Slovenský voláč
| Slovenský voláč | |
|---|---|
 Slovenský voláč černý | |
| Základní informace | |
| Země původu |  Slovensko |
| Využití | okrasný chov |
| Stupeň prošlechtění | ušlechtilé plemeno |
| Směr užitkovosti | okrasné plemeno |
| Tělesná charakteristika | |
| Hmotnost | 500 - 800 g[1][2] |
| Tělesný rámec | střední |
| Barva | bělohlavá bělohrotá kresba |
| Klasifikace a standard | |
| Plemenná skupina | Voláči |
 multimediální obsah v kategorii na Commons | |
Slovenský voláč je plemeno holuba domácího pocházející ze západního Slovenska. Je to středně velký, silný holub s krátkou, mohutnou a vzpřímenou postavou a velkým válcovitým voletem. Chová se pouze v kresbě tvořené bílou hlavou a bílými krajními křídelními letkami, ostatní opeření je barevné.
Slovenský voláč je jediným plemenem voláčů vyšlechtěném na Slovensku.[3] V seznamu plemen EE se řadí do plemenné skupiny voláčů a je zapsán pod číslem 0322.
Historie
Slovenský voláč vznikl na západním Slovensku v oblasti Pováží, na území mezi Novým Mestem nad Váhom, Trnavou a Myjavou[1][2][3][4] v 19. století. Přesné okolnosti vzniku plemene jsou neznámé. Prvním písemným důkazem o existenci slovenského voláče je článek Kolomana Slimáka, který byl vydán v časopise "Zvířena" v roce 1924 pod názvem "Moravský či Slovenský bielohlávok".[4][5] Koloman Slimák se domníval, že plemeno vzniklo kolem roku 1870[1][2] a odmítal názor, že prapředkem je moravský bělohlávek.[3] Nicméně ovlivnění vývoje slovenského voláče moravským bělohlávkem či slezským voláčem lysým je pravděpodobné.[3][5] V době vzniku plemene se na Slovensku z jiných plemen voláčů choval pouze anglický a francouzský voláč, tato plemena jsou značně odlišná a jako předkové spíše nepřipadají v úvahu.[3][5] Na vzniku plemene se zřejmě podílelo i nějaké užitkové nevolaté plemeno,[3] mohlo by se jednat o polského rysa.[5]
Před první světovou válkou byl slovenský voláč velký užitkový holub. V oblasti svého původu byl prakticky jediným chovaným plemenem holubů[1][2] a byly na něho kladeny značné nároky co se masné užitkovosti týče.[3] Byl to mohutný selský voláč, který dobře létal a polařil a byl velmi plodný, přičemž holoubata byla těžká a dobře zmasilá.[3][4] Postoj byl málo vzpřímený, nohy nízké, vole široké a pytlovité a hruď široká a hluboká.
Během první světové války prošlo plemeno krizí,[1][2] a ve třicátých letech 20. století stav ještě zhoršilo rozšíření zahraničních plemen a hospodářská krize.[4] Snaha o propagaci a větší rozšíření plemene vyvrcholila v roce 1951 schválením standardu a oficiálnímu uznání plemene. O rok později byl založen klub chovatelů.[1][2][3][4][5]
Po druhé světové válce se vzhled slovenského voláče značně změnil. Pro zlepšení barvy a lesku peří byl přikřížen český stavák bělohrotý. To se však mělo nežádoucí vliv na velikost postavy a šířku hrudi, a nesouhlas části členů navíc vedl k rozkolu v klubu chovatelů, jehož činnost pak byla plnohodnotně obnovena až v roce 1964.[3][5]
Charakteristika
Současný slovenský voláč je velký holub, řazený ke středním voláčům. Mezi nimi však patří k těm největším.[6] Je to mohutný pták, kterého opticky dále zvětšuje velké válcovité vole. Nepůsobí však těžkopádně, naopak je velmi pohyblivý a temperamentní. Hmotnost dospělých holubů se pohybuje mezi 500-800 g.[1][2]
Hlava slovenského voláče je poměrně velká, dobře klenutá, poněkud protáhlá, s širokým a vyšším čelem. Zobák je silný, široce nasazený, jeho horní polovina je na špičce mírně zahnutá. Zobák je vždy růžový, ozobí je jen málo vyvinuté. Oči mají tmavou, vikvovou duhovku a jsou ohraničené růžovými až červenými obočnicemi.
