Směrš

Směrš (též Smerš, rusky СМЕРШ, akronym od СМЕРть Шпионам – SMĚRť Špionam, česky Smrt špionům) byly zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky. Jejich prvořadým úkolem bylo odhalování zrádců a kolaborantů v řadách Rudé armády, boj proti poraženectví, byly ale pověřovány i dalšími úkoly.

Směrš vznikl v dubnu 1943 (či koncem roku 1942) vyčleněním z NKVD. Podřízen byl předsedovi Státního výboru obrany a komisaři obrany Stalinovi. Směrš měl určeny tyto úkoly:^[1]

1. boj proti špionáži, sabotáži, terorismu a jiné podvratné činnosti cizích zpravodajských služeb v útvarech a institucích Rudé armády
2. boj proti protisovětským živlům, které pronikly do jednotek a ředitelství Rudé armády
3. přijímání nezbytných zpravodajsko-operačních a dalších (prostřednictvím velení) opatření k vytvoření podmínek na frontách, které vylučují možnost beztrestného průchodu nepřátelských agentů frontovou linií s cílem učinit frontovou linii neprostupnou pro špionáž a protisovětskou linii
4. boj proti zradě a zradě v jednotkách a institucích Rudé armády (přechod na stranu nepřítele, ukrývání špionů a obecně usnadnění práce posledně jmenovaných)
5. boj proti dezerci a sebemrzačení
6. kontrola vojenského personálu a dalších osob, které byly zajaty a obklíčeny nepřítelem
7. plnění zvláštních úkolů lidového komisaře obrany.

Ad 1) Podílel se na prověřování příslušníků Rudé armády, vojenského námořnictva a vojsk NKVD. K aktivním opatřením patřilo sledování a otevírání pošty, přijímání a prověřování udání, provokace atd.

Ad 6) Pokud měl sovětský válečný zajatec dostatečné množství sil, energie a štěstí, přežil zajetí. Ale vláda jejich státu na něj pohlížela jako na zrádce, kolaboranta a nepřátelského agenta. Každý musel projít prověrkovými a roztřiďovacími středisky. Úlevu neměli ani vojáci, kteří se do zajetí dostali zranění nebo, kteří ze zajetí uprchli.^[2]

Náčelníkem Směrše byl po celou dobu Viktor Abakumov, po smrti Stalina byl v roce 1954 popraven.^[3]

Směrš se podle činnosti dělil na pět operativních odborů:

• stíhání armádních zběhů, odhalování zrady a projevů defétismu
• zpravodajský sběr informací a vysílání agentů za nepřátelské linie
• distribuce informací a rozkazů
• zatýkání podezřelých, včetně civilistů
• soudní činnost vykonávanou prostřednictvím tříčlenných tribunálů (tzv. trojek NKVD)

Jednotky Směrše se obvykle pohybovaly za bojovými jednotkami a na osvobozeném území zajišťovaly osoby, o které mělo NKVD zájem. Ke konci války byli příslušníci Směrše v rámci zvláštních skupin vysazováni na okupovaná území (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kde měli za úkol nejen organizovat partyzánskou činnost, ale i sledovat činnost jiných partyzánských skupin a společně s komunistickým odbojem zakládat Národní výbory.^[4] Tyto zvláštní skupiny byly kromě Směrše tvořeny i příslušníky NKGB a NKVD, v praxi mezi nimi ale nebyl činěn rozdíl. Oddíly Směrše se v Československu objevily s prvosledovými jednotkami Rudé armády a krátce po porážce hitlerovského Německa začaly na československém území zatýkat československé občany z řad bývalé ruské emigrace. Ti poté byli deportováni do SSSR. Nejznámějšími osobnostmi zavlečenými do Sovětského svazu byli např. generál Sergej Vojcechovský či politik Augustin Vološin. Podle výzkumu z 90. let 20. století bylo do SSSR celkem zavlečeno 280 osob ruské a ukrajinské národnosti a 180 osob české, slovenské či jiné národnosti.^[5]

Těsně po skončení druhé světové války jednotky Směrše zajišťovaly vyhledávání a násilné repatriace osob do SSSR. Organizovaly násilné repatriace do SSSR – na obsazených územích jednotky Směrše vyhledávaly bývalé ruské uprchlíky z řad tzv. bílé emigrace (protisovětské opozice), příslušníky Vlasovových jednotek, které spolupracovaly s nacisty (stejně jako další proněmecké organizace tvořené Rusy) a ty pak, obvykle bez souhlasu hostitelské země převážely do SSSR. Zde tito lidé končili na popravištích nebo v gulazích (odhad je 3 až 10 tisíc lidí). Repatriační činnost jednotky Směrše prováděly i okupačních zónách Spojenců. Buď přebíraly bývalé občany SSSR vydávané spojeneckými úřady v rámci dohod z Jalty (např. 45 tisíc Kozáků předaných SSSR Velkou Británií) nebo prováděli únosy příslušníků protisovětské opozice ze západních zón. Oddíly Směrše bývaly pověřovány likvidací osob z řad emigrace či defektorů = přeběhlíků z řad sovětských zpravodajských služeb.

