Sklárna a rafinerie Josef Inwald
| Sklárna a rafinerie Josef Inwald | |
|---|---|
 budova bývalé sklárny | |
| Základní informace | |
| Výstavba | 1878 |
| Stavebník | Josef Inwald |
| Poloha | |
| Adresa | Ke Sklárně, Praha 5 - Smíchov,  Česko |
| Souřadnice | 50°3′9,85″ s. š., 14°24′29,35″ v. d. |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Sklárna a rafinerie Josef Inwald (Josef Inwald, Cís. král. výsostné privilegované sklárny a raffinerie na Zlíchově) je bývalý průmyslový areál v Praze, který se rozkládal jihozápadně od Smíchovského nádraží. Ohraničovaly jej z východu trať 171 do Plzně a ze západu trať 122 do Hostivic. Většina budov byla zbořena při stavbě Zlíchovského tunelu a ulice Dobříšská. Původně patřila sklárna ke Zlíchovu, adresa Sklářská 3213/15. Později byl pozemek a zbylé stavby převedeny do katastru Smíchova.
Historie
Inwaldova sklárna a rafinerie skla byla největší pražskou sklářskou továrnou. Ve dvou pecích se 24 pánvemi se vyrábělo jemně broušené křišťálové sklo, sklo lité, lisované, kryty na osvětlovací tělesa[1] nebo luxusní duté sklo. Byla zde dílna na leptání skla, malírny, brusírny a rytecké dílny. Sklárna měla vlastní železniční vlečku. Po smrti Josefa Inwalda roku 1906 převzali podnik jeho synové Oskar a Rudolf, kteří továrnu proměnili na akciovou společnost. Distribuci zajišťovala pražská kancelář se vzorkovou prodejnou a výkladní skříní v Bredovské ulici č. 11[2].
Sortiment výrobků
- Od roku 1914 firma měla zaregistrovanou značku nerozbitného picího skla Durit. Patřily k nim například lisované pivní sklenice, žebrovaná sklenice na kruhové patce k pití absintu[3], a lisovaná žebrovaná „kultovní“ sklenička z čirého hutního skla, vyráběná ve dvou velikostech: odlivka o obsahu 0,1 litru a standard 0,2 litru, vždy s reliéfní nebo leptanou značkou ve dně. Dodávala se ve velkém do stravovacích provozů i do prodejen maloobchodu. Bez značky a v horší kvalitě skla ji státní sklárny vyráběly až do roku 1996.
- Soupravy patentních zavařovacích sklenic systému Inwald s víčkem a plechovým pérkem se dodávaly i se zavařovacím hrncem[4]
- tabulové sklo technické, luxfery
- v letech 1919-1940 se vyráběly kryty svítidel ve stylu art deco a funkcionalismu.
Provoz výroby na Zlíchově byl během hospodářské krize roku 1932 omezen, podnik uzavřen o tři roky později s výrobou přesunut do závodu v Teplicích-Šanově. Po zastavení vydávání Národních listů v roce 1941 koupila akciová společnost Sklárny a rafinerie, Josef Inwald budovu Pražské akciové tiskárny v Praze II na tehdejší Beethovenově ulici čp. 3 (Glasfabriken und Raffinerien Josef Inwald A.-G., Beethovenstr. 3, Prag, Josef Haydn, Zuckmantel/Pozorka).[5][6] Znárodněné závody v Teplicích na podnik Sklo Union převzala Škodovka. Pražskou budovu získalo v roce 1945 jako konfiskát ministerstvo zemědělství, které je přidělilo Jednotnému svazu českých zemědělců.
Současnost
Mezi léty 1989–2000 byla při stavbě Městského okruhu většina staveb zbořena, zůstala jen budova v severní části, kterou roku 2002 zdevastovala stoletá povodeň. Po částečné adaptaci ji od roku 2005 využívá MeetFactory, o.p.s.[7], neziskové mezinárodní centrum současného umění, založené roku 2001.
Odkazy
Reference
- ↑ (red), kolektiv autorů pod vedením hlavní editorky Hany Hlušičkové. Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III., P-S. Příprava vydání Hana Hlušičková. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-045-4. Heslo Sklárna a rafinerie Josef Inwald, s. 323.
- ↑ inzerce v deníku Lidové noviny z 1.1.1933, str. 31
- ↑ Inzerce v Adresáři města Prahy a obcí sousedních z roku 1891, inzertní příloha s vyobrazením
- ↑ Inzerce v týdeníku Jas, Praha 3.7.1936, str. 19
- ↑ Kramerius, Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských 1943-1944. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-11-02]. Dostupné online.
- ↑ Kramerius. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-11-02]. Dostupné online.
- ↑ [1]
Literatura
- BERAN, Lukáš, a VALCHÁŘOVÁ, Vladislava (editoři), Pražský industriál: technické stavby a průmyslová architektura Prahy: průvodce. 2., rozš. vyd. V Praze: České vysoké učení technické, ©2007. 303 s. ISBN 978-80-01-03586-3. Kapitola Jihozápadní Praha, s. 264, č. 314.
- JUNGMANN, Jan, Smíchov: město za Újezdskou branou. [Praha]: Muzeum hlavního města Prahy, ©2007. 235 s. ISBN 978-80-85394-56-6. S. 70.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Sklárna a rafinerie Josef Inwald na Wikimedia Commons - Orientační plán Prahy a obcí sousedních. Mapový list č. 20. Vydáno v květnu 1914. Měřítko 1:5000. Reprodukce Unie v Praze. Nákladem obce pražské. Nakreslil Stavební úřad odbor II. Vlastník: Národní technické muzeum.
- Starý Smíchov: Sklárna a rafinerie Josef Inwald. 25.10.2007.
- iDNES.cz: Sklo, ze kterého pil nebo jedl skoro každý. Jiří Kindl, 29.12.2015.
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: cs:ŠJů, Licence: CC BY-SA 3.0
Praha, Smíchov. Pohled z ulice Nádražní na dům ulici Ke Sklárně.
Autor: Dobroš, Licence: CC BY-SA 4.0
Sklenka značky Durit, leptaná značka ve dně; Josef Inwald, sklárna Praha-Zlíchov 1914-1940 u
Autor: Dobroš, Licence: CC BY-SA 4.0
Sklenka značky Durit, Josef Inwald, sklárna Praha-Zlíchov 1914-1940, odlivka 0,1 litru