Smalt

Smaltovaná čajová souprava

Smalt (nebo také email) je křemičitá tavenina příbuzná sklu, ale i porcelánu, která po zahřátí na vysokou teplotu vytvoří na kovu celistvý ochranný povlak hladkého a lesklého charakteru. Teplotou výpalu v peci vykazuje vlastnosti na rozhraní skla a porcelánu. I když je smalt křehký, dokáže bez změny barvy i lesku přečkat stovky let. Dodnes se vyrábí smaltované cedule pro označení ulic a čísel domů.

Původně se smaltování používalo především jako zdobící prvek na špercích, později přešlo i jako povrchová úprava kovů litin, plechů, které tak byly chráněny proti korozi a povětrnostním vlivům. Význam má také v zubním lékařství při metalokeramice, kdy je zubní náhrada, zhotovená z kovu, tavením pokryta vrstvou dentální keramiky.

Historie

Technologie smaltování byla již používána ve starověkých zemích dálného východu (Japonsko, Indie, Čína a v Egyptě). Výraznější zlom v použití smaltu nastal v období Byzance, kdy se jím zdobily reliéfy z kovů (technikou cloisonné). V 5.7. století n. l. technologie smaltování byla přenesena i do Evropy.[1]

V českých zemích je nejstarší použití smaltu zaznamenáno na českých korunovačních klenotech (svatováclavská koruna) a na kříži Přemysla Otakara II. V ozdobnictví byly nejdříve používány barevné smalty na zlatě, výjimečně na stříbře. Až později s výrobou smaltovaných odznaků se objevuje na tombaku, což je vlastně mosaz Ms90 resp. Ms95 (číslo udává procentuální zastoupení mědi ve slitině, zbytek je zinek) velmi vhodná pro tváření. A to buď smalt průhledný, připomínající barevné sklo, nebo neprůhledný – jakási barevná intarzie. Speciální odnoží ozdobnického smaltéřství je tzv. limožský smalt. Jde o ruční malbu, většinou miniatur, štětcem, za použití vypalovacích keramických barvítek na bílý již vypálený smalt, který se s barvítky opět vypaluje.

Smalt jako povrchová úprava kovů je použita v 19. století (kolem r. 1850). Smaltovaly se nejdříve železné nádoby na vodu, pak i pekáče, kbelíky a i celé litinové vany na koupání. Smaltované nádoby odolávaly rzi a bylo možné je keramickými barvami zdobit. K nanášení smaltu se používalo sypání suchého smaltu sítkem nebo později máčení v mokré smaltové kaši, což byl vlastně vířený smaltový pudr ve vodě. Smalt se poté před vypálením musel pečlivě vysušit. Teplota pro vypalování smaltu na kov leží mezi 750–850 °C a její působení je velmi krátké. Teplota vypalování keramických barvítek do smaltu je mezi 700–750 °C.

Někdy jsou jako smaltované označovány také vodiče pro vinutí cívek elektrických strojů. Ani zde nejde o pravý smalt, ale o vypalovací lak, který musí být pružný, tak aby bylo umožněno navíjení cívek.[2]

Druhy smaltových povlaků

Vlastnosti smaltu ovlivňuje složení smaltéřských surovin.[3]

Smalty dělíme na
  • dvouvrstvé
    • základní
    • krycí
      • zakalené
      • transparentní
  • jednovrstvé

Podle podkladového materiálu

  • ocel
  • litina
  • neželezné kovy

Podle použití

  • technický
  • potravinářský
  • chemicky odolný
  • dekorační

Smaltovny

V minulosti byla v českých zemích technologie smaltování značně rozšířena a smaltovny bývaly dosti časté, nicméně obvykle se jednalo o menší provozy z nichž do dnešních dnů zůstaly zachovány třeba smaltovny v Tupesích (Uherskohradišťsko), Želechovicích (Zlínsko) nebo Záluží (Českobudějovicko) – všechny využívají tradiční technologii máčení plechu ve smaltárenské břečce a následný výpal, tj. mokrý výrobní postup. V letech 1870 až 1948 fungovala velká továrna na smaltované nádobí v Plzni - Bartelmus (podnikatel Eduard Bartelmus).

K velkým smaltovacím provozům můžeme zařadit pouze smaltovnu v Ostravě (Vítkovice ENVI a.s.), dále Českých Budějovicích (bývalý Sfinx dnešní Belis), který se specializoval na oblévané varné nádoby. Jediná průmyslová smaltovna na území Česka, která je stále v provozu, je v Mariánském Údolí u Olomouce (MORA Moravia s.r.o.). Zde se jedná o vysoce moderní provoz s ročním objemem produkce cca 6 000 000 ks dílců, kdy je v automatizovaném režimu stříkacími pistolemi nanášen práškový smalt na ocelové plechové výlisky a ty jsou následně vypáleny v jedné ze 3 tunelových pecích při teplotách 820–840 °C (suchý výrobní postup).

Odkazy

Reference

  1. SCHINDLER, Jiří; MAZÁNEK, Mojmír. Smaltování [online]. konstrukce.webz.cz [cit. 2019-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-07-02. 
  2. Archivovaná kopie. www.isstechn.cz [online]. [cit. 2016-07-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-04. 
  3. DVOŘÁKOVÁ, Hana. Studium vlivu vypalování na vznik vad sklovitých smaltových povlaků. Ostrava, 2014 [cit. 2019-11-26]. 50 s. Bakalářská. Technická univerzita Ostrava Fakulta strojní Katedra mechanické technologie. Vedoucí práce Jitka Podjuklová. s. 15–17. Dostupné online.

Literatura

  • BOUŠE, Václav; MORAVČÍK, Alfonz; KRAJINA, Antonín. Smalty a jejich použití v protikorozní ochraně. 1. vyd. Praha: SNTL, 1986. 216 s. (Knižnice technických aktualit). 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Tea set.jpg
Tea set

Gift to President Roosevelt from Olav and Märtha, the Crown Prince and Princess of Norway
  • tea pot: 5,3 × 6,7 × 3 in (13,6 × 17,1 × 7,6 cm)
  • sugar bowl: 1,8 × 4,8 × 2,2 in (47,6 × 122,2 × 57,1 mm)
  • creamer: 1,6 × 3,8 × 1,9 in (41,2 × 98,4 × 49,2 mm)
  • tray: 3,7 × 13 in (9,5 × 33,1 cm)