V rámci Směrše byly na Berijův příkaz po porážce Německa sestaveny zvláštní oddíly, které byly pověřeny vyhledáváním německých a rakouských vědců a jejich převozem do Sovětského svazu.^[6] Zvláštní oddíly Směrše doplněné sovětskými vědci pátraly v Německu a Rakousku po uznávaných vědcích. Priorita byla kladena zejména na fyziky (pro potřeby sovětského jaderného výzkumu), smlouvy byly ale nabízeny i chemikům či specialistům na raketovou techniku. Zároveň tyto oddíly pátraly po písemnostech týkajících se německého jaderného výzkumu a materiálech potřebných pro výrobu jaderných zbraní (uran, těžká voda atd.).

Jako samostatný orgán byla Směrš zrušena v květnu 1946 a začleněna do MGB. Ještě v 50. letech 20. století se obdoba Směrše objevovala v sovětském válečném námořnictvu.

Příslušníci Směrš přijeli do Prahy 10. května 1945 a usadili se v hotelu Central v Liberecké ulici. Později sídlili v Praze-Střešovicích v Dělostřelecké ulici 11.^[3] Svou činnost zahájili v Praze už 11. května 1945 zatýkáním československých občanů s ruskou (běloruskou, ukrajinskou národností), kteří utekli ze Sovětského svazu před rudým terorem.^[7]

Zatčení občané získali československé občanství ve dvacátých letech 20. století, to je i před více než dvaceti lety před příchodem Směrš. Byli odvlečení ze svých domovů podle připravených seznamů. Vznik seznamů s adresami umožnila:^[8]

• činnost agentů SSSR, kteří do Československa přišli s některou z vln emigrantů
• činnost Ruské ústředny v Praze, zřízené Němci, kteří měli se SSSR do 21. června 1941 přátelské vztahy

Agenti Směrše také v poválečném období zahájili odvlékání Čechoslováků původem z řad tzv. bílé emigrace do sovětských gulagů, jednou z jejich obětí byl i armádní generál Sergej Vojcechovský.^[9] Československá vláda odvlékání lidí s československým občanstvím nezabránila; na ministerstvu zahraničních věcí, které by tyto případy mohlo řešit měli funkce komunisté, konkrétně Vladimír Clementis.

Činy na zachránění československých občanů byly iniciativou statečných jedinců.^[3] Jedním byl ředitel Archeologického ústavu Jaroslav Böhm,^[10] který zachránil Ivana Borkovského.^[11] Tento příklad zpochybňuje představu o systematické činnosti Směrš. Nepochybně existovaly předem připravené seznamy nepohodlných československých občanů, ale hlavně šlo o naplnění směrných čísel, kterými mohl Směrš dokladovat svou činnost.

Na osvobození Prahy se podílely Vlasovovy jednotky. 200 až 300 zraněných vlasovců leželo v pražských nemocnicích, kde byli vypátráni jednotkami Směrš. To pro mnohé znamenalo smrt v nemocnici nebo na popravišti. Jejich těla skončila v hromadných hrobech na Olšanských hřbitovech.^[3]

Po odvlečených mužích zůstaly ženy a děti, které neměly o jejich osudu žádnou informaci. O zvěrstvech Směrš se mohlo mluvit až po listopadu 1989. V roce 1993 vzniklo občanské sdružení Výbor Oni byli první,^[12] které začalo shromažďovat svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. Předsedou rady Výboru se stal Vladimír Bystrov.

V roce 2002 byl přijat zákon č. 172/2002 Sb: Zákon o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech.^[13] Český stát převzal povinnost odškodnit tyto první obětí komunismu na našem území. Ruská federace jako právní nástupce SSSR se obětem ani neomluvila.

• ANDREW, Christopher. Neznámé špionážní operace KGB : Mitrochinův archiv. 2. vyd. Praha: Academia, 2001. ISBN 80-200-0923-X. 
• ROEWER, Helmut; SCHÄFER, Stefan; UHL, Matthias. Encyklopedie tajných služeb ve 20. století. Praha: Euromedia Group, 2006. ISBN 80-242-1607-8. 
• CHURAŇ, Milan a kolekt. Encyklopedie špionáže. Praha: nakladatelství Libri, 2000. ISBN 80-7277-020-9. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Směrš na Wikimedia Commons