Sociální událost

Sociální událost je okolnost s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, s jejichž pomocí lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci, která je způsobena takovou událostí.[1] Sociální událost bývá označována také jako sociální riziko nebo sociální příhoda.

Abychom o riziku (události, příhodě) mohli mluvit jako o sociálním riziku (události, příhodě), musí být toto riziko státem uznané za objektivní, zasluhující pozornost některého z veřejných subjektů.[2] Pak vzniká jedinci či rodině, která byla zasažena takovou událostí, nárok na sociální ochranu, která je v ČR poskytována podle systému sociálního zabezpečení.

Charakteristika sociálních událostí

Sociální události mají několik společných znaků:

  • ekonomicky a sociálně ohrožují existenci člověka i společnosti,
  • ohrožují člověka sociálním vyloučením a
  • člověk není schopen odvrátit jejich důsledky vlastními silami.

Zda vznikají nezávisle na vůli člověka, může (ale nemusí) ovlivnit poskytnutí sociální ochrany.[2]

Druhy sociálních událostí

V průběhu života se každý člověk může dostat do různých životních situací, které mohou být kvůli svým důsledkům označeny jako sociální události. Zpravidla je rozdělujeme na:

  • přirozené (předvídatelné, standardní, fyziogenní) a
  • nepřirozené (nepředvídatelné, nestandardní, patogenní).[3]

Přirozené sociální události

Události, které lze předvídat nebo plánovat. Rozlišujeme:

Nepřirozené sociální události

Události, které nelze předvídat nebo plánovat. Rozlišujeme:

Podpora a pomoc

Pokud v životě jedince nastane sociální událost, ve většině zemí se o jeho ochranu starají veřejnoprávní instituce. Na území Evropy je většinou poskytován stejný rozsah sociální ochrany, ale státy se od sebe liší podmínkami i její úrovní.[2] O zabezpečení jedince i rodiny postižené nějakou sociální událostí se mohou starat i nestátní organizace (Charita, Člověk v tísni apod.)

Podle I. Tomeše se sociální ochrana pojí se sociálními událostmi, které jsou právními událostmi, nikoli však právními jednáními (do roku 2013 tzv. právními úkony). Tzn. s právními skutečnostmi vzniklými nezávisle na vůli dané osoby.[3]

Sociální ochrana představuje poskytnutí sociálních dávek či služeb v rámci systému sociálního zabezpečení určitého státu, pokud sociální událost splňuje právem stanovené podmínky. Právo na sociální ochranu vzniká:

  • ze zákona,
  • ze smlouvy nebo
  • na základě žádosti.[3]

Minimální rozsah sociální ochrany

Úmluva o sociálním zabezpečení přijatá roku 1952 na Mezinárodní konferenci v Ženevě definuje oblasti sociálního zabezpečení, které by měly být pro státy povinné. Jsou to:

  • zdravotní péče,
  • nemocenské dávky,
  • dávky ve stáří,
  • dávky při pracovním úrazu a nemoci z povolání,
  • rodinné dávky,
  • mateřské dávky,
  • invalidní dávky a
  • dávky pozůstalým.[3]

Systém sociálního zabezpečení v ČR

Sociální zabezpečení v České republice sestává ze tří systémů, které na sebe navazují. Každý z nich zabezpečuje následky jiných sociálních událostí:

  1. Sociální pojištění - situace, na které se jedinec může předem připravit (důchodové pojištění, nemocenské pojištění).
  2. Státní sociální podpora - situace, které jsou společensky uznané za hodné zřetele (především dávky pro rodiny a rodiny s dětmi).
  3. Sociální pomoc - situace hmotné a sociální nouze, které občan není schopen řešit sám nebo za pomoci vlastní rodiny (sociální služby, sociálně-právní ochrana, dávky sociální pomoci).[1]

Reference

  1. ↑ a b KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 544 s. ISBN 978-80-7357-585-4. S. 175. 
  2. ↑ a b c MATOUŠEK, Oldřich. Encyklopedie sociální práce. Vyd. 1. Editor Alois Křišťan. Praha: Portál, 2013, 570 s. ISBN 978-802-6203-667. S. 234
  3. ↑ a b c d e f TOMEŠ, Igor. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. 440 s. ISBN 978-80-7367-680-3. S. 189.