Zápalka

Zápalka (hovorově sirka^{[pozn. 1]}) slouží k rozdělávání ohně. Je to podlouhlý kousek dřeva (občas lepenky) se zápalnou látkou na jednom z jeho konců. Dřívka jsou částečně nebo zcela nasycena látkou usnadňující hoření. Zápalná látka na konci dřívka, tzv. hlavička, vzplane třením.

Před vynálezem zápalek byly k rozdělávání ohně používány různé techniky, jako je tření dřev nebo křesání.^[2]

Fosforové zápalky začaly být masově vyráběny a používány ve 20. století. První fosforové zápalky se zapalovaly energickým škrtnutím o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty). Jejich nevýhodou byla možnost nechtěného samovznícení. Roku 1848 vynalezl frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806–1881) bezpečnostní zápalky, které se zapalují o škrtátko. O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století se hlavičky vyráběly ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo trisulfid tetrafosforu (seskvisulfid fosforu P₄S₃). Toto chemické složení bylo později nahrazeno bezpečnějším červeným fosforem. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán.^[2]

Nejznámějším výrobcem zápalek v Česku byl do roku 2008 podnik SOLO Sušice.

V současnosti většina zápalek „chytá“ výhradně škrtnutím hlavičky o speciálně připravenou plochu – škrtátko, což prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením o jiný povrch.

Moderní hlavička zápalek se skládá z červeného fosforu, sulfidu antimonitého, síry,chlorečnanu draselného, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Nasycení dřívka zápalky tekutým parafínem usnadňuje hoření. Fosforečnan sodný zabraňuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Ve škrtátku je obsažen červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Při škrtnutí zápalky o škrtátko se vyvine na styčném bodu teplota v rozmezí 200 až 1 100 °C. Dojde k zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento typ se označuje jako bezpečnostní zápalky.^[3]

• Standardní zápalky nebo také kuřácké, prodávané v papírových krabičkách o rozměrech 5 × 3,5 × 1,5 cm, mají délku asi čtyři cm. Jsou prodávány se škrtátkem po obou stranách krabičky. V krabičce bývá kolem čtyřiceti zápalek.
• Knížečkové zápalky (ploché zápalky odlamovací) se prodávají vlepené do papírového přebalu. Bývají dřevěné nebo papírové a před použitím se zápalky odtrhnou nebo odlomí. Používají se v USA.
• Dlouhé zápalky, prodloužené nebo také domácnostní měří kolem pěti cm. Jejich účelem je usnadnění zapálení například plynového hořáku. Lze je koupit ve standardních krabičkách, které mají prodlouženou délku, nebo v krabičkách o rozměrech (např. 8 × 5,5 × 3 cm).
• Krbové zápalky, jejichž účel vyplývá z názvu, mají délku kolem dvaceti cm. Krabičky pro tyto zápalky bývají různé, většinou dlouhé a úzké.
• Bezpečnostní zápalky mají škrtátko ze speciální směsi a při zapálení dosahují nižších teplot.
• Voděodolné zápalky jsou impregnované proti vlhkosti. Například běžné zápalky se sytí rozehřátým parafínem.
• Větruodolné zápalky mají prodlouženou hlavičku.

Existuje množství dalších druhů zápalek, které mají specifické rozměry nebo balení. Většinou se používají jako upomínkové předměty nebo k reklamním účelům.^[4]

• Zápalky slepované lepidlem se využívají pro výrobu modelů a různých kuriózních předmětů. Věnoval se jim například Tomáš Korda z Vrchlabí, jehož dílo vystavuje Muzeum rekordů a kuriozit v Pelhřimově.
• Zápalky se používají jako měřítko v makrofotografii.
• Sběratelství zápalkových nálepek se nazývá filumenie. Tento sběratelský obor vznikl kolem roku 1840, v českých zemích kolem roku 1890. V České republice byla první výstava zápalkových nálepek uspořádána v roce 1926 v Jičíně.^[5]

• Filumenie
• Rozdělávání ohně
• Ivar Kreuger zvaný Zápalkový král

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zápalky na Wikimedia Commons
• Zápalky – z cyklu Objevy a vynálezy
• Jak se co dělá: Zápalky