Vole je velké, široké, hruškovitého tvaru: ve své horní třetině je rozšíření a dobře přitažené pod zobákem. Ve své dolní části není podvázané. Trup slovenského voláče je mohutný a poměrně krátký, široký v ramenou. Velikostí zhruba odpovídá moravskému pštrosovi.[1][2] Hruď je široká a dobře osvalená. Obvod prsou u holuba je 33-35 cm, u holubice 30-32 cm.[1][2] Tělo je držené ve sklonu 45°.[6] Křídla jsou silná, dobře přiléhají k tělu a spočívají na ocase, ten je poměrně krátký. Nohy jsou silné, středně dlouhé, s neopeřenými červenými běháky a prsty. Drápky jsou vždy světlé.
Opeření je krátké, husté a dobře přiléhavé. U všech rázů se vyžaduje čistá a rovnoměrně rozložená barva s výrazným leskem. Na většině těla je peří v základní barvě, jen hlava a ruční letky jsou vždy bílé. Hraniční čára kresby hlavy prochází centimetr pod zobákem a 0,5 cm pod okem v pravidelném oblouku směrem do záhlaví. Počet bílých ručních letek je 4-8.
Nejrozšířenější je barevný ráz černý.[6] Následuje ráz žlutý, dále modrý bělopruhý a modrá černopruhý.[6] Uznanými barevnými rázy je plnobarevný černý, žlutý a červený, v kresbě pruhové modrý pruhový a modrý, černý, červený, žlutý, stříbřitý, červeně, žlutě a hnědě plavý bělopruhý, šupkatí v modré, černé, žluté a červené barvě, kapratí ve všech základních barvách a dále tygři v černé, žluté, červené a hnědé barvě.
Slovenský voláč je pták živého temperamentu, je plodný a pečlivě odchovává holoubata. Plemeno je rozšířeno prakticky po celém území západního Slovenska, chová se také na východním a středním Slovensku a v Česku, vzácně také v Německu, Maďarsku, Rumunsku a Rakousku.[6]
Podobná plemena
Velikostí se slovenský voláč podobá hesenskému voláči, od kterého se liší tvarem a velikostí volete, vyššíma nohama, barvou obočnic, které má hesenský voláč bledé nebo šedočerné, ale slovenský voláč červené.[6] Odlišují se též zbarvením peří, hesenský voláč nemá typickou kresbu slovenského voláče, většinou je celobarevný, bez bílé hlavy či letek, a je-li přítomna bílá kresba, je doplněná také bílým ocasem.
Zbarvením se slovenskému voláči podobá slezský voláč lysý, který je však menší a rozhraní bílého a barevného peří na hlavě probíhá středem očí, moravský bělohlávek, který je rovněž menší, má chocholku a rozhraní bílého a barevného peří na hlavě se dotýká dolního okraje obočnic, či durynský voláč v bělohlavé a bělohroté kresbě, který má též chocholku.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c d e f g h i BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII. Plemena holubů, s. 164–167. (česky)
- ↑ a b c d e f g h i BUREŠ, Jan. Chov holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1965. 338 s. Kapitola Československá plemena holubů, Slovenský voláč, s. 128–130. (česky)
- ↑ a b c d e f g h i j SOUSEDÍK, Tomáš. Slovenský voláč. Fauna [online]. 01.01.2010 [cit. 2013-08-13]. Roč. 14, čís. 23. Dostupné online. (česky)[nedostupný zdroj]
- ↑ a b c d e Z histórie vzniku Slovenského hrvoliaka [online]. Klub chovatel'ov slovenských hrvoliakov [cit. 2013-08-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-17. (slovensky)
- ↑ a b c d e f SOUSEDÍK, Tomáš. Slovenský voláč včera a dnes [online]. Fauna, 29.11.2010 [cit. 2013-08-13]. Dostupné online. (česky)
- ↑ a b c d e f IVAN, Krivosudský. Slovenský voláč. Chovatelský magazín [online]. [cit. 2013-08-13]. Roč. 2009, čís. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-17. (česky)
Literatura
- PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. (česky)
- TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s. (česky)
- BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. (česky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Slovenský voláč na Wikimedia Commons - Klub chovatel'ov slovenských hrvoliakov
Média použitá na této stránce
