Sliz

Sliz je souhrnné označení pro viskózní, lepkavou a mazlavou strukturu tvořenou nejčastěji vodou a makromolekulárními cukry, které nesou záporný náboj a mohou být navázány na proteiny.[1][2] Podobného chemického složení jsou také rostlinné kleje.

Vlastnosti

Sliz má schopnost tvořit koloidní roztok s vodou, které dohromady tvoří trojrozměrnou síť a při roztírání této lepkavé látky nad určitou hranici se sliz stává tekutým, což se uplatňuje např. při pohybu hlemýždě.[1] Rostlinné slizy jsou známé svou schopností uklidňovat podrážděnou sliznici a mnohdy tedy figurují jako účinné složky přírodních léčiv při nemocech dýchací soustavy a podobně (např. proskurník lékařský nebo podběl lékařský).[2]

Výskyt

Sliz se v přírodě vyskytuje velice hojně.[1] Tvoří obvykle ochrannou vrstvu kolem bakterií, archeí, i eukaryotických buněk. V této formě bývá nazýván glykokalyx, nebo, je-li méně soudržný, také (zejména u bakterií) slizová vrstva. Sliz pokrývá i celé orgány, u člověka například na endotelu pohlavní, močové, trávicí a dýchací soustavy. Často v této formě bývá nazýván hlen. Obvykle zde brání infekci, protože obsahuje protilátky (imunoglobuliny) a ionty železa. Sliz drží pohromadě i celá mikrobiální společenstva v půdě. Zamezuje zde erozi a někdy se tak stává významným geologickým činitelem.[1]

Z rostlin se sliz hojně vyskytuje například v cibulích cibule kuchyňské a v některých hlízách, v těle sukulentních rostlin, v epidermálních buňkách osemení lnu, v obilkách žita setého („žitný maz“) a v kozinci druhu Astragalus gimmiger (tzv. „tragant“, což je druh klovatiny).[2]

Odkazy

Reference

  1. a b c d Westbroek, Peter: Život jako geologická síla; nakl. Dokořán, Praha 2003
  2. a b c NOVÁČEK, František. Fytochemické základy botaniky. Olomouc: Fontána ISBN 978-80-7336-457-1. 

Literatura

  • Westbroek, Peter: Život jako geologická síla; nakl. Dokořán, Praha 2003

Související články

Externí odkazy

  • Slovníkové heslo sliz ve Wikislovníku