Sokolovo (film)
| Sokolovo | |||
|---|---|---|---|
| Země původu |  Československo Sovětský svaz | ||
| Jazyk | čeština | ||
| Délka | 129 min | ||
| Žánr | válečný | ||
| Námět | Miloslav Fábera Otakar Vávra | ||
| Scénář | Miloslav Fábera Nikolaj Figurovskij Otakar Vávra | ||
| Režie | Otakar Vávra | ||
| Obsazení a filmový štáb | |||
| Hlavní role | Ladislav Chudík Vladimír Samojlov Jurij Solomin Bohumil Pastorek Martin Štěpánek Lev Ivanov | ||
| Hudba | Zdeněk Liška | ||
| Kamera | Andrej Barla | ||
| Střih | Antonín Zelenka | ||
| Výroba a distribuce | |||
| Premiéra | 1. května 1974 | ||
| Produkční společnost | Mosfilm | ||
| Distribuce | Ústřední půjčovna filmů | ||
| Předchozí a následující díl | |||
| |||
| Sokolovo na FP, ČSFD, Kinoboxu, IMDb Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Sokolovo je dvoudílný československý válečný film, který v roce 1974 natočil režisér Otakar Vávra.
Děj
Děj začíná v Sovětském svazu, kde v roce 1942 vznikly první snahy o první československou legii, zobrazuje také atentát na Heydricha a následné vyhlazení Lidic. Popisuje zde také tvrdé boje německých jednotek o Sokolovo. Tento film je druhým dílem trilogie, spolu s filmy Dny zrady a Osvobození Prahy, a tvoří rekonstrukci událostí, které provázely Československo od přijetí Mnichovského diktátu až po osvobození v roce 1945 Rudou armádou. Je ovšem silně poplatný době svého vzniku, což se projevuje např. pojetím postav všech politiků a vojáků: zejména tehdejšího poslance Klementa Gottwalda, prezidenta republiky Edvarda Beneše, ministra Sergeje Ingra a plukovníka Ludvíka Svobody. Prezident Beneš je zde vyobrazen společně s ministrem zahraničí Janem Masarykem a ministrem obrany Sergejem Ingrem jako člověk plánující po osvobození republiky vytvoření vojenské diktatury apod.
Na filmu je pozoruhodné směšování pravd, polopravd a vytváření nových mýtů. V epizodické scéně předává na autentickém místě sloužící na Pražském hradě informaci (vytaženou z odpadkového koše) o pověření Heydricha brzkými úkoly ve Francii. To přiměje parašutisty k neuvážené akci s osudovými následky. Převelení Heydricha historické dokumenty nepotvrzují (s výjimkou historika Čestmíra Amorta).
Obsazení
| Ladislav Chudík | Ludvík Svoboda |
| Vladimír Samojlov | generálporučík |
| Jurij Solomin | generál Šafarenko |
| Bohumil Pastorek | Klement Gottwald |
| Martin Štěpánek | npor. Otakar Jaroš |
| Lev Ivanov | náměstek lidového komisaře |
| Jiří Pleskot | Eduard Beneš |
| Hanjo Hasse | Reinhard Heydrich |
| Vladimír Ráž | Sergěj Ingr |
| Josef Langmiler | Zdeněk Fierlinger |
| Ladislav Hádl | Kopecký |
| Ivan Ryžov | pplk. Biljutin |
| Štefan Kvietik | Špígl |
| Pavel Pípal | Opatrný |
| Jiří Krampol | Karel Horák |
| Jan Kanyza | Rataj |
| Rudolf Jelínek | ppor.Antonín Sochor |
| Ladislav Lakomý | Rediš |
| Emil Horváth | Daniš |
| Renáta Doleželová | Anka Kadlecová |
| Jurij Nazarov | npor. Filatov |
| Vladimír Protasenko | por. Šironin |
Filmová místa
Externí odkazy
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
