Slavatovská zahrada

Slavatovská zahrada
Medvědí kašna přemístěná z někdejší Slavatovské zahrady
Funkce	šlechtická okrasná zahrada
Lokalita	Smíchov, Praha, Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°4′36″ s. š., 14°24′26″ v. d.
Založeno	kolem 1680
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slavatovská zahrada je dnes už neexistující zahrada na Smíchově, zvaná též Krásná nebo Kolovratská. Ležela na východ od Arbesova náměstí, mezi ulicemi Kořenského a Pavla Švandy ze Semčic.^[1][2] Na začátku 20. století byla překryta zástavbou. Na jih od ní byla v 19. století botanická zahrada na Smíchově.^[3]

Historie

Slavatové

Zahradu (1673) a po té letohrádek (kolem 1680) vybudoval Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1634/1637–1689), císařský tajný rada, nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr Českého království, vnuk defenestrovaného místodržícího Viléma Slavaty, pro sebe, svou manželku Marii Margaretu z Trautsonu (1643–1698) a potomstvo. Aristokrat poslední čtvrtiny 17. století, který dával přednost městským palácům v Praze a ve Vídni, kde trávil služební čas, což byly až tři čtvrtiny roku, u tohoto místa položil důraz na rovnováhu s venkovským prostředím.^[4] Cílem bylo vybudovat nové předměstské sídlo uprostřed veliké zahrady.

První část plánu vymyslel ještě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. On a později i oba jeho nejstarší vnukové systematicky vykupovali domy v okolí fideikomisního rodového Slavatovského paláce na Malé Straně. Tomuto paláci scházela větší a reprezentativnější zahradní plocha, která by odrážela nové požadavky nastupující barokní doby.^[5] Teprve v době vladaření Jana Jáchyma vznikl velký pozemkový komplex, místo pro reprezentativní palácovou stavbu předního českého šlechtického rodu.^[6] Jan Jáchym v letech 1678 a 1679 skoupil ve čtyřech transakcích velký pozemek za Kartouzskou bránou poblíž kostela sv. Jakuba a Filipa a Petržilkovských mlýnů, který dosahoval až na břeh Vltavy. Různorodý soubor nechal scelit a započal s výstavbou raně barokní zahrady, z níž se však do dnešních dnů téměř nic nezachovalo. Pozemek byl rovný a vhodný pro zahradu francouzského typu. Podobu tehdejší oblasti jižně od Kartouzské brány vystihuje mědirytina, kterou vytvořil Folbert van Alten-Allen, nizozemský malíř vedut. Vydána byla v roce 1685, tedy právě v době, kdy Slavatovská zahrada vznikala; kromě zahrad jsou tu patrné především dvě stavby, kostelík sv. Jakuba v popředí (tehdy ještě v gotické podobě, zhruba v místech nynějšího Arbesova náměstí) a Malostranská vodárenská věž (proti ní přes Vltavu je Šítkovská věž).

V zahradě se prokazatelně pracovalo v letech 1678 až 1687 a kolem roku 1680 byl také dostavěn celý letohrádek (Neuegebäude), na jehož vnitřním zařízení se pracovalo ještě v roce 1687, stejně jako na dalších prvcích soudobé zahrady, jako byla grotta či sochy. Dominantní okrasou zahrady byla kamenná kašna s patrovou fontánou, nesenou sochami medvědů, na vrcholu se sochou Neptuna s trojzubcem, kterou z pískovce vytesal sochař Jeroným Kohl do roku 1689.^[7] Tato jediná zahradní dekorace, nazývaná Medvědí kašna, se dodnes zachovala.^[8][9] Byla přemístěna nejdříve před smíchovská kasárna, odkud ji v roce 1945 vytlačil sovětský tank.^[10] Byla pak přemístěna na náměstí 14. října.^[1]

Zahradu tvořilo několik parterů. Byla chráněna zdí s reprezentační vstupní bránou, tou se vstupovalo na malý dvorek, který vedl do velkého parku, uprostřed něhož stál barokní letohrádek. Za letohrádkem v další zahradě pak stávaly ještě dva menší pavilonky.

