OSN v listopadu 1947 schválilo plán, podle něhož měl být britský mandát Palestina rozdělen na židovský a arabský stát.

Sionismus není všeobecně přijímán všemi Židy. Existují například antisionisticky smýšlející skupiny ortodoxních Židů (např. Neturej karta), které myšlenku sionismu odmítají a na území Izraele se povětšinou odmítají vracet. Tyto skupiny vnímají sionismus jako herezi, neboť dle Tóry může židovský stát založit pouze mesiáš.

Sionismus byl také v minulosti rezolucí Valného shromáždění OSN č. 3379 označen za jednu z forem rasismu.^[2] Ta byla prosazena v roce 1975 převážně hlasy arabských, komunistických a rozvojových zemí. Rezoluce byla anulována v r. 1991 rezolucí č. 46/86 a v historii OSN se jednalo k roku 2010 o jedinou revokovanou rezoluci.^[3]

• AVINERI, Šlomo. Zrození moderního sionismu. Praha: Sefer, 2001. 252 s. ISBN 80-85924-28-5. 
• ČAPKOVÁ, Kateřina. Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách. 1918 - 1938. Praha: Paseka. s.355. ISBN 80-7185-695-9.
• GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. 
• KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9. 
• SACHAR, Howard, M. Dějiny Státu Izrael. Praha: Regia, 1999. 767 s. ISBN 80-902484-4-6. 
• SAND, Schlomo. Matai ve'ech humtza ha'am hayehudi?" (When and How Was the Jewish People Invented?). Tel Aviv: [s.n.], 2008. 
• SCHOENMAN, Ralph. The Hidden History of Zionism. Santa Barbara: Veritas Press, 1988

• Zákon o návratu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu sionismus na Wikimedia Commons
• Téma Sionismus ve Wikicitátech
• Český rozhlas – Počátky sionismu