Sociální politika EU

Sociální politika Evropské unie je součástí prvního pilíře EU. Systémy sociálního zabezpečení jsou v členských zemích Evropské unie značně rozrůzněné: severské země kladou důraz na vysokou odpovědnost státu vůči občanům, naproti tomu Velká Británie je zastáncem liberálního modelu založeného na osobní odpovědnosti.

Ambicemi Evropské unie není sjednocovat tyto rozdílné systémy, ale spíše podporovat cíle, jichž chtějí dosáhnout: vyšší zaměstnanost, rovnější postavení mužů a žen na trhu práce, podpora vzdělávání, rozvoj kvalifikace pracovníků apod. Pro tyto účely byl vytvořen Evropský sociální fond (ESF), z něhož mohou členské státy čerpat finanční prostředky na financování svých programů v sociální oblasti.

Migrační a integrační politika

Migrační a integrační politika států Evropských společenství se od konce osmdesátých let 20. století celkově dostávala pod rostoucí tlak, ovlivňující organizační funkce národního státu a jeho manévrovací prostory. Tento tlak přicházel zvnějšku, shora, zdola i zevnitř. Zvějšku tu působil proces globalizace, zdola pak regionalizace a dokonce i "lokalismu", tlak shora byl způsoben přenesením vládních funkcí na nadnárodní evropskou úroveň a zevnitř působil hned dvojím způsobem. Na jedné straně již zmíněným oslabováním významu státní příslušnosti jako kritéria pro získání nároků na sociální participaci, na druhé straně vytvářením nadnárodních a transkulturních identit.Tento vývoj souvisel s poklesem zájmu o změnu občanství, neboť většiny základních ekonomických a sociálních práv bylo možné při dostatečně dlouhém pobytu v zemi a s patřičně zajištěným pobytovým statusem dosáhnout i bez nového pasu.Svou roli zřejmě hrála i skutečnost, že státy národního blahobytu a sociálního zabezpečení samy ztrácely svůj politický regulační potenciál a pro imigranty proto již nepředstavovaly základní relační a orientační veličinu.^[1]

Reference