Sokutekiban

Sokutekiban typu 92, pohled na levou stranu přístroje, kde bylo stanoviště operátorů 5, 6 a 7. Stanoviště operátorů 1 a 2 bylo na druhé (pravé) straně přístroje, operátoři 3 a 4 měli stanoviště za optikou (na fotografii napravo) a operátor 8 měl stanoviště u přední strany sokutekiban (na fotografii vlevo).

Sokutekiban (japonsky 測敵盤) bylo zařízení na lodích japonského císařského námořnictva, které sloužilo k získávání údajů o rychlosti a kurzu nepřátelského plavidla a přibližně od poloviny 30. let i k jejich přenosu do analogových dělostřeleckých počítačů (射撃盤 šagekiban). Spolu s dálkoměry (測距儀 sokkjogi ), zaměřovači (方位盤 hóiban) a již zmíněnými analogovými počítači tak sokutekiban tvořil systém řízení palby pro střelbu na hladinové cíle.[1] Podle reportu 0-31 je měla vyrábět hodinářská firma Aiči Tokei v Nagoja.[2] Podle Lacroix & Wells měla dřívější typy vyvinout a vyrábět Aiči Tokei, ale sokutekiban typu 92 měla vyvinout nagojská manufaktura Nippon Optical ve spolupráci s Kaigun kansei honbu (海軍艦政本部 ~ námořní technický úřad).[3]

Sokutekiban připomínal zaměřovač: byl obdobně usazen (spolu se zaměřovači zpravidla v horní části hlavní nástavby) a stejně jako zaměřovač, sledoval pohyb cíle. Nejednalo se ale o zaměřovač – sokutekiban se zaměřovači spolupracoval, nenahrazoval je.[1] Sokutekiban neměl obdobu v jakémkoliv jiném námořnictvu.[4]

Pozdější verze dělostřeleckých počítačů typu 92 (konkrétně modifikace 1 [改一 kai 1]) si kurz a rychlost cíle počítaly samy, takže například křižníky tříd Mogami, Tone, Agano a Ójodo již sokutekiban nenesly.[5]

Typová řada sokutekiban

Existovalo několik typů sokutekiban (12-šiki, 13-šiki, 92-šiki, 93-šiki a 98-šiki):

  • Sokutekiban typu 12 (12. rok éry Taišó ~ rok 1923) byl první sokutekiban vyvinutý firmou Aiči Tokei.[3]
  • Sokutekiban typu 13 (13. rok éry Taišó ~ rok 1924) byl základní sokutekiban, kterým byly po dokončení vybaveny například všechny japonské těžké křižníky (kromě tříd Mogami a Tone). Ke své činnosti využíval výstupu z kjori tokei (距離時計 ~ vzdálenostní hodiny) a henkjo ricuban typu 11.[3]
  • Sokutekiban typu 92 (~ rok 1932) nahradil starší typ 13. roku éry Taišó. Jeho výška byla 1,75 m, šířka 1,25 m a hmotnost 2 tuny. Na základě nastavených údajů o vzdálenosti k cíli, azimutu cíle, délky cíle, úhlové velikosti cíle a vlastního kurzu a rychlosti vypočítal sokutekiban pomocí trigonometrie a změn hodnot v čase rychlost a kurz cíle. Sokutekiban typu 92 obsluhovalo osm operátorů:
  1. sledoval kompas
  2. sledoval změnu azimutu cíle
  3. sledoval (prostřednictvím binokuláru) cíl a natáčel celý sokutekiban
  4. sledoval cíl s inklinometrem
  5. nastavoval délku cíle a změny vzdáleností podle údajů z dálkoměru
  6. odečítal naměřené hodnoty na inklinometru
  7. sledoval aktuální vzdálenost k cíli
  8. odečítal hodnoty rychlosti a kurzu cíle[6]
  • Sokutekiban typu 93 (~ rok 1933) byl součástí systému řízení palby torpédometů. Spolupracoval s torpédovým zaměřovačem typu 91 model 3, panelem řízení palby torpéd typu 93 a torpédovým analogovým počítačem typu 93. Sokutekiban typu 93 se používal při střelbě na vzdálenost 5000-40 000 metrů. Pod hranicí 5000 metrů jej nebylo potřeba a palba byla řízena jenom prostřednictvím zaměřovače typu 91 model 3. Samotný sokutekiban obsluhovalo pět operátorů a výstupem byly rychlost a kurz cíle, předané torpédovému počítači. Jednalo se ale vždy o jednorázový přenos naměřených dat – sokutekiban typu 93 nedokázal dodávat údaje o rychlosti a kurzu cíle průběžně.[7]
  • Sokutekiban typu 98 (~ rok 1938) byl určen pro spolupráci se zaměřovačem typu 98 a analogovým dělostřeleckým počítačem typu 98 na bitevních lodích třídy Jamato. Měl rozměry 1,0 x 0,9 x 0,8 metrů (délka, šířka, výška) a hmotnost 0,6 kg.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Kapitola 0-31 Japanese Surface and General Fire Control, s. 10 a 20. (anglicky) 
  2. ↑ Japanese Surface and General Fire Control, str. 22
  3. ↑ a b c LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 770. (anglicky) 
  4. ↑ Lacroix & Wells, str. 69
  5. ↑ Lacroix & Wells, str. 470,471, 517 a 771
  6. ↑ Lacroix & Wells, str. 233 a Japanese Surface and General Fire Control, str. 20 až 22
  7. ↑ Lacroix & Wells, str. 248 a 249
  8. ↑ Japanese Surface and General Fire Control, str. 39

Literatura

  • Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-11. Kapitola 0-31 Japanese Surface and General Fire Control. (anglicky) 
  • FRIEDMAN, Norman. Naval Firepower: Battleship Guns and Gunnery in the Dreadnought Era. Barnsley: Seaforth Publishing, 2013. ISBN 978-1-84832-185-4. Kapitola Imperial Japanese Navy, s. 227 až 241. (anglicky) 
  • LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky) 

Externí odkazy

  • FISCHER, Bradley. Overview of USN and IJN Warship Ballistic Computer Design [online]. navweaps.com, rev. 2003-09-09 [cit. 2011-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Naval Ensign of Japan.svg
Autor: David Newton, uploader was Denelson83, Licence: CC BY-SA 3.0
Vlajka Japonskej cisárskej armády
Type 92 Sokutekiban.jpg
Target survey Type 92 Sokutekiban of Imperial Japanese Navy. This device was used to get speed and course of target ship for low angle guns