Brána, označovaná i jako Medvědí brána, je stejně jako Medvědí kašna dílem Jeronýma Kohla z roku 1689. Postupným zvyšováním okolního terénu se časem dostala spodní třetinou pod zem,^[11] po zániku zahrady v roce 1902 byla přemístěna do Kinského zahrady a roku 1905 osazena do Lapidária Národního muzea (je to jeden z nejmohutnějších sbírkových předmětů).^[12]

Jezuité

Po smrti Jana Jáchyma Slavaty a jeho manželky zřejmě přešla zahrada jako dědictví na jednu z jejich dcer, Marii Magdalenu (1673–1700), manželku hraběte Norberta Libštejnského z Kolovrat, a tedy na rod Kolovratů (podobně jako rodový Slavatovský palác; na situační mapě z roku 1700 je zahrada označena jako Kolovratská).^[13] O něco později na začátku 18. století se stala majetkem malostranské koleje jezuitů.

Kartounka

Zahradu koupil v roce 1814 jako letní sídlo židovský podnikatel Aron Beer Přibram (1780–1866)^[14] se svou manželkou Ester, který zde zřídil kartounku, tj. továrnu na barvení a potisk bavlněných látek. V jejím provozování pokračoval jeho syn Salomon Přibram, zanikla až při parcelaci této části Smíchova na činžovní domy a Národní dům v roce 1890. V té době ještě stál u vltavského břehu jeden ze zahradních pavilonků s plastikou fauna hrajícího nymfám na flétnu. Roku 1899 byl Slavatovský letohrádek zbořen, zahrada mezi tehdejšími ulicemi Jakubskou a Smetanovou (nyní Pavla Švandy ze Semčic a Kořenského)^[15] existovala jen o necelé tři roky déle do roku 1902.

Reference

Literatura

• BAŠEOVÁ, Olga. Pražské zahrady. Ilustrace Ladislav Neubert (foto). 1. vyd. Praha: Panorama, 1991. 247 s. ISBN 80-7038-109-4. S. 71. 
• JUNGMANN, Jan. Smíchov - Město za Újezdskou branou. 1. vyd. Praha: Muzeum hlavního města Prahy, 2013. 240 s. ISBN 978-80-85394-94-8. 
• LEDVINKA, Václav. Pražské paláce : Encyklopedický ilustrovaný přehled. Praha: Akropolis, 2000. 447 s. ISBN 80-85770-90-3. S. 134–135. 
• PAULUS, Filip. Dějiny botanické zahrady na Smíchově ve světle archivních pramenů. Praha, 2016. 147 s. Rigorózní práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Ivana Ebelová. Dostupné online.
• POCHE, Emanuel. Prahou krok za krokem. 2. vyd. Praha: Panorama, 1985. 470 s. S. 376. 
• POCHE, Emanuel; WIRTH, Zdeněk. Zmizelá Praha 4. Vyšehrad a zevní okres Prahy. 2. vyd. Praha: Paseka, 2002. 159 s. ISBN 80-7185-546-4. S. 60. Obr. 57, 58. 
• PULCOVÁ, Veronika. Dochované klášterní zahrady na Malé Straně. Praha, 2022. 114 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií. Vedoucí práce Blanka Altová. Dostupné online.
• RUTH, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl 2. Praha: Pavel Körber, 1904. Dostupné online. S. 771. 
• Stará Praha : 100 akvarelů Václava Jansy. Ilustrace Václav Jansa. Praha: Beaufort, 1938. 107 s. Dostupné online. S. 17. Barevné reprodukce akvarelů Václava Jansy doplněné stručným historickým a místopisným doprovodem. 
• Umělecké památky Prahy, díl IV, Velká Praha, Academia Praha 2013